Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nevím, co s životem, deprese?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Vodnář-u-Topolu
25.9.25 20:51
@Anonymní píše: Více
Nebudu vám slibovat to, co byste chtěla slyšet. Některé útlumy přicházejí s věkem a člověk je bere, tak jak přicházejí. Ale pokud je nechce přijmout, pak nezbývá nic jiného, než jet v paměti zpět a to až k odbočce, která k danému útlumu vedla. A tam prostě odbočit jinak. Každopádně byste se s tím měla svěřit svému manželovi. Třeba právě on přijde na to, jak vás nastartovat a totálně vám překope život v jedno velké dobrodružství. Neděje se to sice moc často, ale když to nezkusíte, tak to nezjistíte. Pokud je on tou příčinou a neobrátí život naruby, pak bude lepší, když se vaše cesty rozdělí a každý půjdete svou cestou. Život je moc krátký na to, aby se protrápil. Dobrým začátkem by mohlo být, začít se na sebe usmívat do zrcadla a říct si něco pěkného a alespoň u toho zrcadla nepropadat svým pocitům. Podle toho bych i nastavil intenzitu návštěv u zrcadla. Držím palce a nechť je to den ode dne lepší!
- Citovat
- Upravit
25.9.25 20:54
Kontaktovat psychologa je dobre riesenie. On sa bude pytat, ak to budes potrebovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.9.25 20:55
@Vodnář-u-Topolu děkuji… Je to ode mě fakt hrozný… Ale zkusím to s ním probrat…kdo ví, zda za to může on… Nebo to je prostě ve mě…trápit ho nechci…a sebe taky ne… 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.9.25 20:56
@Mkmkz jenže já mám strach…moje máma u psychologa byla a je doteď.. bere prášky…nechci taky tak dopadnout…
- Citovat
- Upravit
Vodnář-u-Topolu
25.9.25 21:04
@Anonymní píše: Více
Psycholog vám může doporučit jen volně dostupná léčiva. Někomu zabírají, někomu ne. Každopádně je na vás, jestli na jeho doporučení dáte, či nikoliv. Dobrý psycholog se bude snažit vás léčiv ušetřit. Důležitá je vaše vnitřní psychika a ne ta vyvolaná za pomocí medikamentů.
- Citovat
- Upravit
25.9.25 21:19
@Anonymní píše: Více
Nedovol strachu znicit ti zivot. Hovor o svojich pocitoch, hovor o svojom strachu - s psychologom. Nepoznam teba ani tvoju mamu, preto ti radit v tomto nebudem.
Urob nieco pre seba a kontaktuj ho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.9.25 22:12
S příchodem dětí se život prostě změní. Skončila zábava a začala realita odpovědnosti, každodenní povinnost. Asi normální pocity. Nesmíš je ale nechat, aby ti přerostly přes hlavu. A to máš kliku, že sis něco užila před založením rodiny. Proto asi tak hodně vnímáš tu změnu. Ty bys měla jednou dvakrát týdně svěřit dítě na hlídání a jít si zacvičit atd. A o víkendu si s mužem udělat volný večer. Protože nelze žít jenom z toho, co musíme. Když děláme, co nás těší, je ten život přece jenom zábavnější.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.9.25 01:03
Já jsem se vyhrabal z těžké deprese a byl to zázrak, doslova.
Psycholožku jsem měl fantastickou, ale v mojem případě vůbec nemohla pomoct. Psychiatra mám taky skvělého, ale nakonec to je z jejich pohledu jenom něco jako „držet dobrou náladu“, což je v takovém stádiu akorát k zoufalství.
Nechci to tady rozepisovat, ale rád ti/vám s ženou pomůžeme. Ideální by bylo osobně, nejsi blízko Ostravy?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.9.25 09:51
Určitě se obraťte na psychologa, ten vám opravdu může pomoci a zkuste se více zaměřit i na sebe. Vím, že je to s malým dítětem těžké, ale zkuste to, občas si s kamarádkou zajít do kina nebo se projít - prostě něco, kde jste sama bez manžela a dítěte a něco, kde vás to baví.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.9.25 10:02
Mám teď depresi také z jiného důvodu.
A je to sakra těžké se z toho sám vyhrabat. Poprvé minulý rok jsem to ještě zvládla pomocí zajmů, aktivit a nastartování sebe sama. Pomohli i psychologové ( vizualizace vymazání problémů). Přítel bohužel se tím už nechtěl zabývat a taky měl smutek.
Ale teď když to přišlo podruhé to samé tak je to mnohem horší.
Někdy se mi chce jen celý den spát, nechci jíst, myslím si, že další den až se probudím bude to lepší… prostě čas na psychologa. Osobně mi pomáhá nejvíc sport.
Ale MD jsem si naopak uzivala, dala jsem se na první místo a řekla jsem si spokojená matka= spokojené děti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Ahoj,
je to takové divné téma, ale já prostě nevím, kde jinde se svěřit.
V životě jsem byla usměvavá, občas náladová. Měla jsem ráda občas jít na akci, výlety. Trávila jsem čas s přáteli. Pak člověk časem dospěje.
Začala jsem chodit do práce - změnili se přátelé, začala jsem chodit na společné akce, sranda byla, přišla jsem si taková svobodná, když to můžu nazvat. Samozřejmě mezitím jsem měla různé vztahy a spíše dlouhodobé. Ale byla jsem šťastná a naplněna životem.
Rodinu a děti jsem chtěla už od dvaceti. Jenze jsem nenašla pravého. Až doteď. Je to 5 let co jsme spolu. Že začátku jsme chodili na akce, na víno/pivo, výlety… Pak jsme spolu chtěli něco budovat, ale nebyly peníze, našli jsme si práci v zahraničí. Náš vztah si prošel peklem, ale ustali jsme to. Teda myslím si to…
Jenom prostě od té doby, co s ním jsem, tak jsem jiná. Neříkám, že nejsem šťastná nebo zamilovaná…ale přijdu si s ním a zároveň sama. Přijde mi, že okolo už nikoho nemám, akce nic… Občas jsem někam jela, teď už moc nejezdím. Vesměs jsem se přizpůsobila jemu, což mi nevadí, máme stejné záliby..ale prostě byly jsme spolu pořád…
Po čtyřech letech mě požádal o ruku… Jenze se mnou je něco asi špatně. Čekala jsem, že budu natesena jak malá holka, svatba ne? Jenže jsem to brala jako klasický den… Jen hektický… Myslela jsem, že budu cítit něco… Jako já nevím… bušení srdce nebo extrémní radost..jenže prostě nic… To samé těhotenství… Těšila jsem se, čekala jsem a když se malý narodil… Pak nic… Jo měla jsem radost… Ale nevzalo mě to… A já si myslím, že jsem rozbitá…
Buď mám deprese nebo prostě mě partner táhne dolů…nebo já nevím… Necítím z ničeho prostě radost, žiju a starám se o malého. Kdyby mi nikdo nepřipomenul jídlo, ani se nenajim…
A já si říkám, co můžu udělat víc, aby to bylo v pohodě? Jak udělat život opět barevný? Jak se najít? Přijdu si ztracená… Psychologa mám strach kontaktovat, co bych mu říkala? Přejde to prosím?