Nijaká ve 30
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Seš praštěná nebo co?..co takhle být sama sebou a vychutnávat si život?.. nač to škatulkování?.. třeba já se vymykám všemu a nezapadam nikam a v ničem a jsem naprosto spokojený človíček.. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30 ještě není žádný věk. Pokud něco chceš změnit, změň to, je to jen na tobě.
Spoustu věcí z toho co píšeš nedělám taky. Nemám vyhraněný módní styl, nenapadlo by mě kupovat stejnou pastu, jsem bordelář a moje předsevzetí to změnit vždycky vezmou po pár dnech za své. Já vlastně nesnáším, když něco musím v určitý čas, mám ráda volnost a flexibilitu.
Můžeš začít s jednoduchými věcmi a udělat si z nich s dítětem rituál. Např. každý pátek si udělat filmový večer, vybrat spolu nějaký film, dát si popcorn a trávit čas spolu nebo večer společenských her. Nebo třeba chodit do knihovny. Pokud neušetříš na dražší věci, tak roční členství tě určitě nezruinuje. Mám 2 malé děti, 2 a 4 roky a knihovnu milují. Možná to bude zrovna věc, co bude tvé dítě bavit. Já jsem nikdy nebyla moc manuálně zručná, taky mi to doma v dětství říkali. Na mateřské jsem se naučila šít, žádná vysoká krejčovina, ale když vidím děti ve svých modelech, jsem na sebe hrdá a mám radost.
Kolik je tvému dítěti? Nemůžeš ho přihlásit na nějaký kroužek?
- Citovat
- Upravit
Mně teda připadáš hrozně nevyzrálá. Kupovat dvacet let stejnou pastu jako životní cíl? Být charakterizována barvou oblečení? Fakt znáš někoho, kdo si myje vlasy pravidelně ve středu v 17 hodin? Jak kdyby to psala afektovaná puberťačka. Postavičky ze Simpsonů 
Spousta lidí žije tak jako ty. Prostě jen jsou, co taky jinýho? 
Nemůžeme být všichni vynálezci léku na rakovinu a oscaroví herci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Buď spokojená s tím co máš a jaká jsi, a nekoukej na ostatní. Jejich život stejně nežiješ. Jsi originál, sama za sebe. Když se ti něco nelíbí, tak jediná, kdo to může změnit jsi ty. Nemusíš být dokonalá, skvělá, takový není nikdo, ač se to tak třeba na venek jeví. Máš dítě, pro něj jsi nejdůležitější člověk, spoléhá na tebe, má tě rádo.
Z toho co píšeš jsi úplně normální. Nechápu, proč tolik řešíš jak to mají ostatní, navíc to jsou fakt nepodstatné blbosti. Že kupují x let stejnou pastu a myjí si hlavu ve stejnou dobu..? 
Nezkoumej pitomosti a zaměř se na sebe. Nemusíš se měnit celá. Stačí vyzkoušet něco nového. Vyjít z komfortní zóny. Něco zažít, vidět, zkusit.
Je ti 30, celý život máš před sebou. A zbytečně to vidíš negativně. A srovnáváš se s něčím, s čím to nejde. Každý dělá něco. A nemusíš být zrovna nějakým vůdcem v čemkoliv. Nauč se žít pro sebe, podle sebe, poznávat se, zkoušet, být otevřená. A když ti to nejde, a máš radši stereotyp, klid, tak co? Taky možnost.
Já taky nemám pocit, že jsme nějak extra zajímaví, nemáme zajímavé povolání, nemáme nic zvláštního, nic nesbíráme, ničemu se extra pravidelně nevěnujeme, nemáme žádnou partu, nevím o ničem, co by bylo pro nás typické (jo, manžel nosí převážně košile a trička jen na doma, ale k tomu došel až v 35). Společné zájmy jsme si museli najít. to není samo sebou.
Jediné co bych ti doporučila rozhodně změnit je, naučit se hospodařit jinak než od výplaty k výplatě. Ale jinak..nechápu co řešíš a že to vůbec řešíš. Možná bych zauvažovala o psychologovi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
A kdo to určuje, co je správný životní styl? Nic takového neexistuje.
Ptej se sama sebe, co dělá radost Tobě, a ne jak by se to mělo…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
No ja nevim, zda se mi, ze mas uplne normalni zivot jako vetsina lidi z tehle republiky. Ale vypada to, ze nekriticky koukas na prezentace na socialnich sitich nebo tak neco 
Chytnu se tech konicku. Deti k nim zpravidla vedou rodice - hudba, sport, alternativni zivotni styl, jinakost se predavaji z generace na generaci…predpokladam, ze vasi se nikdy nevyznacovali lpenim na necem, takze ty vidis v okoli nejaky vysledek, ale nevidis tu cestu.
Jednak se na verejnost prezentuje to nejlepsi. Takze nejaky hobby nadsenec uz neprezentuje, co pro ten vysledek podstoupil. Olympijsky šampion stříka euforii na vsechny strany, ale tu drinu od detstvi, urazy, omezeni ve vyzive a socialnim kontaktu, pady, neuspechy, nespravedlnosti, ponizovani…tam nevidis.
Mam z tebe pocit, ze jsi trosku lenošivá, pohodlna, ze se ti neco libi, ale jakmile kopnes pod povrch, tak vidis tu silenou namahu a nutnost preorganizace zabehnutych stereotypu. A priznejme si, mit vypiglovane skrine neni uplne hodne obdivu, zato mit fitness postavu nebo hrat na nastroj vyzaduje silene investice s nejistym vysledkem. Pises o uchvaceni a vášni…ale myslim, ze v tom neni ten problem. Ty pozorne koukas, dokonce to v tobe vyvolava hořkost, to jsou silne emoce. Myslim, ze u tebe bude problem, ze se ani neodhodlas, aby nemusela neco menit. A vis, ze jedna zmena nastartuje druhou.
Mnohem pohodlnejsi je nejak slusne proplout vsednimi dny. A tam zase neprichazi ten adrenalin, to uspokojeni, pripadne nejaky obdiv z okoli.
I ty kamarady si musis nejak pestovat, vyvinout aktivitu, zorganizovat si den, pozvat je, nakoupit, po nich uklidit. Namaha. A ne vsichni to oceni, takze riskujes, ze si budes kolikrat pripadat jako blbec 
S detmi je to uplne silene: ty se vyvratis a ony si toho vubec nevazi 
do deti je investice uplne nejrizikovejsi. Jen davas, davas, davas a nez se dockas vysledku, tak jsi uplne vyplivana, ze ten vysledek kolikrat prehlednes
Je fakt jen na tobe, jestli budes ochotna vystoupit ze sve komfortni zony, nest kuzi na trh a riskovat tisicero neuspechu kvuli nezarucenemu vysledku uplne v cemkoliv. Ja tvrdim, ze to za to stoji a drzim ti palce, at se hecnes 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tak podle mě - čistě podle toho, co jsi napsala - nejsi nijaká. Jsi řešička, patláš se v naprosto samozřejmých věcech a místo toho, aby ses zaměřila na zlepšení věcí, s kterými nejsi spokojená a které zlepšit jdou, věnuješ čas a energii okecávání.
Píšeš, že jsi nudná a nemáš kamarády - no bodejť, vždyť si to po sobě přečti. Nikdo nechce kamarádit s člověkem, který řeší pořád jen sám sebe (a to ty evidentně děláš, podle toho, jak to máš promyšlené). Možná by pomohlo striktně si rozdělit čas pro sebe (kdy se budeš opečovávat, dělat věci, které tě těší - a klidně to může být pokaždé něco jiného) a čas, kdy se přestaneš zabývat sama sebou a budeš se zajímat o druhé.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zvláštní, jak kdyby ses zasekla v čase a nebylo ti třicet, ale dvacet. Píšeš, že depresi nemáš, tak není nic jednoduššího sama s sebou něco udělat. Nic ti v tom nebrání, pokud ti to tak vadí
Já v ničem taky nevynikam. Ale snažím se si postupně plnit sny a dělat to, co mě naplňuje. Taky nejsem šikovná tvoritelka, ale zrovna dětem vykrajuji sýr a šunku z formiček na linecký 
to žádný dovednosti nevyzaduje
Na jednu stranu píšeš, jak ti všechno vadí a nejde, ale nepíšeš, zda se někde pokusila o změnu? 
- Citovat
- Upravit
@Anonymní píše:
Ahoj.
Je mi něco přes 30.
Jsem sama s dítětem. Z vlastního rozhodnutí.Když mi bylo do dvacítky, chtěla jsem někam zapadnout. Nikdo mě ale k ničemu nevedl. Neměla jsem tátu, co by chtěl že mě udělat kopii sebe a ani mami, která by do mě projektovala svoje sny. Ve škole jsem nebyla ničím posedlá. Nebyla jsem posedlá Harrym Pottrem a nemalovala jsem si na ruce Spidermana, jako moji spolužáci. Chtěla jsem být někdo, nebo něco. Takové to, že budu motorkářka, nebo ghotička a budu tím i v dospělosti. Ale nic mě nechytlo. Nebyla jsem posedlá módou a nebo učením, jako dvě moje nejlepší kamarádky. Chtěla jsem vždy úplnou rodinu a rodinný život. Ale to se nestalo. Chtěla jsem mít přátelé jako v seriálu Přátelé, ale to se nestalo.
Mám pocit, že vlastně nejsem nikdo. Není nic, co by mě charakterizovalo. Kdyby o mě na mém pohřbu měl někdo něco říct, neřekl by nic konkrétního.
Nejsem ani skvělá máma, co si celé dny hraje s dítětem. Neumím to. Nejsem ani kuchařka. Nemám stálé zaměstnání. Jakože je někdo třeba 20 let knihovník.
Pracuji zrovna tam, kde chci a kde se mi líbí, ale nic konkrétního.
Nemám vybraný styl oblékání, nemám oblíbenou barvu, že někdo chodí jen v růžové a charakterizuje ho to. Nic nesbírám, jak má někdo plný být třeba postaviček že Simpsonů. Nejsem ani ten člověk, co by dítěti nechával různá překvapení a psaníčka. Moc se mi to líbí. Že mamky do noci zašívají kalhoty dětem, nebo dělají medvídky z chleba. Je to krásné, ale já to neumím. Chci, ale prostě si to neosvojím.
Jsem bordelář. Chci si navyknout dělat pořádek, udělám si seznam a aplikaci a všechno a pak to pokazím, protože to nedodržuji. Doma mám nepořádek, ale ne jako odpadky na zemi a nevytřeno, to zase ne. Doma mi voní dezinfekcí a čistotou. Ale oblečení nemám poskládané a věčně se někde něco válí.
Nemám něco, co bych kupovala už 20 let. Někdo kupuje 20 let stejnou pastu… Nemám ani žádné návyky. Třeba jako má někdo návyk, si umývat hlavu vždy ve středu v 17 hodin.
Nemám žádnou větu, která by mě charakterizovala. Nemám oblíbený styl oblékání. Nemám vyhraněný styl hudby. Líbí se mi jeden žánr více, než ostatní, ale nejsem tím posedlá, že bych měla cdčka a chodila na koncerty.
Neumím šetřit. Žijeme z ruky do pusy.
Nemám už žádné přátele. Měla jsem dvě nejlepší kamarádky. Už nemám. Asi 10 let.
Nemám partnera.
Jsem neuvěřitelně nudná. Nejsem ničím zajímavá.Ani jednou jedinou věcí.
Nemám smysl života, žádné cíle a sny.
Fakt žádné.
Můj život je naprosto zbytečný, nudný.
Nemám depresi. Jen vypočítávám fakta.
Nechci se zabít, nejsem alkoholik ani neberu drogy. A ani se nechystám.Pečuji o dítě. Koukám, aby z něho byl slušný člověk. Aby se učilo a správně jedlo. Aby vědělo, co je dobré a co zlé.
Jenže ani ono nemá žádnou oblíbenou hudbu, sport ani koníčka. Nejspíše bude stejně nekonkrétní a nudný jako já. A to mě bolí. Protože pak bude stejně nešťastný se svým životem, jako já. A to mě ničí…
Když je mi už přes 30 a jsem nikdo.
Umřu jako nikdo.
Moje dítě bude nikdo.
Tak jaký je smysl života? Mám se smířit, že můj život nemá žádný smysl? Ne jako ve smyslu, že je nadbytečný a zbytečný. Ale ve smyslu, že prostě NEMÁ ŽÁDNÝ VYŠŠÍ SMYSL. Prostě jen JE.Všechno na světě má smysl.
Něco je něčí potravou, někdo baví lidi svými knížkami, někdo svou hloupostí.
Nekdo je chytrý a posouvá život do lepších sfér… Někdo je chytrý a ostatní léčí..
Něco je roztomilé a dává lidem radost.
A já?Já ani nemám přátelé
A vlastně ani nevím, co čekám, že mi kdo poradí.
Přijde mi, že ani nic nechceš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mě to teda jako deprese připadá. A nechápu proč řešíš takový kraviny jako oblíbenou barvu je ti 10? A zubní pastu kupuju taky pořád stejnou, protože mi vyhovuje. Děláš něco aktivně aby si svůj život změnila a nebo jen čekáš, že se stane nějakej zázrak. Protože, jaký si to udeláš takový to máš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Kdybys měla v ruce 50 tisíc a měla je utratit (ne uložit na spořák). Co bys s nima udělala?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jak kdybych to psala já, jen já už se s tím tak nějak smířila..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@debra.morgan píše:
Kdybys měla v ruce 50 tisíc a měla je utratit (ne uložit na spořák). Co bys s nima udělala?
Teď jsem se úplně zasnila.. Jak kupuju svému autu nové nápravy, aby prošlo technickou, dětem patrové postele, co si přejí, a sobě nové kalhoty..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tyjo.. já čtu svůj deníček když mi bylo 12.. takové to zamyšlení kdo jsem kam jdu jaký to má smysl, jsem nikdo. Ztraceni se sama v sobe. 
100 procentně je původ všeho ve výchově rodině dětství ale na to jsi měla pracovat už dávno.
Zapracovala bych na finančních a organizací domácnosti. Ono spoustu věcí se dá zvládnout když chceš. Ale ty nechceš prostě to nejde neumíš to nechce se ti.
- Citovat
- Upravit
Mam to napul podobne jako ty: na skole jsem taky byla takova nemastna neslana, hudbu neposloucham, moda me nezajimala, ani kluci me nezajimali. Ucit jsem se ucila dobre, ale to bude spis prirozenou inteligenci, nez ze bych se snad aktivne ucila, abych mela supr znamky.
Nemam pratele, jsem silny introvert a tekzo se mi seznamuje. Taky si myslim, ze castecne za to muze to, ze jsem nezajimava. A taky nekompromisni a trochu komplikovana osobnost. A tak to je. Pratele bych mela vlastne rada, ale nejak to neumim.
Karierne jsem nikdy nikam nemirila, prace pro zamestnavatele me nebavi a je vlastne jedno, co za praci to je. Necitim se motivovana, nebavi me to, ubiji mne, ze tam musim travit vetsinu sveho zivota. Rozhodne nejsem lina, jen proste me nebavi pracovat pro nekoho jineho za podstate almuznu a ze neni mozne si urcovat podminky te prace sama. Osobne by mi asi vyhovoval system, kdyby plat byl za odvedenou praci, kterou bych ja se svoji pracovitosti dokazala udelat za poovinu casu a ve vysoke kvalite, ja totiz nedelam zadne polovicate veci, svou praci si odvadim vzdy velmi dukladne a pak mohla jit domu. Ale tak to nefunguje, kdyz mas smlouvu na 40h/tydenne. A tak se plouzim do prace a z prace domu, chycena ve vecnem kolotoci prace/uklid/prace/uklid.
Body, ktere me od tebe deli jsou tyto: ja si naopak dokazu najit neco, co me zajima. Rada varim, rada tvorim rukama. Kdysi jsem se rada ucila reci, par jich umim. Zajimam se o cestovani, strasne rada jim, bavi me interier design. Kdybych mohla, ucila bych se potapet, nejlepe na maledivach, procestovala svet, naucila se varit asijske jidla, etc etc etc. Strasne rada bych se naucila pracovat se drevem, vyrabet vlastni nabytek. Nejradsi bych se odstehovala do Toskanska, koupila si tam kamennou chalupu, predelala si ji vlastnorucne, v zahradce pestovala zeleninku a po vecerech sedela na verande a usrkavala vino. Jenze, pak se zase probudim do reality. Mame tady koupenou nemovitost, dve deti v predskolnim veku, zavazky, praci a je po sneni.
Druha vec, ktera me mozna oddeluje od tebe je takova, ze ja depresi mam. Je pod kontrolou, o depresich bych dokazala psat knihy. U me prvni deprese prisly nekdy na 3 letech a cely muj zivot je jedna tahnouci se nekoncici deprese. Nekdy mam horsi obdobi a to se preklopi chronicka deprese do akutni a nekdy jsou lepsi obdobi, kdy me jenom nebavi svet. A uprimne, me byt ziva nebavilo nikdy. Nikdy jsem nechapal, co na tom lidi vidi, me to ubiji, unavuje, nejradsi bych proste nebyla.
Jsem si jista, ze ostatni citi radost ze zivota. Alespon to tvrdi. Ja to bohuzel nikdy nezazila. Nevim, jaky to je pocit. Zna jenom to, co ja sama znam.
A dovolim si tvrdit, ze i ty mas depresi. Jenom si to neuvedomujes. Predstavujes si, ze deprese je jenom to, kdyz clovek rano nedokaze vylezt z postele a jenom brecina breci a premysli nad sebevrazdou. A to by byla akutni deprese. Deprese ma ale mnoho tvari a to, co nejspis mas ty, to je deprese chronicka.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
