Odcizení v manželství – nevím, jak dál

  • Fotoalbum (0)
  • Sledovat e-mailem
  • Přidat k oblíbeným
  • Zapnout podpisy
  • Hledání v tématu
Anonymní
16.1.22 11:26

Odcizeni v manželství, nevím, jak dal

Predem dekuji všem, kdo tento příspěvek přečtěte do konce :kytka: Bude to dlouhé, ikdyz se budu snažit byt stručná. Pisu sem, protože nevím, jak dal, a zajímavé me pohled z venci na naši situaci. A taky to asi potřebují hodit na papír.

Je mi 39 let, mam dve holcicky, starší 7 let, mladší 4,5 roku - kombinované postižení, většinu casu travme po nemocnicích/doktrorech, nevidoma. Manzel 45, cizinec.

S manezelem jsme se potkali před vice než 8 lety, láska jako tram. Hodny, citlivý muž. Velice vzdělaný s velmi specifickou práci (vedec). Uz na zacatku vztahu mi říkal, ze nemá rad Českou Republiku a chce zit jinde. Nemela jsem s tím problem se odstěhovat, jazyky umím a sama rada cestuju. Taky říkal, ze se mnou chce mít děti. Jednou pri sexu se neuhlídal (přerušovaný s.) no a ja otěhotněla. Bylo mi 32 let a když jsem to zjistila, byla jsem rada (doktoři mi říkali, ze po opakovaném zanetu z dětství nebudu moct mít děti). Rekla jsem mu to a jeho reakce me překvapila - nejbyl připraveny, vzdychal, porad říkal, ze nevi, co bude dělat atd. Dokonce si odseděl dva metry ode me, jako bych byla nakazila :D Tehdy jsem mu rekla, ze si dítě nechat (pro me to byl zázrak) a ze si muže jít, ze po nem nechci nic. Po týdnu přišel, omluvil se a chtěl byt se mnou. Tak jsem ho přijala. Pak svatba ve 4mesici těhotenství. Az po svatbě se nastehoval do mého bytu (nemel nic).

Porodila jsem krásnou holčičku, to bylo vše sluncem zalijte, pomáhal mi, byl i pri porodu a malou miloval. No a pak mu skončila smlouva a neprodloužili ji a on teda ani nechtěl, ze to tady nemá rada. Jenže pul roku nemohl najít práci a byl doma. Nevadilo mi to, ale když jsem přišla o mateřskou a přešla na RD, tak uz to bylo znat. Blbe bylo, ze nechtěl dělat nic jiného než jeho obor, který je tak specificky, ze najít práci po celém světě je problem. Rekla jsem mu, ze muzeme jít kamkoliv, ale ze nechci do Ameriky. Práci nenasel, ale na brigády nebo dělat něco jiného nechtěl a proste byl doma. Bylo mi to lito, ze se nesnaží zabezpečit rodinu a naštvala jsem se a domluvila si brigádu. Ve chvili, kdy jsem mela roznaset letáky zabral a nasel si práci v IT. Z mého pohledu docela dobře placenou na to, ze z IT nic nevi :D

No ale byl tam nestastny, porad nadával, ze nechce delat v korporatu, ze studoval tolik let a ted děla tohle…byl negativní cim dal vic. A do toho chtěl hned druhé dítě, aby mezi nimi nebyl takový věkových rozdíl. Zadarilo se na první pokus. Cekala jsem další holčičku. A manžel chtěl dum, ze chce zahradu atd. Vzhledem k naši fin. situaci jsme si mohli dovolit jen starší dum mimo město, do čehož jsme teda sil (manžel říkal, ze vše spraví, o zahradu se postará). Tak jsme se přestěhovali, ikdyz ja původně dum nechtěla (vim, ze je kolem toho spousta práce).

A tady začíná moje větší cast trápení. Zhruba v 30 týdnu těhotenství, se doktorem něco nezdálo, ale vyšlo najevo, ze holčička bude mít nějaký syndrom. Porodila jsem předčasně, holčička byla nemocna, velmi nemocna, hned na jsme jeli na JIP a první měsíce strávily v nemocnici, kde nam malém umřela. Dcerka mela nemocné srdíčko, mutaci genu zodpovědného za rakovinu - takže velké riziko onemocnění, nemocna střeva, reflux, centrální hypotonii a spoustu dalsich přidružených věci, které přicházely postupně. Dcerka mela i problem příjmů potravy. Nemohla polykat (dysphangie). Mohla jsem ji nechat zavést vstup briskem do žaludku (PEG), ale rozhodla jsem se ji krmit orálně, aby ji ten sval úplně neochabl. Takže krmeni každých 15 minut po troskách. Byl to jedním slovem mazec.
Manzel chodil každý den z prace neskutecne nastvany, ze ho to tam nebavi, chování lidi je hrozne a pořizuje ho to. Byl opravdu velmi negativní, az mi lezl na nervy. Mela jsem toho uz tak dost a ještě on mi doma foukal. Tak jsem mu rekla, at nefnuka a snazi s tím něco udělat a tu praci v oboru proste hledá. Obul se do toho a po nějaké době ho vzali na jednu prestižní univerzitu v zahraničí na výzkum. V te době mladší holčičce bylo cca pul roku. Rozhodl se to vzít (podpořila jsem ho) s tím, ze za nim pak přijdeme, az malinka bude mít stabilní medikaci na nemocné srdíčko. Tesne než od odjel jsme dostali z genetiky zprávu, ze malinka ma velmi závazný syndrom, který ma asi jen 500 lidi na celém světě a ze její zdravotní stav vyžaduje spoustu preventivních prohlídek včetně pravidelně kontroly na onkologii (ma cca 16 specialistu). Manzel i presto odjel, jeho nabídka byla lákavá. No a ja zůstala ve starém dome s dvěma holcickama sama s tím, ze za nim dojedeme. Nechtěla jsem ho přemlouvat, at zůstane, nesnášel to tady. Ale po te diagnóza jsem nebyla schopna za nim dojet s dětmi, protože Mala mela tolik doktoru, ze jsem nebyla schopna opustit zde již vybudované zázemí a jít do země, kde budu proste jen cizinec, neschopny mluvit anglicky v odborných terminech (s lékaři) a manžel nezajistil nic. Nezajistil jediného terapeuta, pro starší školku atd. Jen říkal, ze vše se bude resit az prijedeme. Navíc mel smlouvu na rok, kterou mu každý rok prodloužili zase jen o rok a pro me to nebyla žádná jistota. Ale nebudu lhát, nechtěla jsem se po určeni diagnózy stehovat a rekla jsem mu to. On presto neuvažoval o vraceni se za námi.
A takhle uplynuly již 4 roky, manžel vždy přijel na prodloužený víkend jednou za mesic, někdy jednou za dva měsíce a zase odjel. Nikdy mi za cele ty roky neřekl, kdy přesně prijede (max 3 dny pred), ze kvůli práci to nemůže říct. Žádná pravidelnost nic.
Začátky byly šílené, malinkou jsem musela krmit každých 15 minut, starší dcerka chudinka jen cekala, kdy na ni bude čas, v zimě tu foukalo, kotel topil a netopil, v noci jsem k male vstavala v průměru tak 20× (ma i poruchu spánku). Celou dobu jsme dělaly s malinkou spoustu rehabilitaci (vojtovka, bobech, lecebny, senzoricka integrace, terapie příjmu potravy atd.) Jezdila jsem po cele republice za specialisty. Terapeuti mi říkají mamka Amazonka :) Ve dvou letech, když se malinka díky vojtove terapii začala trochu hýbat, mi přišlo, ze jde jen po zvuku, ze nepoužívá oči. Zopakovala jsem tedy prohlídku u ocniho - vše v pořádku. Padlo podezření na autismus. Jedna úžasná pani z Rane pece mi rekla, ze možná špatně vidi. Začala jsem pátrat, ale všichni doktoři mi to vyvraceli. Pak jsem si psala s jednou pani z Kanady a ta mi rekla, ze její dcerka se chová úplně stejně a ze je oficiálně slepá - oči zdravé, ale centrum videni poškozeno na mozku. Strašně se mi ulevilo, ikdyz to bylo hrozne zjištění. Našla jsem si specialistku na zrak v Opave, coz je od nas daleko, a jely jsme tam. Výsledek - potvrzeno, malinka téměř nevidí! Sok, ale i radost, ze konečně vim, o co tady jde. Manzel to popřel a nevěřil mi to. Uveril, az to bylo na papíře. Stejně tak i doktoři. Od te doby vývoj malinke super, začala jsem s ni pracovat jako s nevidomou a strašně ji to pomohlo.
Pul roku na to jsme měli všichni nějakou šílenou infekci dýchacích cest a dutin, starší holčička se prelecila a chytla to mala. Te se to vrazilo do ousek a mely jsme dvoje ATB. Bylo to pro me psychicky náročné, protože kdyby se ji poškodil sluch, omezilo by to její poznávací schopnosti. Do toho jsem to chytla ja, jenže jsem si nemohla odpočinout, protože nebyl nikdo, kdo by se o malinkou postaral. Starsi jsem dala k rodičům, ale mladší by nezvládli, starost o ni byl v te době 24/7 plus léky. Manzel samozřejmě nemohl přijet. Po 3 dnech mi volali naši, ze starší je na pohotovosti, ze mela zabodnutou trisku v oku a musí na operaci! A ja jsem se v te chvíli složila. Uz jsem nemohla. Ještě jsem se o holky postarala, nebyla jsem úplně, ze bych nemohla, ale psychika šíleného - úzkosti, mesic jsem nezahmourila oko, zvraceni z psychiky, tres rukou. Proste hotova. Odjela jsem s holkama k našim, ale odpočinout mi neslo, uz jsem byla za hranici. Prosila jsem manžela, aby přijel, ale ten byl nastvany, ze dělají nějaké pokusy a nemůže. Neprijel. Skončila jsem na antidepresivech. Ta mi teda pomohla, ale slo to pomalu. I pres to všechno jsem se sama starala o holky. S pomoci přátel, rodicu, rodiny. Manzel po týdny přijel, ale nebyl nadšený. Prislo mi, ze byl nastvany, ze jsem odpadla a musí mi ted „pomáhat“. Mela jsem problem se spankem a on si ke me lehl a díval se na počítač, ikdyz jsem mu rikala, ze u toho monitoru neusnu. Nebo vyžadoval sex v noci, kdy jsem potřebovala spat, protože on Chodi spat cca v 1-3 ráno. Absolutní nepochopeni.
No a tam nastal zlom. Prestala jsem ho milovat. Doslo mi, ze celou rodinu tahnu ja a on si sem jezdi pomazlit deti a odpocnout si. Jeste cekal vlny oslav a radosti, když přijel. Za celou dobu nevzal holky ven, abych si odpočinula, nedalal s malinkou žádnou terapii, se starší žádné úkoly. Me za celých 8 let neudělal ani masaz, ani nezapalil svicky..nic romantického, relaxačního nic. Ja se postupně dala do kupy a začala jsem během 3 měsíců zase fungovat a díky antidepresivum ještě lip než dříve. Nechala jsem opravit cely dum, zaizolovat, vyměnit okna, dveře, sama jsem spravila vlhké zdi vevnitř a cely dum vymalovala a udělala ho pro holčičky krásné barevny a vesely. Zařídila jsem jim krásné pokojíčky a hernu. On mi teda posila každý mesic peníze, žádný ranec, ale jde to. Starsi jsem velice náročné naučila plavat, jezdit na kole, kolečkových bruslích - bylo to opravdu velmi náročné, protože to vše jsem dělala i s malinkou, kterou jsem nemela kam dat.
Ale jela jsem dal jak fretka s tim, ze ten život nějak dožiju. Ze mam proste postižené dítě a musím byt rada aspoň za ty peníze od manžela.
V červnu roku 2021 jsem musela dělat velké opravy na byte (který jsem mela ještě před svatbou a pronajímam ho) a prosila jsem manžela, aby přijel, ze to s dětma nemam šanci udělat - neprijel! Takže jsem s 2 dětma malovala cely byt, montovala velikánkou skříň, vrtala poličky, tipovala gauč, stavěla postel. Občas mi je na chvíli vzala ven kamoska, ale víceméně byly se mnou. Silene. Vzalo mi to cely mesic. Po tom přijel, když uz ho nebylo potřeba. A chtěl, abych se mu věnovala včetně sexu a ve me se něco zlomilo a rekla jsem si, ze by mi bylo lepe samotné. On když přijede, jsou to další povinnosti pro me a ja jsem opravdu vyčerpána. Rekla jsem mu, ze ho nemiluju a ze uz s nim nemusí spat, at se na me nezlobí. Nějak to vzal a přešel to a jelo se dal.

V soucasne situaci je to takové, ze malinka je vypiplana, je na úrovni 2 dítěte, je sikulka, ale ten zrak ji hodne omezuje ve vývoji. Chodi!!! To mi říkali, ze chodit nebude. Orientuje se výborně v prostoru a částečně, ikdyz velmi malo, vidi (díky zrakově stimulaci). Lepe spi a celkové začíná věřít světu kolem sebe a neustaly plac vystřídal smích a sranda a důvěra v lidi. Teda porad nesnáší doktory, ale kdo by se ji divil, když do ni porad pichaji. Dokonce se dostala do úžasné školky, pro zrakově postižené, kde se ji s láskou věnuji. A ja začala chodit na částečný úvazek do práce. No a chci od manžela odejit. Když jsem mu to rekla, řekl, ze jsem svine, ze se obětoval pro rodinu a odešel vydělávat a ze jak nicim rodinu. Ze je to moje chyba, ze za nim nechci jít. Začal byt agresivní a rvat na me před dětmi. Řekl, ze jestli se rozvedu, tak děti uz nikdy neuvidim. Pak řekl, ze se zabije, dokonce se mlatil pestma do hlavy, ze si způsobil otres mozku. A zůstal tady 3 týdny, kdy na me neustale rval. Nakonec jsem souhlasila, ze zůstaneme spolu, abych mela klid, protože uz se to nedalo vydržet ten nátlak. Řekl, ze se přestěhuje za nama a začneme novy život. Když se situace uklidnila, zase tlačí, ze musíme my do Anglie, ze za rok uz bude mít jejich občanství a at myslím na rodinu. No a ja uz nemuzu. Citim se hrozne. Nemiluju ho, není to pro me partner, z druhé strany holky ho miluji a on když přijede, tak se jim věnuje. Sice je nic nenauči a nic jim nepředá, ale dava jim aspoň lásku.
Mam pravo vzít holkam tatu? Opravdu rozbijim rodinu? Je toto vůbec rodina? Jsem ja sobec (to roka)?
Kdyby nebyl tak šílený, uz bych s nim nebyla. Ale bojim se, čeho je schopny. Opravdu chytá úplne amoky. Ted je naštěstí pryč, ale za mesic přijede a ja uz proste nemusí.

Moc dekuji všem, kdo byl schopen přečíst aspoň cast toho, co jsem sem napsala. Je to šílene dlouhé, to vim, ale zkrátit mi to neslo. Naopak je tam daleko vic věci v reálu :D Ufff, ale desne mi to pomohlo se vypsat. Dekuju všem za podporu :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
1197
16.1.22 11:36

Manžel je manipulant. Nikam Do žádné Anglie nejezdi, to bys teprve o děti mohla přijít. Rodinu děti táhneš sama. On je jen přítezi, závažím, které té stahuje dolu. Vy nemáte vztah, ani partnerství, natož manželství. Je to egoisticky sobec, co nemá rad tebe, ani děti. Ja nejsem obvykle pro rozvody, ale tady je to tak jednoznačné. Akorát ještě prakticky - pasy tebe a děti schovej, stejně i doklady, udělej si výpisy z účtu, okopiruj důležité smlouvy, atd. A kopni ho do zadele!

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
36657
16.1.22 11:39

Prokrista, ty máš naloženo. 8o
Poradit neumím, ale do Anglie bych s dítětem s postižením nejela. Ty možnosti jako tady mít nebudeš.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
119
16.1.22 11:44

Ahoj,

90% žen tu bude asi psát, ať se rozvedes.

Já bych to spíš viděla tak, že si potřebujete vážně promluvit. Ne útočit. Zeptat jak to vidí on, jesi chápe a váží si toho všeho, co děláš. Proč nejsi spokojená ty, proč není spokojený on. Děti ho mají rády?
Co se týče Anglie, nemůže té nutit, ale když nezkusit nevíš, ovšem je v ČR důležité mít zadní vrátka, kdyby jsi se musela vrátit s holcickami :)
Ono to není nikdy tak horke, z tvého příspěvku chápu, že ho miluješ stále, ale jen nechceš pokračovat tímto způsobem.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2107
16.1.22 11:47

Není to náhodou muslimak :lol:
Tohle není nic co bys potřebovala. Chová se jako ču. rák už od začátku. :(

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5656
16.1.22 11:50

Rozveď se, co chceš slyšet. Nikam nejezdi, tady máš rodinu, zázemí. Za ten otřes mozku jsi ho měla normálně nahlásit. Nechápu, že na něj pořád bereš nějaké ohledy. On se na Vás vykašlal už dávno. Že pošle pár papírků z něj milujícího otce od rodiny fakt nedělá.

Řekni to rodině, kontaktuj slušného právníka a připrav se dopředu. Není na co čekat. A nic mu neoznamuj. S někým takovým bych už nic osobně neřešila, jen na dálku.

Příspěvek upraven 16.01.22 v 11:51

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
12362
16.1.22 11:50

A ty fakt věříš, po tom všem, že by mu ty děti někdo svěřil? Lékaři tvé dceři, terapeuti, učitelky ve školce ho přece snad ani nemůžou znát… Ptáš se jestli můžeš vzít dětem takového otce? Jo, můžeš. Je to psychopat a manipulant bez špetky odpovědnosti. Divím se to, že jsi to vydržela takovou dobu :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
12362
16.1.22 11:52

@terka-com já teda z toho příspěvku chápu jen to, že se ho bojí, lásku tam teda nikde nevidím.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
14875
16.1.22 11:55
@Anonymní píše:
Predem dekuji všem, kdo tento příspěvek přečtěte do konce :kytka: Bude to dlouhé, ikdyz se budu snažit byt stručná. Pisu sem, protože nevím, jak dal, a zajímavé me pohled z venci na naši situaci. A taky to asi potřebují hodit na papír.

Je mi 39 let, mam dve holcicky, starší 7 let, mladší 4,5 roku - kombinované postižení, většinu casu travme po nemocnicích/doktrorech, nevidoma. Manzel 45, cizinec.

S manezelem jsme se potkali před vice než 8 lety, láska jako tram. Hodny, citlivý muž. Velice vzdělaný s velmi specifickou práci (vedec). Uz na zacatku vztahu mi říkal, ze nemá rad Českou Republiku a chce zit jinde. Nemela jsem s tím problem se odstěhovat, jazyky umím a sama rada cestuju. Taky říkal, ze se mnou chce mít děti. Jednou pri sexu se neuhlídal (přerušovaný s.) no a ja otěhotněla. Bylo mi 32 let a když jsem to zjistila, byla jsem rada (doktoři mi říkali, ze po opakovaném zanetu z dětství nebudu moct mít děti). Rekla jsem mu to a jeho reakce me překvapila - nejbyl připraveny, vzdychal, porad říkal, ze nevi, co bude dělat atd. Dokonce si odseděl dva metry ode me, jako bych byla nakazila :D Tehdy jsem mu rekla, ze si dítě nechat (pro me to byl zázrak) a ze si muže jít, ze po nem nechci nic. Po týdnu přišel, omluvil se a chtěl byt se mnou. Tak jsem ho přijala. Pak svatba ve 4mesici těhotenství. Az po svatbě se nastehoval do mého bytu (nemel nic).

Porodila jsem krásnou holčičku, to bylo vše sluncem zalijte, pomáhal mi, byl i pri porodu a malou miloval. No a pak mu skončila smlouva a neprodloužili ji a on teda ani nechtěl, ze to tady nemá rada. Jenže pul roku nemohl najít práci a byl doma. Nevadilo mi to, ale když jsem přišla o mateřskou a přešla na RD, tak uz to bylo znat. Blbe bylo, ze nechtěl dělat nic jiného než jeho obor, který je tak specificky, ze najít práci po celém světě je problem. Rekla jsem mu, ze muzeme jít kamkoliv, ale ze nechci do Ameriky. Práci nenasel, ale na brigády nebo dělat něco jiného nechtěl a proste byl doma. Bylo mi to lito, ze se nesnaží zabezpečit rodinu a naštvala jsem se a domluvila si brigádu. Ve chvili, kdy jsem mela roznaset letáky zabral a nasel si práci v IT. Z mého pohledu docela dobře placenou na to, ze z IT nic nevi :D

No ale byl tam nestastny, porad nadával, ze nechce delat v korporatu, ze studoval tolik let a ted děla tohle…byl negativní cim dal vic. A do toho chtěl hned druhé dítě, aby mezi nimi nebyl takový věkových rozdíl. Zadarilo se na první pokus. Cekala jsem další holčičku. A manžel chtěl dum, ze chce zahradu atd. Vzhledem k naši fin. situaci jsme si mohli dovolit jen starší dum mimo město, do čehož jsme teda sil (manžel říkal, ze vše spraví, o zahradu se postará). Tak jsme se přestěhovali, ikdyz ja původně dum nechtěla (vim, ze je kolem toho spousta práce).

A tady začíná moje větší cast trápení. Zhruba v 30 týdnu těhotenství, se doktorem něco nezdálo, ale vyšlo najevo, ze holčička bude mít nějaký syndrom. Porodila jsem předčasně, holčička byla nemocna, velmi nemocna, hned na jsme jeli na JIP a první měsíce strávily v nemocnici, kde nam malém umřela. Dcerka mela nemocné srdíčko, mutaci genu zodpovědného za rakovinu - takže velké riziko onemocnění, nemocna střeva, reflux, centrální hypotonii a spoustu dalsich přidružených věci, které přicházely postupně. Dcerka mela i problem příjmů potravy. Nemohla polykat (dysphangie). Mohla jsem ji nechat zavést vstup briskem do žaludku (PEG), ale rozhodla jsem se ji krmit orálně, aby ji ten sval úplně neochabl. Takže krmeni každých 15 minut po troskách. Byl to jedním slovem mazec.
Manzel chodil každý den z prace neskutecne nastvany, ze ho to tam nebavi, chování lidi je hrozne a pořizuje ho to. Byl opravdu velmi negativní, az mi lezl na nervy. Mela jsem toho uz tak dost a ještě on mi doma foukal. Tak jsem mu rekla, at nefnuka a snazi s tím něco udělat a tu praci v oboru proste hledá. Obul se do toho a po nějaké době ho vzali na jednu prestižní univerzitu v zahraničí na výzkum. V te době mladší holčičce bylo cca pul roku. Rozhodl se to vzít (podpořila jsem ho) s tím, ze za nim pak přijdeme, az malinka bude mít stabilní medikaci na nemocné srdíčko. Tesne než od odjel jsme dostali z genetiky zprávu, ze malinka ma velmi závazný syndrom, který ma asi jen 500 lidi na celém světě a ze její zdravotní stav vyžaduje spoustu preventivních prohlídek včetně pravidelně kontroly na onkologii (ma cca 16 specialistu). Manzel i presto odjel, jeho nabídka byla lákavá. No a ja zůstala ve starém dome s dvěma holcickama sama s tím, ze za nim dojedeme. Nechtěla jsem ho přemlouvat, at zůstane, nesnášel to tady. Ale po te diagnóza jsem nebyla schopna za nim dojet s dětmi, protože Mala mela tolik doktoru, ze jsem nebyla schopna opustit zde již vybudované zázemí a jít do země, kde budu proste jen cizinec, neschopny mluvit anglicky v odborných terminech (s lékaři) a manžel nezajistil nic. Nezajistil jediného terapeuta, pro starší školku atd. Jen říkal, ze vše se bude resit az prijedeme. Navíc mel smlouvu na rok, kterou mu každý rok prodloužili zase jen o rok a pro me to nebyla žádná jistota. Ale nebudu lhát, nechtěla jsem se po určeni diagnózy stehovat a rekla jsem mu to. On presto neuvažoval o vraceni se za námi.
A takhle uplynuly již 4 roky, manžel vždy přijel na prodloužený víkend jednou za mesic, někdy jednou za dva měsíce a zase odjel. Nikdy mi za cele ty roky neřekl, kdy přesně prijede (max 3 dny pred), ze kvůli práci to nemůže říct. Žádná pravidelnost nic.
Začátky byly šílené, malinkou jsem musela krmit každých 15 minut, starší dcerka chudinka jen cekala, kdy na ni bude čas, v zimě tu foukalo, kotel topil a netopil, v noci jsem k male vstavala v průměru tak 20× (ma i poruchu spánku). Celou dobu jsme dělaly s malinkou spoustu rehabilitaci (vojtovka, bobech, lecebny, senzoricka integrace, terapie příjmu potravy atd.) Jezdila jsem po cele republice za specialisty. Terapeuti mi říkají mamka Amazonka :) Ve dvou letech, když se malinka díky vojtove terapii začala trochu hýbat, mi přišlo, ze jde jen po zvuku, ze nepoužívá oči. Zopakovala jsem tedy prohlídku u ocniho - vše v pořádku. Padlo podezření na autismus. Jedna úžasná pani z Rane pece mi rekla, ze možná špatně vidi. Začala jsem pátrat, ale všichni doktoři mi to vyvraceli. Pak jsem si psala s jednou pani z Kanady a ta mi rekla, ze její dcerka se chová úplně stejně a ze je oficiálně slepá - oči zdravé, ale centrum videni poškozeno na mozku. Strašně se mi ulevilo, ikdyz to bylo hrozne zjištění. Našla jsem si specialistku na zrak v Opave, coz je od nas daleko, a jely jsme tam. Výsledek - potvrzeno, malinka téměř nevidí! Sok, ale i radost, ze konečně vim, o co tady jde. Manzel to popřel a nevěřil mi to. Uveril, az to bylo na papíře. Stejně tak i doktoři. Od te doby vývoj malinke super, začala jsem s ni pracovat jako s nevidomou a strašně ji to pomohlo.
Pul roku na to jsme měli všichni nějakou šílenou infekci dýchacích cest a dutin, starší holčička se prelecila a chytla to mala. Te se to vrazilo do ousek a mely jsme dvoje ATB. Bylo to pro me psychicky náročné, protože kdyby se ji poškodil sluch, omezilo by to její poznávací schopnosti. Do toho jsem to chytla ja, jenže jsem si nemohla odpočinout, protože nebyl nikdo, kdo by se o malinkou postaral. Starsi jsem dala k rodičům, ale mladší by nezvládli, starost o ni byl v te době 24/7 plus léky. Manzel samozřejmě nemohl přijet. Po 3 dnech mi volali naši, ze starší je na pohotovosti, ze mela zabodnutou trisku v oku a musí na operaci! A ja jsem se v te chvíli složila. Uz jsem nemohla. Ještě jsem se o holky postarala, nebyla jsem úplně, ze bych nemohla, ale psychika šíleného - úzkosti, mesic jsem nezahmourila oko, zvraceni z psychiky, tres rukou. Proste hotova. Odjela jsem s holkama k našim, ale odpočinout mi neslo, uz jsem byla za hranici. Prosila jsem manžela, aby přijel, ale ten byl nastvany, ze dělají nějaké pokusy a nemůže. Neprijel. Skončila jsem na antidepresivech. Ta mi teda pomohla, ale slo to pomalu. I pres to všechno jsem se sama starala o holky. S pomoci přátel, rodicu, rodiny. Manzel po týdny přijel, ale nebyl nadšený. Prislo mi, ze byl nastvany, ze jsem odpadla a musí mi ted „pomáhat“. Mela jsem problem se spankem a on si ke me lehl a díval se na počítač, ikdyz jsem mu rikala, ze u toho monitoru neusnu. Nebo vyžadoval sex v noci, kdy jsem potřebovala spat, protože on Chodi spat cca v 1-3 ráno. Absolutní nepochopeni.
No a tam nastal zlom. Prestala jsem ho milovat. Doslo mi, ze celou rodinu tahnu ja a on si sem jezdi pomazlit deti a odpocnout si. Jeste cekal vlny oslav a radosti, když přijel. Za celou dobu nevzal holky ven, abych si odpočinula, nedalal s malinkou žádnou terapii, se starší žádné úkoly. Me za celých 8 let neudělal ani masaz, ani nezapalil svicky..nic romantického, relaxačního nic. Ja se postupně dala do kupy a začala jsem během 3 měsíců zase fungovat a díky antidepresivum ještě lip než dříve. Nechala jsem opravit cely dum, zaizolovat, vyměnit okna, dveře, sama jsem spravila vlhké zdi vevnitř a cely dum vymalovala a udělala ho pro holčičky krásné barevny a vesely. Zařídila jsem jim krásné pokojíčky a hernu. On mi teda posila každý mesic peníze, žádný ranec, ale jde to. Starsi jsem velice náročné naučila plavat, jezdit na kole, kolečkových bruslích - bylo to opravdu velmi náročné, protože to vše jsem dělala i s malinkou, kterou jsem nemela kam dat.
Ale jela jsem dal jak fretka s tim, ze ten život nějak dožiju. Ze mam proste postižené dítě a musím byt rada aspoň za ty peníze od manžela.
V červnu roku 2021 jsem musela dělat velké opravy na byte (který jsem mela ještě před svatbou a pronajímam ho) a prosila jsem manžela, aby přijel, ze to s dětma nemam šanci udělat - neprijel! Takže jsem s 2 dětma malovala cely byt, montovala velikánkou skříň, vrtala poličky, tipovala gauč, stavěla postel. Občas mi je na chvíli vzala ven kamoska, ale víceméně byly se mnou. Silene. Vzalo mi to cely mesic. Po tom přijel, když uz ho nebylo potřeba. A chtěl, abych se mu věnovala včetně sexu a ve me se něco zlomilo a rekla jsem si, ze by mi bylo lepe samotné. On když přijede, jsou to další povinnosti pro me a ja jsem opravdu vyčerpána. Rekla jsem mu, ze ho nemiluju a ze uz s nim nemusí spat, at se na me nezlobí. Nějak to vzal a přešel to a jelo se dal.

V soucasne situaci je to takové, ze malinka je vypiplana, je na úrovni 2 dítěte, je sikulka, ale ten zrak ji hodne omezuje ve vývoji. Chodi!!! To mi říkali, ze chodit nebude. Orientuje se výborně v prostoru a částečně, ikdyz velmi malo, vidi (díky zrakově stimulaci). Lepe spi a celkové začíná věřít světu kolem sebe a neustaly plac vystřídal smích a sranda a důvěra v lidi. Teda porad nesnáší doktory, ale kdo by se ji divil, když do ni porad pichaji. Dokonce se dostala do úžasné školky, pro zrakově postižené, kde se ji s láskou věnuji. A ja začala chodit na částečný úvazek do práce. No a chci od manžela odejit. Když jsem mu to rekla, řekl, ze jsem svine, ze se obětoval pro rodinu a odešel vydělávat a ze jak nicim rodinu. Ze je to moje chyba, ze za nim nechci jít. Začal byt agresivní a rvat na me před dětmi. Řekl, ze jestli se rozvedu, tak děti uz nikdy neuvidim.Pak řekl, ze se zabije, dokonce se mlatil pestma do hlavy, ze si způsobil otres mozku. A zůstal tady 3 týdny, kdy na me neustale rval. Nakonec jsem souhlasila, ze zůstaneme spolu, abych mela klid, protože uz se to nedalo vydržet ten nátlak. Řekl, ze se přestěhuje za nama a začneme novy život. Když se situace uklidnila, zase tlačí, ze musíme my do Anglie, ze za rok uz bude mít jejich občanství a at myslím na rodinu. No a ja uz nemuzu. Citim se hrozne. Nemiluju ho, není to pro me partner, z druhé strany holky ho miluji a on když přijede, tak se jim věnuje. Sice je nic nenauči a nic jim nepředá, ale dava jim aspoň lásku.
Mam pravo vzít holkam tatu? Opravdu rozbijim rodinu? Je toto vůbec rodina? Jsem ja sobec (to roka)?
Kdyby nebyl tak šílený, uz bych s nim nebyla. Ale bojim se, čeho je schopny. Opravdu chytá úplne amoky. Ted je naštěstí pryč, ale za mesic přijede a ja uz proste nemusí.

Moc dekuji všem, kdo byl schopen přečíst aspoň cast toho, co jsem sem napsala. Je to šílene dlouhé, to vim, ale zkrátit mi to neslo. Naopak je tam daleko vic věci v reálu :D Ufff, ale desne mi to pomohlo se vypsat. Dekuju všem za podporu :srdce:

Uf, máš toho naloženo extrémě hodně :hug: Ne, nerozbíjíš rodinu, tu rozbil tvůj manžel. Celé roky jsi na všechno sama, snad nikdy jsi v něm neměla oporu, pomoc, porozumění. Já se divm, že jsi neodešla už dávno. Děti ho milují, ok, jejich táta přece bude navždy.
On se obětoval za rodinu? Tak to bych se opravdu zasmála teda. Hlavně se za nímnestěhuj, byla bys v háji úplně.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
5656
16.1.22 11:57
@terka-com píše:
Ahoj,

90% žen tu bude asi psát, ať se rozvedes.

Já bych to spíš viděla tak, že si potřebujete vážně promluvit. Ne útočit. Zeptat jak to vidí on, jesi chápe a váží si toho všeho, co děláš. Proč nejsi spokojená ty, proč není spokojený on. Děti ho mají rády?
Co se týče Anglie, nemůže té nutit, ale když nezkusit nevíš, ovšem je v ČR důležité mít zadní vrátka, kdyby jsi se musela vrátit s holcickami :)
Ono to není nikdy tak horke, z tvého příspěvku chápu, že ho miluješ stále, ale jen nechceš pokračovat tímto způsobem.

Jj, násilí, vydírání a kašlání na vlastní děti a ženu je úplně normální. On za nic nemůže, je jen nepochopený, miláček! Hele Terko, nechceš udělat dobrej skutek a ujmout se téhle skvělé partie, aby měla zakladatelka konečně svatej klid? Třeba by se ti v Anglii líbilo. 8)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
14875
16.1.22 11:59
@terka-com píše:
Ahoj,

90% žen tu bude asi psát, ať se rozvedes.

Já bych to spíš viděla tak, že si potřebujete vážně promluvit. Ne útočit. Zeptat jak to vidí on, jesi chápe a váží si toho všeho, co děláš. Proč nejsi spokojená ty, proč není spokojený on. Děti ho mají rády?
Co se týče Anglie, nemůže té nutit, ale když nezkusit nevíš, ovšem je v ČR důležité mít zadní vrátka, kdyby jsi se musela vrátit s holcickami :)
Ono to není nikdy tak horke, z tvého příspěvku chápu, že ho miluješ stále, ale jen nechceš pokračovat tímto způsobem.

On na ně roky dlabe, ona ho mockrát prosila o pomoc, a vždycky na ní hodil bobana. Vždytˇho děti ani nemůžou pořádně znát. O čem bys chtěla mluvit s takovým neskutečným sobcem? On si žije svůj klidný život, a ona má naloženo tolik, že neví co dřív. Ne, s takovým člověkem je ztráta času něco rozebírat. Vždytˇpsala, za všechno přece může ona, on se chudák obětoval pro rodinu :poblion:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7230
16.1.22 12:02
@Anonymní píše:
Predem dekuji všem, kdo tento příspěvek přečtěte do konce :kytka: Bude to dlouhé, ikdyz se budu snažit byt stručná. Pisu sem, protože nevím, jak dal, a zajímavé me pohled z venci na naši situaci. A taky to asi potřebují hodit na papír.

Je mi 39 let, mam dve holcicky, starší 7 let, mladší 4,5 roku - kombinované postižení, většinu casu travme po nemocnicích/doktrorech, nevidoma. Manzel 45, cizinec.

S manezelem jsme se potkali před vice než 8 lety, láska jako tram. Hodny, citlivý muž. Velice vzdělaný s velmi specifickou práci (vedec). Uz na zacatku vztahu mi říkal, ze nemá rad Českou Republiku a chce zit jinde. Nemela jsem s tím problem se odstěhovat, jazyky umím a sama rada cestuju. Taky říkal, ze se mnou chce mít děti. Jednou pri sexu se neuhlídal (přerušovaný s.) no a ja otěhotněla. Bylo mi 32 let a když jsem to zjistila, byla jsem rada (doktoři mi říkali, ze po opakovaném zanetu z dětství nebudu moct mít děti). Rekla jsem mu to a jeho reakce me překvapila - nejbyl připraveny, vzdychal, porad říkal, ze nevi, co bude dělat atd. Dokonce si odseděl dva metry ode me, jako bych byla nakazila :D Tehdy jsem mu rekla, ze si dítě nechat (pro me to byl zázrak) a ze si muže jít, ze po nem nechci nic. Po týdnu přišel, omluvil se a chtěl byt se mnou. Tak jsem ho přijala. Pak svatba ve 4mesici těhotenství. Az po svatbě se nastehoval do mého bytu (nemel nic).

Porodila jsem krásnou holčičku, to bylo vše sluncem zalijte, pomáhal mi, byl i pri porodu a malou miloval. No a pak mu skončila smlouva a neprodloužili ji a on teda ani nechtěl, ze to tady nemá rada. Jenže pul roku nemohl najít práci a byl doma. Nevadilo mi to, ale když jsem přišla o mateřskou a přešla na RD, tak uz to bylo znat. Blbe bylo, ze nechtěl dělat nic jiného než jeho obor, který je tak specificky, ze najít práci po celém světě je problem. Rekla jsem mu, ze muzeme jít kamkoliv, ale ze nechci do Ameriky. Práci nenasel, ale na brigády nebo dělat něco jiného nechtěl a proste byl doma. Bylo mi to lito, ze se nesnaží zabezpečit rodinu a naštvala jsem se a domluvila si brigádu. Ve chvili, kdy jsem mela roznaset letáky zabral a nasel si práci v IT. Z mého pohledu docela dobře placenou na to, ze z IT nic nevi :D

No ale byl tam nestastny, porad nadával, ze nechce delat v korporatu, ze studoval tolik let a ted děla tohle…byl negativní cim dal vic. A do toho chtěl hned druhé dítě, aby mezi nimi nebyl takový věkových rozdíl. Zadarilo se na první pokus. Cekala jsem další holčičku. A manžel chtěl dum, ze chce zahradu atd. Vzhledem k naši fin. situaci jsme si mohli dovolit jen starší dum mimo město, do čehož jsme teda sil (manžel říkal, ze vše spraví, o zahradu se postará). Tak jsme se přestěhovali, ikdyz ja původně dum nechtěla (vim, ze je kolem toho spousta práce).

A tady začíná moje větší cast trápení. Zhruba v 30 týdnu těhotenství, se doktorem něco nezdálo, ale vyšlo najevo, ze holčička bude mít nějaký syndrom. Porodila jsem předčasně, holčička byla nemocna, velmi nemocna, hned na jsme jeli na JIP a první měsíce strávily v nemocnici, kde nam malém umřela. Dcerka mela nemocné srdíčko, mutaci genu zodpovědného za rakovinu - takže velké riziko onemocnění, nemocna střeva, reflux, centrální hypotonii a spoustu dalsich přidružených věci, které přicházely postupně. Dcerka mela i problem příjmů potravy. Nemohla polykat (dysphangie). Mohla jsem ji nechat zavést vstup briskem do žaludku (PEG), ale rozhodla jsem se ji krmit orálně, aby ji ten sval úplně neochabl. Takže krmeni každých 15 minut po troskách. Byl to jedním slovem mazec.
Manzel chodil každý den z prace neskutecne nastvany, ze ho to tam nebavi, chování lidi je hrozne a pořizuje ho to. Byl opravdu velmi negativní, az mi lezl na nervy. Mela jsem toho uz tak dost a ještě on mi doma foukal. Tak jsem mu rekla, at nefnuka a snazi s tím něco udělat a tu praci v oboru proste hledá. Obul se do toho a po nějaké době ho vzali na jednu prestižní univerzitu v zahraničí na výzkum. V te době mladší holčičce bylo cca pul roku. Rozhodl se to vzít (podpořila jsem ho) s tím, ze za nim pak přijdeme, az malinka bude mít stabilní medikaci na nemocné srdíčko. Tesne než od odjel jsme dostali z genetiky zprávu, ze malinka ma velmi závazný syndrom, který ma asi jen 500 lidi na celém světě a ze její zdravotní stav vyžaduje spoustu preventivních prohlídek včetně pravidelně kontroly na onkologii (ma cca 16 specialistu). Manzel i presto odjel, jeho nabídka byla lákavá. No a ja zůstala ve starém dome s dvěma holcickama sama s tím, ze za nim dojedeme. Nechtěla jsem ho přemlouvat, at zůstane, nesnášel to tady. Ale po te diagnóza jsem nebyla schopna za nim dojet s dětmi, protože Mala mela tolik doktoru, ze jsem nebyla schopna opustit zde již vybudované zázemí a jít do země, kde budu proste jen cizinec, neschopny mluvit anglicky v odborných terminech (s lékaři) a manžel nezajistil nic. Nezajistil jediného terapeuta, pro starší školku atd. Jen říkal, ze vše se bude resit az prijedeme. Navíc mel smlouvu na rok, kterou mu každý rok prodloužili zase jen o rok a pro me to nebyla žádná jistota. Ale nebudu lhát, nechtěla jsem se po určeni diagnózy stehovat a rekla jsem mu to. On presto neuvažoval o vraceni se za námi.
A takhle uplynuly již 4 roky, manžel vždy přijel na prodloužený víkend jednou za mesic, někdy jednou za dva měsíce a zase odjel. Nikdy mi za cele ty roky neřekl, kdy přesně prijede (max 3 dny pred), ze kvůli práci to nemůže říct. Žádná pravidelnost nic.
Začátky byly šílené, malinkou jsem musela krmit každých 15 minut, starší dcerka chudinka jen cekala, kdy na ni bude čas, v zimě tu foukalo, kotel topil a netopil, v noci jsem k male vstavala v průměru tak 20× (ma i poruchu spánku). Celou dobu jsme dělaly s malinkou spoustu rehabilitaci (vojtovka, bobech, lecebny, senzoricka integrace, terapie příjmu potravy atd.) Jezdila jsem po cele republice za specialisty. Terapeuti mi říkají mamka Amazonka :) Ve dvou letech, když se malinka díky vojtove terapii začala trochu hýbat, mi přišlo, ze jde jen po zvuku, ze nepoužívá oči. Zopakovala jsem tedy prohlídku u ocniho - vše v pořádku. Padlo podezření na autismus. Jedna úžasná pani z Rane pece mi rekla, ze možná špatně vidi. Začala jsem pátrat, ale všichni doktoři mi to vyvraceli. Pak jsem si psala s jednou pani z Kanady a ta mi rekla, ze její dcerka se chová úplně stejně a ze je oficiálně slepá - oči zdravé, ale centrum videni poškozeno na mozku. Strašně se mi ulevilo, ikdyz to bylo hrozne zjištění. Našla jsem si specialistku na zrak v Opave, coz je od nas daleko, a jely jsme tam. Výsledek - potvrzeno, malinka téměř nevidí! Sok, ale i radost, ze konečně vim, o co tady jde. Manzel to popřel a nevěřil mi to. Uveril, az to bylo na papíře. Stejně tak i doktoři. Od te doby vývoj malinke super, začala jsem s ni pracovat jako s nevidomou a strašně ji to pomohlo.
Pul roku na to jsme měli všichni nějakou šílenou infekci dýchacích cest a dutin, starší holčička se prelecila a chytla to mala. Te se to vrazilo do ousek a mely jsme dvoje ATB. Bylo to pro me psychicky náročné, protože kdyby se ji poškodil sluch, omezilo by to její poznávací schopnosti. Do toho jsem to chytla ja, jenže jsem si nemohla odpočinout, protože nebyl nikdo, kdo by se o malinkou postaral. Starsi jsem dala k rodičům, ale mladší by nezvládli, starost o ni byl v te době 24/7 plus léky. Manzel samozřejmě nemohl přijet. Po 3 dnech mi volali naši, ze starší je na pohotovosti, ze mela zabodnutou trisku v oku a musí na operaci! A ja jsem se v te chvíli složila. Uz jsem nemohla. Ještě jsem se o holky postarala, nebyla jsem úplně, ze bych nemohla, ale psychika šíleného - úzkosti, mesic jsem nezahmourila oko, zvraceni z psychiky, tres rukou. Proste hotova. Odjela jsem s holkama k našim, ale odpočinout mi neslo, uz jsem byla za hranici. Prosila jsem manžela, aby přijel, ale ten byl nastvany, ze dělají nějaké pokusy a nemůže. Neprijel. Skončila jsem na antidepresivech. Ta mi teda pomohla, ale slo to pomalu. I pres to všechno jsem se sama starala o holky. S pomoci přátel, rodicu, rodiny. Manzel po týdny přijel, ale nebyl nadšený. Prislo mi, ze byl nastvany, ze jsem odpadla a musí mi ted „pomáhat“. Mela jsem problem se spankem a on si ke me lehl a díval se na počítač, ikdyz jsem mu rikala, ze u toho monitoru neusnu. Nebo vyžadoval sex v noci, kdy jsem potřebovala spat, protože on Chodi spat cca v 1-3 ráno. Absolutní nepochopeni.
No a tam nastal zlom. Prestala jsem ho milovat. Doslo mi, ze celou rodinu tahnu ja a on si sem jezdi pomazlit deti a odpocnout si. Jeste cekal vlny oslav a radosti, když přijel. Za celou dobu nevzal holky ven, abych si odpočinula, nedalal s malinkou žádnou terapii, se starší žádné úkoly. Me za celých 8 let neudělal ani masaz, ani nezapalil svicky..nic romantického, relaxačního nic. Ja se postupně dala do kupy a začala jsem během 3 měsíců zase fungovat a díky antidepresivum ještě lip než dříve. Nechala jsem opravit cely dum, zaizolovat, vyměnit okna, dveře, sama jsem spravila vlhké zdi vevnitř a cely dum vymalovala a udělala ho pro holčičky krásné barevny a vesely. Zařídila jsem jim krásné pokojíčky a hernu. On mi teda posila každý mesic peníze, žádný ranec, ale jde to. Starsi jsem velice náročné naučila plavat, jezdit na kole, kolečkových bruslích - bylo to opravdu velmi náročné, protože to vše jsem dělala i s malinkou, kterou jsem nemela kam dat.
Ale jela jsem dal jak fretka s tim, ze ten život nějak dožiju. Ze mam proste postižené dítě a musím byt rada aspoň za ty peníze od manžela.
V červnu roku 2021 jsem musela dělat velké opravy na byte (který jsem mela ještě před svatbou a pronajímam ho) a prosila jsem manžela, aby přijel, ze to s dětma nemam šanci udělat - neprijel! Takže jsem s 2 dětma malovala cely byt, montovala velikánkou skříň, vrtala poličky, tipovala gauč, stavěla postel. Občas mi je na chvíli vzala ven kamoska, ale víceméně byly se mnou. Silene. Vzalo mi to cely mesic. Po tom přijel, když uz ho nebylo potřeba. A chtěl, abych se mu věnovala včetně sexu a ve me se něco zlomilo a rekla jsem si, ze by mi bylo lepe samotné. On když přijede, jsou to další povinnosti pro me a ja jsem opravdu vyčerpána. Rekla jsem mu, ze ho nemiluju a ze uz s nim nemusí spat, at se na me nezlobí. Nějak to vzal a přešel to a jelo se dal.

V soucasne situaci je to takové, ze malinka je vypiplana, je na úrovni 2 dítěte, je sikulka, ale ten zrak ji hodne omezuje ve vývoji. Chodi!!! To mi říkali, ze chodit nebude. Orientuje se výborně v prostoru a částečně, ikdyz velmi malo, vidi (díky zrakově stimulaci). Lepe spi a celkové začíná věřít světu kolem sebe a neustaly plac vystřídal smích a sranda a důvěra v lidi. Teda porad nesnáší doktory, ale kdo by se ji divil, když do ni porad pichaji. Dokonce se dostala do úžasné školky, pro zrakově postižené, kde se ji s láskou věnuji. A ja začala chodit na částečný úvazek do práce. No a chci od manžela odejit. Když jsem mu to rekla, řekl, ze jsem svine, ze se obětoval pro rodinu a odešel vydělávat a ze jak nicim rodinu. Ze je to moje chyba, ze za nim nechci jít. Začal byt agresivní a rvat na me před dětmi. Řekl, ze jestli se rozvedu, tak děti uz nikdy neuvidim. Pak řekl, ze se zabije, dokonce se mlatil pestma do hlavy, ze si způsobil otres mozku. A zůstal tady 3 týdny, kdy na me neustale rval. Nakonec jsem souhlasila, ze zůstaneme spolu, abych mela klid, protože uz se to nedalo vydržet ten nátlak. Řekl, ze se přestěhuje za nama a začneme novy život. Když se situace uklidnila, zase tlačí, ze musíme my do Anglie, ze za rok uz bude mít jejich občanství a at myslím na rodinu. No a ja uz nemuzu. Citim se hrozne. Nemiluju ho, není to pro me partner, z druhé strany holky ho miluji a on když přijede, tak se jim věnuje. Sice je nic nenauči a nic jim nepředá, ale dava jim aspoň lásku.
Mam pravo vzít holkam tatu? Opravdu rozbijim rodinu? Je toto vůbec rodina? Jsem ja sobec (to roka)?
Kdyby nebyl tak šílený, uz bych s nim nebyla. Ale bojim se, čeho je schopny. Opravdu chytá úplne amoky. Ted je naštěstí pryč, ale za mesic přijede a ja uz proste nemusí.

Moc dekuji všem, kdo byl schopen přečíst aspoň cast toho, co jsem sem napsala. Je to šílene dlouhé, to vim, ale zkrátit mi to neslo. Naopak je tam daleko vic věci v reálu :D Ufff, ale desne mi to pomohlo se vypsat. Dekuju všem za podporu :srdce:

Vždyť ty děti otce nemají, jen sponzora co pošle občas nějaké peníze a prijede se na ne na dva dny podívat.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
119
16.1.22 12:02

@Ms.Ragdoll

Já to myslím nijakterak špatně. Pouze to byl můj pohled na věc. Každa mince má dvě strany. Když bude paní chtít, jistě odjede. :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
24304
16.1.22 12:10

V současné situaci bych se s ním dohodla, že manželství bude trvat. On přijede jednou za měsíc, za dva a bude se věnovat výhradně rodině. S tím, že intimnosti mezi vámi zůstanou, kde jsou, tedy na nule. Zůstane ti zachovaný finanční příjem a zároveň budeš mít dost prostoru pro vlastní život. Druhá varianta je zajít za advokátem a probrat s ním všechny možnosti.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
16.1.22 12:15

Zakladatelka

Odpovim vsem najednou, nemam moc cas, tema jsem psala skoro celou noc :D

Pasy i rodne listy mam schovane, to bylo to prvni, co jsem udělala.

Nemiluju ho, ale ani nenávidím. Jen ho beru jako kouli na noze a jen si uvědomují, ze když uz mam maličkou vypiplanou a mužů se nadechnout, ze nechci byt s nim.

A ano, bojim se - dokud nic nenamítam, je hodny, nedela problemy. Ale jak zminim rozvod, je jako totalni blazen, rve, nadava, boucha vsim, rve na me před dětmi, rve na děti!!! Ma úplně rudo před očima. A to je důvod, proc váhám. Nechci, aby děti zazivaly rozvod, kde to bude na noze, bojim se, ze je to psychicky poznamená. Ted tu par dni rval, nebyl k utišeni a starší zvracela, nejedla, zhoršila se ve škole.

Je pravda, ze jsem vydržela dlouho, ale ja do te doby, než byla mala vypiplana, nemela vůbec čas přemýšlet nad tím, co ja chci, nebo co citim. Spala jsem 5 hodin denně a zbytek jsem jela jak fretka. Moje osobni pocity, touhy nemely vůbec prostor

Z druhé strany, když vi, ze budu s. nim a je v klidu, tak je pohoda. Casto i uvařil. Ale ten život s nim neni život, to je problem. Nikde nas nevezme, ani na procházku, s dětmi nic netvoří, neuci je. Nic nezarýti. Je neskutečné pasivní. Doma vše zarizuju ja, opravuju ja, organizuju ja. Jsem proste životem s nim neskutečne unavena. Neni tam opravdu žádná nenávist, jen bych si chtěla jít svoji cestou, kdy bych byla šťastnější. Jenže on me nechce pustit a bohužel to dost ohrožuje holčičky. Malinka to ještě nevnímá, ale starší ano. A hlavne ona ten život do ted mela opravdu hodne tezky, porad byla na druhé koleji, bez taty, mamu mela jen na pul..protoze jsem se porad starala o maličkou. Ten způsob rozejíti se me desi.

Ale dekuji za podporu. Potrebovala jsem slyset, ze na to mam pravo, ze to mužů udělat i z pohledu nezávislých lidi. Ze mužu byt šťastná. Manzel mne opravdu v žádné krizové situaci nepodpořil. Vždy jsem ho podporovala ja a on se vezl. A vim, ze beze me bude ztraceny a sam. Ale jsem fakt uz hotova

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat