Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Tak máme 14 měsíčního, a máme to tak, že vždycky když přijde z práce, přivítá se s ním takovým jejich " uvítacím protokolem". Odpoledne si s ním hraje, nebo prostě je s ním, já musím obvykle něco dodělávat do školy se staršími dětmi, nebo něco udělat bez prcka. Někdy jdu sama ven, nebo někam se staršími a on je s malým. Dřív jsem chodila na kafe s kamarádkou, což teď není. Všední dny i víkend mi přijdou podobné. Jen o víkendu se vidí s malým už ráno. Ve všední dny ne, jezdí brzy do práce. Máme doma pořád co dělat, takže se o děti staráme oba, jak kdo může. Já kojím, takže večer a v noci prcka řeším já. Ale někdy uspává přes den on. Krmí ho, prebaluje, obléká, koupe..postará se stejně jako já.
Když dojde z práce, jen se převleče a jde si hrát s malým. Dá mu večeři a vykoupe ho. Dělá to tak sám, maji se strašně moc rádi. Kojím, takže uspávání a noc je na mě. O víkendu jeden den jsme všichni spolu, akorát když vařím nebo uklízím tak si hrajou a další den si ho berou tchánovci.
Máme 19m holčičku. Přítel dělal pouze ranní, takže s námi byl každý den odpoledne. Chodíme na procházky, se psem, jsme na zahradě, děláme kolem domu, jezdíme k jeho nebo mým rodičum. Nemá problem sám pohlídat, dát jí najíst, vykoupat, uspat. Teď co je nouzový režim jedou v práci na 2 směny, tak se snaží při odpolední dopoledne hodně malé věnovat, abych mohla v klidu a hlavně v čas uvařit. O víkendu je to stejné jako v týdnu. Podnikáme soustu věcí společně. Před nouzovým stavem jsem jezdila za kamoškou na kávu jednou za 14 dní odpoledne, nebo sama do města abych měla taky chvilku pro sebe.
Když byl syn v tom věku, manžel teprve začal ‚prichazet na to, jak na něj‘ - ne že by se do té doby nevěnoval, ale cítil se lépe, když to bylo na mě. Takže jsme dost času trávili spolu všichni 3 nebo jen já s malým, manžel si často doma dělal svoje (něco si četl nebo kutil). Ale začalo se to lámat a občas ho začal brát na procházku, vstal o víkendu místo mě, pověnoval se mu. Já na to nikdy netlačila, i když ten první rok byl náročný, byla jsem na to fakt hodně sama, ale našli si k sobě tu cestu úplně přirozeně a dnes super (prckovi je 2,5).
Manžel od malička se synem blbne, učí ho házet balonkem, čtou si knížky s bagrama, chodí ven, cuci na pohádky… teď jsem těhotná s druhým a je mi dost blbě, tak má na krku 21M kluka skoro furt a je schopen mu připravit jídlo, najíst se s nim, vykoupat i dat spát. Muž syna miluje a čas s nim tráví rad. Jedine co ho nebaví je zkoušení nocniku.
Když bylo synovi 18 měsíců, zkrátil si partner úvazek a pracuje jen 3 dny v týdnu. Já chodila na 2 dny do práce (jednak aby byl se synem víc než jen o víkendech a jednak, abych já přišla na jiné myšlenky než jen péče o dítě). Takže syna obstaral od rána až do odpoledne včetně jídla, uspávání, procházky venku, hraní. Jsem moc ráda, že jsme měli možnost to takto dělat.
Můj muž se oběma dětem věnuje od narození. Hraje si s nimi, obstará je, moc nekoupe, to ho nebaví, ale jinak se plnohodnotně postará a je s nimi rád. V týdnu se s nimi pozdravi/pomalí hned jak dorazí z práce a pak je s nimi, když potrebuju něco udělat, jdu cvičit nebo když chtějí. O vikendu jsme všichni spolu nebo hlídají prarodiče, když máme práci, která s detma nejde dělat.
Když byl synovi rok, nastoupila jsem do práce. Manžel se o syna stará každé dopoledne, pak buď jde nebo nejde do práce on. O péči se dělíme dost, je schopný uspat, nakrmit, vykoupat, zabavit, utěšit, přebalit, převléct… Prostě vše, co zvládnu i já. Už spolu byli kolikrát celý den sami, 2× i přes noc. Teď má syn rok a půl a jsou skvěle sehraní. Když jsme spolu doma všichni tři, dělíme se. Syn vstává každý den v pět ráno, tak se střídáme ve vstávání, když jeden uspává, druhý třeba koupe. Ven chodíme každý den společně
Řekla bych, že u nás je to prostě půl na půl ![]()
Teda já jen koukám, jak se ti vaši chlapi starají a asi se budu muset nad tím zamyslet. Už mě to trápí delší dobu. Manžel chodí do práce jen dopoledne (vstává brzy) a někdy je doma už v poledne nebo kolem jedné, druhé. Jenže já do té doby kolikrát ani nestíhám uvařit, prostě malý je moc akční, tak jsem ráda, když uklidím, nakrmím ho, zpacifikuju prádlo a sama se trochu zcivilizuju za těch pár hodin než manžel přijde z práce. Jak přijde, tak se s malým sice přivítá, nají se, ale pak si lehne na gauč a čte si v mobilu. Malý řádí a on ho akorát okřikuje a všechno mu zakazuje. Neumí si s ním vůbec hrát a ni ho to očividně nebaví. Na procházku s ním sám nejde, protože je pořád unavený z práce (ano, má fyzickou práci), ale už mě to trošku štve, že se malému vůbec nevěnuje. Nevím co s tím
On se pořád vymlouvá, že až prý malý bude větší…
@Anonymní píše:
Teda já jen koukám, jak se ti vaši chlapi starají a asi se budu muset nad tím zamyslet. Už mě to trápí delší dobu. Manžel chodí do práce jen dopoledne (vstává brzy) a někdy je doma už v poledne nebo kolem jedné, druhé. Jenže já do té doby kolikrát ani nestíhám uvařit, prostě malý je moc akční, tak jsem ráda, když uklidím, nakrmím ho, zpacifikuju prádlo a sama se trochu zcivilizuju za těch pár hodin než manžel přijde z práce. Jak přijde, tak se s malým sice přivítá, nají se, ale pak si lehne na gauč a čte si v mobilu. Malý řádí a on ho akorát okřikuje a všechno mu zakazuje. Neumí si s ním vůbec hrát a ni ho to očividně nebaví. Na procházku s ním sám nejde, protože je pořád unavený z práce (ano, má fyzickou práci), ale už mě to trošku štve, že se malému vůbec nevěnuje. Nevím co s tímOn se pořád vymlouvá, že až prý malý bude větší…
To bude spíš ta klasika dnešní doby… Bohužel ![]()
@Anonymní píše:
Teda já jen koukám, jak se ti vaši chlapi starají a asi se budu muset nad tím zamyslet. Už mě to trápí delší dobu. Manžel chodí do práce jen dopoledne (vstává brzy) a někdy je doma už v poledne nebo kolem jedné, druhé. Jenže já do té doby kolikrát ani nestíhám uvařit, prostě malý je moc akční, tak jsem ráda, když uklidím, nakrmím ho, zpacifikuju prádlo a sama se trochu zcivilizuju za těch pár hodin než manžel přijde z práce. Jak přijde, tak se s malým sice přivítá, nají se, ale pak si lehne na gauč a čte si v mobilu. Malý řádí a on ho akorát okřikuje a všechno mu zakazuje. Neumí si s ním vůbec hrát a ni ho to očividně nebaví. Na procházku s ním sám nejde, protože je pořád unavený z práce (ano, má fyzickou práci), ale už mě to trošku štve, že se malému vůbec nevěnuje. Nevím co s tímOn se pořád vymlouvá, že až prý malý bude větší…
Můj první manžel byl podobného ražení. Časem došla trpělivost i láska. Ovšem po rozvodu se o děti starat začal. Aspoň že tak. Druhý manžel je úplně jiný, jsme pro něj všechno.
@andelka83 píše:
Můj první manžel byl podobného ražení. Časem došla trpělivost i láska. Ovšem po rozvodu se o děti starat začal. Aspoň že tak. Druhý manžel je úplně jiný, jsme pro něj všechno.
Ach jo, mne uz bohuzel taky dochazi trpělivost. Furt to řeším, pitomou televizi a jeho mobil. Nic napomáhá
Pritom ma maleho strasne rad, ale nema na nej po praci proste trpělivost. Kdyz uz s nim jde ven nebo ho vykoupe, tak jen z musu, ze mu o to řeknu, protoze zrovna delam neco jineho 💆♀️
@Anonymní píše:
Ach jo, mne uz bohuzel taky dochazi trpělivost. Furt to řeším, pitomou televizi a jeho mobil. Nic napomáháPritom ma maleho strasne rad, ale nema na nej po praci proste trpělivost. Kdyz uz s nim jde ven nebo ho vykoupe, tak jen z musu, ze mu o to řeknu, protoze zrovna delam neco jineho 💆♀️
A kolik malému je? Jako já chápu, že může být manžel z práce fakt unavený. Ale i kdyby přišel třeba v ty 2, ať si dá oběd, dopřeje si hodinku na tom gauči a pak může hodinku dvě věnovat dítěti… Ale u nás se to třeba fakt začalo pomalu lámat až po roce. A to teda po malých krůčcích. Do té doby byl taky manžel věčně na mobilu nebo u tv. Teď se synovi věnuje mnohem víc než kdy dřív, a to má paradoxně časově o dost náročnější práci. Připadá mi, že to přirozeně přišlo s tím, jak už se dá s dítětem v tomhle věku opravdu na něco hrát, něco si s ním povídat, skládat atd. Ale někteří chlapi jsou taky líné povahy…
Zdravím dámy,
ráda bych věděla, kolik času věnuje váš protějšek vašemu 15m potomkovi? Jak spolu tráví čas? Jak to u vás vypadá přes týden a jak o víkendu?