Jak zvládnout pohřeb?

Anonymní
30.8.11 09:32

Pohřeb

Jak zvládnout pohřeb v rodině? Jde to vůbec nějak? Prosím poraďte.

  • Nahlásit
  • Citovat
Napsat příspěvek

Reakce:

Anonymní
30.8.11 09:37

Upřímně?Někdy to se to zvládnout prostě nedá záleží o jakou osobu jde a jaký si kní měla vztah…já i když byla nadopovaná neurolem jsem to neustála a k autu mě za šílenýho řevu pomalu nesli-podpírali z každé strany.

  • Nahlásit
  • Citovat
14857
30.8.11 09:47

Upřímnou soustrast! Na tohle se nedá moc připravit, to se musí nějak přestát.

Já měla první pohřeb v životě dvou nejbližších lidí, naprosto nečekaně. Mě hodně pomohlo, kolik přišlo lidí se rozloučit a taky při obřadu vzpomínat na to pěkné.

Po pohřbu se taky člověku malilinko uleví.

UF. Drž se!

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
ViolentBeauty
30.8.11 09:56

Přesně tohle jsem prožívala před skoro dvěma lety. Pohřeb byl den před Vánoci, je to sakra těžké a není asi cesty jak se s tím vyrovnat… :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
8286
30.8.11 09:58

mě umřel tatínek, a to jsem byla ve 20 tt takže žádný prášky na uklidnění a nic podobného… bylo to těžký, mě hodně pomohl můj manžel (tenkrát přítel), a pořád dokola jsem si říkala, že i když tu s námi už není já ho budu mít v srdíčku pořád a vždy tu pro mě a se mnou bude… je to 3 roky a pořád mi je ouzko :cry:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
8286
30.8.11 10:00

taky záleží na tom kdo to z rodiny byl, pokud rodiče, sourozenci, nedejbože děti je to opravdu hodně těžké

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
17629
30.8.11 10:27

Co znamená zvládnout? Myslím, že jde o to se tam vybrečet a prostě to přežít. Já jsem plačka za každých okolností. Dneska mi umřel můj první pes, takže brečím taky

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
8840
30.8.11 10:52

Každý den, i ten nejhorší jednou skončí.Já vím, že ani potom nebude o moc líp, ale trochu se ti uleví. Nevím, kdo ti zemřel a jak moc ti bude scházet, ale pohřeb sám o sobě je stres snad pro každého… Nebudeš v tom sama. Držím palce

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
18639
30.8.11 11:32

Je mi to moc líto, každé úmrtí blízkého člověka moc bolí…
Já doprovodila tátu na poslední cestě v 36tt a jediné co mi pomáhalo to přežít byl fakt že nechci ublížit maličké. Blokovala jsem všechny city, pocity, „neviděla“ jsem uslzenou mámu, ségru, příbuzný…prostě jsem se chovala jako by se nic nestalo. „Musíš“ prostě přežít pár minut na obřadu a poté se s dotyčným sama v sobě rozloučit…ale je to běh na dlouhou trať…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
20518
30.8.11 12:41

Nejbližší příbuzní, s kterými jsem se v životě loučila, byli mí dva dědové a manželovo babička. Takže můžu upřímně říct, že jsem nezažila tu bolest, když je to opravdu někdo blízký. To musí člověk puknout, a věřím, že ani prášky nepomohou. (Mmch. nevím jak kde, ale u nás v krematoriu na žádost pozůstalých na konci obřadu poděkuje moderátor smutečním hostům za účast a sdělí, že není nutné kondolovat, protože už jen jejich účast je vyjádřením soustrasti. To se mi moc líbí, prootže ta řada kondolujících , to jsou pak podle mně pro nejbližší pozůstalé hrozná muka. )

Na druhou stranu, přestože jsem svého dědu velmi milovala, na pohřbu jsem problém neměla a bylo mi to až trapné. Ten problém jsem neměla, protože jsem obřad vnímala spíše jako symbolické rozloučení pro ostatní, zejména pro babičku. Já jsem to prostě měla jinak. Já jsem trochu duchař a já prostě věděla, že je to všechno „jinak“.

Když blbě odbočím a porovnám neporovnatelné, nedávno mi pes zamordoval kočičku. Ten den jsem problila, a ještě týden jsem byla mimo a po večerech brečela. Kočička měla na hřbetě netypickou skvrnu ve tvaru hvězdy. Už když jsme jí dostali, říkala jsem, že by v Egyptě byla díky té skvrně posvátná. A asi týden poté, co jsem kočku zakopala, se podobné skvrny začaly objevovat u nás doma. A já si uvědomila, je to tu zase. Je to všechno „jinak“.

Ale to si nedovolím nikomu vnucovat, zvláště v tak těžké chvíli. Jen jsem chtěla říct, že tohle se snaží lidé vysvětlit snad už od počátku věků a ulevit si tak od té šílené bolesti. A spolehlivé vysvětlení nenáchází, protože každý to prostě vnímáme jinak. :hug: :hug: :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
30017
30.8.11 15:35

My jsme měli v rodině pohřeb nedávno - moje babička, přes 90 let..

Upřímně, byli jsme s tím všichni tak nějak smíření, i když to bolelo..Ale „nebolelo“ to tolik, jako když umřela moje babička s dědou z druhé strany na rakovinu po 60. roce..

Tím chci říct, že hodně záleží, kdo umřel, v jakém věku a za jakých okolností..

Co se týče mé babičky, měla dá se říct plnohodnotný a krásný život(samozdřejmě v souvislosti s dobou), dožila se velmi vysokého věku, do vysokého věku velké duševní a tělesné svěžesti..Málokdo z nás se tohoto dožije..

Máme v rodině i tragédii, smrt člověka v poměrně „mladém věku“, táty malého dítěte..Tak to bolelo neskutečně moc..

Jak to přežít? Snažit se to v sobě zpracovat a připravit se, jak nejvíc to jde :-(

Upřímnou soustrast :hug:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
TEL
1
14.2.14 09:19

Dobrý den,
chci se zeptat. Zemřel mi dědeček. Ve středu jdeme na pohřeb. S přítelem jsem 4 roky a celá rodina ho zná-je tedy přirozené, že bude sedět vedlě mně, že? Dědečel měl i hodně sourozenců. Kdo je tedy bližší? Jeho sourozenci nebo my (vnoučata)? Kdo tedy by měl být v první řadě? Vdova, synové a poté? Předem děkuji za rychlou odpověd.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
balabab
12.2.15 16:39

Dobrý den, švagrovi (bývalý manžel manželova sestry) zemřela maminka, znali jsme se s ní ale na pohřeb bohužel nemůžeme. Chci poslat tedy alespoň smuteční květinu, myslíte, že je vhodné na stuhu napsat například vzpomínáme a podepsat naši rodinu, když už se neúčastníme osobně, nebo stačí jen vzpomínáme?
Děkuji za odpovědi

  • Nahlásit
  • Citovat
Anonymní
24.6.15 12:40

Ahoj všem. Nečekám radu, možná pochopení… :oops: Umřela mi babička. Neměli jsme žádný extra vztah, nedá se říct, že by pro mě byla vzor, to spíš naopak. Ale jedno mi to není. Přece jen je to babička, kam jsme jezdily jako děti.
Teď máme pohřeb. Už od chvíle, kdy vím, že umřela jsem z toho na nervy. Snad 24 hod. denně nad tím přemýšlím. Mám dvě malé děti, takže se fakt nenudím, ale myšlenky ovlivnit nejde. Navíc jsem v pokročilém stadiu těhotenství… Nechce se mi do kostela. Nenávidím otvírání rakve, nikdo mě k ní nedostane. Ať mě pomluví kdo chce. Už teď se děsím chvíle, kdy půjdeme z kostela za rakví a pak fronta projevů soustrastí.
Vím, že to prostě musím přečkat, ale jsem nervozní a myšlenkama pořád jinde.

  • Nahlásit
  • Citovat
1439
24.6.15 12:45

Tak na pohřeb nechoď, když ti z toho není nejlíp. Ještě bys jim tam z toho porodila.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama