Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Chudak tvuj partner. Pak tu samozrejem vznikaj idiskuze, kdy chlap si stezuje na nezajem zeny. Ty jsi typicka adeptka. Proste zamilovana jinde, se svym muzem jen kvuli detem a rodine. ![]()
Nemas lozit do vztahu, kdyz nemas vyresenou minulost.
@Sandokanos Minulost je vyřešená, co bys na tom chtěla řešit?
A se svým partnerem jsme spolu šťastní, nevím, že bych někde zmiňovala, že nejsme ![]()
@Anonymní píše:
Rozhodla jsem se trochu vypsat. Vím, že na to nebudou existovat žádné rady, asi možná jen hledám někoho… ten POCIT, že v tom nejsem sama…Je mi 34 let, mám dvě krásné děti a partnera, který mě moc miluje. Můj život samozřejmě není dokonalý, to není žádný život, ale děláme co se dá a máme se celkem fajn.
Od 13 let jsem měla 11 let stejného kluka. První láska a upřímně můžu tvrdit, že ta pravá. Když mi bylo 24 let, rozešli jsme se - je to už dávno, důvodů bylo víc, ale nepřišlo to náhle, spíš toho bylo nějak víc a víc, až to takhle prostě dopadlo. Možná, kdybychom se snažili, udělali něco jinak… ale to už jsou jen spekulace.Už je to 10 let a není den, kdy bych si na něj nevzpomněla. I on má svou rodinu, dítě a druhé na cestě, občas ho vídám z dálky, někdy se pozdravíme. Miluji ho celým svým srdcem a celou svou duší, vím, že kdyby zavolal, bez váhání jdu… Každý říká, že čas pomáhá, že člověk si zvykne, zapomene… ale není to tak. Poslední dobou mi přijde, že je to spíš horší, kolikrát se v noci budím, protože se mi o něm zdá. Samozřejmě nevím, jak je na tom on, ale možná si tak trochu myslím, že i podobně, protože mě také moc milovat.
Vím, že se s tím nedá nic dělat. Vím, že se k sobě nikdy nevrátíme. Kolikrát mu chci napsat, nebo se s ním dát do řeči, když ho potkám, ale bojím se. Nechci slyšet o tom, jak se má a co je u něj nového - zbytečně by mě to bolelo. A tak se na sebe jen občas usmějeme, jako bychom říkali „bylo to krásný, však ty víš…“
Je to smutný. A je to nefér, že to občas takhle dopadá. Pak je vám najednou padesát, nebo osmdesát, sedíte u stolu, díváte se na staré fotografie a říkáte si, jak je to všechno dávno…
Měla bys to v sobě uzavřít a být ráda jak to mas.Mas pěknou rodinu, suprovyho manžela, každej to štěstí nema.Byt tebou, zkus přebytečnou energii -ve smyslu mysleniho na ex soustredit někam jinam, třeba na charitu. Podle tvého psaní mám z tebe dojem, že roupama nevíš co delat
.A ono kdybys s ex žila, měla děti, třeba by to ani tak super nebylo, jak si to ve své fantazii nejspíš malujes.Nech to být a jestli se nudíš, přečti si na netu jak jsou na tom třeba lidí s rakovinou atd…A rázem budeš vděčná za to co máš a nebudeš koumat blbiny-to myslím v dobrém. ![]()
@Anonymní píše:
@Sandokanos Minulost je vyřešená, co bys na tom chtěla řešit?A se svým partnerem jsme spolu šťastní, nevím, že bych někde zmiňovala, že nejsme
Když jsi tak šťastná, tak pro řešíš ex? Taky jsem znala takovou, nespokojená věčně, nechala manžela, našla si milence, teď zas brečí že by zpátky manžela. Prosim tě dospěj! Tak nevím moc co řešíš, když máš minulost vyresenou
A ještě něco k tomu že je to nefér, někdo se plácá v x vztazích a nevyjdou mu, nebo má nevyléčitelnou nemoc, umře mu dítě, to je nefér, ne ta tvoje prkotina
Tak se s ním do řeči dej
Taky jsem žila v takovém bludu alá osudová láska, ta první. Doma dlouholetý vztah, pak byla velká krize a hle kdo se ozval. No sešli jsme se a velmi rychle jsem si rozpomněla, proč jsme se rozešli, hrůza. Díky té schůzce jsem si uvědomila, že mám bojovat za to co mám, že to za to stojí.
A treba to ta prava laska nikdy nebyla, jen si to namlouvas, z nostalgie to v sobe cilene nevedomky prizivujes… Takova tvoje osobni červená knihovna, bez chyb, nikdy nezkalena tim beznym, nudnym zivotem… pranim trenek, chrapanim a placenim účtů… ![]()
Proc si ho nezkontaktovali jeste predtim nez jste založili rodiny a navazali dalsi vazne vztahy, pokud to tak cele roky citis a mas za to, ze on to ma podobne? ![]()
Nejlepší kamarádka to měla stejně.. zašla si kvůli tomu i k paní věnující se kartám, magii atd. Ta jí řekla, že mají spolu pouto z minulých životů, že byli sourozenci a měli se moc rádi. Doporučila mu napsat dopis, přiložit na srdce a pak ho spálit. Kamarádce to moc pomohlo, vazby v současném životě se zpřetrhaly.
Chudák tvůj partner.. A nechápu co by si řešila když už to vyřešené dávno je?? ![]()
@Anonymní píše:
@Sandokanos Minulost je vyřešená, co bys na tom chtěla řešit?A se svým partnerem jsme spolu šťastní, nevím, že bych někde zmiňovala, že nejsme
Kdybys byla stastna se svym partnerem, tak nemyslis na byvaleho.
Cas je inteligence kterou ziskavame
tim bych tvuj dotaz zodpovedela
preber si to jak je libo. ![]()
@Anonymní píše:
Nejlepší kamarádka to měla stejně.. zašla si kvůli tomu i k paní věnující se kartám, magii atd. Ta jí řekla, že mají spolu pouto z minulých životů, že byli sourozenci a měli se moc rádi. Doporučila mu napsat dopis, přiložit na srdce a pak ho spálit. Kamarádce to moc pomohlo, vazby v současném životě se zpřetrhaly.
Jeste ze ji nerekla, ze ten dopis ma jeste pochcat!
Hnedka se mi vybavila pisnicka pd Chinaski Potkal jsem te po letech. ![]()
Jinak ja bych tomu asi osudova laska nerikala, vzdyt jste byli jeste deti. Proc jste se tenkrat rozesli??
@Anonymní píše:
Nejlepší kamarádka to měla stejně.. zašla si kvůli tomu i k paní věnující se kartám, magii atd. Ta jí řekla, že mají spolu pouto z minulých životů, že byli sourozenci a měli se moc rádi. Doporučila mu napsat dopis, přiložit na srdce a pak ho spálit. Kamarádce to moc pomohlo, vazby v současném životě se zpřetrhaly.
Vždycky se takový dopisy přikládají na srdce nebo i jinam? ![]()
Rozhodla jsem se trochu vypsat. Vím, že na to nebudou existovat žádné rady, asi možná jen hledám někoho… ten POCIT, že v tom nejsem sama…
Je mi 34 let, mám dvě krásné děti a partnera, který mě moc miluje. Můj život samozřejmě není dokonalý, to není žádný život, ale děláme co se dá a máme se celkem fajn.
Od 13 let jsem měla 11 let stejného kluka. První láska a upřímně můžu tvrdit, že ta pravá. Když mi bylo 24 let, rozešli jsme se - je to už dávno, důvodů bylo víc, ale nepřišlo to náhle, spíš toho bylo nějak víc a víc, až to takhle prostě dopadlo. Možná, kdybychom se snažili, udělali něco jinak… ale to už jsou jen spekulace.
Už je to 10 let a není den, kdy bych si na něj nevzpomněla. I on má svou rodinu, dítě a druhé na cestě, občas ho vídám z dálky, někdy se pozdravíme. Miluji ho celým svým srdcem a celou svou duší, vím, že kdyby zavolal, bez váhání jdu… Každý říká, že čas pomáhá, že člověk si zvykne, zapomene… ale není to tak. Poslední dobou mi přijde, že je to spíš horší, kolikrát se v noci budím, protože se mi o něm zdá. Samozřejmě nevím, jak je na tom on, ale možná si tak trochu myslím, že i podobně, protože mě také moc milovat.
Vím, že se s tím nedá nic dělat. Vím, že se k sobě nikdy nevrátíme. Kolikrát mu chci napsat, nebo se s ním dát do řeči, když ho potkám, ale bojím se. Nechci slyšet o tom, jak se má a co je u něj nového - zbytečně by mě to bolelo. A tak se na sebe jen občas usmějeme, jako bychom říkali „bylo to krásný, však ty víš…“
Je to smutný. A je to nefér, že to občas takhle dopadá. Pak je vám najednou padesát, nebo osmdesát, sedíte u stolu, díváte se na staré fotografie a říkáte si, jak je to všechno dávno…