Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
@pe-terka Já právě taky znám spíš ty, co si to aspoň občas vyčítají, omlouvají to, snaží si to před sebou obhájit… Potřebují spíš pochopení, než odsouzení, ale já toho pochopení prostě v sobě moc nenacházím. Čím jsem starší, tím se snažím nesoudit, protože čím je člověk starší, tím víc a líp vidí, jak je život někdy krutej, no.
@eva valoi píše:
@pe-terka Já právě taky znám spíš ty, co si to aspoň občas vyčítají, omlouvají to, snaží si to před sebou obhájit… Potřebují spíš pochopení, než odsouzení, ale já toho pochopení prostě v sobě moc nenacházím. Čím jsem starší, tím se snažím nesoudit, protože čím je člověk starší, tím víc a líp vidí, jak je život někdy krutej, no.
mám to stejně jako ty, dospěla jsme do stejného bodu
Ale taky mě vždycky zamrzí, když se o někom známém dozvím, že byl na interrupci. Já už tam prostě vidím dítě, které nebude ![]()
@pe-terka @pe-terka Ano, jak píšeš. Vždycky mě to zabolí. Nejvíc, když se dozvím, že se tam někdo teprve chystá. Ráda bych tomu dokázala zabránit..(
@pe-terka píše:
to, že nebrečí na rameni tobě neznamená, že nebrečí doma do polštáře
Já jsem se podobnou informaci dozvěděla před časem od naší sousedky, staré paní, ted už nežije. Vždycky byla rázná, veselá, někdy až cynik. Už nevím, co přesně ji rozrušilo, ale najednou mě, tehdy cca třicítce, začla plakat. Že byla zamlada na potratu a že si to roky vyčítá. Měla dvě dávno dospělé dcery, o generaci starší než já.
Nemám potřebu tě manipulovat, ale tohle si mi stalo. Prostý fakt
Já přece netvrdím, že to ty holky nemrzi nebo že je jim to jedno. Ale na potrat jdou z nějakého důvodu a ten důvod je vážný. Jak roky jdou tak ty důvody se trochu upozadí a člověk to vidí jinýma očima, ale leckdy jsou na nich růžové brýle. Je to jako se vším těžkým co nás v životě potká, třeba rozvod, člověk už nemůže dál, rozvede se a za 15 let když si na to vzpomene tak už nevidí jenom to zoufalství, ale vzpomene i na to pěkný. Když si vzpomene na potrat tak si s odstupem let řekne, že by to bývalo třeba šlo, že tohle a tamhleto, ale ono by to kolikrát prostě nešlo, proto na ten potrat šly že. Určitě je to mrzí, ale nepletla bych to s doživotním traumatem které tady vyskakuje v každé diskusi o potratech ![]()
@terien Podle mě je to rána na duši. Někdy je menší, někdy větší, někdy se zahojí, někdy se nezahojí, někdy se po letech znovu otevře…Snadné to není.
@terien píše:
Já přece netvrdím, že to ty holky nemrzi nebo že je jim to jedno. Ale na potrat jdou z nějakého důvodu a ten důvod je vážný. Jak roky jdou tak ty důvody se trochu upozadí a člověk to vidí jinýma očima, ale leckdy jsou na nich růžové brýle. Je to jako se vším těžkým co nás v životě potká, třeba rozvod, člověk už nemůže dál, rozvede se a za 15 let když si na to vzpomene tak už nevidí jenom to zoufalství, ale vzpomene i na to pěkný. Když si vzpomene na potrat tak si s odstupem let řekne, že by to bývalo třeba šlo, že tohle a tamhleto, ale ono by to kolikrát prostě nešlo, proto na ten potrat šly že. Určitě je to mrzí, ale nepletla bych to s doživotním traumatem které tady vyskakuje v každé diskusi o potratech
až na to vytučněné s tebou souhlasím. Člověk se mění, vyzrává, mění se okolnosti a spoustu věcí přehodnocujeme. Ale troufám si tvrdit, že pocit, že jsem mohla mít dítě, které vlastním rozhodnutím nemám, může právě s odstupem rozjitřit velkou ránu na duši. Naše paní sousedka byla tehdy cca 40let od zákroku, a pořád to tam bylo ![]()
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.