Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Tak jsem asi mimo, protože se zde řeší ještě diskuse, kde zakladatelka miluje svoje špeky a ráda si hraje se svým bříškem
Ty ale podle fotky tlustá nejsi.
@Anonymní píše:
@lucenka Nechci se s nikým přít. Každý máme jiná měřítka, soudím dle sebe. Zakladatelka moji definici nesplňuje, je přísná (definice). Vím, že svaly váží více jak tuk, ale zakladatelka asi nebude extra sportovkyně. Pokud někdo není se svojí postavou spokojen, může s tím něco udělat. A pokud se ptala zde, napsala jsem svůj názor.
Pravda, přehlídla jsem se. Ale svaly neváží víc než tuk. Kilo svalů váží stejně jako kilo tuku. Jen je rozdíl v objemu. Takže důležitější jsou míry než váha ![]()
Ahoj, mám 165cm a 62kg, je mi 25 a přijde mi ta váha fakt hodně, valcim s ppp už X let a nejvíc jsem měla 65kg a nejmíň 32kg, posledni 2 roky trpim spíš přejídánim, každopádně se neomezuju v jídle, takže to není z nedostatku živin, chodím i k psychiatrovi atd, takže se dá se říct léčím, ale s touhle váhou se cítím, jako mamut, každý den se vážím, přijdu si velká, cítím se nejhůř v tomhle těle a přitom mi nejde už zhubnout a hlava mi to už ani nedovoluje, je to takový složitý boj, nevím, jak se takhle přijmout a zároveň najít zdravý vztah k jídlu, myslíte si, že ta váha je fakt velká? Hodně lidí si toho všímá což mě mrzí, ale nevím, jestli tenhle boj někdy skončí.
Mám 170 cm a 58 kg, 52 let. Pro mně/moji stavbu těla a kostru ideální váha. Okolo 60 kg už mám pak sice štíhlé nohy, ale na tom tělo jako kouli a nemám pas. Nic mi pak nesedí. Ještě bych tak mohla nabrat nějaké to kilo svalů na stehnech a pozadí, na čemž pracuji, ale víc nic. Každý si musí posoudit svoje proporce a jak se v tom těle cítí. Jenom výška / váha nestačí. Jestli se cítíš jako mamut, tak se začni hýbat. Nikdo jiný to za tebe neudělá. Když se budeš dost hýbat, můžeš se dostat do stavu, kdy se můžeš pořádně najíst a vůbec se to na hmotnosti neprojeví. Svaly to spálí.
@Anonymní píše: Více
62 kg je na 165 cm zdravá váha
Sama píšeš, že máš problémy s ppp a jsi v péči psychiatra.
Prosím, neřeš tento problém tady, málokdo má pro takovéto problémy cit a pochopení. Řeš to se svým psychiatrem, popř. s výživovým poradcem. A hlavně k nim buď otevřená a upřímná, aby ti dokázali pomoct. Sebeprijeti je těžká věc, ale důležitá ke spokojenemu životu.
Přeji ti hodně štěstí ![]()
Nemyslím si, že je velká. Je v normě. Já jsem o 5 cm menší a celoživotně se nejlíp cítím, když mám 60 kg. Být hubená nechci, nelíbí se mi to a manželovi taky ne. Nejsem sportovních typ, po svalech nepasu. Je mi teda 41, mám tři děti, ale cca od 18 je těch 60 pro mě ideální, míň jsem od té doby neměla a ani nechci. Je to v hlavě, někdo je spokojený s 48 kg na tu výšku, já bych si připadala jako kostitras.
@faubi píše: Více
Není to vůbec žádná nadváha. Je v optimu.
Váhu máš v normě. On je velký rozptyl v tom rozmezí, které je klasifikované jako normální váha. Záleží, při jaké váze se cítíš komfortně. Já mám 167 cm a nejlépe se cítím s váhou 54 kg, kterou mám teď. Ale dle tabulek by pro mě i váha např. 65 byla v normě. Ale to už bych byla z mého pohledu oplácaná, na druhou stranu, z pohledu mojí mámy, která má přes 100 kg, je prý pro mě i těch 65 málo.
Tvůj problém je psychický, rozhodně nejsi tlustá, to si vyžeň z hlavy. Nesnaž se hubnout, když se ti to nedaří, spíš si najdi sport, který tě bude bavit a zkus doma trochu posilovat, na youtube je spousta videí.
I když vám všechny povíme, že vaše váha je v pořádku, stejně vám to nijak nepomůže. Ten pocit, že jste tlustá, bude přetrvávat. Nenecháte si ho vymluvit. Vím o tom svoje. Celý život jsem se pohybovala na spektru ppp. Tohle nikdo venku nevyřeší. Já jsem musela zjistit, že jsem prostě nenáviděla sama sebe. Když mi bylo 10 let, dva nebo tři kluci ze třídy mě zesměšnili před celou třídou. Smáli se mi, že jsem přibrala a že jsem tak odporná, že by se mě nedotkli ani dvoumetrovou tyčí. A že mě nikdy nikdo nebude chtít. Tenkrát byla absolutní většina dětí hubená. Vyloženě tlusté bylo třeba jedno, trochu oplácanější další dvě. Já byla ta trochu oplácanější. Ta hanba ve mě už zůstala. A já jsem dalších třeba 20 let strávila vyhledáváním každé své chyby a zoufalou touhou ji odstranit. Šlo hlavně o hubnutí. Takže jsem napřed přestala jíst úplně, pak jsem se zhroutila a přišla posedlost zdravou stravou a cvičením. Zhroutila jsem se znovu. Nakonec to přešlo do obsesivního přejídání a neuvěřitelně jsem přibrala. Bylo fuk, kolik jsem vážila, jak hezká jsem přišla okolí. Já v sobě pořád nosila pocit, že jsem odporná a dokud taková budu, nikdo se mě ani nedotkne… Teprve když jsem tu hanbu odhalila a pochopila jsem proč se tak chovám, došlo mi, že všechno, co pro sebe dělám pramení z absolutního nepřijetí, z nenávisti vůči mému tělu. Vlastně to zní docela směšně, že? Hloupé kecy desetiletých kluků, kteří neví vůbec nic a člověk se kvůli tomu málem zničí… Podstatné ale je, že když jsem tu hanbu přijala a pomalu pustila, když už moje hanba nebyla mojí identitou, tak to přestalo. Ta cesta k nalezení pocitu, který to celé spouštěl a živil celou tu sebedestrukci, byla ale dlouhá. Přitom tu vzpomínku si vybavuji jednou za čas celé ty roky. Ale až když jsem byla ochotná cítit to, co jsem cítila tenkrát, to secvaklo… Takže moje rada bude taková, že být vámi, hledám ten pocit. Pocit je klíč ke všemu. Je třeba před ním neutíkat a neodmítat ho. On jinak nikdy neodejde… Držím vám palce. Je to nesnadná cesta, ale není nemožné ji absolvovat úspěšně ![]()
@lucenka Nechci se s nikým přít. Každý máme jiná měřítka, soudím dle sebe. Zakladatelka moji definici nesplňuje, je přísná (definice). Vím, že svaly váží více jak tuk, ale zakladatelka asi nebude extra sportovkyně. Pokud někdo není se svojí postavou spokojen, může s tím něco udělat. A pokud se ptala zde, napsala jsem svůj názor.