Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Příšerná povaha
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
25.8.12 10:28
Já jsem taky moc vztahovačná 
Radím napočítat do deseti, spolknout tu naštvanou větu, usmát se a neničit si dobrou náladu 
A pak o tom nepřemýšlet 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
LouLou
25.8.12 10:30
Proste jsi malinko vztahovacna, emocionalni a nekdy precitlivela…takova je i moje mama. Rikame ze za to nemuze, protoze je ve znameni raka. A opravdu se zda, ze s tim neumi nic udelat, jak sama pises, nekde se ji neco zasekne a uz jede…Ty jsi ve vyhode, ze si to sama uvedomujes, to je velky plus. 
Zkus si udelat srandu sama ze sebe, nebo v takovych situacich pockat, nadechnout se, pocitat do desiti, uvolnit se…jinak moc nevim, sama s tim zkusenost nemam, abych mohla nak moc radit…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.8.12 10:31
@terulína taky jsem si říkala, že se musím naučit to obrátit taky ve vtip, ale když ty emoce mě ovládnou 
- Citovat
- Upravit
25.8.12 10:33
Co zkusit Bachovy esence? Konkrétně bych možná tipla Hornbeam (habr), ale terapeut by poradil líp
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.8.12 10:33
Taky jsem na můj vkus dost vztahovačná. Takových situací zažívám několik denně. Ale taky teda nevím, jak to mám změnit Ale hned je člověku lépe, když vím, že v tom není sám 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.8.12 10:35
@LouLou já to všechno zkoušela, jenže se stejně stáhnu do sebe, no a pak se všichni začnou ptát, co ti je? Co se stalo?
- Citovat
- Upravit
25.8.12 10:36
Docela se v tom vidím… mě to přešlo s věkem, myslím, po třicítce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
Anonymní
Anonymní
25.8.12 10:41
@MeloryNox protože přítel neřekl tu jednoduchou a jasnou větu jo patříme k sobě. Jasně a výstižně, tak jako já…V tu chvíli jsem si připadala prostě hloupě a já ten pocit tak nesnáším.
- Citovat
- Upravit
25.8.12 10:41
Prehnana emotivita. Kdysi mi tuhle „diagnozku“ prozradil psycholog a naucil me s tim pracovat. Od te doby uz zdaleka tak neprehanim a nehrotim 
Zkus o tom s nejakym promluvit, neni to zadna ostuda, jen ti prozradi par figlu, jak rozumet sobe samotne…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
Anonymní
25.8.12 10:47
@Danylea a víš, že jsem si taky kolikrát říkala, jestli by mi psycholog mohl pomoci? Já o tom v podstatě kromě přítele nikdy s nikým nemluvila. Až teď tady na emiminu…
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Snažení a nezdary
- 22.05.26
- Anonymní
Sex ve vztahu
- 29.05.26
- Anonymní
Výchova
- 01.06.26
- Dadinkamaminka
Operace a přechod.
- 30.07.26
- Anonymní
Pěkný víkend všem.
Už jsem doslova zoufalá ze svých věčných výkyvů nálad. Musím se tu vypsat, protože už nejsem soudná rozeznat, jestli mám důvod k naštvání, nebo neustále přeháním. Musím uvést příklad, protože nevím, jak svůj problém popsat.
S přítelem jsme byli pozvaní na grilovací akci ke kamarádům. Těšila jsem se, byla výborná nálada, všichni se (včetně me)bavili. Hodně jsme se nasmáli. Ke konci večera dorazila ještě jedna holka, mě byla představená, jinak s přítelem a ostatními se znala ze školy. A ta holka se zeptala, zda k sobě s přítelem patříme. Taková normální a neškodná otázka…Já říkám jo, patříme. A přítel rádoby strašně vtipně - no já nevím, nevím, no tak prý jo, patříme. Tak a tahle věta ve mě opět spustila lavinu vzteku. Všichni se rádoby vtipné odpovědi zasmáli a já si připadala jako trubka. Jako někdo, za koho se přítel stydí? Tyhle pocity se na mě začaly valit a já se jen vzmohla na falešné zívnutí, řeči o tomm, jak jsem děsně unavená a že chci už odjet domů. Jeli jsme. V autě se přítel samozřejmě zeptal co se mi stalo (zná mě, je to situace jedna z tisíce) a když jsem mu to vylíčila, řekl mi, že to byla legrace, že se celý večer vtipkovalo, ale jen se to vztáhne na mou osobu, je zle. Že je to pokaždé, že se už bojí cokoliv říkat a že se v tomhle svým urážení a vyvolávání dusna vyžívám. Jinak si to prý neumí vysvětlit. Tak takové to situace se opakují snad každý týden. Najednou můj mozek ovlivní šílený emoce a já „jedu“. Někdy mi to ujede i před okolím, ty mě pak asi mají za hysterku. Pak vždycky brečím a lituji se. S přítelem to potom všechno rozebíráme, ale je to k ničemu.
Jinak jsme spolu devět let, máme rok a půl starého chlapečka, přítel mi se vším pomáhá, chodí do práce, do toho rekonstruuje baráček zcela sám a třebas i po takovém náročném dni je schohpen mě rozmazlit večeří, či jinou pěknou pozorností. Když jsme spolu doma, tak jsme v pohodě, jen vyrazíme do společnosti, pohádám se skoro pokaždé kůli něčemu podobnému. Co proboha s tím? Jak se změnit? Jak být v pohodě a nadvěcí? Přítele to určitě unavuje, mě též. Už nevím co se sebou dělat
Pro ty kteří to přečetli až sem děkuji. Když jsem si to po sobě přečetla, tak to zní jak problém patnáctileté holky a ne dospělé ženské