Schody do pekla?

Anonymní
18.4.21 01:05

Schody do pekla ?

Nějakou dobu mi trvalo toto téma zařadit, protože vlastně nevím, o co mi přesně tímhle tématem jde. Možná se tím jen snažim držet od hloupostí…

Začnu asi tím, že jsem mladý. Není mi ani 25 a jsem homosexuální povahy. Pokud to někdo odsuzujete, prosím, nečtěte to. Bude nám lépe oběma. Je mi lito pokud to někoho pohorší.

Sám jsem na to přišel asi v patnácti letech. Nebylo to tak těžké. Moji vrstevníci mi to předhazovali celý život. A od mala si lépe rozumím s holkami. Takže uvědomění toho, jak to mám bylo poměrně rychlé a snadné.

Přátele me vždy podpořili a nenarazil jsem vyloženě na špatnou zkušenost. V šestnácti jsem se začal snažit hledat vážný vztah, což vzhledem k tomu, že jsem z maleho města bylo dost obtížné.

Měl jsem několikrát první rande, ale druhé či třetí už většinou moc nebylo. Svět gayů je plný obrovských ****** nebo nadrženců (což pro mě bylo celkem překvapení :D)

Po nějaké době jsem narazil na kluka, který se mi líbil, byl vtipný, milý a dalo by se říct, že se mi dost dostal pod kůži. Zamiloval jsem se do něj po chatu…A o to víc se cítil jako hlupák, když mi po dvou týdnech psaní řekl, že si někoho našel.

Asi po dvou letech jsme zcela náhodně obnovili kontakt a on mě pozval na rande. Z toho teda malém sešlo kvůli zpoždění, které jsem měl. Nicméně jsme se nakonec sešli a lepší první rande jsem asi v životě nezažil.

To bude nejspíš důvod, proč bylo po týdnu i druhé. Tam jsme si dali první pusu. To jen tak na okraj. No, člověk se nestačil ani nadát a asi o měsíc později jsme spolu strávili víkend, kde jsme si přiznali své city k sobě.

Vůbec bych nečekal, že se z tohohle kluka, který mi zlomil srdce už v šestnácti po chatu, vyklube můj první vážný a roční vztah.

Nicméně tak nečekaně jak začal, i skončil. Po letní dovolené, se se mnou za týden ze dne na den rozešel. Moje hlava nebyla dlouho schopná probrat to, že spolu nejsme.

Probrečených nocí bylo tolik, že bych to na deseti rukou nespočítal… Mnohokrát jsem se jako ***** ztrapňoval a snažil se s nim navázat kontakt, protože přeci řekl, že budeme přátele a já doufal, že to časem zase presroste v to, co to bude na začátku.

Po nějaké době jsem pochopil, jak těžce u zadku mu už vlastně asi jsem. Přesto ho moje hlava za plno věcí, co udělal, neustále omlouvá.

Už to bude sedm měsíců, co spolu nejsme. A já pořad nejsem schopny se od něj naprosto odprostit. Chybí mi. Ale nevím jestli on, jeho chování, nebo prostě vztah, po kterém jsem vždycky toužil?

Mnoho lidí mi řeklo, že během toho roku jsem byl nejšťastnější, jak mě jen kdy viděli. Teď jsem spíš naopak ten nejvic zničený, jak mě kdo kdy mohl vidět :D

Neustále o svém vztahu musím myslet nebo mluvit. A je mi jasný, ze lidi kolem už tím pěkně štvu.

Ráno, když jsem doma sám, si představují, že bych ho někdy někde náhodou potkal, až budu mít jiného přítele a že bych ho hrozně rad odmítl tak, jako on mě… Dětinské, co?

Proč schody do pekla? Můj život se ze dne na den otočil z ráje rovnou do pekla. Po rozchodu mi onemocněl pes, kterého už máme 8 let a považuji ho za svou rodinu.

Vždycky jsem vedel, že jednou nadejde jeho čas, ale počítal jsem, že až ten den přijde, budu mít pritele, který mě podrží. A najednou jsem měl přijít obojí.

Já… Myslel jsem si, že už jsem se z toho dostal. Ale dnešní večer mi asi ukazuje, že ne. Snažím se říkat si, jak mě moje rodina miluje. Že mám kamarády, kteří tu dnes a denně jsou, když je potřebuji. A přesto ve mě žije myšlenka na sebevrazdu. Ulevit si. Vím, že je to sobecké a nefér, ale ve večerech a chvílích jako je tato, si prostě nemůžu pomoct.

Pokud jste dočetli až do konce, tak Vám děkuji za Váš čas. Snad máte lepší víkend. :)

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
106
18.4.21 01:20

Je to prostě první láska a tys byl fakt zamilovanej. To se stane skoro každýmu. Být ti o pár let miň tak ti řeknu že z toho vyrosteš, ale protože je ti kolik ti je tak si myslím že čas to prostě urovná. Nebyl to jedinej chlap na světe, určitě ne ani ten nejlepší.

K té sebevraždě a tom že si přišel o přítele a možná příjdeš i o psa. Život je o tom naučit se žít-přežít sám se sebou, nemít lidi kolem sebe jako berličky bez kterých zahazuješ život.
Zkus si najít psychologa na terapii, to neublíží a třeba ti to pomůže.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
10998
18.4.21 01:52

Bude to znit jako hrozny klise, ale clovek si postupne s vekem cim dal vic uvedomi, ze i kdyby mel kolem sebe milion lidi, stejne bude ve finale na ten zivot sam… Nejde svuj pocit stesti odvijet od toho, jestli a jaky mam vztah. Je potreba byt tak nejak srovnany sam se sebou a to ostatni brat jako bonus.

Ale chapu, v mladi jsme to vsichni meli tak jako ty, je to normalni. Ale casem se to vnimani proste posune. Je tezke se s tim smirit a zvladnout to, to jo. Spousta lidi to nedokaze. Proto take ma takovou silu nabozenstvi - verici clovek asi nikdy sam nezustane, ma boha. Ale to uz odbocuju.

Zvladnes to, neboj.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
63703
18.4.21 03:03

Homosexuální povaha? To je co? Fakt mi to rozesmálo :mrgreen: jinak.
máš za sebou první vztah, konec bolí, je to normální. Hlavně klid. Vesměs se stává, a ono se to i říká, že když se se*e, tak na pořádnou hromadu. Takže se sesype víc věcí najednou. Chce to čas. Pokud nezvládás, můžeš vyhledat odbornou pomoc, na to není nic špatného, ba naopak. Najdi si maličkosti, že kterých se můžeš radovat, venuj se sobě, koníčkum, kamarádům, rodině atd.. A ono se to časem všechno zlepší.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
18815
18.4.21 05:08
@Anonymní píše:
Nějakou dobu mi trvalo toto téma zařadit, protože vlastně nevím, o co mi přesně tímhle tématem jde. Možná se tím jen snažim držet od hloupostí…

Začnu asi tím, že jsem mladý. Není mi ani 25 a jsem homosexuální povahy. Pokud to někdo odsuzujete, prosím, nečtěte to. Bude nám lépe oběma. Je mi lito pokud to někoho pohorší.

Sám jsem na to přišel asi v patnácti letech. Nebylo to tak těžké. Moji vrstevníci mi to předhazovali celý život. A od mala si lépe rozumím s holkami. Takže uvědomění toho, jak to mám bylo poměrně rychlé a snadné.

Přátele me vždy podpořili a nenarazil jsem vyloženě na špatnou zkušenost. V šestnácti jsem se začal snažit hledat vážný vztah, což vzhledem k tomu, že jsem z maleho města bylo dost obtížné.

Měl jsem několikrát první rande, ale druhé či třetí už většinou moc nebylo. Svět gayů je plný obrovských ****** nebo nadrženců (což pro mě bylo celkem překvapení :D)

Po nějaké době jsem narazil na kluka, který se mi líbil, byl vtipný, milý a dalo by se říct, že se mi dost dostal pod kůži. Zamiloval jsem se do něj po chatu…A o to víc se cítil jako hlupák, když mi po dvou týdnech psaní řekl, že si někoho našel.

Asi po dvou letech jsme zcela náhodně obnovili kontakt a on mě pozval na rande. Z toho teda malém sešlo kvůli zpoždění, které jsem měl. Nicméně jsme se nakonec sešli a lepší první rande jsem asi v životě nezažil.

To bude nejspíš důvod, proč bylo po týdnu i druhé. Tam jsme si dali první pusu. To jen tak na okraj. No, člověk se nestačil ani nadát a asi o měsíc později jsme spolu strávili víkend, kde jsme si přiznali své city k sobě.

Vůbec bych nečekal, že se z tohohle kluka, který mi zlomil srdce už v šestnácti po chatu, vyklube můj první vážný a roční vztah.

Nicméně tak nečekaně jak začal, i skončil. Po letní dovolené, se se mnou za týden ze dne na den rozešel. Moje hlava nebyla dlouho schopná probrat to, že spolu nejsme.

Probrečených nocí bylo tolik, že bych to na deseti rukou nespočítal… Mnohokrát jsem se jako ***** ztrapňoval a snažil se s nim navázat kontakt, protože přeci řekl, že budeme přátele a já doufal, že to časem zase presroste v to, co to bude na začátku.

Po nějaké době jsem pochopil, jak těžce u zadku mu už vlastně asi jsem. Přesto ho moje hlava za plno věcí, co udělal, neustále omlouvá.

Už to bude sedm měsíců, co spolu nejsme. A já pořad nejsem schopny se od něj naprosto odprostit. Chybí mi. Ale nevím jestli on, jeho chování, nebo prostě vztah, po kterém jsem vždycky toužil?

Mnoho lidí mi řeklo, že během toho roku jsem byl nejšťastnější, jak mě jen kdy viděli. Teď jsem spíš naopak ten nejvic zničený, jak mě kdo kdy mohl vidět :D

Neustále o svém vztahu musím myslet nebo mluvit. A je mi jasný, ze lidi kolem už tím pěkně štvu.

Ráno, když jsem doma sám, si představují, že bych ho někdy někde náhodou potkal, až budu mít jiného přítele a že bych ho hrozně rad odmítl tak, jako on mě… Dětinské, co?

Proč schody do pekla? Můj život se ze dne na den otočil z ráje rovnou do pekla. Po rozchodu mi onemocněl pes, kterého už máme 8 let a považuji ho za svou rodinu.

Vždycky jsem vedel, že jednou nadejde jeho čas, ale počítal jsem, že až ten den přijde, budu mít pritele, který mě podrží. A najednou jsem měl přijít obojí.

Já… Myslel jsem si, že už jsem se z toho dostal. Ale dnešní večer mi asi ukazuje, že ne. Snažím se říkat si, jak mě moje rodina miluje. Že mám kamarády, kteří tu dnes a denně jsou, když je potřebuji. A přesto ve mě žije myšlenka na sebevrazdu. Ulevit si. Vím, že je to sobecké a nefér, ale ve večerech a chvílích jako je tato, si prostě nemůžu pomoct.

Pokud jste dočetli až do konce, tak Vám děkuji za Váš čas. Snad máte lepší víkend. :)
:hug: Teď ti připadá, že už nemůžeš, že je ti hrozně, že už nemáš sílu… Ale ono to bude lepší :hug: věř mi, znám to :hug:
  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
821
18.4.21 06:01

Ahoj, nedávno tu psal jeden kluk, taky zrovna řešil partnera-a pěkně si s ním teda užil. Třeba byste mohli být kámoši a podržet se v těžkých chvílích.
Jínak vzhledem k tomu, že jsou tu dva " podobné" příspěvky v nedávné době, tak mi to nedá, abych to trošku shrnula.
U vás obou dvou mi hodně vychází, že nemáte rádi sami sebe v základu. Zkus být aspoň chvilku sám-neupínat se na to, že když budeš mít vztah, že tě ten druhý vždycky podrží. Většinou ano, ale není to pravidlo. Abys byl v životě šťastný, je potřeba, naučit se mít rád nejdřív sebe.
Těžké věci budou v životě přicházet, chápu, že to máš teď složité, ale chce to být trochu silnější a naučit se těmto věcem postavit, ne hned utíkat a litovat se.
Přečti si tu pár příběhů, co někteří zvládnou v životě překonat a nakonec, když to dobře uchopí, tak je to posílí.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
18.4.21 06:02

Právě jsem dočetla knížku Dej mi své jméno a jsem z tebe celá dojatá

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
12383
18.4.21 07:21

Svet gayů byl už před dvaceti lety plny nadrzencu. Hele, i gayové mají problém najít si partnera, stálého. Holt to není snadné pro nikoho.
Vis, mě jedna láska držela deset let. Ano, mela jsem jiné, on byl ale pořád nedoreseny, pořád se ozyval. Až po deseti letech mi došlo, že je to ubozak, co chce jen rozptylit.
Hodně štěstí, hlavně si uvedom, ze to může trvat nějakou dobu, než se z toho dostaneš. A je to v pořádku.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
165
18.4.21 07:33
@Anonymní píše:
jsem homosexuální povahy

jak těžce u zadku mu už vlastně asi jsem.

budu mít pritele, který mě podrží.

promin, tohle me rozesmalo, v kontextu tve povahy ;)

Na sebevrazdu zapomen, takovych situaci v zivote jeste nekolik prijde. Ted bude dobre nasmerovat energii do uplne neceho jineho nez vztahu.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
8355
18.4.21 08:30

Čas to spraví. Nikdo nestojí za to aby jsi si kvůli němu bral život. Určitě se časem objeví někdo další, mozna to vyjde hned a nebo se zase casem rozejdete. To je prostě život. Musíš se naučit prijmat i to špatné. Poučit se z toho a posunout se dal.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
18.4.21 09:30
@Rosebery píše:
Ahoj, nedávno tu psal jeden kluk, taky zrovna řešil partnera-a pěkně si s ním teda užil. Třeba byste mohli být kámoši a podržet se v těžkých chvílích.
Jínak vzhledem k tomu, že jsou tu dva " podobné" příspěvky v nedávné době, tak mi to nedá, abych to trošku shrnula.
U vás obou dvou mi hodně vychází, že nemáte rádi sami sebe v základu. Zkus být aspoň chvilku sám-neupínat se na to, že když budeš mít vztah, že tě ten druhý vždycky podrží. Většinou ano, ale není to pravidlo. Abys byl v životě šťastný, je potřeba, naučit se mít rád nejdřív sebe.
Těžké věci budou v životě přicházet, chápu, že to máš teď složité, ale chce to být trochu silnější a naučit se těmto věcem postavit, ne hned utíkat a litovat se.
Přečti si tu pár příběhů, co někteří zvládnou v životě překonat a nakonec, když to dobře uchopí, tak je to posílí.

A nepamatujete si náhodou jméno příspěvku nebo něco, abych si mohl jeho příspěvek přečíst? :)

Jinak určitě. Od mala trpím malým sebevědomím a tím asi bude ovlivněno i moje chování k sobě samotnému. Paradoxně si lidé při prvních setkání mysli, že jsem naopak arogantní a egoistický, protože svou nejistotu skrývám za masku postojů a řečí.

Moc děkuji za odpověď na moje trápení. Opravdu mě to potěšilo.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
18.4.21 09:33

I všem ostatním, kteří si našli čas a reagovali na moje večerní volání o pomoc, moc děkuji.

Všechny zprávy jsem si několikrát přečetl. Hodně se v určitých věcech shodujete a mě to určitě dalo nějakou nepatrnou sílu.

Asi mi pomohlo, že to se mnou neprobírají jen přátelé, které tím už podle mě hrozně obtěžuju :D

Děkuji Vám.

  • Citovat
  • Nahlásit
600
18.4.21 14:05

Jooo první láska. Já si doteď pamatuju jak to bolelo, myslela jsem si, že svět končí, že už nic nemá cenu. Hlavně i kvůli obskurnímu a nečekanému rozchodu jsem to dlouho dlouho vstřebávala, ale po delším čase jsem potkala někoho jiného a teprv s ním mi došlo, že ten první prostě nebyla láska, jen hormonální poblouznění. To co mám teď se s tím nedá vůbec srovnat, teprve teď skutečně a hluboce miluji. Chci tím říct, že úplně vím jak se cítíš, ale nebyl to pro Tebe ten pravý, ten pravý na Tebe čeká až ho potkáš budeš neskutečně šťastný, že Tě ten první opustil a mohl jsi jít dál. Já bych za to svému prvnímu fakt dnes ráda poděkovala :mrgreen:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat