Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
ÚSPĚŠNOST adopce
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
1.2.06 13:49
adopce
Ahoj všichni, četla jsem vaše příspěvky a musím říct, že je to dost smutné. Jsem po úspěšném IVF, v květnu budu rodit, ale uvažovala jsem o tom, že kdyby nám druhé miminko nešlo, tak bych další dítě adoptovala. Když pročítám některé příběhy, tak ani nevím, jestli to má smysl. Myslela jsem si, že se dítě výchovou dá ovlivnit, ale asi moc ne. I když znám jednoho kluka, který je také adoptovaný, a je celkem v pohodě i když neví o tom, že je nevlastní a má před pubertou.
Ten film Smradi je ze života, podle pravdy? Ještě jsem ho neviděla. Karolína
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.06 14:02
Ahoj všichni,
ten článek v Marianne jsem taky četla, a měla jsem z něj úplně stejné pocity.
Taky byly doby, kdy jsem jen tak přemítala a říkala si, co kdybych náhodou nemohla otěhotnět, že bych se určitě rozhodla pro adopci.
Z toho článku jsem byla tak vykulená hlavně proto, že ze svého okolí znám několik holek, které jsem adoptované. O některých jsem se to dověděla až nedávno, když jsme všechny dospělé. Ty holky, které znám, jsou normální, fajn, některé mají i vysokou. A jedna z nich je tak moc podobná své (adoptivní!) matce chováním, vystupováním, stylem oblékání, že bych to zaboha neřekla, že se narodila někomu jinému.
A pak tady čtu, že se někdo zvrtnul a zkazil… Jo, věřím tomu, geny jsou někdy všemocný, a asi existuje něco jako „volání krve“ a dítě se vám může zvrtnout.
Ale taky nemusí.
Myslím, že T. Boučková je v těžké životní situaci, to rozhodně, udělala špatnou zkušenost, má trápení… A proto ten její článek vyzněl tak pesimisticky, v neprospěch adopce. Chápu ji.
Ale je taky pěstounská péče, která tolik nezavazuje - prý. Neznám detaily a jak to funguje.
Každopádně by byla škoda, aby některé tzv. „normální“ (to zní hnusně, co) děti nenašly rodiče a zůstaly v děcáku, co…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.06 14:05
Ahoj,
posílám jednu pozitivní zkušenost. Před časem jsem potkala kamarádku a zdála se mi nějaká divná, jakoby myšlenkama mimo. Za pár dní na to se u nás stavovala a říkala, že se ve svých 30 letech dověděla, že je adoptovaná ona i její o 2 roky starší bratr. Zjistila to náhodou, musela podstoupit amniocentézu v těhotenství a genetické vyšetření a proto jí rodiče museli toto tajemství prozradit. Adoptovali ji ve věku 1 roku a bratr měl tehdy 3 roky. Jsou to ve skutečnosti nevlastní sourozenci, mají společnou matku a rozdílného otce. Jejich biologická matka se o ně nestarala a prý je i týrala, takže jí byli odebráni a dáni k adopci. Oba dva vystudovali vysokou školu, bratr má vlastní dobře prosperující firmu a 2 šikovné děti. Se svými adoptivními rodičemi mají vynikající vztah. Byl to pro ni strašný šok, říkala, že by ji to v životě nenapadlo a ani ona ani bratr si vůbec nepamatují, že by žili někdy někde jinde s jinými rodičemi.
Teď už to oba strávili a moc na to už nemyslí.
Míša
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.06 14:11
Holky, moje máma si bere z Dětského domova holčinu. Našla si jí, když bylo Lence 14 let, je Romka. Jezdí k mámě na víkendy, prázdniny, vánoce. Lenča je od 3 let po Dětských domovech a Diagnostických ústavech (tam byla několikrát kvůli nezvladatelnosti). Její máma jí bila, táta se o ni nestará, protože tvrdí, že není jeho.
Lenka je za naši péči celou dobu víc, než vděčná. Dneska je jí 20, je to už moje ségra, i když tak vážně nevypadáme 
Po vyučení začala studovat střední sociálně-právní školu. Plánuje vysokou. Studuje s vyznamenáním, díky Nadaci Livie a Václava Klausových byla na zahraničním studijním pobytu v Německu. Snaží se holka!!! Chce mít lepší život!!! Chce pomáhat!!!
Takže si myslím, že někdy to vyjde, někdy ne!!! Geny jsou sice geny. Ale moje kamarádka v této souvislosti vzpomíná případ vysokoškolsky vzdělaného docenta, jehož syn zavraždil ze žárlivosti svoji přítelkyni (ona tu rodinu zná), takže kde byla chyba? Je to hrozně těžké globalizovat!!!
Všem, které se snaží o dítě, přeji brzy kulaté bříško. Těm, které se snaží o adopci, přeji, aby to VŠECHNO VYŠLO!!!
Ivča
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.06 14:15
Coro,
to co píšeš se bohužel nemusí stát pouze u adoptovaných děti, může se to stát i u tvých vlastních dětí.
Dítě nezměníš ke svému obrazu jak by jsi chtěla, ale můžeš se pokusit to ovlivnit. Hodně je na výchově, ale co ti budu povídat, určitě to znáš sama.
Jen jsem chtěla napsat, že fandím těm lidem, kteří dítě adoptují, sama za sebe můžu říct, že já bych asi neměla tu odvahu. Neuměla bych dávat lásku „cizímu“ dítěti, které třeba nebylo zplozeno z lásky nebo něco podobného. V žádném případě to neodsuzuji, naopak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.06 14:19
Dík za ty pozitivní zkušenosti 
T. Boučková ve svém rozhovoru řekla, že by adopci zrušila. Já nad tím článkem taky dost dlouho přemýšlela, takový názor jsem totiž ještě neslyšela… Je asi moc zklamaná a zničená z problémů, které má se svými adoptovanými dětmi, ale přeci jen - podle mě je rozhodně dobře, že adopce existuje. Dává naději párům, které mají tu strašnou stoprocentní jistotu, že vlastní děti mít nikdy nebudou, a taky dětem, z kterých nakonec vyrostou úžasní lidé a nemusí díky adopci trávit spoustu let po ústavech…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.06 14:38
Ahoj,
myslím, že mezi námi žije spousta slušných lidí, o kterých ani nevíme, že byli adoptováni. Spíše se dovídáme o těch nevydařených pokusech. Myslím, že v minulosti se dost lidí stydělo za to, že nemají vlastní děti a nezbývalo jim nic jiného než dítě adoptovat. Často se to úzkostlivě tajilo a tají zejména pro dobro dítěte, aby se tím netrápilo, že jeho maminka nebo tatínek ho nemají rádi nebo ho nechtějí.
Míša
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.06 14:54
Nevím, jestli jsem četla dostatečně pozorně, ale nejspíš jsem první, kdo má s adopcí vlastní zkušenost…
Vojtu máme pouze 5 měsíců, takže nemůžu polemizovat nad tématem „úspěšnost adopce“. Ale já bych se o to nepokoušela ani nikdy v budoucnosti, protože je to stejné, jako rozebírat „úspěšnost výchovy vlastních dětí“, jenže tam se o těch neúspěších spíš mlčí, nebo ne?
K tomu článku řeknu jen jedno… Byl by stejně čtený, kdyby se v něm mluvilo o jedné vydařené adopci dvou romských dětí? Moc mě mrzí, že by tento článek mohl odradit některé budoucí adoptivní rodiče, kteří jsou stále na vážkách…
Ve svém okolí znám nejmíň 3 případy, kdy adopce dopadla „úspěšně“. Jednou z těchto adoptivních dětí je i přítelkyně mého bratra, která se pevně doufám stane jednou i jeho ženou, protože takového člověka, jako je ona, chci mít ve své blízkosti už napořád.
Zprostředkovaně vím o jedné nevydařené adopci, ale ty lidi osobně neznám…
Z vlastní zkušenosti můžu říct jen tolik, že Vojta do našeho života přinesl právě to štěstí, které nám tolik chybělo. Doufám, že k němu přibude i bráška nebo sestřička, ať z IVF (už to bude po čtvrté) nebo z další adopce…
Dadla a Vojta
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.06 15:03
osobní zkušenost mám se dvěmi adoptovanými osůbkami. Oba jsou již dospělí, pracují, mají partnery, jeden z nich i dvě děti. Nemají konflikty ani se zákonem, ani s rodinou, jen jeden z nich se dozvěděl že má někde sourozence, kterého se pokusil najít (neúspěšně). Oba ví, že jsou adoptovaní. jsou to normální slušní lidé.
elda
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
1.2.06 15:30
Ahoj
nejsem adoptovaná a přesto jsem v pubertě ničila svoje rodiče, brala drogy a utíkala z domova.Teď je ze mě normální máma 18 m Honzíka.
Myslím, že rozhodnout se na základě jednoho článku je určitě nesmysl.
podívejte se na http://www.adopce.com/…uze/read.php?… jak to tam maminkám hýblo žlučí.
Hanyna
- Citovat
- Upravit
1.2.06 16:31
ahoj,chci jen napsat ze mne je take lito deti ktere nemaji mamu a tatu.a ze jsem pro adopci,ale manzel je za:,–(ne proti-prave kvuli tomu co „z nich“ vyroste,ale jak pisete - nikdo to nemuze tusit ani u svych deti.
moje babicka si bravala jednoho chlapecka domu-nevim jestli z domova nebo odkud,jezdil s nima na vylety a tak.schazime se spolu do ted,zije normalnim zivotem,podnika ma dve deti a je to slusny a zabavny clovek.
ale treba tady kousek od nas mela pani adoptovane dve deti-kluka a holku-romy.no a taky se v puberte spustili.holka zacla chodit jak se rika"za svymi" a mela v 18 dite a pak hned dalsi-nevim jak je na tom ted,ale myslim ze se s adoptivni maminkou asi nestyka.
je urcite hodne deti kteri si tu maminku s tatinkem moc preji.ale i hodne tech kteri pak „zvlci“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.06 16:37
Ahojte,
článek jsem nečetla, ale můj názor je takový…
Myslím, že je úplně jedno, jestli je dítě adoptované či ne, prostě puberta udělá svoje 
Např. já jsem byla naprosto šííílenáááá a divím se, že to se mnou od 16 do 18let moji rodiče vydrželi. Pocházím z normální (snad 
) rodiny, jsem počata přirozenou cestou a stejně se divím, že se mne tenkrát nezřekli
Hodně záleží na na tom, do jakého prostředí a mezi jaké lidi se mladý - ovlinitelný - člověk dostane… Pokud to je zrovna partička feťáků, je dost pravděpodobné, že to vyzkouší… zrovna tak cokoliv jiného…
Myslím, že v pubertě dělá kopance a blbosti snad úplně každý a záleží jen na něm a na jeho na okolí, jak to s ním ve finále dopadne. A je úplně jedno, jestli je to cikán, černoch nebo běloch.
Takže asi tak nějak
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.06 17:48
Ahoj,
jak uz tu bylo napsano, myslim, ze az tak nezalezi na puvodu, jestli je dite vlastni nebo adoptovane, spouta vlastnich deti fetuje, slape, krade atd. a pochazeji z normalni usporadane rodiny.
Padla tady otazka genu, hned na zacatku. bohuzel si myslim (tim nechci vsechny prislusniky romske mensiny u nas hazet do jednoho pytle), ze prave u nich je to vetsim pravidlem. sestrenice meho manzela adoptovala romskou holcicku ve veku 2let. venovala se ji sec mohla, chodila na krouzky, do hudebky, s obtizemi nakonec dodelala zakladku a ve dvouletem uceni si uhnala dite s neznamo kym. asi to nevi ani ona, neb nepredpokladam, ze se „nezadarilo“ napoprve. jeji matka je stara panna, ktera mimino absolutne nezvlada, holce je ted 18, klukovi budou 2. o nejake vychove nemuze byt ani rec, natozpak o rozvijeni toho ditete. (napr nevyslovi jedno jedine slovo, zmuze se jen na hekani)
druha zkusenost s detmi z maleho soukromeho decaku. 10deti celkem, pro vsechny stejna pece, jedna ze sester uspesne vystudovala medicinu, druha skoncila ve viru velkomesta jako slapka a fetacka. oba rodice stejni.
obdivuju vsechny pestouny a rodice, kteri otevrou svou naruc cizim detem!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.2.06 13:52
článek
Ahoj holky,
nevíte některá jestli se dá nají t ten článek od Boučkové někde na netu? Dík Karolína
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.5.06 14:21
Ahoj holky,
tak já taky se svou troškou do mlýna přispěju. Vystudovala jsem sociálně-právní školu a v rámci studií jsem rok docházela na praxi do kojeneckého ústavu, poté do dětského domova.
Předně mi bylo všech těch dětí příšerně líto a okamžitě bych si je nabrala domů.
Ani se nedivím,když tady popisujete špatné zkušenosti s adoptovanými dětmi. Dítěti dáte to nejpodstatnější,hlavně lásku,kontakt a sociální cítění do tří let. To se u těchto dětí většinou „hledá“ rodina.Takže se dostanou do rodiny,až když je základ z ústavu položen-poprat se o každou hračku,vybojovat si jídlo,když křičím,konečně si mě někdo všimne.
Takže popíšu,jak to tam chodilo:" Nemazlete se s něma,nehlaďte je tolik,nebo si na tebe zvyknou a pak budou vyvádět,až půjdeš domů.„Na vycházce:“Ať se drží kočáru,za ruku ne, mohli by si zvyknout a my nejsme chobotnice.„Děti měly sice spousty hraček,ale fyzický kontakt žádný,začínala tam sice dotyková terapie-masáž od sestřičky,ale jen chvilku,protože byla jedna sestra na 20 dětí,takže velký rozdíl od oňuhňávání od maminky.Ještě teda je fakt,že romské děti byly šikovnější,nádherný,ale naprosto nezvladatelný a divočejší už jako prťata než "bílé“ děti.
Takže bych shrnula moji zkušenost:nejsou špatné děti v kojeňácích a v děcáku, je chyba v systému, děti by se měly umisťovat co nejdřív,aby nějaký kontakt s náhradní maminkou byl. I když nejsou právně volné,dát je aspoň do pěstounské péče. Vždyť to jsou citově strádající chudinky.Aby nebyly ani chvilečku odkázáni na péči tet v ústavu,které na tolik dětí prostě nemají čas. Nechci tu pečovatelky odsuzovat,na jednu stranu to chápu,mít scény pokaždé,když chci jít domů z práce a nemít na ně čas,to taky musí být něco.
Jitka
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
