Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Jak na záchvaty zuřivosti?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
8.8.05 21:22
Jak na záchvaty zuřivosti??
Znáte to některá??
Jste doma a nebo jste někde venku a vaše dítě si něco žádá.(oplatek,bonbonek apd)a vy mu ho v dané chvíli nechcete nebo nemůžete dát a ono dítě dostane zuřivý záchvat zlosti a začne křičet brečet zlobit se a dupat nohoma???Tak to my ted máme doma na denním pořádku,jakmile odpovím na něco negativně tak to začne kňučením a po mé ignoraci se to stupňuje a zlost se zvyšuje.Na mluvení nereaguje a nic na něj neplatí,vyhrůžky ani domluvy.Kdysy jak jsem potkávala takovéto děti,říkala jsem si"já mít takové dítě tak to s něho vytluču"moje dítě by toto nedělalo.A ejhle pánbůh mi to chtěl vrátit a nadělil mi přesně takové dítě.A co já teď????Myslíte že ono bití se mi vyplatilo??Jak kdy.Třeba na dovolené předváděl stabilně histerické záchvaty třeba proto že chtěl jít kolem bazénu sám a my jsme mu to nedovolili.Nebo proto že se nemohl dostat na pokoj(my jsme tam nebyli)kopal do dveří a zuřivě ječel přitom věděl že jsme dole v hale.Domlouvání nepomoho ani vyhrůžky.Někde jsem četla že na to pomáhá studená sprcha ale v našem případě bohužel né u nás to má opačný výsledek-zlost se ještě víc stupňuje a řve tak usilovně že mu praskají žilky ve tvářích.Na prdílce mívá jelita ode mne i od manžela který má svatou trpělivost ale i on jeho zuřivosti podléhá.Ale zaručený lék na tuto zuřivost nemáme.Někdy pomůže ignorace ale to pak může znamenat hodina i víc strašného řevu popř.potrhaná tapeta v pokoji ve kterém trucuje či jiné nashvály.Nebo někdy pomůže výprask a potom dlouhá domluva 
Dneska jsem si musela pomoct opaskem a docela to zabralo ale nevím na jak dlouho nic totiž není dost pro toho našeho zlostníka.Sousedi už s nás musí být na nervy a já jen s hrůzou čekám kdy na nás pošlou sociálku.Je mi líto ale já nejsem ochotná podřizovat se svému tříletému synovi.Prosím Vás která má podobné zkušenosti nebo nějakou zaručenou radu ať se mi ozve,budu vděčná za každou radu Děkuji moc 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
8.8.05 21:33
Ahojky,
taky máme tříletého synka a poslední dobou to je děs, možná ne takový, jak u vás, ale podobný, vzteká se, řve na mě, sprosťačí, klasika. Do nedávna jsem to víceméně přecházela bez povšimnutí, ale poslední týdny už ho více „buzeruju“, dostane i na zadek, zavřu ho do pokojíčku, ale on je skoro pokaždé vzápětí zpátky, no ale někdy se tam i vyřve.
Po prázdninách jde do školky, tak doufám, že se tam dostane do nějakých kolejí a bude mít nějaký režim, třeba se zklidní, ale pochybuju. Taky mám obavy, jak se tam bude chovat, ale myslím, že ho tam paní učitelky srovnají 
.
Myslím ale, že nám nezbývá nic jiného, než to přetrpět, však oni takový napořád nezůstanou (snad) .
Smokie
P.S.: Taky je to lev, že jo?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.8.05 21:51
Asi nemám radu budu jen citovat mého oblíbeného Matějčka:
Předně je dobře vzít na vědomí, že jde o vývojové období, do něhož dítě svým způsobem „dozrálo". Není to ani defekt, ani špatný charakter, ba velkou většinou ani vada ve výchově, nýbrž prostý důsledek pokroků ve vývoji osobnosti. Je to období, kdy vývoj v oblasti nervové, intelektové i povahové rychle postupuje, ale současně se jeden s druhým poněkud rozcházejí.
Za druhé musíme uvědomit, že dítě se nevzteká a nevzdoruje pro to, že by mu to dělalo nějaké zvláštní potěšení, ale pro to, že nezvládlo „konfliktovou" situaci. Vyrovnat se s překážkami, utlumit nějakou svou rozběhnutou aktivitu ve prospěch aktivity jiné, rozumět požadavkům svých vychovatelů a „poslouchat" je, to jsou tak náročné věci, že dítě nemá k tomu právě v tomto období ještě dost předpokladů. Jednotlivé složky jeho osobnosti (ještě nezralé a nevyspělé) se totiž právě teď ve svém vývoji více „rozcházejí" než kdy dříve. (Osobnost dítěte je tzv. „nevyrovnaná" - podobně, jako tomu bude jednou později v pubertě.) Chce něco - a je tu překážka, kterou nelze překročit. Něco dychtivě očekávalo - a zklamalo se. Něco zajímavého právě teď dělá nebo chce dělat - a musí toho nechat. Jeho zlostný „záchvat" je jakýmsi zkratkovitým jednáním. Nepatřičným, neúčinným z hlediska žádoucího cíle, kterého by mělo být dosaženo. Dobrý pozorovatel může postřehnout, že je to něco jakoby mimo vůli dítěte - proti jeho lepšímu „já". A to je pak také východiskem k nápravě.
Za třetí, rodiče mívají někdy obavu „aby mu to nezůstalo" a vidí v tomto vztekání nepřátelský postoj vůči své vychovatelské autoritě, anebo předzvěst nějakého zlého charakteru dítěte. Nic takového - dívejme se na to spíše jako na určitou přechodnou nervovou slabost. Ten malý vztekloun, když záchvat odezněl, bude stejně roztomilým andílkem jako před tím. Pro utváření jeho povahy v pozdějším věku z toho prakticky plyne snad jen to, že má dost energie a že ji dovede do svých přáni náležitě investovat. Teď jsou všechna ta přání ještě velice jednoduchá a srozumitelná, jak se však budou později vyvíjet a jaká budou jednou v dospělosti, o tom rozhodne další život a výchova v rodině.
Kde hledat pomoc?
Je-li to možno, pak je samozřejmě jen dobře, můžeme-li oněm situacím (pro dítě) neřešitelných konfliktů a srážek předcházet.
To však rozhodně neznamená uvolnit výchovu do krajnosti a povolit, kdykoliv si dítě něco vymáhá. Je však třeba omezit ty konflikty, které jsou zbytečné. Tak např. nepřerušujeme dítěti hru náhle, ale dáme mu několik minut času, aby si dohrálo. („Tak ještě chvilku si můžeš hrát, ale za tři minuty přijdu-a jde se k obědu!„) Když se mají hračky uklízet, nabídneme mu pomoc. („Tak a jdeme na to spolu.“) Když jdeme do města, dovolíme mu, aby si vzalo své autíčko s sebou do kapsy. Má-li jedno auto v ruce, není tolik důvodů vzrušovat se před hračkářským krámem.
K tomu si ale připomeňme, že nejméně polovina dětských zlostných záchvatů je vyprovokována tím, že my dospělí příliš spěcháme a že nemáme „čas se s dítětem bavit". Že křičíme, místo abychom mluvili s klidnou rozhodností. Příznačné je, že příliš úzkostní rodiče nebo babičky vyvolávají reakce vzdoru u dětí nejčastěji. Zbytečně je totiž ochraňují a hlídají a tím je i ruší v jejich vlastních objevech a výpravách za poznáním, které jsou jim jedinečným zdrojem tzv. intelektuální radosti.
Ostatně to, co tu platí o dětech, platí o dospělých stejně tak. Však si vzpomeňte, jak nás dovede otrávit nebo tzv. vytočit, když nám někdo přeruší rozdělanou práci kvůli nějaké (z našeho hlediska) nicotnosti. A co teprve, když to dělá každou chvíli. A právě tohle děláme dětem -jenomže o těch předpokládáme, že nemají nic důležitého na práci a jen si „hrají". Avšak pro dítě je hra tak vážná práce, jako pro dospělého ta jeho. To jenom se tomu jinak říká.
Nemá také mnoho výchovného smyslu dítě za takové chování trestat (hledat vařečku, dávat dítě pod vodu apod.). Stejně tak nemá mnoho smyslu mu ustupovat. Řekli jsme, že je to svým způsobem „záchvat", a tak se tedy na něj tak dívejme. Jako na přírodní jev, který je nezávislý na naší vůli, stejně jako na našem vychování. Berme jej tedy s nadhledem!
Velice však pomáhá, můžeme-li pokud možno naráz a úplně změnit situaci. Buď dítě, které se zmítá ve zlostném „záchvatu", rázně vezmeme a šoupneme někam, kde je ticho a kde zůstane chvíli samo - anebo Ještě lépe, sami vyklidíme pole a rychle odejdeme z místnosti. Zlostný
výbuch má jít kamsi do prázdna, nemá být posilován žádnou odezvou. Pamatujme, prosím, že trest je také odezva - zvláště ten tělesný, neboli to jsme s dítětem přímo v tělesném kontaktu.
Dojde-li ovšem k takovémuto „záchvatu" v pražském metru či v jiném dopravním prostředku, anebo v supermarketu apod., těžko můžeme situaci naráz změnit. Tady pomůže nejspíše trpělivost. Ale přece jen účinnější než kdovíjaké přemlouvání, chlácholení dítěte a odvádění jeho pozornosti jinam je, když je pevně vezmeme do náruče (máme-li na to dost síly), přitiskneme je k sobě, podržíme a klidně na ně mluvíme. (Připomeňme si, prosím, terapii pevným objetím paní doktorky Jiřiny Prekopové.)
Bez odezvy v okolí zlost a vzdor a podobná hnutí mysli ztrácejí rychle smysl. To však je teprve první bod programu. Pak ale musíme dítěti umožnit cestu ze záchvatu ven uspořádaný čestný ústup. Jakmile tedy záchvat odezní, zase je přijmeme bez výhrad a bez výčitek a ujistíme je svou přízní. Připomeneme, že „to" na ně „přišlo", že „to" s ním třeba cloumalo a lomcovalo a že jsme mu tedy museli pomoci právě tak, jak jsme to udělali. Teď je dobře, že už je to zase pryč.
Dáváme dítěti na vědomí, že ono trucovité nebo zlostné chování není zlé, nýbrž zbytečné a jeho nedůstojné, takže se musí snažit se toho zbavit. A my mu samozřejmě budeme pomáhat. To je pak i odrazový můstek pro další spořádaný vývoj jeho osobnosti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.8.05 22:12
Ty jo, to je super příspěvek, díky LinkoK .
Asi to nebude až tak hrozný a zdá se, že na to jdeme docela dobře, ještě vyzkouším ten odchod z místnosti!
Smokie
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.8.05 22:18
LinkaK:
Je to krásně napsané. Asi si to vytisknu a někam pověsím. Když má náš malej záchvat, tak ho mám já skoro taky - protože fakt nevím, jak na něj…Metodu pevného obětí jsem zkoušela, to u nás nezabírá. U nás zabralo jedině nějaké to plácnutí na zadek nebo pohrození vařečkou, ale bojím se, abychom nějak neublížili jeho dětské dušičce… Jo, jo, není ta výchova jednoduchá věc.
Včera jsem vyzvala našeho syna (v listopadu mu budou 3), ať si uklidí hračky a on mi s nevinným výrazem ve tváři řekl: „Já to nebudu uklízet, tak je vyhoď…nebo to ukliď ty!“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.8.05 22:20
Smokie,
zní to blbě, ale potěšilo mě, že na tebe taky dítko řve… Já jsem fakt už propadala panice, že jsme ho nějak špatně vychovali. Na mě totiž občas ječí taky, dokonce mi hrozí pěstí. Minule na mě v záchvatu řval, že mě zabije sekerou… (asi to slyšel někde na písku mezi dětmi a hned to takhle „vhodně“ použil). No, děs a hrůza.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.8.05 22:29
Ahoj holky
K Matějčkovi už není co dodat, snad jen vlastní zkušenost. Nejstarší dcera hodně trpívala záchvaty zlosti,já tenkrát taky zkoušela leccos - bití,studenou sprchu,křik,argumenty…málo platné.až s odstupem času jsem si uvědomila,jak málo jsem na ni byla naladěná a nešlo mi si moc zachovat klid. Časem z toho vyrostla, ale moc dobře si vzpomínám na svůj nedobrý pocit z jejího trestání.
S malým - je mu ted rok a třičtvrtě - je to úplně jiné. Zatím se mi daří vzteku předcházet, v klidu prosazovat svou,asi nejvíc pomáhá klidně mu vykládat,proč něco nejde po jeho,pořád to opakuju klidným hlasem dokola a jeho řev během chvilky přestane. Uvidíme,co bude dál,je ještě malý Ale chci se obejít bez bití a snažit se zachovat si chladnou hlavu a trpělivost,co to půjde. Vždyť všechno s časem pomine a jednou budou velcí.
Přeju hodně moc trpělivosti a klidu
Hana
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.8.05 23:08
Iviku,
promiň, ale docela jsem se chechtala, když jsem si to přečetla 
, já vím, že to moc vtipné v tu chvíli asi nebylo. Mě taky synek odvětil včera, když jsem po něm chtěla, aby mi podal lahvičku, ne nepodám, podej si ji sama . Já si to uvědomuju, že to prostě patří k věku, ale občas mě napadají myšlenky, že je zlý a kde se to v něm bere, no jak z knížky pana dr. Matějčka .
A Hanko, taky si uvědomuju, jak jsou každý děti jiný, mladší synek je úplně něco jinýho, než tenhle starší, na něj stačí zvýšit hlas a už mi padá kolem krku , to u prvního vůbec neznám. Taky mi nějakou chvíli trvalo, než jsem začla mezi nima rozlišovat „ve výchově“.
No tak hodně trpělivosti přeju všem!
Smokie
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.8.05 10:59
Ahoj holky
Vzteklouny vám nezávidím. S dcerkou si v případě vzteku poradím celkem snadno - většinou stačí popadnout a odnést, v krajním případě něžně plácnout vařečkou (ruka nepomáhá) - a je klid. Dvě vteřiny pláče kvůli vařečce, ale vztek pomine 
Mimochodem-opravdu ju to nemůže bolet.
Dnes a denně řeším trošku jiný problém - jak si poradit s dvouletým capartem, který na vznesený požadavek reaguje tím, že se směje a s naprostým klidem odpoví NE? Takto jsem reagovala v dobách největších konfliktů s rodiči v pubertě - jednoznačnou provokací ve stylu"však si liskni, stejně tě mám na háku a můžeš mi víšco". Dvouletá dcera dělá přesně toto - místo vzteku se začne smát - provokuje. nakonec musím pořádně zařvat a někdy ani to nepomůže …Ona je to vlastně jen jiná forma samotného vztekání se a vzdoru - občas to její vysmívání se do vzteku průběžně přejde.
Nechci na ni křičet a je mi líto když se nechám vyprovokovat k fyzickým trestům, chápu také že dítko není pes, aby poslouchalo na slovo. Přesto mám někdy neodolatelnou chut ju „zadávit“ (jak se u nás říká).V červenci měla dva roky a NE, NEPODÁM, NEPUDU, UKLID SI TO SAMA, NEBUDU (se přebalovat, oblékat, vyslékat, čistit zuby, mýt ruce - cokoli)atd - vše doprovázeno smíchem - je u nás na denním pořádku.
elda+lída 25 měsíců
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.8.05 14:48
Čau holky,
já jen z rodiny vím, že ať se děti bily, dávaly pod sprchu nebo nechávaly vykřičet samotné v místnosti (podle mě nejlepší varianta - ale chce to místo, dveře a samozřejmě být doma), děti to po třetím roce přešlo.
Ještě někdo dítko dovede ignorovat, ale na to musí mít pevné nervy a nevím, jestli dítě nechce právě upoutat vaši pozornost - jak najít tu správnou střední cestu, že?
Každopádně vám držím pěsti, ať vydržíte, ať děti přejde co nejdřív a jsou z nich zase hodní andílci (nás to teprve čeká).
Veronika
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.8.05 20:15
Ahojky,
nám pomohla studená sprcha. U sousedů pomáhá pohrozit sklepem, dvakrát tam už teda i byl.
Každé dítko je samo jiné. Moc přeju ať to brzo přejde.
Ajka
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.8.05 08:40
Ahoj holky,
synkovi je 5,5r. a je pravda, že donedávna jsem neznala, co je to vztekání. Občas trucoval, odešel do pokojíčku, ale potom přišel a řekl, že mě má rád, dal mi pusinku a bylo to. Horší je to teď v poslední době. Byl měsíc u babičky na prázdninách a přijel jako vyměněný, odsekává, je drzý, prostě mě má na háku. A pokaždé musí mít poslední slovo. Kdyby byl třeba drzý jen na nás, člověk to přejde, ale začíná být drzý na všechny. Včera jsme byli v Prioru koupit bačkorky do školky. Hned vedle obuvi je „buňka“ cestovní kanceláře. Chvíli tam tak stál a pak povídá: „Hm, máte na tom stole pěkný bordel.“ Ano, samozřejmě se přítomné prodavačky zasmály, ale mě to přijde dost nevhodné! Nebo jdeme po přechodu a kousek od nás, mimo přechod, přechází lidé. A malý jim vynadá, že mají přechod. Je toho víc, ale bylo by to na román.
Takže doporučuji snad jen pevné nervy, ono je to časem přejde, ty naše prdelky:-).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.9.06 18:41
AHoj holky. Asi nám rady není, ale prostě potřebuju se vypovídat, zase se klepu celá vzteky. Že u nás panuje období vzdoru už od 1 roku, to snad ani už nezmiňuju. Přešli jsme období, kdy křičel, kopal a mazal nudle po všem až 8 hodin denně… kolem dvou let zvládal kvůli např. upadnutému jablku 1,5 hodiny v tahu ječet… několikrát jsem se složila, protože nic nepomáhalo a já už nevěděla jak dál. Prý - neboj, ve třech to přejde. Nevím kdo to vymyslel. Jak já závidím maminkám, které mají jen normálně vzteklé děti!!!
Dneska Jířa jede od rána, hysterie kvůli všemu, co si tak vzpomínám, tak třeba že si tatínek sedl vedle mě, že jsem vzala do ruky jeho modelínu, že jsem špatně položila ovladač, otevřela dveře od bytu, nakrájela mu broskev, dala mu špatnou lžičku k obědu, napila se z jeho hrnečku a to bych mohla pokračovat. Na každých 10 minut bez řevu vychází asi tak 30 minut vzteku.
Teď jsem šla Jířoj ohřát polívku na večeři a on si vzal židli a šel se hrabat v ledničce, že chce jogurtek s bonbonkama. Řekla jsem mu, že ne, tak začal kopat do ledničky, pak se pověsil do dvířek, div je nevyvrátil. 2× jsem mu klidně zopakovala a vysvětlila, proč nemůže mít jogurtek a ať zavře dveře. Dostal na zadek. Složil se do ledničky a mlátil do poliček. Odnesla jsem ho od ledničky. Tak šel, a schválně šlápl kočce na ocas.
Vyletěla jsem a dala mu na zadek a seřvala ho. Dostal polívku, chvíli řval, že chce jíst vidličkou, teď ječí, že chce krmit (umí jíst sám). Jdu mu sebrat tu zatracenou polívku a asi ho hodím do postele, nebo zítra bude titulek v novinách o agresivní matce 
Já už fakt nevím, co s ním… už to trvá moc dlouho, moc.. a nikdy nic nezabralo. Bojujem úplně o všechno, unavuje mě to, mám toho už fakt dost. Asi se blížím k dalšímu psychickému kolapsu achjo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.9.06 22:24
Aprilmouse, píšeš, že jste zkusili všechno.. tak nemá cenu psát asi nápady, co kde člověk vyčetl, že? Je mi líto, že to trvá tak dlouho a jsi občas na dně…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.9.06 22:48
Asi blbá otázka, ale přesto to zkusím, zkoušeli jste se poradit s doktorkou? Nebo nějakým dětským psychologem? Moje švagrová se s někým takovým radila a říká, že jí to moc pomohlo, už ví, jak na svého synáčka, aby nevznikaly takovéto podobné situace (ikdyž si myslím, že u nich to nebylo nikdy takové, jako u vás). Je mi tě líto, musí to být opravdu vyčerpávající 
.
Smokie
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
