Zblázním se? Asi mám poporodní splín.
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Reakce:
Anonymní
Ahoj, nebreč a neobviňuj se, za to nemůžeš, máš asi tu psychozu po porodu. Dojdi si co nejdříve k doktorce, oni ti na to dají léky a bude ti fajn. Samo to nezmizí a jen se to zhoršuje. Měla to kamarádka. Neboj, bude to pak lepší, za to nikdo nemůže, má to hodně ženských.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Myslím, že něco podobného zažila spousta maminek. Nemáš si přes den s kým popovídat, jsi vlastně pořád sama, i když máš dítko. Já se taky vždycky těšila, až se někdo zastaví, nebo někam půjdeme. Zlepší se to postupem času, když se dítě začne víc projevovat, začne vnímat, smát se, lézt.. Jo a já jsem ještě záviděla manželovi, že může chodit do práce a sportovat a je mezi lidmi 
. Myslím, že to postupem času bude jen zlepšovat. A nic si, prosím tě, nevyčítej 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Měla jsem první dva měsíce hoodně podobný pocity, nemyslím, že je to nějaká psychóza… prostě jen člověku natvrdo dochází, že už to nebude takové bezstarostné jako dřív.
Taky jsem hodně společenská, pořád to byla samá hospoda, koncert, různé akce a teď najednou bývám doma, nebo bloudím sama s kočárkem - žádná společnost…
Já se modlila aby už přišel manžel z práce a já nebyla s malým sama. Každej den jsem navštěvovala mamku 
Potěším tě, přejde to! 
Kolem 3. měsíce přestal být takový to uřvaný hysterický mimino a stal se z něho chlapák a den ode dne to bylo lepší. Teď chodíme mezi lidi co to jde, do nekuřáckých restaurací, na výstavy, procházky do města atd. Nebo lidi chodí k nám.
Konečně si to začínám užívat 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahoj tak proč nedáš malou do kočárku a nejdeš ven ?
Někoho potkáš venku je krásně určitě máš nějakou kamarádku nebo se seznámíš s mamkama s kočárkama .
- Citovat
- Upravit
Anonymní: no ono to tak jednoduchý není
já třeba mám kamarády s mimčama daleko, pro ty nemaminky jsem teď nezajímavá a na druhou stranu co tady potkávám cizí matky - tak z těch mám hrůzu (po zkušenost z čekárny u doktora) - nějak nemám na to 3 hodiny poslouchat o jiných dětech, jak kadí a sedí a smějí se a bůh ví co ještě.
Takže místo abych chodila a seznamovala se, tak když vidím matku s kočárem prchám 
A to nejsem žádná tichá myška, se seznamováním nemám opravdu žádný problém 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Normální to do určité míry asi je, nicméně upozorňuju, že poporodní psychózu můžeš mít i jako nekojící… Kdyby se ti přitížilo, určitě vyhledej odbornou pomoc.
Drž se, ono s tím podzimem a zimou na krku je mi taky ouvej, úplně se děsím plískanic a děcěk nemocných napřeskáčku.
Taky jsem věčně doma, manžel sice chodí brzo z práce, ale taky je to jediná dospělá osoba, se ketrou mluvím (nepočítám pošťačku, prodavačky) 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Rybano děkuju to asi potřebuju slyšet, že i když je malá už teď společenštějsí, že bude ještě líp
S malou brousím venku stále, ale na depky to moc nepomáhá, protože jsem většinou sama /mamka v práci, chlap taky a kamarádek se stejně starým mimčem moc není/ a jak tak jezdím po stále stejných trasách, tak se v chmurných myšlenkách utápím ještě víc.
Byla jsem s kamarádkou a jejím prckem v nákupním centru, bylo to super, ale tam se nedá chodit denně a teď když je to počasí už takové divoké a nedá se trajdat celé dny venku to na mě padá ještě víc.
Sice jsem si domluvila plavčo pro mimča a chci začít s malou chodit do mateřskýho centra, ale bojím se, že až se za náma zavřou doma dveře, že do toho zase padnu Říkám si, že musím být samostatná jako dřív, ale hlava to nějak nebere 
Jeden den si řeknu, že s depkama končím a je mi skvěle, tlačím kočárek a směju se, šťastná, na všechny kolem, protože jsem přece pyšná máma a druhý den jsem šedá ubrečená myš 
- Citovat
- Upravit
Hele, malé je půl roku a já tyhle pocity mám teď taky. Jsem unavená ze stereotypu, nespolečenského života, počasí. Muže mám furt v práci, rodiče nemám a ještě pubertálního bráchu na krku …
Dělej si malé radosti, uvař si oblíbené jídlo, sejdi se s kámoškou, kup si čokošku, něco na sebe, zajdi si na kosmetiku či ke kadeřnici, dej prcka hlídat a vyjdi si sama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já si myslím, že nejsi jediná, kdo se takhle cítí. Když se na to podíváš, jak vlastně teď vypadá všední den, tak ono to na palici je:). Nejsi zvyklá, je to něco nového. Možná si říkáš, že ses na mimčo tak těšila a na vše ses psychicky připravovala a stejně to teď cítíš jinak. Za to se určitě neobviňuj, na mateřství se připravit snad ani nejde. Prostě se zžiješ s tím, jak to běží. Časem se zapojíte s malou do těch různých akcí a bude to opravdu lepší. Taky ty potřeby mimina se budou měnit na potřeby batolete, kdy nemusíš hlídat každou chvilku plínku, řešit každičkou chvilku mlíčko, pláč. Je to vysilující. V mamce máš oporu a podrží tě jak psychicky, tak určitě i doma ti pomáhá atd. Tak to bych taky plakala, kdyby měla odejít 
. Co nějaká ta kamarádka, se kterou bys prostě odešla třeba večer na cvičení, nebo si sednout někam na kafe a úplně vypustit. Máš tu možnost? Nebo si večer udělat jen chvilku pro sebe, aby ses na tu chvíli klidu a samoty i těšila. Udělat si nějaký zkrášlující večer, večer s oblíbeným filmem, udělat si přes den nějakou dekoraci do bytu, cokoliv, co by se netočilo kolem miminka?
Jsi určitě starostlivá a skvělá máma. A aby to tak mohlo být i dále, věnuj čas i sama sobě. I maminky potřebují vědět, že jsou i k něčemu jinému, než k přebalování, krmení, „venčení“ dětí, koupání a uklízení . Držím Ti palce, ať je brzy lépe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Do určité míry jsou ty pocity normální, taky jsem to mívala..když byl třeba Véna nemocný a nemohli jsme ani ven, myslela jsem, že se doma opravdu zblázním..mě hrozně pomohlo, že jsem si našla kamarádku se stejně starou holčičkou, chodily jsme s kočárky denně a vídáme se tak dodnes (už devět let), čekáme, kdy ty naše děti začnou spolu randit..
Jinak bych tu izolaci a věčný stereotyp taky nesla těžce..podruhé u dcery už je to jiné, nevím, jestli je to tím, že je to podruhé, taky že mám i Vénu a běhám kolem obou, tak je to hektičtější a pestřejší. A taky mám teď podruhé emimino a to je taky velká opora.
Zkus občas ten stereotyp narušit, ohlídej se, aby se ty pocity nezhoršovaly a hlavně si nic nevyčítej, nic není černobílé a i takové pocity k mateřství patří.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Luci je to normální byla si zvyklá řešit stres po svým a teď musíš brát ohled na to malé. Prostě se nemůžeš někam zavřít, nebo utésct, či opít, teď máš na starosti to malé a musíš se naučit všechno ventilovat jiným způsobem. Je to stereotyp, to ano, zvláště teď na podzim, kdy je poasí takové, že ti nedovolí něco podnikat, ale můžeš se těšit na pěkné zážitky (malé se začne smát, začne se plazit, lézt, běhat), a pak už budeš šílet z jiných věcí.
Ráno jsem taky ze všeho šílela, tak jsem oblékla malou, vydala se projít, nakoupila, koupila jsem si oblíbenou čokoládu a černý pivo, teď koukáme na Červenýho trpaslíka, malá je protivná, ale už je to lepší
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ahojky,
vydrzet a vydrzet…je to asi tezke,ale casem to bude lepsi a lepsi…
Co treba zkusit nejakou kamaradku z Tveho okoli tady a nebo nekde na plavani atd…kdyz budte chodit?Urcite tam nejaka sympaticka maminka s podobne starym mimi bude
Ja nastesti nejake deprese nemela,uzkosti spojene s unavou ano a hodne,ale casem se to zlepsilo…Mam nastesti hodne kamaradek s +- stejne staryma detma a nebo zmanych,ktere potkavame na prochazce nahodne a popovidame,nedela mi problem ani se s nejakou fajn maminkou seznamit,prijde mi to normalni,vsechny jsme na tom stejne
urcite to prejde,az zacnes mit malou vetsi a vetsi…Memu synovi je 18mesicu na „volnost“ vychazky,atd je to uz super obdobi,mala je mala,ale plavani je fajn napad.
Ja mela deprese z toho,ze maly furt jen brecel a nespal 
preju pevne nervy a at je lip 
- Citovat
- Upravit
Ahoj holky,
potřebuju se vypsat a asi čekám i nějakou radu, protože mám pocit že se každým dnem zblázním
Mám dvouměsíční miminko, které je moc hodné. Občas trápí prdíky, ale nemůžu říct, že by byla plačtivá.
Moc jsem se na mimčo těšila a teď se nějak peru s psychikou a to i přesto, že nekojím. Tak nevím jestli je to normální
Jde o to, že když jsem se svojí mámou, tak je mi dobře, na splín si ani nevzpomenu, je mi totiž velkou oporou. Ale jakmile nás opustí a odejde domů, tak já brečím. Přijde mi, že svět zešedivěl, že i když mám krásné zdravé dítě, které nadevše miluju, že nic není dobře, že svět se otočil naruby a nikdy už lepší nebude.
Bojím se, že to nepřejde.
Chlap říká, že se vše zlepší, ale já žádné zlepšení nevidím.
Nechápu proč se v tom tak plácám a nevím co dělat aby bylo líp.
Když se teď na svojí berušku koukám, tak vím, že jí miluju, ale je mi zase do breku, protože vím, že až se vzbudí, tak jí nakrmím, pohrajem si, pak začne být protivná, tak jí uspím a tak pořád dokola…
Byla jsem zvyklá být pořád mezi lidma a teď jsem jen zavřená doma s miminkem, čekám kdy za náma přijde máma až půjde z práce a je mi zle když se blíží šestá hodina a ona bude muset domů…
Nevím jestli jsem takový mamánek, neschopná matka, nebo začínám bláznit.
Holky prosím, měly jste také podobné stavy úzkosti, kdy jste se bály samoty? Kdy přešly a myslíte že jsem „zralá“ na pomoc odborníka nebo se z toho vyhrabu sama???
Moc děkuju za rady, jsem fakt zoufalá a mám výčitky vůdči naší berušce