Zůstat či odejít?

Napsat příspěvek
Velikost písma:
15008
20.6.19 00:08

Už po prvním dítěti začala ve vašem vztahu jistá disharmonie, tu jste neřešili a pořídili ještě další dvě děti. Z mého pohledu, pokud to žena opravdu chce zachránit a je ochotná to řešit třeba i za pomoci odborníků, měl by ses zachovat čestně především vůči dětem a tu šanci vám jako rodině dát.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
20.6.19 06:06

Počkala bych pár měsíců a sledovala, jestli se žena snaží o změnu. Kdyby ne, odešla bych. Manžel taky tvrdil jak se změní, ale vždy to vydržel max týden a jel ve starých kolejích. Takže bohužel. U tebe nevím, jestli to neprameni i ze zklamání, že třetí dítě je opět holka.

  • Citovat
  • Upravit
3977
20.6.19 06:55

Nemiluješ ji, určitě se to projeví tak, že to poznají i děti. Nebudeš šťastný a vztah to poznamená. Rozejděte se, zapracuj na sobě a když budeš šťastný ty, budou šťastné i děti.

To jsou kraviny co? Ale toto se tady radí ženám, které se ocitnou ve stejné situaci jako ty. Máš snad nějakou odpovědnost za ty děti, co tě berou jako svoji jistotu. Nejjednodušší je utéct, ale nestojí ti za trochu snahy o nápravu vztahu? Manželka si zřejmě uvědomila, co bylo špatně. Píšeš, že má snahu váš vztah řešit. Tak si spolu vyjasněte, co by se mělo změnit a proč a snažte se najít nějaký kompromis. Možná si časem zase získá tvoje srdce. Snad ti ty děti za to stojí, za trochu času, který jim věnuješ. A pokud to i nadále po nějaké době bude špatné, rozvést se můžete vždycky. A tou milenkou jsi to rozhodně nevylepšil, jenom jsi přibral do party další osobu, která přispěje k už tak špatné situaci. Asi je taková doba, že se hodně lidí uchyluje ke srabáctví a útěku od reality, místo aby řešili problémy s tím, koho se nejvíce týkají.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
1990
20.6.19 07:06
  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
4785
20.6.19 07:12

A manželka měla křišťálovou kouli, že jí měly věci, co jsi chtěl, „samotnou napadnout“?
Víš, pokud něco chceš, je dobrý si o to říct a nečekat, že Ti druhý vidí do hlavy. Možná se Ti zdálo, že nic moc nedělala, ale ona třeba mohla mít pocit, že je toho na ní i tak dost. Lidi mají tendenci vidět hlavně svojí práci a starosti a hodnotí druhé hlavně podle svého vlastního nastavení.
A jako neřešit s manželkou problémy a radši si najít milenku a teď, když máte novorozence, přemýšlet o odchodu… tak to promiň, ale přijde mi to jako hodně mimo. Jak mohla vědět, že Ti něco vadí, když jsi souhlasil i s třetím dítětem? Jako ženská bych předpokládala, že když někdo souhlasí s tím, abychom spolu měli (další) dítě, je v tom vztahu asi tak nějak spokojený a počítá s ním i do budoucna. Soudím to i podle toho, že se Tvoje manželka teď snaží - prostě do té doby neměla tušení, že je něco špatně.
Chápu, že máš pocit, že jsi dělal vše a ona vlastně nic, ale syp si popel i na svojí hlavu. Jestli Ti stojí za to to zachránit, to už je na Tobě. Já bych neměla na to, opustit rodinu s novorozencem, ale chlapi to s empatií mají trochu jinak hozené a evidentně to pro ně není zas takový problém. Hodně štěstí, no…

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
30
20.6.19 07:12

Tvoje žena je tam nešťastná. A to i přesto, že ses snažil, aby byla šťastná. Odtáhl jsi jí 80 km od místa, kde byla zvyklá a kde měla práci. Do své rodné vsi…
Co kdybys přestal být sobec, prodej barák a vraťte se do města. Můžete začít znova, ale mělo by to být někde jinde.
Zvaž si, co je pro Tebe důležitější, jestli majetek, na kterém je jedna rodina nešťastná nebo rodina, která jinde může být šťastnější.

Jo a k Tvé otázce: neodcházet. Máš svůj velký díl viny na tom, kde jste se octli. Tak bys taky měl mít svůj podíl na nápravě.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
886
20.6.19 07:19

Ty už ju nemiluješ. No a? Koho to zaujíma!? Nasekal si si tri decká tak funguj ako otec. Tvoja žena tiež nelieta na ružovom obláčiku zamilovanosti a musí doma fungovať pre ne. Bežte do poradne a zrovnajte si svoje priority a zlaďte svoje predstavy o živote. Začnite tým, že nájdete doktorov v mieste bydliska.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
17311
20.6.19 07:52

Jsi chlap a ne nějaká hormony rozhozená a lunárně ovlivněná ženská, která by v podobné situaci už dávno zdrhla. Tak se zachovej jako muž a dej tomu alespoň šanci. Šťastný nebudeš, ale to nebude nikdo s třemi dětmi, to bys měl vědět. Děti a rodinný život zabíjí mužovo štěstí. Ale nejsi tu od toho, abys byl šťastný, jsi tu od toho, abys vypiplal děti. A to ti píše někdo, kdo takové koule neměl a v podobné situaci do toho říznul a už šťastný a spokojený je. Ale tohle není pro všechny, ty se snaž!

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
20.6.19 07:55
@Anonymní píše:
Zdravím. Asi bych rád slyšel názory jiných lidí na naši rodinnou situaci. S manželkou jsme spolu 9 let, před 2 roky jsme se vzaly. Máme 3 děti. Nejmladší bude teprve měsíc. Já se dostal ale do situace, kdy jsem jí přestal milovat. Když vezmu náš vztah od začátku, první dva roky byly krásný, žili jsme ve velkém městě v jejím málem bytě a byla to taková ta klasická idilka. Rozhodli jsme se pro dítě. Po dalším roce, kdy byla malá na světě, se ale jaksi pár věcí změnilo. Jednak partnerka nefungovala zpočátku moc jako maminka, takže jsem chodil do práce a ještě se staral o miminko. Po pár měsících začala fungovat, jako máma. Byt začal být malý a tak jsme se přestěhovali na vesnici. Do mé rodné… Asi 80 km z jejího domova… Zdědil jsem starší dům, partnerce se zpočátku moc nelíbil, i když sama mi přiznala, že si neuměla představit odchod, ale řekli jsme si, že dům předěláme tak, aby se nám tam líbilo. Což se stalo. Zpočátku byla v novém prostředí nesvá a já se snažil jí všemožně ulehčit, aby si tam zvykla. Cokoli si řekla, abych udělal, stalo se. Chtěl jsem jen, aby byla spokojená a šťastná. Končila ji rodičovská a chtěli jsme další dítě, což se povedlo. A my měli snad i šťastnou rodinu, i když já už jsem se tak moc necítil… Ale chtěl jsem, aby ona byla spokojená a doufal jsem, že až si pořádně zvykne, vše bude fajn. Další tři roky uplynuly, stihli jsme svatbu, předělávky všeho druhu… Ale moje žena byla stále odtažitá. Navíc jsem měl pocit, že není spokojená. Končila druhá rodičovská a rozebírali jsme, jestli ještě další dítě, nebo ne. Ona měla práci v původní domovině, což je dost daleko, navíc si i uměla představit, že zůstane s dalším dítětem doma, a chtěla ho. Já jsem si přál kluka, první dvě byly holky, takže volba byla jasná. Pokoušeli jsme se, ale žena potratila, za nějakou dobu jsme zkusili znovu a vyšlo nám to. Teď se vrátím k době, kdy jsme se přestěhovali. Nekladl jsem ženě žádné požadavky. Chtěl jsem po ní strašně málo, spíš jsem se snažil dělat věci, aby byla ona spokojená. Nechtěl jsem jí zatěžovat ještě čímkoli, když musela odejít ze svého domu… Jenže podle ní byl tohle kámen úrazu. Teď vidím spoustu věcí, které jsem čekal, že udělá sama od sebe, ale nepřicházely. Třeba řízení auta. Přece jen, byli jsme na vesnici a ona nechtěla řídit. Pokoušela se, párkrát jela, pak měla ťukanec a od té doby neřídila. Chtěl jsem, aby to aspoň zkusila, jel bych s ní, vyzkoušet. Chtěla, ale odkládala to, pořád a pořád, až jsem se přestal ptát. Některé doktory měla, a vlastně stále má, v jejím rodném městě. Třeba i gynekoložku, takže prohlídky, hlavně v těhotenství, všude jsem jí vozil… Nákupy, vyřizování… Je pravda, že nikdy jsem neřekl půl slova nespokojenosti. Každý má nějaké představy o partnerovi, jaký by měl být, já z těchto představ snižoval, přál jsem si, jen ať mě miluje. Jenže z našeho vztahu se začalo vytrácet i intimno. Obejmutí, pusa, to bylo, i když méně a méně. Sex se stal pro ni spíš snahou jednou za čas mi vyhovět… A byla to jediná věc, o kterou jsem si říkal. A musel jsem, jinak by asi nebyl… Když zjistila, že je těhotná po tom, co potratila, ztratilo se úplně všechno. Žádné obejmutí, žádná pusa. Normální sex jsem ani nechtěl, ale myslím, že jsou i jiné cesty, ale ona neměla sebemenší zájem. Já měl pocit, že jsem doma někdo navíc, někdo, kdo tam udělá, co je potřeba, ale nikdo mě tam nemiluje. Začal jsem vidět spoustu věcí zpátky, které jsem dělal pro ni, ale nic se mi nevracelo. Všechno mě začalo štvát, až jsem prostě bouchnul. Ke konci těhotenství se to začalo všechno sypat. Řekl jsem ženě, že už takto dál nemůžu a že přemýšlím o rozvodu. Najednou, jak mávnutím kouzelného proutku by všechno šlo. Jenže její snaha, místo aby se mi líbila, mi přišla odpudivá a já si začal klást otázku, proč to takhle nešlo dřív? Nehádali jsme se nějak zuřivě, to přišlo až teď, kdy je malá na světě. Všechno se snažíme si vyříkat. Žena na mě svaluje vinu, že jsem dostatečně nekomunikoval, já ji vyčítal spoustu věcí, ale nakonec uznávám, dělal jsem vše, o co si řekla, já si neřekl defakto o nic, ale ona neviděla nic z toho, jak musím lítat, abych splnil vše, co si přála. Bylo v jejich silách některý věci udělat sama, ale samotnou ji to nenapadlo. V sexu nefungovala a o ten jsem si říkal, nepovažovala to za důležité. Udělal jsem, podle mě, strašnou věc, našel jsem si milenku, byla to celkem krátká etuda, ale poznamenalo to náš současný stav, jelikož to na mě žena poznala a já neumím moc lhát. Já teď přemýšlím, co dál. Máme malinkatý miminko a dvě holčičky, miluju je a nerad bych jim ublížil. Jenže manželku prostě nemiluju. Ona chce vše zachránit a mně je jí strašně líto. Miluje mě, pláče, když se hádáme, chtěla by vše zachránit, ale mně se už nechce, ne kvůli ní…

Možná by sis měl uvědomit, že ona půjde zpátky a vezme děti s sebou, na takovou vzdálenost zapomeň na stridavku. Mně se stalo úplně to samý. I ty kilometry sedí. Zkuste si to vyříkat, říct si upřímně, co od života čekáte…Jedno ti řeknu, nevidat děti (mám rozšířený styk a je to zoufale málo) je to nejhorší, co mě v životě potkalo.

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
77
20.6.19 08:18

No já nevím může v tom být cokoli… Stěhování z města na vesnici nevím no… Určitě to byl skok… Možná i úbytek sebevědomí, poporodní deprese, určitě kdybych tukla auto já taky bych asi měla strach z řízení.. Promluvili jste si někdy narovinu.. Mě to tak připadá že manželka má nějaký problém, chtělo by to zajít spíše k psychologovi.. Určitě bych to zkusila.. 😊 :nevim: :pankac:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
77
20.6.19 08:20
@Merapi71 píše:
Tvoje žena je tam nešťastná. A to i přesto, že ses snažil, aby byla šťastná. Odtáhl jsi jí 80 km od místa, kde byla zvyklá a kde měla práci. Do své rodné vsi…
Co kdybys přestal být sobec, prodej barák a vraťte se do města. Můžete začít znova, ale mělo by to být někde jinde.
Zvaž si, co je pro Tebe důležitější, jestli majetek, na kterém je jedna rodina nešťastná nebo rodina, která jinde může být šťastnější.Jo a k Tvé otázce: neodcházet. Máš svůj velký díl viny na tom, kde jste se octli. Tak bys taky měl mít svůj podíl na nápravě.
:potlesk: :pankac:
  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
238
20.6.19 08:39

Já tedy, když zvažuji jestli ve vztahu zůstat či jít - občas taková myšlenka prostě přijde - sepíšu si důvody proč chci odejít a co by mi ten rozchod naopak zase vzal. dokud si o tom přemýšlím jen tak v hlavě připadá mi, že je těch důvodu k odchodu hrozně moc a všechno je ztracené, ale jakmile si hodím všechny myšlenky na papír žasnu… buď zjistím, že je těch problémů míň než jsem si myslela nebo mě i hned u některých napadne řešení. se zbytkem konfrontuju partnera. starší křivdy si vysvětlíme, o současných věcech si promluvíme a za pár dnů až si to sedne - pokud je toho víc rozebíráme při chvilkách i více dnů v kuse nebo se k věcem vracíme - jsem schopná střízlivě situaci posoudit.

za mě nikdo do vašeho vztahu úplně nevidí, protože jsi psal samozřejmě svůj pohled, ale pohled tvojí ženy může být jiný… na odchod je vždy času dost, já bych si vše hodila na papír a s tím pak pracovala dál :think:

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit
6735
20.6.19 10:43
@Anonymní píše:
Zdravím. Asi bych rád slyšel názory jiných lidí na naši rodinnou situaci. S manželkou jsme spolu 9 let, před 2 roky jsme se vzaly. Máme 3 děti. Nejmladší bude teprve měsíc. Já se dostal ale do situace, kdy jsem jí přestal milovat. Když vezmu náš vztah od začátku, první dva roky byly krásný, žili jsme ve velkém městě v jejím málem bytě a byla to taková ta klasická idilka. Rozhodli jsme se pro dítě. Po dalším roce, kdy byla malá na světě, se ale jaksi pár věcí změnilo. Jednak partnerka nefungovala zpočátku moc jako maminka, takže jsem chodil do práce a ještě se staral o miminko. Po pár měsících začala fungovat, jako máma. Byt začal být malý a tak jsme se přestěhovali na vesnici. Do mé rodné… Asi 80 km z jejího domova… Zdědil jsem starší dům, partnerce se zpočátku moc nelíbil, i když sama mi přiznala, že si neuměla představit odchod, ale řekli jsme si, že dům předěláme tak, aby se nám tam líbilo. Což se stalo. Zpočátku byla v novém prostředí nesvá a já se snažil jí všemožně ulehčit, aby si tam zvykla. Cokoli si řekla, abych udělal, stalo se. Chtěl jsem jen, aby byla spokojená a šťastná. Končila ji rodičovská a chtěli jsme další dítě, což se povedlo. A my měli snad i šťastnou rodinu, i když já už jsem se tak moc necítil… Ale chtěl jsem, aby ona byla spokojená a doufal jsem, že až si pořádně zvykne, vše bude fajn. Další tři roky uplynuly, stihli jsme svatbu, předělávky všeho druhu… Ale moje žena byla stále odtažitá. Navíc jsem měl pocit, že není spokojená. Končila druhá rodičovská a rozebírali jsme, jestli ještě další dítě, nebo ne. Ona měla práci v původní domovině, což je dost daleko, navíc si i uměla představit, že zůstane s dalším dítětem doma, a chtěla ho. Já jsem si přál kluka, první dvě byly holky, takže volba byla jasná. Pokoušeli jsme se, ale žena potratila, za nějakou dobu jsme zkusili znovu a vyšlo nám to. Teď se vrátím k době, kdy jsme se přestěhovali. Nekladl jsem ženě žádné požadavky. Chtěl jsem po ní strašně málo, spíš jsem se snažil dělat věci, aby byla ona spokojená. Nechtěl jsem jí zatěžovat ještě čímkoli, když musela odejít ze svého domu… Jenže podle ní byl tohle kámen úrazu. Teď vidím spoustu věcí, které jsem čekal, že udělá sama od sebe, ale nepřicházely. Třeba řízení auta. Přece jen, byli jsme na vesnici a ona nechtěla řídit. Pokoušela se, párkrát jela, pak měla ťukanec a od té doby neřídila. Chtěl jsem, aby to aspoň zkusila, jel bych s ní, vyzkoušet. Chtěla, ale odkládala to, pořád a pořád, až jsem se přestal ptát. Některé doktory měla, a vlastně stále má, v jejím rodném městě. Třeba i gynekoložku, takže prohlídky, hlavně v těhotenství, všude jsem jí vozil… Nákupy, vyřizování… Je pravda, že nikdy jsem neřekl půl slova nespokojenosti. Každý má nějaké představy o partnerovi, jaký by měl být, já z těchto představ snižoval, přál jsem si, jen ať mě miluje. Jenže z našeho vztahu se začalo vytrácet i intimno. Obejmutí, pusa, to bylo, i když méně a méně. Sex se stal pro ni spíš snahou jednou za čas mi vyhovět… A byla to jediná věc, o kterou jsem si říkal. A musel jsem, jinak by asi nebyl… Když zjistila, že je těhotná po tom, co potratila, ztratilo se úplně všechno. Žádné obejmutí, žádná pusa. Normální sex jsem ani nechtěl, ale myslím, že jsou i jiné cesty, ale ona neměla sebemenší zájem. Já měl pocit, že jsem doma někdo navíc, někdo, kdo tam udělá, co je potřeba, ale nikdo mě tam nemiluje. Začal jsem vidět spoustu věcí zpátky, které jsem dělal pro ni, ale nic se mi nevracelo. Všechno mě začalo štvát, až jsem prostě bouchnul. Ke konci těhotenství se to začalo všechno sypat. Řekl jsem ženě, že už takto dál nemůžu a že přemýšlím o rozvodu. Najednou, jak mávnutím kouzelného proutku by všechno šlo. Jenže její snaha, místo aby se mi líbila, mi přišla odpudivá a já si začal klást otázku, proč to takhle nešlo dřív? Nehádali jsme se nějak zuřivě, to přišlo až teď, kdy je malá na světě. Všechno se snažíme si vyříkat. Žena na mě svaluje vinu, že jsem dostatečně nekomunikoval, já ji vyčítal spoustu věcí, ale nakonec uznávám, dělal jsem vše, o co si řekla, já si neřekl defakto o nic, ale ona neviděla nic z toho, jak musím lítat, abych splnil vše, co si přála. Bylo v jejich silách některý věci udělat sama, ale samotnou ji to nenapadlo. V sexu nefungovala a o ten jsem si říkal, nepovažovala to za důležité. Udělal jsem, podle mě, strašnou věc, našel jsem si milenku, byla to celkem krátká etuda, ale poznamenalo to náš současný stav, jelikož to na mě žena poznala a já neumím moc lhát. Já teď přemýšlím, co dál. Máme malinkatý miminko a dvě holčičky, miluju je a nerad bych jim ublížil. Jenže manželku prostě nemiluju. Ona chce vše zachránit a mně je jí strašně líto. Miluje mě, pláče, když se hádáme, chtěla by vše zachránit, ale mně se už nechce, ne kvůli ní…

Chyby jste udělali oba. Nemá tvá manželka nějaké psychické problémy? Nejhorší je nedostatek komunikace, to zabije každý vztah. Když se ti něco nelíbí, musíš o tom mluvit, nechal jsi to dojít strašně daleko. Přijde mi fakt necitlivé oznámit manželce v šestinedělí, s dvěma malýma dětma, že se chceš rozvést, protože ji nemiluješ. Promiň, ale ono to ve vztahu manželském nikdy není romantika až na věky. Jste rodina, začněte komunikovat. Nevím, co tvá žena dělá nebo nedělá. Neuklízí, nevaří, nestará se o děti? V rodině jde hlavně o děti, postarat se o ně a vychovat je. Váš vztah se může zlepšit, pokud tomu dáš šanci. Rozvést se je momentálně těžká srabárna

  • načítám...
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další témata z kategorie

Užitečné odkazy

Mohlo by vás zajímat

Zkušenosti a hodnocení

1.2 Spray Max mop box

  • (4.8) + 25 recenzí

Victoria

  • (4.4) + 20 recenzí

Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky

Ikona - Lucie Machová

Mgr. Lucie Machová