Váš syn Vás musí do konce života nosit na rukou...

Náš Jéňa byl vymodlené mimi, i když čekat jsme nemuseli, povedl se nám hned napoprvé. Porodu jsem se nebála, spíš se na něj těšila. Od pondělí od rána jsem nesměla nic jíst. Uběhl celý den, další noc jsem nespala, pořád to samé. V úterý ráno přišel doktor, ptal se, jak jsem se vyspala - odpověděla jsem, že už dvě noci, nevím, co spánek je. Natočili mě už asi posté na monitoru, kde se ukazovalo pořád to samé.

Mezitím se vedle na sále narodilo asi pět miminek, galerii výkřiků už jsem znala nazpaměť a začala mít strach. I tak jsem doktora už prosila, ať se mnou něco udělají, že už nemám síly čekat další hodiny, jestli jo nebo ne…V deset hodin mi udělali klystýr a dali nějakou pilulku na vyvolání děložních stahů, v půl dvanácté mi dali další a píchli plodovou vodu…nic se nedělo.....V půl jedné mi dali další pilulku…prý jestli tahle nezabere, zkusíme další krok…nezabrala…píchli mi oxytocin.....začaly se dít věci. Myslím, že bylo třičtvrtě na dvě, doktor mě vyšetřil a konstatoval, že mám dost času, jsem prý otevřená na prst a půl…Poslali mě do sprchy, kontrakce jsem měla asi po pěti minutách.

Po dalším vyšetření, když zjistili, že se vůbec nic neděje a já se neotvírám, dali mi kapačku, s kterou jsem vydržela až do večera. V pět hodin, když jsem byla otevřená na dva prsty, jsem směla zavolat manželovi, aby za mnou přijel. Hrozně jsem ho tam potřebovala, jenže partnera pouštěli až na porodní sál.  Ve čtvrt na šest jsem začala mít kontrakce po třech a půl minutách a dostala horečky, do toho všeho jsem začal zvracet. Když v šest hodin dorazil manžel, funěla jsem na porodní stoličce jak lokomotiva a ke dveřím na něj volala, že na druhý mu s…u! Přisedl ke mě, a že jindy miluju, jak voní, teď jsem ho poslala, aby tu voňavku ze sebe smyl a rovnou mu dala mističku na výměnu. Zvracela jsem už jen nemocniční čaj, teplota šplhala nahoru. V sedm hodin přišel opět doktor a povídá „: Vida, dva a půl, když se budu hodně snažit…tři prsty“. V šest deset nastoupily kontrakce jedna podruhé, myslím, že to mohlo být po minutě. Doktor usoudil, že počkáme do osmi a pak se rozhodne, co dál. Jestli se Jéňa narodí klasicky nebo císařem. Koukala jsem na hodiny, doslova je hypnotizovala, plakala, zvracela, křičela, nešlo to vydržet. Prosila jsem setřičku, ať zavolá doktora. Ten přišel něco málo před třičtvrtě na osm, natočil monitor, naposledy prohlédl a pozval si kolegu. Dohodli se, že už se nevede dobře mně ani miminku, a že vše ukončí císař.

Byla jsem hrozně šťastná a totálně vyčerpaná. Jenže mi nedali narkózu hned, aby neuškodili miminku, takže jsem přikurtovaná na lůžku, při přípravě na operaci stejně setrvla do osmi hodin. Když mi na:,–(ili masku a řekli „teď  zhluboka dýchejte a počítejte“, kontrakce-nekontrakce, nadechla jsem se a vím, že jsem napočítala do sedmi a dál už si jen pamatuju, že jsem pořád prosila sestřičku, ať mi ukáže moje sluníčko. Přinesla mi ho přesně, když na chodbě v televizi hrála písnička z Ordinace v růžové zahradě a se slovy „tady máme taky jednu ordinaci“ mi ukázala toho nejbáječnějšího človíčka na světě.

Druhý den přišel doktor a se slovy „Váš syn Vás musí do konce života nosit na rukou…“ mi poblahopřál k našemu Honzíčkovi. Mimochodem najíst mi dali až v pátek - bujón. To bylo taky dobrý, zaplať Pán Bůh, že mělo tělo zásoby a mělo z čeho vytvořit mlíčko pro mimi. Doufám jen, že druhý porod, i když bude třeba takhle bolet, zakončíme normálně a já si budu moct vychutnat narozené miminko hned od začátku se vším všudy.