Jsme spolu už 10 let!

S manželem se známe od dětství, přes jeho příbuzenstvo. Kamarádi mých rodičů jsou jeho příbuzní. Jako malou by mě nikdy nenapadlo, že my dva někdy skončíme spolu. Postupem času, kdy začaly mobilní telefony, e-maily a facebook, jsme se nějakým způsobem zkontaktovali jako kamarádi.

Já nastoupila na střední do stejného města, jako chodil on. Začali jsme si víc a víc psát, chodit na čaj a povídat si. Nebudu tu psát, jak moc se mi líbil, protože to je samozřejmý 

Nakonec po roce výletování jsme to na plese dali dohromady. Psal se rok 2010, užívali jsme si první rok chození spolu, a procházeli se po okolí, on úspěšně odmaturoval a nastoupil do práce. Vídali jsme se hodně zřídka, ale přesto jsme se snažili být spolu co nejčastěji. Mezitím bylo pár krizových situací, kdy jsme jeden na druhého žárlili a báli se rozchodu.

To vše jsme úspěšně překonali. Za 2roky jsem úspěšně odmaturovala já a nastoupila do práce. Začali jsme řešit společný život a bydlení. Bohužel jsem na tom nebyla zdravotně moc dobře a každou chvíli jsem se „válela“ doma na neschopence. Což se nelíbilo jeho rodičům. Bydlení se dál a dál protahovalo. Mezi tím u mě došlo ke změně zaměstnání k lepšímu, byla jsem velmi spokojená a finančně jsem se taky neměla špatně.

Psal se rok 2017. Jupíí, koupili jsme baráček. Náš vztah začal mít grády. Menší rozpory mezi chodem domácnosti mých a jeho rodičů. Každý jsme byli zvyklí na něco jiného. Chtělo to alternativu.

V roce 2019 jsem opustila z psychických důvodů své zaměstnání, manžel mi byl velkou oporou. Řekl, že to bude chtít životní změnu. Začali jsme se snažit o miminko a já nastoupila do nového zaměstnání. Po třech měsících jsem odešla na rizikové těhotenství. Opět se projevili jeho pečovatelské schopnosti, o kterých jsem doufala, že je má 

Ve dnech, kdy mi bylo opravdu mizerně, se o mě staral a vařil, dokonce i uklízel. Ve 4. měsíci těhotenství jsme se vzali, svatba byla úžasná Sblížila hodně i naše rodiče, za což jsem opravdu ráda.

Po velmi náročném porodu se o mě celých 14 dní staral, bez něho bych to opravdu nezvládla. Zachoval se jako největší hrdina, můj hrdina. Staral se o malého i o mě. Téměř doslova mě vodil na záchod a do koupelny.

Teď je to pyšný táta malého syna. Úžasně se o něho stará, hlídá ho a pomáhá mi s ním a mám občas čas i na sebe. I přes jeho věčné argumenty, jak je s ním odpoledne hodný a proč mě tedy celý den brečí a vzteká se. Za to bych ho opravdu zavraždila. Na větu „Nevím, co pořád máš, podívej jak je hodný,“ začínám být pořádně alergická. 

I přes všechny naše rozpory ho miluju a ani nevěřím, že to je už tolik let, co jsme spolu