2 porody = 2x HELLP SYNDROM

Milé maminky, dlouho jsem sbírala odvahu napsat vám o svých  porodech, ale vzhledem k tomu, že je to spíš unikát, tak si myslím, že vás tím nevyděsím. První těhotenství jsem zvládala úplně nádherně. Psal se rok 1999 a já si nepřipouštěla, že bych se měla něčeho bát. Jen jsem měla pořád malé bříško a místo, aby se zjistily příčiny, tak mi byl odsouván termín, takže vlastně ani nevím, v jakém týdnu přišla má dcerka na svět.

To už ted´ale není důležité. Byla jsem jen jednou pro špinění hospitalizována a po týdnu propuštěna. Další den na kontrole mi byl naměřen vyšší tlak (v nemocnici mi ho změřili jen jednou, ale po pozdějším dohledávání jsem měla zapsán v kartě ukázkový tlak 3× denně), a lékař konečně usoudil, že miminko je asi nějaké menší, tak mi bylo doporučeno zajet druhý den na Dopplera. Tam už mě po zjištění špatných průtoků placentou a pupečníkem a pro tíseň miminka nechtěli pustit a měla jsem jet hned na sál. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že by mi dítě museli převézt do jiné nemocnice, jsem odmítla a nechala se převézt tam, kde na to byli připraveni. Pak už to šlo ráz na ráz. Celou noc jsem měla vysoký tlak, bolesti pod pravými žebry, bolesti hlavy a rozmazané vidění…Rána jsem se nemohla dočkat, doufala jsem, že tablety i kapáky zaberou, ale těhotenství se muselo ukončit.. Napíchli mi epidurál a poslední slova, které jsem vnímala byly „Maminko, v těchhle případech zachraňujeme první maminku, takže pokud přežijete, s miminkem raději nepočítejte…" Pak byla tma.

Zvládla jsem to. O miminku mě měli přijít informovat děckaři. Zdravotně jsem na tom byla špatně-rozpadala se mi krev, tak jsem musela jen čekat. Dlouhých, předlouhých 28hodin.Mezitím jsem se trápila, když všude kolem vozili miminka ke kojení a já vůbec nevěděla, jestli dítě mám, nebo nemám. Až teprve když jsem se i přes zákaz zvedla z postele a belhala jsem se s kapačkou po chodbě, tak mi konečně poslali nějakého doktora, který mi ve zkratce řekl, že malá je hypotrofní novorozenec s nízkou porodní hmotností a je na JIPce. Měla 1650g a 43cm a podle nich se narodila ve 37.týdnu.

Ale žije!A to bylo to nejdůležitější!

Další den jsem teprve zvládla přejít do budovy, kde bylooddělení patologických novorozenců a poprvé jsem Haničku viděla v inkubátoru. Zvláštní - nic jsem necítila… Koukala jsem na své dítě a žádné mateřské pocity se nedostavily. Psychicky mě to ničilo, připadala jsem si jako macecha, která nemá ráda děti…Trápila jsem se tím, pokaždé, co jsem stála u jejího inkubátoru i ve chvílích samoty na JIPce. Pochovat jsem si ji mohla až sedmý den a konečně nastal zlom! Rozplakala jsem se a malou jsem zahrnula polibky. Překonala jsem pocit smutku z toho, že jsem matka neschopná normálního porodu, a že jsem o ty nejkrásnější okamžiky byla okradena… Pak mi zásluhou toho přecházení z budovy do budovy a hromadící se krve, která se špatně srážela, praskla jizva. Zavedli mi dreny a desátý den po porodu mě konečně přeřadili na její oddělení a měla jsem zkoušet kojit. Mlíko nikde, malá měla kilo a půl a sání ji nešlo, já byla vystresována, tak jsem se 14dnů snažila a snažila, i když přístup sester byl šílený, ale na truc všem jsem to dokázala a malá odjížděla se mnou po měsíci domů plně kojena. A kojila jsem rok a půl…

Až z lékařské zprávy jsem zjistila, že jsem měla těžkou preeklampsii a následně perakutně se rozvíjející Hellp syndrom.To už mi ale bylo jedno, protože jsem byla se svým drobkem v pohodě a doma…Ted´ už je z ní devítiletá slečna a je úplně zdravá.

Časem jsem se rozvedla a po delší době se  objevil človíček, který život můj i mé dcery nasměroval do pohádky. Byla v ní i svatba a v hlavě se rodila myšlenka mít další dítko. Bojovala jsem s ní dlouho, ale vyhrála touha a pocit, že ted´ se nic stát nemůže! Rozhodnutí bylo ale jen na mně! No a bylo to tady.
Z dovolené nás přijelo víc, než nás bylo při odjezdu. V mém bříšku se rodil nový život. To byl červenec 2006. Po potvrzení těhotenství jsem hned v 10tém týdnu nastoupila na rizikovku a byla jsem pod přísným dohledem nového lékaře. Problémy na sebe ale nedaly dlouho čekat. Tablety na tlak jsem začala brát už ve dvacátém týdnu. Začaly mi natékat nohy. Pár krát to vypadalo na hospitalizaci, ale v období vánoc jsem smlouvala a chtěla být doma.Vydržela jsem do 10.1.2008 , to mě lékař poslal do nemocnice a byly zjištěny nulové průtoky placentou a tlak neklesal ani po tabletách. Miminko místo aby přibíralo, tak strádalo a hublo… Napíchli mi kortikoidy na urychlení dozrání plic mimiška, kdyby náhodou muselo na svět už tak brzy. Na kapačkách jsem vydržela jen týden. Záznamy a ultrazvuky nebyly nikdy ideální a na noc před porodem nikdy nezapomenu.

To zvracení a bolesti u žeber a v hlavě byly nesnesitelné. Věděla jsem, že je zle. Brali mi krev každou chvíli a ráno jsem v křečích volala svému lékaři, který ten den měl zrovna službu v nemocnici. Přiletěl ještě v civilu a jen mi dovolil říct do telefonu manželovi, že jedu na sál. Tlak jsem měla údajně až 230 na 170. Nabralo to rychlý spád. Manžel ani nestihl dojet. Za půl hodiny byla Martínka na světě. Byla narozena ve 29týdnu, měla 34cm a 800g. Mě trápili ještě dlouho na sále. Probrala jsem se kolem desáté a ve 13.30hod mě vezli znovu na sál na revizi. Krvácela jsem hodně do břicha, u Hellp syndromu se zvyšují jaterní enzymy. rozpadají se červené krvinky, mizí krevní destičky, takže se vlastně krev nesráží…  Byla jsem jako ve zlém snu, moc jsem toho nevnímala. Později jsem byla informována, že jsem dostávala několikrát plazmu a krev. Po některé dávce jsem měla alergickou reakci a celá jsem hrozně natekla, měla jsem po těle žluté a svědivé fleky, pořád mi měřili tlak, saturaci, hlídali bílkoviny a krev v moči, odváděli drenama krev z bříška… Motali se kolem mě neustále doktoři. Bylo toho ten den hodně. Manžela ke mně nepustili, až na druhý den, kdy jsem začala trochu vnímat, co se děje. Předtím ale odpojili aspoň to, co se dalo a přikryli mě tak, aby to vypadalo přijatelněji pro návštěvu.Ukázal mi alespoň na fotce a na kameře naši berušku. To mě moc potěšilo. Cítila jsem, že to bude velká bojovnice- asi po mamince (o:

Myšlenky na manžela a první dítě čekající doma, mě držely nad vodou. S nikým jiným z rodiny, než s manželem, jsem ale nekomunikovala. Měla jsem knedlík v krku a slzy na krajíčku, tak stejně spíš mluvil jen on. Bolesti po dvojité operaci byly nesnesitelné. Každá maminka, co je po císaři, mi musí dát za pravdu, že letmý dotek na jizvu je bolavý a mi po té revizi mačkali břicho celou vahou svých těl ten den i den následující, aby se krev, která se pořád špatně srážela hromadila v blízkosti jizvy a nerozlévala se do celého břicha. Mé modřiny měly snad všechny barvy, které znám, do ruk se píchalo na slepo a přirození jsem měla skoro 3× větší a černé…Neustále jsem měla mezi nožkama kvádry ledu. A to při vycévkování je dost nepříjemné. 19.1.jsem poprvé vstala do sprchy, ale hned jsem se složila. Za chvíli mě vezli znovu na sál a na další revizi, při které odstraňovali rozsáhlé hematomy… Pak přišla noc… Asi ta nejtěžší. Halucinace, transfůze a plno odběrů, injekcí a antibiotik. Byla jsem blízko k tomu, abych sklouzla na druhý břeh a unikla všemu. Prý to tak vypadá před komatem. Měla jsem ale proč bojovat a vyplatilo se to. Konečně se krevní obrazy začaly zlepšovat… I když pomalu, ale přece.

21.1.jsem dostala první „jídlo", zvládla jsem i sprchu a manžel mě poprvé na vozíku i se všema hadičkama, co ze mě pořád čouhaly, mohl zavézt za malou na novorozeneckou JIPku. Byla jsem vyčerpaná, ale nesmírně šťastná. Vytáhli mi Martínku z inkubátoru a mohla jsem si ji pochovat. Můj milovaný manžel tohle privilegium nechal mi, i když tam denodenně docházel, tak malou jen hladil, ale nechoval. Znal z mého vyprávění o prvním porodu ty smutné vzpomínky na to, jak mi chyběly ty okamžiky po porodu, kdy si normálně maminky mimiško položí na sebe, hned zkouší kojit a navazují ty krásné kontakty, které já neměla možnost prožít ani u jednoho dítěte. Nejde slovy popsat, co se ve mně a určitě i v maličké odehrávalo… Pravda je, že po uložení do inkubátoru, se usmívala s ručičkama za hlavou a bez hnutí odpočívala. Asi byla ráda, že zase slyšela ten hlas, na který byla zvyklá a který jí celých pět dní chyběl. Dalo nám to ale určitě oběma sílu.

Po týdenním pobytu na JIPce mě přeložili na oddělení šestinedělí a já byla zase mezi lidma. Zkoušela jsem vyprodukovat mlíčko, a pár kapiček se objevilo. Věděla jsem, že i tohle dokážu, i když sestry místo aby mě podporovaly, tak mě spíš odrazovaly, že už se mi mlíko po takové době a po takových problémech nerozjede. Zkušenosti a touha dokázaly své. Mlíčko jsem po troškách nosila malé a když mě 31.1.pustili domů, tak jsem pravidelně odsávala a vozila.Odkojila jsem tam prý potom všechny děti. Mi se a le v té chvíli jednalo jen o malou, abych ji dala to, co potřebovala nejvíc.To jediné jsem pro ni vlastně mohla udělat já. Jinak to  bylo jen na doktorech.

Ona to drobeček taky neměla lehké.Od začátku sice jako zázrakem dýchala sama, ale měla problémy s přijímáním stravy, zvracela, nadouvalo se ji bříško,vyšší stav bránice ji způsoboval dechové problémy, takže byla téměř měsíc na vapothermu, mezitím prodělala zánět ledvin a močových cest, měla několik transfůzí,objevil se paralytický ileus, ve střevech měla klostridiový toxin, neustále měla zvýšené CRP a asi desatery antibiotika, když jsme ji po měsíci viděli konečně bez dechové podpory a na plném perorálním příjmu, tak se zase hned den na to objevil zlatý stafylokok, bakterie E-coli, znovu klostridie… Bylo to jako na houpačce. Každý den jsme telefonovali a báli se toho, že se zase něco změnilo k horšímu a zároveň jsme se těšili na jakoukoliv dobrou zprávičku. Každý druhý den jsme za ní jezdili a vozili zásoby mlíčka. Bojovala jako lev-dokonce dokázala překvapit i doktory, že sama uměla sát ze stříkačky…, ale bříško byl nekonečný boj, když navyšovali stravu,tak vždy bylo nafouklé tak, že hrozila perforace střev, takže16.3. při váze 1500g musela podstoupit operaci. Nejtěžší bylo podepsat souhlas. Stačilo se ale podívat na ten uzlíček unavený neustálým bojem a na její tvář, zkrabatělou bolestí, kterou prožívala, a byli jsme přesvěčeni, že operace bude pro ni vysvobozením. Raději bych to byla podstoupila za ni, i když jsem byla mezitím ještě 6.3.na další operaci,kdy mi odsávali zbytky hematomů, ale to už ani nestojí za řeč!  Byli jsme smířeni s tím, že bude mít stomii- vývod z boku, ale nakonec se zjistilo, že měla vývojovou vadu-nonrotace, komprese a stenóza ascendentního tračníku-laicky řečeno-vaziva položené přes střeva, tak vadu chirurgicky odstranili a jako mávnutím proutku se začalo vše zlepšovat. Týden po operaci mohla začít znova se stravou, přeložili ji z inkubátoru do vyhřívané postýlky, 27.3.jsem zkoušela poprvé nakojit-s úspěchem 5ml…, 29.3.ji přeložili z JIPky na OPN,  kde jsem k ní 5.4. při váze 1720g byla přijata i já.

Kdo zažil galeje na OPN mi dá za pravdu, že nebýt té myšlenky, že tohle oddělení je už většinou jen přestupní stanice směr DOMOV , tak by nejraději utekl… Ale to neskutečné štěstí být konečně s milovaným miminkem, dotýkat se ho, tulit a mazlit podle libosti, dívat se na šťastný úsměv v jeho tváři, když zjistilo, že maminka je pořád na blízku a už nikam nemusí odcházet…Že dostane napapat, když se ozve, že mu někdo přebalí dupku hned, když tam má svůj výtvor a nemusí čekat několik hodin na interval přebalování, že se nemusí ukřičet k spánku, ale jsou tam vždy ochotné ruce k pohlazení, uklidnění, pohoupání…, že si s ním někdo konečně povídá, tak jako když bylo v bříšku, že se kolem něho najednou točí svět a ono je tím středem…    Tyhle okamžiky, kdy má maminka dítě jen pro sebe se nedají nikdy zapomenout a stejně tak se nedá nikdy zapomenout na to, co vše děťátku i mamince při odloučení po porodu chybí!!!

Dočkali jsme se i my…17.4 přesně když měla čtvrt ročku jsme byly propuštěny DOMU!!!

Boj jsme vyhrály obě. Musím ještě ke šťastnému konci napsat, že jsme obě v pořádku. Zbytky mých hematomů se po roce samy vstřebaly. S malou jsem cvičila poctivě Vojtovku i Bobatha a do roku a půl postupně odpadaly kontroly a vyšetření, ted´ už se snad ve dvou letech dočkáme i vyřazení z neurologie. Martinka je jen trošku opožděná ve vývoji, ale to dožene časem. Od roku a půl chodí sama, za týden bude mít  22měsíců a a od propuštění z nemocnice nebyla nemocná. Prodělala jen dvě rýmky a šestou dětskou nemoc. Možná je to i tím, že je pořád kojena!

Vždycky jsem chtěla tři děti, ale už nemůžu pokoušet osud. Třetí porod bych nepřežila, ale mám rozumného manžela, který tvrdí, že kdyby mu někdo řekl, že naše další dítě by zachránilo svět, tak lehne na břicho a nedá (o:   A jen tak pro pořádek, vlastně tři děti mám, protože manžel má z prvního manželství dceru Lucinku, kterou mám ráda jako svoji, a protože jsme s ní hodně často, tak je tak trošku i moje…

Mívám stavy, že závidím všem normální porody, ale jsem šťastná za to, jak to u nás vše dopadlo. Porodila jsem sice dvě děti, ale nevím, co je porod. Můžu děkovat za císařské řezy, které nám všem zachránily životy-ale bylo mi odepřeno chovat své děti v náruči a starat se o ně od zrození. Nevím, jaké trauma z toho si v sobě nesou do budoucnosti. Nemůžu se s tím dodnes vyrovnat a u každého vyprávění, u každého psaného příběhu i při každé scéně z filmu, kde tohle někdo prožívá, mi stékají slzy proudem po tváři…

HELLP Syndrom je ještě pořád neprozkoumaná oblast, neví se, jestli je to dědičné, neví se, co ho spouští a proč se tělo matky začne takhle chovat, ale naštěstí je hooodně vzácný. Je to spíš takové tabu. Postihuje to velice nizoučké %žen,mortalita matky je u něho 3,5% a dítěte 10%…  Tak věřte, že já jsem to odbyla za vás všechny a vám se to vyhne obloukem…

Přečtěte si také

Děti rostou. Jen jejich věci nějak neubývají

Děti rostou. Jen jejich věci nějak neubývají
  • Anonymní
  • 28.09.26
  • 637

Děti mají jednu úžasnou vlastnost. Rostou. Je to sice poněkud drahý koníček, protože člověk každou chvíli kupuje větší boty, delší kalhoty, větší bundy a další věci, které ještě před třemi měsíci...

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
liška
7572
11.11.08 12:15

Ahoj Káčátko!
Prožili jste si hodně zlého,Tvůj článek mě rozbrečel a mé starosti jsou najednou menší.
Přeji Vám všem do života hlavně zdraví,to budete potřebovat všichni!Ať Vás už nic zlého nepotká!
Mějte se krásně,jdu sušit notebook…
 Liška.

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
11.11.08 12:35

Ahoj Liško,
doufám, že jsi plakala jen radostí z toho, jak to vše dopadlo. Napsala jsi hned v prvním komentáři krutou pravdu, tu, která je mým motem:Nikdy není tak zle,aby nemohlo být ještě hůř… Taky si říkám, že to, co jsem napsala může pomoct někomu zapomenout na své starosti, ale věř, že i když mi bylo nejhůř, tak jsem si říkala, že jsou lidi s ještě horším stavem a miminka s ještě většímy problémy…  Takže své starosti taky zveřejni a uleví se ti… Jako mně. Pá. Káčátko 

  • načítám...
  • Zmínit
TinaH
687
11.11.08 12:45

Káčátko,už jsem dlouhou dobu nic tak silného nečetla-jsi velká bojovnice,moc tě obdivuju ! Pozdravuj všechny vaše cácorky a kéž už jste si všechno špatné vybrali !!! V manželovi máš velkou oporu,opravdu klobouk dolů.A nesmutni za „normálním“ porodem,děťátko nemusí strádat zbyek života jen proto,že se začátek nepovedl.Vždyť vy jim to mnohonásobně vynahradíte! /Ale vím,jak se cítíš.První dceru jsem mohla kojit jen 4 měsíce a strašně dlouho mě to mrzelo/Držím moc palce a přeju hodně klidu a rodinné pohody.
 Tina

  • načítám...
  • Zmínit
TinaH
687
11.11.08 12:50

P.S.:Taky utírám slzy a až se stydím za to,jak mám všechno snadné.Vím o sobě,že moc zátěže neunesu.Na tvém místě bych se asi dávno sesypala.I když,pokud jde o děti,kdo ví…To člověk ze sebe vydoluje netušené.Držte se.T.

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
11.11.08 13:13

Ahoj Tino,
děkuji. Opravdu se snažím vynahradit Martince vše, co se dá, ale asi neovlivním to, čím si prošla a co v jejím podvědomí zůstane na věky někde uloženo. Znáš to, jdeš k doktorovi a on si s tebou neví rady a začne pátrat po tom, co jsi prožila v prenatálním období a těsně po narození, a samozřejmě to svede na to. A je vyřešeno. Vím, že věda a výzkum jde kupředu. Poznala jsem rozdíl mezi oběma porody i přístupem personálu, ale nikdo mi s jistotou neřekne, jestli tato zákeřná nemoc, která příjde bez varování, není dědičná… Asi bych nepřežila to, co musela prožívat 2× moje rodina. Věřím, že než holky půjdou rodit, tak už v tomhle bude jasno… Pá. Káčátko

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
11.11.08 13:23

Člověk zvládne nemožné a nejen kvůli dětem. Každý má svůj osud… Přeji, at´ ten tvůj nemá pro tebe na životní cestě žádné překážky…

  • načítám...
  • Zmínit
katty
7928
11.11.08 13:26

Káčátko zažila jsi hodně překážek na své cestě mít šťastné zdravé dětičky a rodinu. Přeji Vám všem už jen radost. Uf nějak mě ten tvůj příběh smetl člověk si myslí, že se některé věci neopakují a není tomu tak…

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
11.11.08 13:36

Ahoj Katty, opakují se ale i hezké věci…
Moc děkuji za přání  Káčátko

  • načítám...
  • Zmínit
katty
7928
11.11.08 13:39

Káčátko já vím, že i hezké. Jen jsem si vzpoměla na to jak mi genetička řekla, že edwardsův syndrom se neopakuje.První miminko umřelo 2dny po porodu a když jsem čekala Terezku strašně jsem se bála což je normální. Strašně jsem věřila, že se to už nestane a když si přečtu tvůj osud .-(

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
11.11.08 13:58

Naskočila mi husí kůže… Proto jsem tenhle příběh nepsala! Věř tomu, co říká genetička!!! Já k rozhodnutí mít další dítě potřebovala hodně času. Naštěstí můj nynější manžel znal vše o prvním porodu jen z mého povídání. Jinak by ho asi nechtěl… Rozhodnutí bylo jen na mě, ale s tím rizikem, že jsem věděla, že se to opakovat může…  A v tom je zá:,–(ní rozdíl mezi náma dvěma…  !!! Nebude se to opakovat (o

  • načítám...
  • Zmínit
Nafteta
1154
11.11.08 14:18

Teda, už jsem dlouho nečetla nic tak dojemného a neviděla tkao statečnou bojovnici, jako jsi Ty. A taky  Tvoje holky-umí se prát o svoje místo na světe a budou z nich ženské do nepohody. Držím palečky a ať Vám všechno roste jako z vody.
Nafteta a Kačenka od MAtýsků

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
11.11.08 14:28

Děkuji,hezky se to čte, jen nevím, jestli jsem byla tak statečná,nebo tak blbá, že jsem pokoušela své štěstí 2×. Každopádně jsem ted´ šťastná a to přeji všem kolem sebe…

  • načítám...
  • Zmínit
žižalička
9374
11.11.08 15:02

Kacatko : beha mi mraz po celem tele, a derou se mi slzy do oci, jsi statecna, Martinka je bojovnice po mamince a manzel je uzasny, prozili jste si neco, co normlani clovek nikdy nepochopi ,protoze nevi cim vsim jste museli projit.
Preji ti do zivota a tve cele rodince, hodne moc zdravicka. Martinka  je na fotecce uplne kouzelna , hlavne ta s tou coca colou, uplna modelka  k zulibani. Takova mala Myska krasna

Kacatka ja jsem prodelala mnoho operaci a citim s tebou a vim jak ti bylo,ale i presto te obdivuji

Bohuzeli ja jsem porodila dve me dcerky cisarskym rezem,moje mamka me porad uklidnuje, ze muzu byt rada, za CS ze drive na to maminky umiraly,ze jim nebylo pomoci,ale presne jak pises ty, porad na vzdy mam v sobe ten pocit ,o ktery jsem byla ochuzena a to porodit normalne ,citit sve novorozene dite na brisku, proste pokazde to obrecim a to uz tak ve me zustane na porad, ze jsem nemela to stesti rodit normalne  tak jako ty, takze vim co citis a asi kazda z nas ktera rodila CS.Jen nechapu  holky, ktere se rozhodnou dobrovolne pro CS, to nikdy nepochopim .

Vytrpela jsis hodne, a neudrzela jsem slzy, kdyz jsem celta,ze tva Martinka jako miminko melo klostritidovou kolitidu. Ja ji mela po prvni porode me dcery a byla to katastrofa  

Drzim vam vsem palecky a vzdycky kdyz ctu takove pribehy,pochopim ze me starosti  nejsou zadne starosti.  

Markyna+Kacenka 2,5 roku + Karolinka 3mesice    

  • načítám...
  • Zmínit
Judycum
5021
11.11.08 15:03

Klobouk dolů, muselo to být strašně těžké…Částečně Ti rozumím, i já mám obě děti císařem a je mi líto, že jsem je nemohla porodit sama.První syn se narodil ve 30.týdnu a i když je to už sedm let, dodnes mě trápí, že jsme přišli o společné první dny a týdny.Teď, když mám zdravou holčičku a užívám si ji od začátku, bez problémů ji kojím, tak mě ty vzpomínky bolí ještě víc,ale na druhou stranu, hlavně že všechno dopadlo dobře.Když jsem četla Tvůj příběh, uvědomila jsem si, že to může být i mnohem těžší, přeju vám všem do života už jen samé štěstí.

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
11.11.08 15:48

Děkuji za přání. Máš pravdu, že se to člověka bude držet už napořád. Jen ted´ už je možnost i po císaři na JIPce kojit a hned druhý den mít miminko pořád u sebe, pokud to zdravotní stav mamky dovoluje. Ty maminy jsou šťastné, ale hooodně bolavé, takže si to zase moc neužijou.  Mi je líto hlavně těch několika dnů, co jsem děti vůbec neviděla a pořádně jsem nevěděla, co se s nima děje. Pro ty prcky to musí být strašné…

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
11.11.08 16:00
  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
11.11.08 16:19

Markyno, děkuji.  Mrzí mě, že taky patříš k těm,kteří se doživotně po císařích trápí odloučením… Píšeš, že tvé starosti nejsou žádné starosti, to není pravda. Prožila sis toho asi taky hodně, podle toho, co tady píšeš. Jestli jsi ty operace podstoupila taky brzy po porodu, tak určitě víš, jak strašné je udržet si mlíčko, když se nemůžeš ani hnout a odstříkávat do vzduchu, a pak vylévat do té doby, dokud jsi na antibiotikách…  Ani jsem si neuvědomila, že jsem na takovou věc ve své zpovědi zapomněla… No a ty klostridie, kdo je nezná, neví, co dokáží…Posílám ti pro potěchu oka srovnání Martinky a panenek chouchou v Martinčině třech měsících,ještě v nemocnici.. .K.

  • načítám...
  • Zmínit
TinaH
687
11.11.08 18:46

Všechny ty fotky jsou krásné a dojemné! T.

  • načítám...
  • Zmínit
Adel32
2766
11.11.08 19:46

Jsi moc statečná mamča a máš krásný holky,přeju vám hodně zdravíčka a štěstíčka :-)A.  

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
11.11.08 21:55

Děkuji, přidávám po každém komentáři jednu…  (o

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
11.11.08 21:58

Adel, děkuji. Přidávám fotku všech tří děvčátek.  Marťa poznat půjde a jinak ta menší je Hanča a větší Lucka…

  • načítám...
  • Zmínit
Lacenka
18651
12.11.08 09:34

Milá, krásná a zdravá rodinko, skládám nejhlubší poklonu co umím. Jistě nejsi sama, kdo prožil hnusný porod a start do života jeho dětí, nebyl zrovna košér, ale jsi naprosto úžasná jak si to krásně srozumitelně a věrně dokázala nabouchat do klávesnice, aby jsme to všechny věděli a žasli. Já teda žasnu a pevně věřím, že máte vybráno a teď už bude jenom dobře. Hanička je nádherná slečna a vůbec není poznat, že měla tak těžký start do života a Martinka jistě také vyroste v nádhernou holčičku. Jo a Lucka, kdyby si  to nenapsala, vůbec nepoznám že není tvoje… Mooooc Vám to holky sluší a držíme vám palce ať je vše zlé už pryč.
Ladislava a její dva raraši

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
12.11.08 10:06

Milá Lacenko,  děkuji za poklony, psala jsem od srdce. Jen jsem se bála, že si na vše už ani nevzpomenu. Pravda, hodně věcí jsem tam nenapsala, protože už od mých porodů uběhlo dost vody v potoce,ale i tak je to až dost dlouhé…
Přečetla jsem si tvé příběhy a taky smekám a ted´ ani nevím, kdo je statečnější! Každý porod sebou nese prostě neopakovatelný příběh. No a co se týká toho požáru, tak mám podobný zážitek, kdy jsme od betlémského světla téměř vyhořeli 22./23.12.2005 .Měli jsme štěstí v neštěstí, protože jsme spali… Ale to je nadelší vyprávění.
Posílám taky jednu veselou fotečku…

  • načítám...
  • Zmínit
Filipina
695
12.11.08 19:21

Kačátko, nedá mi to nepřipsat komentář, protože právě když čtu takové příběhy, jako je ten tvůj, naskakuje mi husí kůže, do očí se řinou slzy dojetí a připomínám si samu sebe před 10týdny. Naše Anetka se narodila o „pouhé“ čtyři týdny dřív s krásnou porodní váhou 2560g. Co by za tohle jiné maminky daly! Ihned po porodu prý bylo vše v pořádku, nanžel si ji pochoval, ale pak mi ji odnesli s tím, že ji brzo dostanu a dvě hodiny se nic nedělo. Nikdo mi nic nechtěl říct. Až jedna sestra přišla, řekla mi jen, že moje dítě není v pořádku amám prý počkat až do vizity, která bude za hodinu a půl. To byla nejdelší hodina a půl v mém životě, nevěděla jsem jestli je ve smrtelném ohrožení, nebo je to maličkost, netušila jsem kde je, jak je s ní zacházeno, byla jsem až pekelně moc při vědomí (rodila jsem přirozeně) a to čekání a strach bylo hrozný. Pak mi doktor řekl, že malá zkolabovala, začala mít problémy s dýcháním, k tomu začalo haprovat srdíčko. Šla jsem se na ni podívat, asi znáš ten pohled, ten tvůj byl dokonce stonásobně horší. Hadička v hlavičce, ručičce, všude možně mnapichaná, všude trčely drátky, všechno kolem pípalo a uprostřed oooobrovskýho inkubátoru maličké červené-až fialové miminko, kterému se třásl hrudníček v zoufalé snaze popadnout dech. Bylo mi hrozně, že jsem jí nemohla nijak pomoct. Týden to bylo střídavě dobrý a horší, denně nám říkali - možná vám ji dáme už zítra… Pak se vyměnila směna a jiný líkař říkal: Kdepak, to vidím ještě minimálně na deset dní. Vizita na gyndě mi už nenápadně naznačovala, že by mě mohli propustit, doktoři na novorozeneckým mě nabádali ať se držím zuby nehty. Do toho se ještě přidala žloutenka, tak jsme bojovali, ale naštěstí jsem malou dostala k prsu hned 4 den, já do té doby silně pracovala na odstříkávání, takže to dopadlo dobře a mlíka mám stále dost.  Z porodnice nás propustili den poté, co mi Anetku dali na pokoj, takže jsme se všechno učili samy, bez pomoci, ale malá je úžasná, začala krásně přibírat, v deseti týdnech života má 5222g a 56 cm.
Vždycky jsem si říkala, jak je to nespravedlivý, že zrovna k nám se osud zachoval takhle, snažili jsme se dva roky, manžel navíc o svou první dceru přišel. A teď, když čtu tvůj příběh, tak si říkám, jak byly moje „problémy“ maličký oproti těm tvým. Vy jste bojovali a hodně tvrdě. A šlo vám o život, kdežto nám šlo jen o to začít samostatně dýchat. Od začátku jsem vědla, že dřív či později to malá zvládne, ty jsi tu jistotu hodně dlouho neměla.
Smekám před tebou, jako jedna z mála můžeš říct, že jsi v životě opravdu zkusila dost. Snaž se v tom hledat to dobré. Malou (i tu starší) jste si opravdu vybojovali, nic si nedělej z toho, že jsi neměla klasický porod, myslím, že tahle zkušennost, co máš, tě s malou spojila navždy, víc si vážíš ty jí i ona tebe a v okamžicích, kdy příjde krize, z téhle zkušennosti můžeš čerpat.
Jste holky šikovný, všechny tři a samozřejmě i manžel, protože z vlastní zkušennosti vím, že tatínci to neprožívají o nic hůř než maminky.

  • načítám...
  • Zmínit
Lacenka
18651
12.11.08 20:13

fotečka je nááádherná… Myslím, že každý si musí v životě vyžrat to svý a doufám, že vy a snad i mi už to máme odbytý. Betlémský světýlko jsem roky roznášela a teprve teď mi dochází, že jsem vlastně roznášela „smrt“ :¨¨¨((

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
12.11.08 21:49

Zdravím tě, Filipino a děkuji moc a moc za tvůj úpřímný komentář. Chci ti k tomu napsat, že rozhodně tvé problémy nebyly NICOTNÉ!!! Přečetla jsem si , co píšeš tady i celý příběh tvého porodu a vím, že to nejhorší jsme prožily obě stejně a to je nevědomost o tom, co se děje s dítětem a pak taky ta bezmocnost a dlouhé hodiny čekání… Víš sama, jak to s člověkem mává a že by se nejraději složil, nebo usnul a probudil se až po všem..Ten čas se vleče u smutných věcí strašně pomalu. Já se chovala jsko stroj. Věděla jsem, že tím, že to vzdám nikomu nepomůžu.Prostě jsem musela Xkrát zatnout zuby a jít dál…Zvládla jsem to. Bohužel ted´ se mi to vrací. Jako kdyby to teprve teď, když si můžu říct, že je snad konečně všem problémům konec,na mě dolehlo.Až ted´ mi dochází, jak na hraně to bylo.
Strávila jsem v nemocnici se svým zdravotním stavem tři týdny. Pak mě propustili domů, i tam jsem ale byla bezmocná. Tlak se mi snížil tak, že jsem nebyla schopna ani vstát z postele a připadala jsem si jako bych byla všem na obtíž, že jsem tak nemohoucí a bolavá. Konečně jsem se ale mohla vybrečet, když byli všichni z domu pryč. To v nemocnici nešlo!Nejhorší bylo potkávat známé a odpovídat na otázky…vidět maminky s kočárkama a přitom jít s prázdnýma rukama…dolovat ze sebe po kapkách mililitry mlíčka každé tři hodiny, když to tělo vlastně pořádně ani nevělo proč se to po něm chce…ten pohled na odsávačku v ruce místo nejkrásnějšího pohledu na kojené dítě…ty nekonečné telefonáty na JIPku a přijímání zpráv o zlepšování a zhoršování stavu…být silným, protože je to třeba…
Pořád se mrňouska nemůžu nabažit a pořád cítím, že ty tři měsíce mi ukradly miliony nádherných okamžiků…  a bojím se toho, jaké následky to zanechalo v malé. Stačí slyšet ty diskuse třeba v Sama doma o tom, jak špatné to je pro dítě, když je po porodu a té složité cestě na svět chvíli bez maminky, když neslyší její hlas, srdíčko, necítí její vůni…
Co teprve několik dní odloučení. Ale stejně tak, jako jsem věděla, že kojit budu i po týdnu, co jsem na prsa na té JIPce ani nesáhla, tak stejně tak vím, že nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem malé připravila tak těžký start do života…
Možná mám na to omluvu, že mi po prvním porodu vlastně nevysvětlili, co to ten HELLP vlastně je a nikde se o tom tenkrát nepsalo, tak jsem žila v domnění, že horší je ta preeklampsie. To až když jsem zapadla po druhé, tak se doktor zhrozil, že jsem prošla  tímhle peklem.
Ale dost už! Největšími bojovníky jsou stejně děti samotné! Pokud ty nemají touhu žít, tak i snaha lékařů je k ničemu.
Naše děti to zvládly, takže tvé malé posílám pohlazení,tobě hodně sil k vychovávání a manželovi skláním obdiv já, když  prožil to, co prožil a zažil strach i o druhé dítě. Jestli můžeš, pošli mi nějakou fotečku na mejl. Předem děkuji a přeji jen samé slunečné dny. K.

  • načítám...
  • Zmínit
Filipina
695
15.11.08 00:16

Kačátko, fotečku ti moc ráda pošlu, ale nenapsala jsi mi ten mail :-))
Jinak moc dobře vím, o čem píšeš. Pořád trvám na tom, že tvoje muka a ty moje se nedají srovnat, protože moje trvaly jen „chvíli“ (pro mě to byla nekonečná doba) a i když mi nějakou dobu nechtěli nic říct, tak jsem věděla, že Anetka bude v pořádku a bude žít. To ty jsi tuhle jistotu dlouho neměla a tohle je podle mě strašný. Máš výčitky, ale vůbec je mít nemusíš protože ty za to nemůžeš. Vidím to všude kolem sebe jak málo doktoři člověka informují a o problému se většinou dozví víc až když už je po všem, začne se o to víc zajímat, ale už to nemůže změnit.
Z obou tvých holčiček vyrostly krásné princezny, teď už si zaslouží aby se jim všechno, všechno vyhýbalo. Každá hloupá chřipka aby šla obloukem, aby žily v milované rodině a měly šťastný život. Jak jsi psala o té apatii, já to měla taky tak. Bylo mi malé líto, ale jak jsem byla oblbá, vůbec mi nedocházelo že to maličké tam pod těma hadičkama je moje. Dodnes si nepřestanu vyčítat jednu chvíli po porodu, kdy se Anetka narodila a hned ji nesli na očištění. A já místo abych řekla: Můžu se podíat na malou?, jsem požádala doktorku ať mi ukáže placentu. A pak, když ji zabalenou podávali, jsem řekla, ať ji dají první tatínkovi. Šili mě a já jsem věděla, jak je to pro něj důležité, troufám si říct že v tu chvíli důležitější než pro mě. A pak ji odnesli a já byla nešťastná z toho, že jsem si ji několik dnů nemohla ani pochovat, nevědla jsem jaká je moje holčička na dotek.
A až teď, po delší době, kdy ten humbuk tak nějak utichl, se mi to všechno začíná vracet. Jak si uvědomuju, jak se to miminko asi muselo cítit. Na svět přišlo dřív, vyděšený, vyplašený, najednou byla zima, pak jí nebylo dobře, nemohla dýchat, najednou maminka nikde, už neslyšela to srdíčko, nebyla v bezpečí a tak dlouho máma nebyla nikde. Všude ji tlačily hadičky, pořád s ní něco zkoušeli a když jí bylo zle, plakala a volala maminku, tak ta k ní nepřišla, byla na všechno úplně sama a to tak brzo po porodu.
Všude čtu o přistavení k prsu do půl hodiny, maximálně do dvou hodin. Jak je důležité dát dítě matce hned, ještě před přestřihnutím pupeční šňůry. Já si dokonce přála aby nedodrželi ten šestihodinový limit, než mi malou dají na pokoj, nechtěla jsem spát, chtěla jsem být s ní už od začátku. Poté, co jsem se dozvědla jak to dopadlo, tak jsem si vyžádala nadstandartní pokoj, aby tam se mnou mohl být manžel a abych nebyla na pokoji s maminkou, která sice byla moc prima, ale měla u sebe miminko. To mi dělalo moc zle.
Kdybych byla dneska v té samé situaci, už bych věděla, že mám za malou víc bojovat. Víc chodit za ní, víc trvat na chování, když už mi ho dovolili.
Já měla tu výhodu, že jsem tam mohla zůstat, domů mě pustili až s ní. Doma bych se asi zbláznila, kdybych viděla tu postýlku, peřinky…
A to byly jen hloupé čtyři týdny. Nechci ani pomyslet na to, co jsi musela zažívat ty, když jsi se trápila tak strašně dlouho… Tohle téma mě vždycky osloví.
Všimla jsem si, že máte fotky i z inkubátoru. My jsme tam fotit nesměli, až jedna sestra nám jednou dovolila vyfotit pár snímků.

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
15.11.08 22:45

Filipi, ten mejlík je hol.ka@email.cz tak se budu těšit na mimi i na tebe.
No a k tomu, co jsi psala, tak někdy prostě člověk jedná rychleji, než myslí, a ty sis neměla proč myslet, že se s malou může něco stát, a předpokládala jsi, že ji stejně budeš mít za chviličku u sebe… A na druhou stranu asi jen ty sama víš, proč jsi ten nádherný okamžik, kdy můžeš pochovat malou přenechala manželovi… Tuším, že to asi potřeboval více než ty… A určitě cítíš, že nejen malá, ale i ty jsi pro něho v tu chvíli byla výjimečným človíčkem a byl naplněn radostí… 
Ten nadstandart byl super nápad… Já po porodech ležela dlouho  na JIPce, ale taky mě ničilo, když tam vozili mimiška maminám na přiložení a já ani nevěděla, jestli mí drobečci žijí. Nejhorší to bylo ale při Martince, když mě po týdnu přeložili na šestinedělí a chvíli jsem byla sama, jenže mi vypověděla noha-otoky tlačily na nějaké nervy a cévy(vypadala jsem jak Věstonická venuše), takže jsem byla pořezaná a navíc nepohyblivá a za chvíli mi tam přivezli mamku po císaři a po hodině i její mimi. Taky byla neohrabaná a neštˇastná, že je tak bolavá. Mimi plakalo, já uvnitř taky a navíc jsem jí sem tam malou pohlídala a jednou i pochovala, když byla mamča ve sprše a malá kňourala. Krásný, ale ničivý pocit-chovat cizí dítě a svoje mít o patro výš možná zrovna volající po mamince…
Pak se tam mamky střídaly po třech, čtyřech dnech a vždycky přišla jiná a přišly otázky, kdy přivezou dítě mi a jaký jsem měla porod… Ach jo. Zatnout zuby a odpovědět naučenou přijatelnou verzi o porodu a malé…
Dodnes obdivuji manžela, který zvládal denně dojíždět z Bohumína do Poruby, chodil do práce, staral se o starší holky, zajišťoval jim hlídání, odvozy do kroužků, denně trávil chvilku u malé, pak u mě,večer se vracel domů, kde do noci dodělával baráček (schodiště, sádrokartony, podlahy…) pak uklízel, vytíral, semtam pral, žehlil… Utěšoval Hanku, že už je mi líp…, podával informace mým rodičům…i celé rodině a přátelům. Byl vyčerpaný, ale byl to ten můj bezpečný přístav, u kterého jsem mohla každý den zakotvit.Potřebovala jsem ho denně vidět a on to věděl! Neměl to jednoduché a zvládl na to na jedničku s hvězdičkou!!! Vážím si jeho, jeho obětavosti, lásky i víry v to, že to malá i já zvládneme.
Těch fotek máme z JIPky celkem dost, ale to jen proto, že tam malá ležela tak dlouho. Nefotili jsme ji pokaždé, většinou ležela na bříšku-to ji tam naučili, protože to bylo lepší na to její bříško a můžu ti napsat, že do roku ji nikdo neviděl spát jinak než na bříšku…Pak se teprve naučila přetočit na záda, tak spala chvilku i na zádech, ale to hodně rozhazovala ručkama a to ji budilo…
Jo a ještě ti chci napsat, že jsem si taky vyčítala, že jsem si malou v inkubátoru nehladila častěji, ale jen do té doby, než jsem k ní nastoupila na OPN, protože tam jsem zjistila, že i když je maličká, tak už byla téměř tři měsíce na světě, a tím hlazením jsme ji předtím téměř vždycky probudili a někdy jsme museli odejít, než znovu usla a až na té OPN jsem přišla na to, že se jí třeba nechtělo spát, my jsme odešli a ona musela plakat a plakat tak dlouho, až zase vyčerpáním nebo bolestí usla, protože už byla „starší“ a nespala jak miminko každou volnou chvilku.Chtěla bdít a mít někoho u sebe… Jen ty jejich tříhodinové intervaly, kdy dítko  přebalili, nakrmili, umyli…už byly pro ni moc dlouhé. .. Maminy, které tam nastoupily o den dva dříve než já mi říkaly, jak malá v noci i přes den pláče a pláče… A sestry nic. Olizovala šprušle o postýlky-ukazovala, že má hlad, až jedna sestra to nevydržela a dala jí po její dávce mlíčka hned ještě jednu, pak ještě jednu a malá spala jak dřevo. Přišli na to, že musí mít individuální režim krmení a ne podle tabulek. Chtěla víc a dostávala jen odměřené množství. Proto mě přijali dříve než měla 1800gramů a to tam jinak nedělají-zvlášť když je nápor na místa. Zdržovalo je krmit ji přes stříkačku, tak jí dali  flašku a já s tím nesouhlasila. Neudržovala jsem si mlíko proto, aby ji pak naučili na láhev. Řekla jsem to doktorce a druhý den mě vzali k ní.
No, je to za náma a máme ji asi za odměnu. Je moc hodná, bystrá, pozorná, klidná… Andílek…sem tam vystrkující růžky. Jako každé dítko!!! 

  • načítám...
  • Zmínit
Filipina
695
4.12.08 11:24

Nejde mi odeslat ten mailík. Píše mi to, že emailová adresa neexistuje… :-((

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
5.12.08 08:44

Filipi, adreesa existuje a chodí mi na ní mejly i od lidí, kteří si to tady přečtou a nejsou zaregistrovaní, tak posílají příspěvek tam. Poslala jsem ti z ní vzkaz i s další mejlovou adresou. Těším se na odpověď.

  • načítám...
  • Zmínit
pája6
3
9.3.09 17:10

Ahoj, i mě se draly slzy do očí, když jsem četla tvůj příběh.
Já jsem navíc zažila něco podobného, ale bohužel se špatným koncem. Také se u mě objevil vysoký tlak, preeklempsie a HELLP syndrom. Ale mnohem dříve - už ve 23. týdnu - takže mi bylo těhotenství ukončeno císařským řezem, narodila se holčička, ale strašně maličká, vážila jen 500 g a bohužel nepřežila. To bylo v roce 2003. Pořád jsem se s tím ještě nesmířila. Moc bych chtěla mít dítě, už tři roky se snažím znovu otěhotnět, ale nedaří se. Ten strašný strach, že se to bude znovu celé opakovat a že znovu přijdu o dítě, že znovu bude cítit tu strašnou bolest nad ztrátou miminka mě nedovoluje znovu otěhotnět. Jakoby to psychika oblokovala. Jsem  z toho neštastná a nevím jak z toho ven. I když se utěšuju, že v dalším těhotenství se to nemusí znovu opakovat, tak tvůj příběh mě spíš utvrzuje o opaku.
Moc gratuluju ke krásným dětem i k odvaze s jakou jsi šla do druhého dítěte.  

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
12.3.09 13:28

Ahoj Pájo,
na tvůj komentík jsem narazila včera, tak jsem nechtěla jen unáhleně odpovědět a jít spát. Pobrečela jsem si a za tvou holčičku jsem zapálila svíčku…Celou noc se mi to honilo v hlavě, jak je život někdy krutý. Je  mi moc líto, že patříš mezi ty vyvolené, které prošly touhle diagnózou, ale ještě víc je mi líto, že ti holčičku nedokázali zachránit. Určitě vím, že bys byla ráda třeba i za jakékoliv postižení, ale hlavně, kdyby žila!!! Takhle jsem aspoň přemýšlela já, když mi děti ležely na JIPce. Moc ráda bych ti byla pomohla, ale můj příběh není zrovna to, co by tě mohlo povzbudit. Ted´ už je možnost zjistit o této nemoci víc, ale žádné pěkné vyhlídky nejsou. Nejde vyléčit. Když se projeví, je vlastně konec. A záleží, jestli tak  v uvozovkách „šťastný“ jako u nás, nebo ten nejsmutnější. Mám sice nakonec i druhé dítě zdravé-klep,klep-ale kdybych věděla, že to proběhne tak, jak to proběhlo, tak bych rozhodně do toho nešla a mnohem raději bych nějaké dítě adoptovala a připravila mu krásný život… Asi to bude znít krutě, ale tobě radím to samé, tělo asi ví, proč nechce otěhotnět, tahle nemoc opravdu může končit smrtí. Jak miminka, tak maminky!!! Mě od ní dělil jen kousíček, bojovala jsem se svým tělem kvůli mrňouskovi, který ležel na přístrojích, kvůli Haničce, která by asi soudem byla svěřena bývalému manželovi, kvůli svému manželovi, o kterém vím, že je to ten pravý princ na bílém koni, kterého si každá žena přeje a kvůli rodině, která je mi vším. Nebýt dnešní medicíny, nejsem tady a holky taky ne. A to mi připomíná, že jsem ve své zpovědi zatím lékařům, sestřičkám a rodině zatím ještě nepoděkovala, protože bez nich by tento příběh nebyl. skládám jim všem velikou poklonu a děkuji na sto tisíc krát. Jestli Pájo otěhotníš, napiš mi, prosím, mejlík, možná ti mohu být v něčem nápomocná…a určitě bych chtěla nějak pomoci… A když budeš chtít napsat třeba i jen tak, tak budu taky moc ráda. Zvaž pořádně, jestli to za to riziko stojí. Já mám výčitky dodnes a to všechno dobře dopadlo!

  • načítám...
  • Zmínit
PavlaRe
22
2.11.10 12:38

Ahoj Pájo,

dlouho jsem přemýšlela, jestli Ti mám vůbec napsat. Založila jsem www stránky které jsem věnovala Hellp syndromu. Také mě potkal a ráda bych se Tě zeptala zda bys byla ochotná napsat několik slov o tom co se Ti stalo.

Musí to neskutečně bolet.

Jestli budeš mít odvahu, ty stránky jsou www.hellp-syndrom.blog.cz a e-mal: hellpsyndrom@seznam.cz

Pavla

  • načítám...
  • Zmínit
jituu83
3
24.11.10 20:48

ahojky káčátko :-)
děkuji ti za tvůj článek, mám slzičku na krajíčku. Vím co jsi musela prožít. Dne 12.11.2010 se mi narodil můj malej skřítek Kubíček. Den předtím jsem jela do porodnice s bolestmi u žaludku. Vůbec jsem neměla tušení co mě tu noc a následující den čeká. V porodnici mi Dr. řekla, že můj plod je malý a neodpovídá váhově svým tt, že je o 4tt menší. Nastal kolotoč odběru krve, cévkování a hromady otázek na můj zdravotní stav a potíže. Do toho dne jsem žádné komplikace neměla, těhotenství probíhalo bez problémů, jen jsem měla malé bříško. V poradně mi nikdy nenaměřili špatný tlak a moč jsem také měla v pořádku, jen poslední kontrolu jsem měla malé množství bílkovin v moči a to pan Dr. vyhodnotil jako bez problému. Ráno za mnou přišla paní Dr. a řekla mi, že okamžitě musíme ukončit těhotenství, protože můj zdravotní stav se každou hodinu zhoršuje, že mám špatné krevní destičky, bílkovinu v moči a plno dalších informací…moc jsem to nevnímala. Měla jsem jen zavolat manželovi, že jedu na sál a že má okamžitě přijet. Během pěti minut jsem ležela na stole, všude pobíhali splašeně doktoři, napíchali mi snad všechny dostupný žíly a paní doktorka mi mezitím vysvětlovala, co se bude dít. Ještě teď mi zní v uších ta věta: „Váš zdravotní stav je velmi vážný a v první řadě budeme zachraňovat váš život a pak plod. Může se i stát, že budeme nuceni vám odebrat dělohu.“ Manžel mě už nezastihl,do deseti minut jsem byla na sále. Přijel když zrovna vezli našeho skřítka v inkubátoru na JIP patologických novorozenců. Kubíček se narodil ve 38+1tt, 1990g a 43cm. Konečné vyšetření potvrdilo, že je zdravý, jen podchlazený a s nízkou porodní váhou. Já mezitím bojovala o život. Zachránili mě. Asi po 4 hodinách jsem se probudila a byl u mě můj manžel, na první pohled mi přišlo že zestárl o sto let. Ukázal mi fotku malýho a pak mě nechal vyspat. Ještě ten večer mi přinesli Kubíčka na přiložení, moc nám to nešlo, byla jsem vyčerpaná a pod silnými léky, první setkání s mým miminkem bylo zvláštní, ty pocity nejdou popsat, ale dnes vím jak moc ho miluju a jsem šťastná že jsem oba v pořádku. Tři dny jsem ležela na JIP, malého mi nosili na kojení, pak jsem ležela na porodnici a za malým jsem docházela, po deseti dnech nás pustili domů a vše je v pořádku a máme se čile k světu. Skončili jsme na umělé výživě, protože malý nemá sílu vyháhnout mi mlíčko, a naším hlavním úkolem je nabrat co nejvíce gramů. Z propoustěcí zprávy jsem se dozvěděla jak byla situace vážná, moje diagnozy byly Hellp syndrom, střední preeklampsie, sekundární trombocytopenie, poruchy jater. V životě by mě nenapadlo, že to může potkat mě, ale vše je už za mnou a jsem šťastná jak to dopadlo. Když vidím, jak máš krásné děti a že se to dá zvládnout i s tak těžkým startem do života, tak jsem o malinko víc v klidu. Ten strach o malýho už ve mě asi navždy zůstane. Ještě jednou děkuju za tvůj článek, dodal mi odvahu a doufám že nás teď bude potkávat už jen to dobré.

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
14.12.10 15:02

Ahoj Jituu,
děkuji za tvá slova a jsem ráda, že můj deníček pomáhá pořád - jen já už do něj denně nenakukuju, tak se omlouvám, že reaguji až nyní. :oops: Je mi líto, že ani tebe neminula tahle strašná nemoc, ale už jsi ji překonala a to je ted´ nejdůležitější. To, že je malej na umělé stravě vůbec nevadí, kolik dětí takhle vyrostlo do zdraví i do krásy!!! Ty jsi udělala, co jsi mohla. Raduj se z toho, že jste oba v pořádku a užívej si každičkého dne s mrňouskem. Hodně rychle ten čas letí. Moje miniaturka už bude mít v lednu čtyři roky. Neskutečné!!! Vždyť je to taková chvilka, co přišla na svět a už je z ní osobnost. Můžu tady alespoň ted´dopsat to, co možná hodně maminek potěší, pokud čtou i komentáře, a to, že malá je zdravá po všech stránkách, jen má atopický exém, kortikoidy na dýchání ráno a večer, protože neustále kašlala. Přetrvávaly také problémy s bříškem a stolicí, ale denně lžička laktulozy a jeden espumisan to krásně řeší… Jinak chodí do školky od září, ale zatím tam strávila tak max25 dnů mezi nemocema. Ted´ třeba má drudý zánět stř.ucha, ale to už jsou běžné nemoci i u donošených dětí! Vážím si toho, že nejsou žádné trvalé následky. Tobě i celé rodince a Kubíčkovi obzvlášť přeji z celého srdce zdraví, zdraví, zdraví a nic jiného než zdraví, protože to koupit nejde a nad něj prostě není!!! Přidávám jednu aktuální fotečku obou mých nedonošeňátek… Jo a ještě jedna věta, kterou malá jednou při protahování v postýlce pronesla a která určitě nejedné mamině vžene slzy do očí : doslova mi řekla
„Maminko, … já jsem… tak… jáda na světě!!!“

  • načítám...
  • Zmínit
adorablemamka
120
28.12.10 10:30

Jsi moc silná a odvážná a stejně tak Tvé dcerky…vše už tu bylo řečeno, tak já Vám jen popřeji všechno krásné a hodně zdraví..
Myslím, že jsi tím deníčkem hodně emaminám i ostatním dodala sílu, a vědomí, že vše se dá překonat..
:srdce: :srdce: :srdce: :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
SANNY101
1.3.13 21:46

hellp syndrom

Ahoj Kacatko…
take jsem prodelala hellp syndrom a kdyz ctu tvuj pribeh jako by jsi to psala o me az mi bezi mraz po zadech…vidim ze priypevky uz jsou starsi pokud si vsak ten muj prectes budu rada kdyz me kontaktujes rada bych sé zeptala na par veci…mejte se krasne sandra

  • Upravit
simona.00123
522
1.3.13 22:46

Dobrý den, autorka už sem asi nechodí. Taky jsem měla HELLP syndrom, tak pokud byste měla nějaké otázky, můžete se přihlásit a napsat mi SZ. Mějte se. S.

  • načítám...
  • Zmínit
Káčátko3
71
30.12.13 19:56

Hodně dlouho jsem zde již nenakoukla, tak se omlouvám mamkám, který jsem nenapsala, ale třeba sem ještě někdo zabrousí, tak píšu, že starší dcerka Hanička už má 14 let, je z ní mistryně Moravy a Slezska v hodu kriketovým míčkem a nyní hází oštěpem, a ve svém ročníku je zatím nejlepší v republice, ale musí si počkat na závody… No a malá Martinku už bude mít 7 let, do školy šla letos v září bez odkladu, je ADHD hyperaktivní s poruchou pozornosti a soustředění, je ve sledování na kardio pro šelest na srdíčku, je mírný astmatik, má atopický exém, nosí brýle, ale zatím s malýma dioptriema, do budoucna prý bude úplně bez brýlí, jinak po operaci bříška, které podstoupila ve svých dvou měsících má asi srůsty, takže ji bolí bříško a asi půjde na revizi bříška a na plastiku jizvy, pak má narušenou imunitu, problémy s častými bronchitidami, časté rýmy, jednu dobu to vypadalo i na migrény, ale vyšetřením se nic nedokázalo, takže kromě těchto všech drobností nijak vážně nemocná není a to je prostě zázrak!!! Já se po všech operacích podrobila dalším, protože to masivní krvácení do bříška sebou neslo následky a srostly mi všechny orgány dohromady, takže mi odřezávali střeva od břišní stěny, dělohu od střev a vůbec upravovali celé bříško a ted´ mě to čeká asi znovu, protože bolesti neustávají… To je ale malá daň za to, jak dobře jsme dopadly. Takže maminky které bojujete, přeji spousty síly a miminkům strážné andělíčky… DRŽTE SE. :mavam:

Příspěvek upraven 30.12.13 v 19:58

  • načítám...
  • Zmínit
Jakelina
67
22.3.15 20:15

Moc držím paličky, ať obě holčičky dělají jenom radost.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář