450 – 360 – 6 150
- Rodičovství
- Kuhnice
- 26.12.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Na vaše podněty jsem se rozhodla napsat pokračování. Všichni víte, že to dobře dopadlo a teď bych Vám ráda přiblížila pocity rádoby silné mamky, péči taťky, který byl, je a bude naše něžná náruč ale i skála, která nás podrží a především chci popsat ne bitvu, ale válku, kterou Madlenka vyhrála se vší parádou.
Přečtěte si první díl deníčku »
Je 14. října ráno a já se konečně stěhuji z JIP na normální pokoj. Už 4 dny jsem mámou a svoji malou holčičku jsem viděla jen na fotce.
Manžel mě podpírá a jdeme společně za malou, která leží o pár desítek metrů vedle, za skleněnými dveřmi v naprosto sterilním prostředí. Po pečlivém umytí rukou, desinfekci a v empírech jdeme k inkubátoru. Všude syčí kyslík, hučí a pípají přístroje. Sestřička mi otřela inkubátor zevnitř, byl cely zamlžený a orosený a pak už jsem konečně přistoupila.
Musela jsem si okamžitě sednout. Hadičky do pusinky i do pupíku, v té nožičce, která byla jako můj prst na ruce zapíchlou jehlu, kterou jí do těla putovala transfuze, žebra jen potažená kůží, všude modré žilky, ještě neproříznutá očička. Polykala jsem slzy. Tak tohle je moje dcera, holčička, miminko… Magdalenka?
Ten den spadla s váhou z porodních 450 g na 360 g, byla na ventilátoru, pupečník napojený na výživu. Doktorka nám řekla, že hrozí krvácení do mozku a infekce, ale zatím jsou odběry moc dobré.
Po týdnu už dostávala mlíčko sondou do žaludku, 2 ml na dávku – no co si budeme povídat, zatím jsem stíhala dodávat 
Týdny plynuly, žádné krvácení, ani infekce, ani nic jiného nenastalo. Doktoři se jen divili. Malá přibrala na 510 g. Jako klasicky jsem přijela a těšila se, jak si malou pohladím. Šokem bylo, když mi sestřička řekla, že konečně můžeme zkusit klokánkování. Brečela jsem hned, jak jsem ji ucítila na své kůži. Hladila jsem ji a užívala si to, jak jen bylo možné.
Na každé návštěvě jsme strávili asi 3 hodiny, někdy více, někdy méně. Častokrát jsem s malou na hrudníku usnula a manžel v křesle vedle mě taky. Bylo to nejvíce vyčerpávající období našeho života, a to fyzicky i psychicky.
Vánoce jsme strávili také u malé, kde taky jinde? Už na oddělení IMP, bez ventilátoru, jen s kyslíkovou podporou.
Přišel leden, ze dne na den se zbavila kyslíku, měla 2 000 g a padlo rozhodnutí – jdu za malou, pár dní si poležíme a pak hurá domů!
Dveře nemocnice opouštíme po 121 dnech, máme 2 240 g a něco kolem 40 cm. Malá neumí brečet, jen sípe, když pláče, ale téměř nepláče.
Týden po propuštění nastává peklo. Malá nechce jíst. Sedím a brečím, vyčerpaná, každé dvě hodiny ve dne v noci odstříkávám mlíčko, pokaždé všechno vysterilizovat. Pokud onemocní, i jen banálně, bude v ohrožení života. Plíce má stále nezralé. Je tak maličká a ještě nechce papat, nemůže už hubnout…
Vše se samo srovnává, chodím ji pozorovat, zda dýchá, když ji převlékám, mám hrozný strach abych jí neublížila.
Každý týden chodíme na kontroly, berou krev, měří, váží, rehabilitace, vojtovka 4× denně, léky do mléka, respirátor na dozrání plic.
Smiřuji se s následky, které jsou vzhledem k situaci banální. Při porodu malou řízli skalpelem do hlavy a později, při sundavání náplasti z pupíku, šla bohužel náplast i s kůží. Takže mažeme pupík i hlavičku, ale jizvy prostě zůstanou.
Na roční prohlídce jsme již bez vojtovky, vidíme, slyšíme, zlobíme…
Ve 14 měsících konečně lezeme.
Na převážení u pediatra si vedle mě sedla maminka s miminkem. „Ten je krásnej, kolik mu je?“
5 měsíců, má 6,5 kilo. Malá bude asi stejně stará, že?“* „Nám je 14 měsíců a máme 6 150 g.“
Hodně lidí na mě kouká, omlouvají se a vidím v jejich pohledu lítost. To je ale zbytečné, jsem na ni hrdá a za nic se nestydím. Je prostě drobínek, ale je to náš drobínek.
Když se ohlédnu zpět, tak jsem si tenkrát říkala, že jsem psychicky silná, protože to beru, jak to je, a nic to se mnou nedělá. Až dnes si přiznávám hodiny pláče, podrážděnost a pocity zoufalství. Manžel je kabrňák, nikdy nedal znát strach, i když ho měl, jak už mi přiznal. I když byl k smrti unavený, nikdy neodmítl jet za malou, trpělivě se mnou v noci vstával každé dvě hodiny jen abych věděla, že na to nejsem sama. Je skvělej táta.
A abych nezapomněla – dneska si poprvé sedla. Pro nás je to hodně velká věc.
Přečtěte si také
Děti chtěly pořád něco kupovat. Jedno pravidlo nás zbavilo většiny proseb
- Anonymní
- 26.09.26
- 663
„Mami, já to potřebuju.“ Věta, kterou jsem za poslední roky slyšela tolikrát, že už přesně vím, že ve většině případů následuje něco, co dítě ještě před pěti minutami vůbec neznalo. Dlouho jsem si...
Myslela jsem, že je to konečně ten pravý. Pak mě kontaktovala jeho manželka
- Anonymní
- 26.09.26
- 469
Už jsem si skoro začínala říkat, že jsem konečně měla štěstí. Po několika vztazích, které nikam nevedly, jsem potkala muže, se kterým mi bylo dobře. Byl pozorný, zajímal se o mě, pamatoval si...
První měsíc školy je za námi. A já už přesně vím, co jsme letos podcenili
- Anonymní
- 26.09.26
- 213
Nějak pevně doufám, že to, co zažívám doma teď já, prožívají v nějaké menší obměně i ostatní matky. Upřímně prázdniny byly náročné a na školní rok jsem se těšila jako na smilování, jenže kde je ten...
Chtěla jsem rodičům říct o hypotéce a novém autě. Místo radosti přišel výslech
- Anonymní
- 26.09.26
- 971
Nedávno jsme s manželem podepsali hypotéku. Nebyla to žádná malá věc. Dlouho jsme vybírali dům, počítali peníze a přemýšleli, jestli do toho opravdu jít. Nakonec jsme se rozhodli, že ano.
Syn měl před každou návštěvou lékaře hysterický záchvat. Až tohle zabralo
- Anonymní
- 26.09.26
- 253
Vždycky, když jsem svému sedmiletému synovi Nicolasovi oznámila, že půjdeme k lékaři, okamžitě zbledl. Odmalička má z doktorů panický strach. Je to bohužel spojené s jednou nepříjemnou zkušeností,...
Začala jsem nakupovat jídlo podle jídelníčku. Ušetřili jsme víc, než jsem čekala
- Anonymní
- 25.09.26
- 1130
S manželem jsme pořád hádali o tom, kolik utrácíme za jídlo. Je pravda, že náklady byly obrovské, návštěvy supermarketů čím dál častější. Vždycky jsem si říkala, že jen koupím pár věcí k večeři, a...
Pracuji jako chůva, děti miluju. A nikdo nechápe, proč jsem vlastní nechtěla
- Anonymní
- 25.09.26
- 2699
V dnešní době každý řeší toho druhého. Když se něčím „lišíte“, je to špatně. Mně je 45 let, už roky pracuji jako chůva, mám vystudovaný peďák, učila jsem ve škole, vedla kroužky a nakonec si...
Osm let jsem byla jen na rodičáku. Teď mi manžel oznámil krutou zprávu
- Anonymní
- 25.09.26
- 3011
Osm let. Přesně tak dlouho jsem strávila na rodičovské dovolené. Tři děti jsem si pořídila hned po vysoké škole, takže mé pracovní zkušenosti byly prakticky nulové. Ale byla to naše společná...
Dcera odmítá jíst normální jídlo. Ale když ho nazvu jinak, najednou ho miluje
- Anonymní
- 25.09.26
- 3589
Dceři jsou právě 4 roky. Má úžasnou fantazii a prakticky cokoliv řekne, je jak vystřižené z nějaké kouzelné pohádky. Stromy prostě nejsou stromy, ale jsou to nádherní gigantičtí tvorové, co...
Chtěla jsem vrátit peníze za nefunkční kroužek. Odpověď vedení mě rozzuřila
- Anonymní
- 25.09.26
- 4144
Na letáku to vypadalo jako naprosto dokonalá investice do budoucnosti naší dcery. Slibovali intenzivní rozvoj řeči, stimulaci kognitivních funkcí a dokonce i speciální cvičení na posílení středu...
smekám a přeji jen zdraví a další dny plné radosti 
Přeji už jen a jen zdraví!! 
, strasny… 
