450 – 360 – 6 150
- Rodičovství
- Kuhnice
- 26.12.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Na vaše podněty jsem se rozhodla napsat pokračování. Všichni víte, že to dobře dopadlo a teď bych Vám ráda přiblížila pocity rádoby silné mamky, péči taťky, který byl, je a bude naše něžná náruč ale i skála, která nás podrží a především chci popsat ne bitvu, ale válku, kterou Madlenka vyhrála se vší parádou.
Přečtěte si první díl deníčku »
Je 14. října ráno a já se konečně stěhuji z JIP na normální pokoj. Už 4 dny jsem mámou a svoji malou holčičku jsem viděla jen na fotce.
Manžel mě podpírá a jdeme společně za malou, která leží o pár desítek metrů vedle, za skleněnými dveřmi v naprosto sterilním prostředí. Po pečlivém umytí rukou, desinfekci a v empírech jdeme k inkubátoru. Všude syčí kyslík, hučí a pípají přístroje. Sestřička mi otřela inkubátor zevnitř, byl cely zamlžený a orosený a pak už jsem konečně přistoupila.
Musela jsem si okamžitě sednout. Hadičky do pusinky i do pupíku, v té nožičce, která byla jako můj prst na ruce zapíchlou jehlu, kterou jí do těla putovala transfuze, žebra jen potažená kůží, všude modré žilky, ještě neproříznutá očička. Polykala jsem slzy. Tak tohle je moje dcera, holčička, miminko… Magdalenka?
Ten den spadla s váhou z porodních 450 g na 360 g, byla na ventilátoru, pupečník napojený na výživu. Doktorka nám řekla, že hrozí krvácení do mozku a infekce, ale zatím jsou odběry moc dobré.
Po týdnu už dostávala mlíčko sondou do žaludku, 2 ml na dávku – no co si budeme povídat, zatím jsem stíhala dodávat 
Týdny plynuly, žádné krvácení, ani infekce, ani nic jiného nenastalo. Doktoři se jen divili. Malá přibrala na 510 g. Jako klasicky jsem přijela a těšila se, jak si malou pohladím. Šokem bylo, když mi sestřička řekla, že konečně můžeme zkusit klokánkování. Brečela jsem hned, jak jsem ji ucítila na své kůži. Hladila jsem ji a užívala si to, jak jen bylo možné.
Na každé návštěvě jsme strávili asi 3 hodiny, někdy více, někdy méně. Častokrát jsem s malou na hrudníku usnula a manžel v křesle vedle mě taky. Bylo to nejvíce vyčerpávající období našeho života, a to fyzicky i psychicky.
Vánoce jsme strávili také u malé, kde taky jinde? Už na oddělení IMP, bez ventilátoru, jen s kyslíkovou podporou.
Přišel leden, ze dne na den se zbavila kyslíku, měla 2 000 g a padlo rozhodnutí – jdu za malou, pár dní si poležíme a pak hurá domů!
Dveře nemocnice opouštíme po 121 dnech, máme 2 240 g a něco kolem 40 cm. Malá neumí brečet, jen sípe, když pláče, ale téměř nepláče.
Týden po propuštění nastává peklo. Malá nechce jíst. Sedím a brečím, vyčerpaná, každé dvě hodiny ve dne v noci odstříkávám mlíčko, pokaždé všechno vysterilizovat. Pokud onemocní, i jen banálně, bude v ohrožení života. Plíce má stále nezralé. Je tak maličká a ještě nechce papat, nemůže už hubnout…
Vše se samo srovnává, chodím ji pozorovat, zda dýchá, když ji převlékám, mám hrozný strach abych jí neublížila.
Každý týden chodíme na kontroly, berou krev, měří, váží, rehabilitace, vojtovka 4× denně, léky do mléka, respirátor na dozrání plic.
Smiřuji se s následky, které jsou vzhledem k situaci banální. Při porodu malou řízli skalpelem do hlavy a později, při sundavání náplasti z pupíku, šla bohužel náplast i s kůží. Takže mažeme pupík i hlavičku, ale jizvy prostě zůstanou.
Na roční prohlídce jsme již bez vojtovky, vidíme, slyšíme, zlobíme…
Ve 14 měsících konečně lezeme.
Na převážení u pediatra si vedle mě sedla maminka s miminkem. „Ten je krásnej, kolik mu je?“
5 měsíců, má 6,5 kilo. Malá bude asi stejně stará, že?“* „Nám je 14 měsíců a máme 6 150 g.“
Hodně lidí na mě kouká, omlouvají se a vidím v jejich pohledu lítost. To je ale zbytečné, jsem na ni hrdá a za nic se nestydím. Je prostě drobínek, ale je to náš drobínek.
Když se ohlédnu zpět, tak jsem si tenkrát říkala, že jsem psychicky silná, protože to beru, jak to je, a nic to se mnou nedělá. Až dnes si přiznávám hodiny pláče, podrážděnost a pocity zoufalství. Manžel je kabrňák, nikdy nedal znát strach, i když ho měl, jak už mi přiznal. I když byl k smrti unavený, nikdy neodmítl jet za malou, trpělivě se mnou v noci vstával každé dvě hodiny jen abych věděla, že na to nejsem sama. Je skvělej táta.
A abych nezapomněla – dneska si poprvé sedla. Pro nás je to hodně velká věc.
Přečtěte si také
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 2216
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovi diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 1666
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 1077
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 569
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za tu jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 3827
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 2452
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 2066
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 800
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 2975
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 5824
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
smekám a přeji jen zdraví a další dny plné radosti 
Přeji už jen a jen zdraví!! 
, strasny… 
