Malý zázrak
- Porod
- Kuhnice
- 17.12.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Strasti s otěhotněním, těhotenstvím a to nejhorší nakonec – porod.
Měli jsme po svatbě, a tak nastal čas na debatování o založení rodiny. Rozhodnutí padlo rychle, oba jsme si moc přáli miminko.
Krásný čas, to snažení 
. S každým měsícem, kdy se nedostavila menstruace a já si udělala test, na kterém se ukázala jen jedna čárka, jsem byla zoufalejší a nervóznější.
Následovalo vyšetření v Gennetu, kde mi diagnostikovali PCOS (syndrom polycystických vaječníků – anovulační cykly). Manžel měl spermiogram, že by mohl plodit pohledem. Měsíc po první návštěvě už jsme jeli na první pokus IUI. Zadařilo se hned napoprvé a já se začala těšit, jak budu chodit s pupkem na procházky.
Ráno, 28. den od početí, jsem se vzbudila a bylo mi tak zle, že jsem sotva došla na záchod. Jojo, ranní nevolnosti, zítra bude líp. Nebylo. Ani po měsíci nebylo líp. Po dvou měsících jsem každé ráno seděla na gauči, prosila žaludek, ať přijme aspoň ten suchý rohlík nebo colu. U nohou jsem měla kýbl a brečela jsem zoufalstvím. Měla jsem hrozný hlad, bolel mě žaludek a nesnesla jsem ani sousto naprosto ničeho. Nevařila jsem, jen jsem viděla maso a běžela jsem…
Na začátku 4. měsíce jsem už zvracela 13× denně a na váze měla o 6 kilo méně. Jednoho rána, kdy jsem se ani nedokázala zvednout, mě manžel i přes protesty odvezl do nemocnice. Miminko bylo v pořádku a já se hned po první kapačce cítila lépe. Po čtyřech dnech jsem šla domů. Za týden jsem šla na kontrolu, kde mi doktor oznámil, že mám zvýšený tlak. Bylo mi to divné, vždy jsem měla naopak nízký. Vzhledem ke zvracení a nálezu s tlakem jsem byla odeslána do rizikovky.
Pokud jsem si myslela, že už to snad, panebože, musí přestat, vše se začalo zhoršovat. Přidala se bolest zad a neskutečné migrény. Jednoho rána jsem se vzbudila a bylo mi lépe, tak jsem poprosila manžela, jestli nepojedeme do obchodu, že potřebujeme nakoupit a já se konečně někam dostanu.
Celá natěšená, pyšná na už viditelné břicho jsem se nosila mezi regály… Opravdu blaho! A pak si jen pamatuji dav lidí, kteří na mě zírají a manžela – skláněl se nade mnou, v očích vystrašený výraz a na uchu telefon: „…ano, je těhotná, ve 20.týdnu, najednou omdlela, ale už se probírá…“
V sanitě mi naměřili 200/110, bylo mi hrozně, ale horko mě polilo ve chvíli, kdy se mě sanitářka zeptala, jestli cítím miminko. Vůbec jsem si neuvědomila, že by se naší princezně mohlo něco stát. V nemocnici udělali spoustu testů, ležela jsem tam 3 dny, celou dobu tlak kolem 160/100. Nicméně mi bylo řečeno, že to není ani na prášky, protože prý mám syndrom bílého pláště. V tu chvíli jsem si jen pomyslela „Aha, takže v tom krámě jsem viděla asi řezníka…“
Doktorům jsem uvěřila, malá byla v pořádku, tak proč to řešit, že? Za dva dny už jsem seděla opět na příjmu. Nemohla jsem spát jaké jsem měla bolesti zad, k tomu oteklé nohy a srdce mi bušilo jako o závod, k tomu všemu stále to urputné zvracení. Na ultrazvuku mi bylo řečeno, že malá vypadá o týden menší, ale že to dožene… Lehla jsem si na dva dny na kapačky a zase šla domů s diagnózou „Někdo má to těhotenství holt protrpený…“*
V pátek mě pustili a v pondělí ráno jsem měla tak oteklý obličej, že jsem sotva viděla. Za tři dny jsem přibrala 5 kilo vody. Prý jen vyšší tlak a troška bílkoviny v moči… Nicméně za mnou přišla nejmenovaná paní doktorka, která mi řekla, že už si se mnou nevědí rady, a proto mám jet za týden v pondělí do Ústí nad Labem do rizikové poradny.
Týden jsem přetrpěla a jela do Ústí. Hned na ultrazvuku jsem poznala, že je něco špatně. Doktorka měla semknuté rty a zeptala se mě, zda jsem nepostřehla, že by mi odtékala plodová voda. Řekla jsem, že ne, a zeptala se, co se děje. Hleděla do monitoru a spustila: „Nemáte skoro žádnou plodovou vodu, malá je tam rozpláclá jak žabka a je o 4 týdny menší.“
Cože? Jak je to možný? Před týdnem mi řekli, že je vše v pořádku! Ortel byl jasný, byla jsem v 24.tt a poležím si do porodu. Ještě ten večer jsem dostala prášky na tlak, a to rovnou 10 denně! a taky jsem začala hodně zvracet. Hned ráno, ve 4 hodiny, mi vzali krev. V 5 přišla sestra a řekla mi, ať nejím a nepiju. Nic jiného, jen toto a odešla. Bylo mi jasné, že se jim něco nelíbí. V 5:20 přišlo asi 5 doktorů, řekli mi, že mám v moči hodně bílkoviny a tlak je hrozný, že určitě nevydržím do termínu, ale dneska nejspíš porod nebude. Každé zvracení jsem musela hlásit sestře. Když jsem zvonila pošesté během 30 minut, opět mi vzali krev. V 6:30 se rozrazily dveře do pokoje. Tolik doktorů pohromadě jsem neviděla ani v televizi. Namačkali se do pokoje, bylo jich asi 30… bez přehánění. Jedna ze sester stála vzadu u zdi a brečela. Udělalo se mi hrozně zle, sevřel se mi žaludek a sáhla jsem po misce na zvracení, ale zatím jsem se držela. Přistoupil ke mně starší doktor a spustil: „Je mi to moc líto, selhávají vám játra a ledviny a tlak letí nahoru, budeme nuceni ukončit těhotenství.“
Zmohla jsem se na ubohou otázku „Jako dneska?“ Řekl „Ano, hned.“ V tu chvíli už u mě seděl doktor s přenosným ultrazvukem a řekl mi: „Je mi to líto, ale já mimčo neslyším.“ Začala jsem brečet a zvracet. Ještě se mě zeptal, zda rozumím, co mi říkají, že se musím připravit na nejhorší, malá má odhad na 300 g a ještě ke všemu jsem ve 24. týdnu…
Vše jsem tupě odkývala, klepala jsem se, brečela a zvracela. Všichni odešli, zůstaly jen sestry. Jedna mi začala házet věci do tašky, druhá mi podávala telefon a dávala instrukce, ať zavolám manžela, ale ať mu jen rychle sdělím, ať okamžitě přijede. Další sestra mi obvazovala nohy a jiná zas zaváděla cévku. V tom všem jsem vytočila manžela. Zvedl to hned, i když byl v práci. Řekla jsem rozklepaným hlasem „Sedni do auta a pojeď!“ Zeptal se, co se děje, ale to už mi vytrhly mobil a hodily do tašky. Před sálem přišel doktor a řekl mi, že mě bohužel nemůžou uspat, protože bych se už nevzbudila. Jako vážně? Opravdu musím tu hrůzu vnímat?
Na sále už jsem byla nervově úplně vyřízená. Dostala jsem kapačku nevím s čím, ale byla jsem jak praštěná. „Musíme rychle sepsat porodopis.“ Mluvila jsem jak sjetá, častokrát mi ani nerozuměli, takže netuším, jak to nakonec sepsali.
Nastal čas píchat epidurál. Úkol zněl lehnout si na bok a stočit se do klubíčka. Ha! To bříško už docela překáželo. S asistencí jsem to zvládla. „Zavedu vám do zad epidurál a pojedu po páteři dolů, budete to cítit ale nesmí to bolet a nesmíte se hýbat.“ Vážně? Třásla jsem se jako blázen. Ucítila jsem vpich, tlak a pak mnou projela šílená, pichlavá bolest od boku až do lýtka. Začala jsem křičet, že to bolí. Vytáhla to ven a oznámila mi, že to zkusíme znova. V tu chvíli jsem se proklínala. Už jsem to chtěla mít za sebou, strašně jsem si přála, aby mě uspali, aby to už všechno skončilo. Bolelo to i napodruhé, ale se slzama na tváři jsem zatnula zuby. Po nekonečně dlouhé době, kdy se čekalo na nástup účinku, jsem uslyšela ženský hlas: „Paní doktorko, už máme hotovo, můžeme začít.“
Cítila jsem jen dotyky. Začala jsem znova zvracet, když mě řezali. Potom jsem jen ležela a najednou příšerný pocit, jak kdyby mi tahali vnitřnosti. Zavzlykala jsem a během vteřiny uslyšela velice slabé jakoby zabečení. Doktorka, co mi seděla u hlavy se usmála a řekla: „Je to moc krásná holčička, gratuluji, ale teď už vás přispíme.“
Jedu na posteli, otvírají se dveře a za nimi sedí na židli manžel. Okamžitě se zvednul a přiběhl ke mě. Brečel. „Zlato je moc krásná, ukázali mi fotku. Žije…“
Pak jsem se vzbudila až na Jip. Manžela za mnou pustili na minutu. Ukázal mi fotku od doktora a hned ho vyhodili. Později přišla doktorka, která malou rodila. Sedla si ke mně na židli a spustila: „Malá je v pořádku, má 450 g a 18 cm, ale určitě sama chápete, že nemůžeme nic slíbit. Párkrát se sama nadechla, ale nestihli jsme vám dát kortikoidy na dozrání plic, takže je na ventilátoru. Je extrémně nevyvinutá a bude rozhodovat každá hodina.“
Kvůli mému tlaku jsem se za malou dostala z JIPu až 4. den, s manželem. Panebože, nebyla ani vidět. Měla ruku jako já malíček. Samá hadička. Brečela jsem, hrozně. Hrozilo hrozně moc věcí. Krvácení do mozku, infekce… Den za dnem utíkal, brala jsem svých 12 prášků na tlak, každé dvě hodiny se snažila o kapku mléka a každý den dojížděla 150 km za naší holčičkou. Manžel mi byl obrovskou oporou.
Po 121 dnech jsme si ji hrdě nesli domů. Bez jediné komplikace! A to trvá dodnes. Na roce má 6 kg a 68 cm, leze po celém bytě a volá „Mama, mama!“
Magdalenka chtěla žít. A my ji provedeme životem s láskou, péčí a hrdostí.
A jestli chceme druhé? Uvidíme
Přečtěte si také
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 2925
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
Přítelův syn ubližuje mojí dceři. Výchova problémového dítěte je noční můra
- Anonymní
- 12.05.26
- 1415
Po rozvodu jsem byla s Maruškou nějaký čas sama. Před dvěma lety jsem potkala Lukáše a hned jsme si padli do oka. Po pár měsících jsme spolu začali bydlet. Já mám desetiletou Marušku ve vlastní...
Přítel je finančně negramotný. Utrácí za hlouposti a já počítám každou korunu
- Anonymní
- 12.05.26
- 1079
Tomáš byl vždycky člověk, který si rád dopřával. Co vydělal, to utratil. Když jsme byli jen my dva, ještě to nějak fungovalo. Já měla svůj plat a on svůj. Jenže pak se nám narodila Rozárka a já...
Ukončila jsem vztah s milencem kvůli rodině. Teď mi dělá ze života peklo
- Anonymní
- 12.05.26
- 1126
Karla jsem poznala v době, kdy nám to v manželství s Petrem dost skřípalo. Byla jsem ráda, že jsem se mohla odreagovat, a mladší přítel mi navíc velmi lichotil. Jenže zatímco pro mě to byla spíš...
„Uteč, on tě zničí,“ varovala mě tchyně. Já jí ale nevěřím
- Anonymní
- 12.05.26
- 1498
Vždycky jsem si myslela, že scény jako z psychothrilleru se dějí jen ve filmech. Že když potkáte násilníka, poznáte to podle jeho zlého pohledu nebo hrubého chování. Jenže Marek byl jiný. Citlivý,...
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 7321
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
Přistihla jsem tchyni, jak se hrabe v našich věcech. A nebylo to poprvé
- Anonymní
- 11.05.26
- 7206
Myslela jsem si, že jen zbytečně plaším a některé věci si možná namlouvám. Pak jsem ale přistihla tchyni přímo při tom, jak se hrabe v našich věcech, a došlo mi, že to rozhodně nebylo poprvé. Od té...
Myslela jsem si, že je problém ve mně. Ve skutečnosti mě podváděl celé roky
- Anonymní
- 11.05.26
- 2258
Dlouho jsem si říkala, že jsem jen přecitlivělá, žárlivá a zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou. Když jsem ale náhodou narazila na důkazy, došlo mi, že moje intuice nelhala a že jsem jen byla...
Život s rodiči v jednom domě, kteří spolu léta nemluví, se stal peklem i pro nás
- Anonymní
- 11.05.26
- 1436
Když jsem byla malá, naši se pořád hádali. Bylo mi jasné, že jednou půjdou od sebe. Jenže máme obrovský dům, do kterého by se vešly tři rodiny. A rodiče se jednoduše rozhodli, že tam zůstanou oba,...
Život na vedlejší koleji (5. díl)
- Anonymní
- 11.05.26
- 820
V úterý večer jsem před zrcadlem strávila víc času než za poslední tři roky dohromady. Zkoušela jsem si snad deset outfitů, než jsem skončila u těch černých šatů, o kterých jsem minule psala.
jsem velmi ráda za šťastný konec a přeji Vám i Magdalence mnoho zdraví a štěstí,věřím,že vše špatné jste si již vybraly 
A příčina? Podle popisu mi to sedí na help syndrom,prokázal se nakonec?Vím totiž,o čem je řeč,sama jsem jej prodělala a při čtení deníčku se mi vše opět živě vybavilo 
my s dcerkou měli to"štěstí„,že se tak stalo až ve 39tt…dcerka byla úplně v pořádku,vybrala jsem si to za to já,za nás za obě,ale děkovala jsem za to“tomu nahoře",že mi nechalo to mé mrňátko(už je jí 10let 
)bez následků a já(ať to vypadalo z počátku hodně nahnutě)jsem se z toho v celku rychle vyhrabala,protože motivace miminka byla obrovský tahoun 
Stále se chystám k sepsání deníčku,ale jsem ráda,že je to už schováno hluboko v podvědomí a nejsem asi dost silná na to,vytahovat detaily a špatné zážitky,které celý porod a konec těhotenství provázely,ač to dobře dopadlo 
tak napravuji 
Jsem moc ráda, že to dobře všechno dopadlo a malá zabojovala! 
Tak hlavne at hezky roste a je zdrava, a ty taky, deti nas potrebujou zdrave…
