A jak to bylo dál? 4

Z cyklu panickyúzkostná&úzkostněpanická. ...potahuje, šluk podrží v plicích a zadívá se do dálky. A já netrpělivě čekám, co bude následovat. Protože má pravdu, jakoby mluvila o mně. Za mě.

„Tak to spácháme dneska, dokud máš dobrou náladu a odvahu, protože je mi jasný, že jakmile odjedeš domů, ztratíš nervy.“
Juj.„Dneska? Jak to myslíš dneska?“ „Ty jo ty seš blesk!“ Další společnej smích. Aha, ona si nedělá prdel, myslí to vážně. Juj. „A víš co? Tak jo… seru na to. Domluv to. Dám si ještě jednou Aperol, ať to dám. Ale potřebuju si teď hned zapálit.“ Zvedám se od stolu, servírce sdělujem, že si jdeme jen zapálit a prosíme ji o další pití.

Vycházíme ven a vytahujeme cigára. Tereza mi nabízí ze svojí krabičky, beru si od ní lehkou slimku. Oběma nám připaluje a pořád se na mě culí. „Co je?“ „Nic, jen že jsem věděla, že tě to probere. Sleduju tě už pár měsíců. Vždycky sama, vždycky bez výrazu v obličeji. Připomínáš mi mě. Mě před dvouma rokama. Taky jsem si myslela, že se nic nezmění, že to vždycky bude stát za hovno, že na mě nečeká nic lepšího a budu pořád vyděšený malý kuře. Byla jsem nasraná na všechny a všechno a hlavně na sebe. Byla jsem uražená, že mi nikdo nechce pomoct, že se o to ani nepokusí. Nikdo mě nechápal a nechtěl se o mých problémech bavit…“ Potahuje, šluk podrží v plicích a zadívá se do dálky. A já netrpělivě čekám, co bude následovat. Protože má pravdu, jakoby mluvila o mně. Za mě. Vyfukuje kouř, zase se zadívá na mě s tím svým uculením se a pokračuje. „Jenže víš, brzo… no brzo…“ začne se smát a pohrdavě zamlaská. „Celkem pozdě…“ Zase smích. „Jsem zjistila, že mi nikdo nepomůže, ani psychiatr, ani prášečky, ani terapie. Vlastně Jíťa jo, ty víš, že je super… ale víš, jak to myslím…“ Nejistě přikyvuju. „Myslím to tak, že je to na nás a čím dřív si to uvědomíme, tím sakra líp. Pro nás. Když to nešlo nikudy, všechno se sypalo.., začla jsem prostě dělat to, co šlo.. To jediný, co se nesypalo. A ty to kámoško začni dělat taky. Vyser se na to, co se má a co je správný, žij tak, aby to bylo pohodlný tobě a nemusela si ráno vstávat a stylizovat se na třičtvrtě dne do někoho jinýho. Tohleto doopravdy zabíjí duši a to mi můžeš věřit, jsem expert.“ Dívá se na mě a něco v jejím pohledu mi zabrání mít námitky nebo pochybovat. Prostě to přijímám jako prostej fakt. „Ale co se teda bude dít? Zavoláš jim a někam pojedem? Nebo zůstanem tady? Asi se mi začíná dělat blbě…“ Zrychluje se mi tep a tluče mi srdce. „Klid, budem u mě jestli chceš… to není problém. Upravíme se, ty ze sebe svlíkneš tyhle hadry… Nic proti, jsou skvělý, ale skrývaj ti postavu. Vlasy, meeejkaaaap.“ Protahuje a luská prsty. „Ale to se musím s někým fakt hned vyspat?“ Trochu se mi navaluje při pomyšlení na to, co asi dělá chlap s holkou, za kterou si zaplatí.
Ty wole. „To určitě, to nedá poprvý snad nikdo… Ber to jen jako seznamovací soukromej večírek. Jako na střední.“
Ehm, lol. „Prostě pokecáme, popijem, borečci donesou jídlo… Jsou to kuchaři mimochodem. Ale v žádným kebabu. Neboj.“ Zase se chláme a típá nedopalek. Přitahuju si mikinu víc k tělu a jdeme zpátky dovnitř k Aperolu, kterej na nás obě čeká na stole. „Rychle to dopij a já si zatím zavolám jo? A domluvím to. Buď v klidu. Bude to totál nezávazně. Jen se pobavíme a jak tak na tebe koukám, tak zábava je něco, co jsi nedělala asi milion let.“ Bere si mobil a skleničku a odchází.

Juj, má zase pravdu.

Když se vrací, uznale pokývá hlavou, že jsem poslechla a dopila to. Berem si věci a odcházíme. A mě znovu dochází, že jsem možná přesně tohle celou dobu potřebovala, něco novýho, novej vítr do plachet, impuls. Terezu. Cítit zas tu nervozitu, kterou jsem pociťovala v břiše a v hrudi. Cítit se… Já nevím… naživu? Konec konců, ještě jsem nic špatnýho neudělala a ani nevím, jestli udělám.
Venku se mezitím zatáhlo a ochladilo. Ulice byla prázdná a bez ruchu, trochu divný vzhledem k denní době. Bylo pozdní odpoledne. Jak asi vypadáme? Dvě holky, co jdou zavěšený jedna do druhý neznámo kam. Jedna zrzavá a druhá bruneta. Podpatky a tenisky.
Naprosto rozdílný, řekli byste. Ale přece je něco spojuje a je toho celkem dost. Ulicí se v ten moment rozhlíhá smích.
Jedno je jistý už teď. Za poslední půl rok jsem se nenasmála tolik, jako dnes během těch pár hodin s Terezou.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Jahudka82
19199
23.10.20 00:55

Noo, tak honem, 5.dil, už ať je tu! :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
PenelopaW
2994
23.10.20 09:11

@Jahudka82 přesně! :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
Jahudka82
19199
23.10.20 09:51

@PenelopaW Taky ses napnuta jak ksandy přes pivní pupek jo? :lol: :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
23.10.20 13:36

@PenelopaW @Jahudka82 holky děkuju za podporu :srdce:

  • Upravit
PenelopaW
2994
23.10.20 14:03

@Jahudka82 Jsem :mrgreen:. Bulvární čtenář ve mně volá po senzaci, realista se o hrdinku trochu bojí :-).

  • načítám...
  • Zmínit
Kralikcek
3255
23.10.20 14:32

Tak já doufám, že je to smyšlené, protože ta „kamarádka“ už nemá co ztratit…Zakladatelka deníčku ještě morální „hodnoty“…
Nic proti práci „společnic“,ale na to člověk musí mít psychiku a ne být bez ní…

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
26.10.20 15:22

@Kralikcek také doufám, že jde o smyšlený děj. Pokud ne, je to hodně zlý.

  • Upravit
kailas
12
12.11.20 14:08

Už ať je další dííííl

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
12.11.20 14:29

@kailas pátý díl už vyšel :kytka:

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

„Tak jsi ráda, že to máš za sebou?“

„Někdo mi chodí kolem domu,“ volal děda. Policie našla vetřelce

Bývala jsem žena, pak matka, pak babička. Dnes bych ráda znovu potkala muže

Vnouček ke mě ze školy chodí na obědy. V jídelně mu vůbec nechutná

Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane

Manifest jednoty a vnitřní svobody

Šváb mi vzal klid na duši

Kratší vánoční prázdniny? Mně jako mámě dvou dětí naprosto vyhovují

Můj příběh: Rakovina v těhotenství a cesta zpátky k životu ❤️

Jak synovi se snachou vysvětlit, že mi nevadí, když se milují v našem domě