Ahoj, já jsem depka

Kdysi dávno jsem psala a pomáhalo mi to. Pak jsem na to zapomněla, neměla čas. Nyní mám jedno z nejhorších období v životě. Navenek vše báječné, uvnitř mne zkažené. Potřebuji se vypsat, i když vím, že jen to mi nepomůže.

Přišla tak najednou, ta paní v černo-šedém kostýmku. A nechce odejít pryč. Rozhodla se se mnou zůstat a být mou společnicí. Na jak dlouho, nevím. Ona asi také ne. Jen tu chce být a pevně mne držet za ruku. Myslí si, že si budeme rozumět. Ale já ji tady nechci. Nechci ji ve svém životě, nechci, aby byla blízko těch, které miluji. Nelíbí se mi a jde z ní strach. Nutí mne dělat věci, které nemám ráda, dělá ze mne tu nejhorší matku, manželku, člověka.

Jak se jmenuje, sama nevím. Říká se jí prý deprese. Slyšela jsem o ní, četla jsem o ní. Na zkouškách z psychologie jsem o ní mluvila. Nevěřila jsem, že ji poznám. Nestála jsem o ni, ale ona přišla. Je tu a nechce pryč. Prý si spolu rozumíme a je nám fajn. Ale mě ničí. Jsem zlá a odporná a úplně jiná. Jiná než dřív. Jiná než kdysi dávno. Dávno před dětmi a manželstvím. Jak postupně přicházela na delší a delší návštěvy, s každou hádkou doma, s každým nevyspáním, s každým neúspěchem tu byla déle a déle, až se nakonec rozhodla zůstat se mnou napořád.

Nenávidím sebe a nenávidím ji. Dělá ze mne toho nejhoršího člověka a já ho tu nechci. Chci být dobrou mámou svým dětem, ale nemůžu. Ona nade mnou drží svoji ruku s rudě nalakovanými, dlouhými nehty a zarývá se mi do čela, do tváří, do srdce. Bolí to, tak strašně to bolí, že přijmu skleničku i nůžky, co mi sama podá. ÚLEVA. Na krátkou chvilku. Volá mne a křičí a pokaždé, když se chci vyhrabat a na malou chvilku vzpamatovat, mne zase stáhne zpátky.

Připomíná mi stále dokola, že už nepatřím mezi ty šťastné a normální lidi. „Ty už tu nejsi,“ šeptá mi. „Nebudeš si hrát s dětmi, nebudeš se smát, nebudeš bezstarostná, veselá, šťastná. Pokaždé, když se o to pokusíš, já ti připomenu, že tu stále jsem a budu. Neopustím tě a ani ty mne, Nedovolím ti to. Čeká nás toho spolu ještě tolik. Vítej v mém náručí. Od nyní ti rozumím jen já. Neopovažuj se odejít, sama víš, že ti to nedovolím. Až budu chtít a až mě přestaneš bavit, pak spolu skončíme. Jednou pro vždy. Tak si pojď ještě užít, To nejhorší nás teprve čeká, tebe čeká.
Tvoje depka“

Přečtěte si také

Deník ticha: Odejít znamená přežít

Deník ticha: Odejít znamená přežít
  • Anonymní
  • 30.05.26
  • 3138

Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
mau-mau
5487
29.12.18 05:43

Teda na to, že máš depresi, jsi to napsala velmi poeticky, zajímavé. Jinak k samotné podstatě věci bych uvedla, že mě pomohlo změnit přístup sama k sobě. Když budeš jen říkat, ať už to přestane, tak to moc nebude ochotné přestat. Mně pomohlo depresi přijmout, že není jen špatná. Děláš něco špatně a tvé tělo a mysl se bouří. Deprese tě má tudíž něco naučit- to není z mé hlavy, to mi sdělila psychiatrička. Pomohlo to. Když jsem to přijala, paradoxně to přestalo právě v ten okamžik. Plus léky a psychoterapie a byla jsem velmi brzy v pořádku a bez léků. Jen v podstatě krátká životní epizoda, ale změnila mi celý přístup k životu. Držím ti palce. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Zuzka2012
1902
29.12.18 08:11

Hezky napsane, kdybys teda nemela depresi…

Ty ji ale nemusis drzet za ruku, nemusis delat to, co chce. I kdyz to neni jednoduche, muzes se rozhodnout a zmenit to. Sama nebo s pomoci. Drzim palce! :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Jahudka82
17225
29.12.18 13:30

Holka to me mrzi, zni to strasne smutne a tak jako beznadejne…beres nejaky leky? Pokud ne tak si nech pomoct, nez ta potvora znici tebe I tvou rodinu…tak trochu vim, jaky to je…mne se z nevyspani po porodu depky a vztekly nalady rozjely taky a bez chemicky podpory bych je nezvladla, jen by to vic odnasely deti, manzel I moje zdravi… AD se daji brat I pri kojeni, ac mi prakticka lekarka tvrdila, ze ne…ale psychiatri v tom maji vetsi prehled a zkusenosti…drz se!

  • načítám...
  • Zmínit
Kfětoslava
14957
29.12.18 13:43
:srdce:
  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
29.12.18 21:18

Napsáno krásně! A jelikož už máš zkušenosti, tak víš , že BUDE LÍP!! Ale musíš pro to něco udělat-MUSÍŠ SE LÉČIT!! Určitě už víš, že jde o přechodný stav-deprese se léčí a pokud to uděláš-fakt bude líp-z vlastní zkušenosti. A opravdu, ona chodí a nikdo ji nezve!! Je to deka, která všechno zakryje a všude je pak mlha a těžko.................... DRŽ SE!! :hug: :hug: :hug: To všechno tady neříkám pateticky, ale žel z vlastní zkušenosti.
Deprese vzniká nedostatkem určitých látek v mozku-medicína už je odhalila a umí je dodávat, jen je potřeba si to uvědomit a pomoci tomu= ZOBAT…psychoterapie a......

  • Upravit
dagmarkaa
29.12.18 21:47

Moc mě mrzí čím procházíš, sama jsem to zažila, po porodu, kdy má být nejhezčí období ženy a já zatím byla v nemocnici bez miminka. Bez prášků a hospitalizace bych se bohužel neobešla. Držím ti pěsti ať už je brzo dobře :hug:

Přijde mi, že psychických problémů hrozně rychle přibývá :( pamatuji se jak jsem se za to hrozně styděla, ale za tohle nikdo nemůže, může to potkat kohokoliv kdykoliv. Bohužel.

  • Upravit
j.borufka
7811
29.12.18 21:55

Ahoj neznama,mohla by ses mě ozvat?přes soukromou zprávu.Zrovna se snažím usnout, a taky ke mě přišla,chodí ke mě denně,už od 12.Zoufalé bych si potřebovala s někým psát. Děkuji

  • načítám...
  • Zmínit
ZeLu
20019
8.1.19 12:16

Já se na deprese lecim, vrátila semi po letech. Taky mám děti a manžela, proto neni čas na hrdinství. Zajdi k psychologovi a jdi se léčit. Depresivní deníčky ti mepomuzou, ba naopak.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář