Barevné vztahy
Vztah s cizincem. Pro někoho celkem běžná záležitost, pro jiného něco nenormálního až neakceptovatelného. Může láska mezi lidmi z různých zemí opravdu fungovat? A jak jsou na tom třeba rasově smíšené páry? Proč jsou někteří lidé proti smíšeným vztahům a manželstvím? Je vážně pravda, že tráva není nikde zelenější?
Před více než dvěma a půl lety jsem odjela do Asie za studiem, za poznáním, za životními zkušenostmi. Byla to vlastně moje první velká cesta mimo Evropu a především mimo komfortní zónu, kterou jsem si v České republice zvládla za pětadvacet let života vytvořit.
Moje očekávání byla velká, doufala jsem v úžasné cestovatelské zážitky, nová přátelství, doufala jsem, že zase o trochu víc poznám sama sebe. Tohle všechno se mi v průběhu týdnů a měsíců více či méně povedlo, troufám si říct, že jsem našla většinu věcí, po kterých mé srdce toužilo a ještě k tomu navíc mi osud přihrál do cesty člověka, o jakém bych se dříve asi neodvažovala ani snít.
Se všemi jeho klady i chybami, s tím, že mě dokáže rozesmát a vytočit prakticky ve stejném okamžiku, s tím, že jsem k žádnému muži nikdy necítila tolik lásky a vděčnosti za každý společný moment.
V minulosti by mě asi jen těžko napadlo, že se zamiluji do člověka z opačné strany světa, že s ním začnu žít a že mě požádá o ruku tím nejromantičtějším způsobem, u kterého budu ronit slzy nejen já, ale i naši společní přátelé a rodiny na dvou kontinentech. Nenapadlo by mě to ani ve snu. Jsme přeci oba z jiného státu, jsme jiné rasy, nesdílíme spolu kulturu, řeč ani náboženství. Něco takového by přeci logicky nemělo fungovat…
Jenže ono to funguje a to i přes počáteční drobná nedorozumění a konflikty způsobené mimo jiné komunikací přes třetí jazyk. Já doufám a věřím, že to tak bude fungovat i v budoucnu, až bude po svatbě, až přijdou děti… Věřím tomu, protože na našem vztahu oba od samého počátku usilovně pracujeme a hodláme v tom pokračovat.
Vlastně jsem měla štěstí, jelikož jsem si podle názoru mého okolí vybrala toho „správného“ cizince. Obecně mám pocit, že Asiaté z východní části Asie jsou v Evropě poměrně dobře přijímaní, a tudíž jsem, až na pár výjimek, nikdy nemusela náš vztah příliš obhajovat, nebo za něj dokonce bojovat.
Rodina a přátelé mého muže mě také přijali s otevřenou myslí a náručí, někteří dokonce až s neskrývaným nadšením. V tomhle ohledu si za celou dobu trvání našeho vztahu opravdu nemám na co stěžovat, ale i těch několik zlých komentářů, které jsem v průběhu času byla nucena vyslechnout, mě donutilo k zamyšlení.
Během života v zahraničí jsem poznala spoustu nových lidí z nejrůznějších zemí, mnoho z nich žije ve smíšeném vztahu nebo manželství, někteří mají děti, někteří se už stihli rozvést. Vesměs všichni žijí stejně, jako kdyby měli po svém boku partnera z jejich rodné země. Až na to, že mají více než jeden domov, jejich děti vypadají trochu jinak a mluví minimálně dvěma jazyky.
O takových lidech a jejich vztazích se bohužel nepíše, nepřečtete si o nich knihu a nikdo o nich nenatočí film. Nejsou zajímaví. Mnohem zajímavější je totiž vybrat jeden nepovedený smíšený vztah nebo manželství z deseti (sta? tisíce?), udělat z něj exemplární případ a ten následně prezentovat jako univerzální pravdu.
Všichni nejspíš víme, jak těžké je někdy udržet „běžný“ vztah a nezbláznit se z toho, o to horší je pak situace, kdy se člověk musí neustále obhajovat před svým okolím, přáteli, nebo dokonce rodinou. Před lidmi, kteří těm výše zmíněným univerzálním pravdám na sto procent věří a které i přesto nechcete nebo nemůžete vymazat ze svého života.
Velmi často slýchám názory, že žena, která má vztah s cizincem (nedej bože, pokud je ten ještě jiné rasy) je buď zoufalá, jelikož by doma žádného pořádného chlapa nenašla, nebo prostě potřebuje mít něco speciálního. Nejsem úplně schopna rozluštit definici termínu „pořádný chlap“, ale s druhým uvedeným argumentem celkem souhlasím. Myslím, že většina lidí hledá ve svém partnerovi něco speciálního, ať už to pro toho daného člověka znamená cokoliv.
Někdo má štěstí a najde to v Pepovi z vedlejší vesnice, na dalšího čeká ten ideální protějšek ve „vesnici“ vzdálené deset tisíc kilometrů. Žádný z takových vztahů podle mě není lepší, nebo horší. Jsou prostě jen jiné… a někdy vlastně ani to ne. Každý vztah by totiž měl být založen na lásce, toleranci a důvěře, bez ohledu na to, jakou má váš partner barvu kůže a k jakému se modlí bohu.
Mnoho lidí argumentuje problémy, které MUSÍ nutně vzniknout poté, co na sebe ve vztahu narazí dvě odlišné kultury. Ale co to vlastně ta kultura je? Před odjezdem do své nové domoviny jsem čerpala informace z naučné literatury, novinových článků a nejrůznějších rozhovorů, ze kterých jsem se mimo jiné dozvěděla, že zde není zvykem projevovat si na veřejnosti náklonnost, objímat se, nebo dokonce líbat.
Jinde bylo zase uvedeno, že místní společnost je velmi tolerantní k nevěře, která je zde mnohem běžnější než třeba u nás. Velká škoda, že jsem již nebyla schopna tyto konkrétní žurnalistické skvosty dohledat, velmi ráda bych se jejich autorů zeptala, zda tu již opravdu někdy byli, popřípadě jestli cestu sem aspoň plánují. Tím chci říct, že před samotným příjezdem sem, jsem byla vybavena obrovskou zásobou teoretických poznatků. Většina z nich se mi zhroutila jako domeček z karet hned během prvního týdne. Kdybych jim bezmezně věřila a trvala na nich, pravděpodobně bych teď neměla před svatbou.
A proč tohle vlastně všechno píšu, když jsem sama přiznala, že se mě nikdy žádná přehnaná reakce na náš vztah netýkala? Asi proto, že mám přátele, kteří tolik štěstí neměli. Několik mých kamarádek a známých se zamilovalo „špatně“. Našly si Afričana, nebo muslima, někdy dokonce v jedné osobě. A přestože ony ví, jaký je jejich vztah, ví jaký je jejich muž, musí neustále svoji volbu omlouvat a vyvracet svému okolí ty dobře zažité univerzální pravdy a stereotypy.
Jedna má blízká přítelkyně se dokonce bojí vzít partnera do své rodné země… Má strach z reakcí. A to je něco, co by se podle mě nemělo stávat nikomu.
Na závěr bych chtěla dodat, že bych nerada působila jako naivní pubescentka s růžovými brýlemi, která si není vědoma možných rizik, která vztah s cizincem (navíc na opačné straně světa) může přinést. Jsem si jich vědoma. Bohužel mi ale připadá, že jim spousta lidí přikládá několikanásobně větší důležitost, až narostou do obludných rozměrů a straší i tam, kde to není nutné. A s tím nesouhlasím.
Život daleko od domova v různorodé společnosti mě naučil jednu úžasnou věc. Nedávám lidem nálepky (nebo se o to aspoň většinou snažím). Přestala jsem lidi okolo rozlišovat na bílé, černé a žluté, muslimy, křesťany a buddhisty. Momentálně mi ty nálepky zbyly už jen dvě – jedna pro ty, se kterými je mi dobře, druhá pro ty, se kterými není.
Ať už jste vaši lásku našli za polem, nebo za oceánem… buďte šťastní. Na ničem jiném totiž vlastně ani nezáleží.
Přečtěte si také
Vždycky jsem si myslela, že svoje dítě nikdy neuhodím. Pak jsem mu dala facku
- Anonymní
- 06.10.26
- 11
Jednu věc jsem měla ve výchově svých dětí vždycky jasnou. Nebudu je bít. Sama jsem jako dítě dostávala facky a párkrát i pořádně přes zadek. „Škoda každé rány, která padne vedle,“ slýchala jsem...
Tchyně má klíče od bytu a chodí bez ohlášení. Manžel to neřeší
- Anonymní
- 06.10.26
- 28
Klíče od našeho bytu dostala tchyně jen pro případ nouze. Jenže postupně je začala používat kdykoli se jí zachce. Nosí polévku, přerovnává věci, kontroluje domácnost a manžel tvrdí, že bych měla...
Dělala jsem vše pro podporu jeho imunity. Stejně byl syn ve školce pořád nemocný
- Anonymní
- 06.10.26
- 78
Když Matěj loni nastoupil do školky, počítala jsem s tím, že první rok bude horší. Rýma, kašel, jednou za čas teplota. Jenže realita byla taková, že byl doma snad každé dva týdny. A já málem přišla...
Manžel domů „donesl“ pohlavní nemoc. Tvrdí, že mě nepodvedl
- Anonymní
- 06.10.26
- 109
K lékařce jsem šla kvůli potížím, které jsem nejdřív přičítala něčemu banálnímu. Výsledek vyšetření mě zaskočil. Manželovi jsem řekla, že by se měl nechat vyšetřit také, ale on odmítá připustit, že...
Dcera začala používat slovo „normální“. Zjistila, že naše rodina normální není
- Anonymní
- 06.10.26
- 91
Dcera už pomalu dorůstá do věku, kdy má na všechno vlastní názor a hlavně potřebu mi ho pravidelně sdělovat. Čím je starší, tím častěji také zjišťuji, že věci, které jsem ještě před pár lety...
Máma celý život řešila moji váhu. Teď začala hlídat i moji dceru
- Anonymní
- 05.10.26
- 875
Od dětství jsem poslouchala, že mám silná stehna, neměla bych si přidávat a některé oblečení mi nesluší. Dlouho jsem věřila, že to maminka říká pro moje dobro. Když ale stejné poznámky začala...
Spolužačka dcery (11) kouří. Konfrontovala jsem její matku a nestačila se divit
- Anonymní
- 05.10.26
- 1501
Podle mého soudu jsou děti ve věku kolem deseti let opravdu ještě příliš malé na to, aby nebyly pod dohledem rodičů. Potvrdilo se mi to hned po prvním týdnu školy. Dcera totiž přišla domů a svěřila...
Na svatbu dcery nepůjdu, pokud tam bude její otec. Jsem špatná matka?
- Anonymní
- 05.10.26
- 1634
Možná mě za to odsoudíte, ale já opravdu nevidím jiné řešení. A není mi z toho vůbec dobře. Když byly moje děti v pubertě, rozvedla jsem se s jejich otcem. Nebyl to jednoduchý člověk a po rozvodu...
Po porodu jsem bývala emoční troska. Překvapilo mě, jak se zachoval manžel
- Anonymní
- 05.10.26
- 843
Když se mi narodila má prvorozená dcera, byl svět jako pohádka. Holčička nám spala skoro celou noc a byla obecně neskutečně hodné miminko. S manželem jsme byli v tu dobu snad nejšťastnější pár na...
Manžel přestal dávat spropitné. Tvrdí, že už tak všechno stojí moc
- Anonymní
- 05.10.26
- 1011
Nikdy jsme nebyli rozhazovační, ale ani jsme nemuseli počítat každou korunu. Když jsme šli s manželem do restaurace, nechali jsme obsluze něco navíc. Stejně tak v kavárně nebo když jsem šla ke...
Kazdopadne ja uz dvanact let ziju s cizincem (stejna rasa a vyznani) a musim rict, ze uz bych znova do toho nesla, ale je to jenom spatnou kompatibilitou vzorku. Kazdopadne, to je na jine povidani, treba napisu denicek 
Hodně štěstí 
Pojala jsem to spíše jako úvahu nad podobnými vztahy obecně. Nemělo to tedy být ani vyprávění o tom, jak jsme se seznámili (úplně neoriginálně na diskotéce jako každý druhý), ani výčet vtipných historek plynoucích z rozdílnosti kultur (nějaké vtipné historky samozřejmě máme, ale jestli plynou z toho, že je muž cizinec, nebo z toho, že je to prostě chlap, to už si jaksi netroufám odhadnout 
). O tom to právě je, lidé automaticky očekávají, že smíšený vztah musí být zákonitě něčím jiný, zvláštní, divný atd. Mým cílem bylo ukázat, že ne. 
Že nejsem Američanka a že si mě stejně vezme si vysvětlit nakonec stejně nenechala. 
Vypadá to, že máme v tomhle víceméně podobné zkušenosti, tady je to taky taková smíchaná džungle. 
ale mysli si co chceš, jsi teprve na začátku, jistá míra naivity ti budiž prominuta. Jen je smutné, že ti to opravdu nedochází.