Budou to dva roky

Je začátek června 2010 a já si kupuji těhu test. Přítel nechápal, na co ho potřebuji. Druhý den ráno po noční si dělám jeden. A jejej, jsou tam dvě //. No co, jdu se vyspat a pak zkusím ten druhý, třeba je to chybný kus. No to určitě, druhý dopadl zcela stejně. Na přítelovu otázku co teď, byla jednoduchá odpověď – jedeme na gyndu. Pan gynekolog, „příjemný“ jako vždy, takže nic moc, jen konstatoval, ze se opravdu jedná o těhotenství, optal se zda v něm hodlám pokračovat nebo ho budu chtít ukončit a stanovil termín porodu na 14. února 2011 – nádherné datum, ne?

Byl to pro nás celkem šok, vždyť antikoncepci jsem zobala pravidelně a poctivě. No stalo se. Věšet se nepůjdeme, bydlet máme kde, tak se s tím nějak vypořádáme. Přítel se s tím vyrovnal dříve než já. Já stále do další kontroly doufala, že se gyndař zmýlil – no nezmýlil.

Přišlo na řadu oznámení rodičům. Vzali to vcelku dobře, jen můj otec to musel řádně rozdýchat a zapít. Tchyně hned aktivně organizovala svatbu a tchán to musel rovněž řádně zapít. Svatbu jsme zařídili za 18 dnů a 23. července 2010 jsme se vzali – po osmiletém vztahu, proč ne? Změnila jsem gynekologa za opravdu příjemného a pečlivého. Prvotrimestriální screening dopadl dobře, UTZ ve 20. tt rovněž a my se oba těšili na Danečka. Stihla jsem zdárně odstátnicovat a odpromovat.

V té době, cca od půlky těhotenství, se mi začal pomalu zvyšovat tlak. Jinak kromě počátečních nevolností a randění s WC mísou jsem neměla žádné potíže. Intuitivně jsme vše zařizovali s předstihem (výbavičku, potřeby do porodnice, dětského lékaře).

V prosinci mě začal gyndař strašit s nemocnicí atd. Začala jsem chodit na internu, a tam mi nasadili Dopegyt na tlak. MUDr. mě zatím nechal doma s tím, že kdyby cokoli, ať pohyby nebo tlak prostě cokoli, se mi nebude zdát, tak ať za ním okamžitě přijdu nebo ať fičím rovnou do nemocnice. Má první návštěva pohotovosti byla začátkem prosince. „Trochu“ mi vystoupal tlak a jak jsem hlídala neustále pohyby, tak se mi zdály slabounké, ale nevím, zda se mi to jen zdálo tím hlídáním nebo opravdu. Když jsem tam přišla, tak na mě koukali, co jako chci, že tlak 190/110 je naprosto normální, tak co plaším. Samozřejmě mě poslali domů.

Druhý den jsem rovnou šla na gyndu. Gyndař samozřejmě nechápal a poslal mě tam znovu rovnou i s žádankou na hospitalizaci ohledně hypertenze a hraničním průtokům pupečníku. Opět se na mě dívali, jako na nevím co, ale už si mě tam nechali, na celé 4 dny, asi díky tomu, že byl pátek a pak víkend. Snížili mi tlak, průtoky měřili jen na příjmu a s konstatováním, že je to v normě (a to naměřili ještě méně, než můj MUDr., mě poslali domů. Můj MUDr. byl z toho v šoku a stále se mě ptal, zda opravdu chci rodit ve Frýdku-Místku. Samozřejmě mi nařídil ležet a ležet a ležet. Kontrola každý týden opět s tím, že kdyby cokoli, tak ať neváhám a opět utíkám.

Na kontrole před Vánoci byly i průtoky lepší, jen ten tlak stále 150/90. Přesto jsem byla natěšena, že se vše lepší si užila Vánoční svátky a 27. jsem opět fičela na gyndu s tím, že mi je nedobře a ten tlak už i doma naměřený 150/95. Do té doby jsem byla tak nějak v klidu. Opět mě poslal do nemocnice s žádankou k hospitalizaci a opět s dotazem, jestli jsem si ten Frýdek nerozmyslela. Opět se na mě dívali jak na puk a proč mě posílá ležet mezi svátky. No, ale když mě tam pan doktor poslal, tak si mě tam teda nechají, ale délka těhotenství je jistě o 2 týdny méně, tudíž 31+3). Samozřejmě všechny odběry atd. znova. Celé odpoledne mi nikdo nic neřekl, až večer mi sestřička přinesla o tabletku navíc. Na můj dotaz, co to je a k čemu to je, nechtěla nic říci, že mi to musí říci lékař. To by se tam musel někdo ale objevit. Nakonec jsem z ní dostala jen, že mám zvýšené jaterní testy, tak ať se to do rána sníží a mám si dojít na kontrolní monitor – tak jsem pobíhala v devět večer po nemocnici.

Další den ráno (v půl páté) mě sestra vzbudila, že si mám opět dojít na monitor s tím, že večer nic moc – opět se mi nikdo neobtěžoval nic říci. Na monitoru mi „příjemná vrchní“ sestra řekla místo pozdravu: „Kde máte břuch? Jak Vám to mám natočit?“ Copak já mohu za to, že mých 10 těhu kilo bylo rovnoměrně rozložených ve špecích a ne v bříšku? Tvrdla jsem tam hodinu a půl. Mimi samozřejmě spalo a nevzbudilo ho ani jejich tleskání, prostě nic, ale srdíčko bilo. Stále mi nikdo nic neřekl. Na oddělení mi jen sestra řekla, že ráno na 7 si mám zajít k primáři, že mě vyšetří.

Takže jsem opět pobíhala po nemocnici jako drak tam a zpátky. Pěkně naštvaná a hladová a bezradná. Prohlídka primáře skončila tím, že mě pro jistotu preventivně převezou do fakultní nemocnice do Ostravy, kdyby se něco zkomplikovalo, tak Frýdek není na tak malé mimi vybaven. Dostala mě jeho úžasná věta: „Odveze Vás manžel nebo budete chtít sanitku?“ To by platil ze své kapsy? Chudák manžel, dělal ten den řidičák a udělal, tak místo toho abych ho podpořila v radosti, tak jsem mu oznámila, že mě převážejí na Fifejdy (fakultka mě nevzala, že nemají místo). Skutečný význam preventivního převozu mi došel v okamžiku, když se mě sestra ptala, zda mi může dát snídani, zda můžu jíst, že se musí zeptat. To mi už bylo do breku a řvala jsem jak želva – ale najíst jsem dostala.

Po desáté jsme vyjeli, saniťák suprovní sympaťák. Na Fifejdách jsme byli v 11, a to už mělo vše rychlý spád. Nejdříve sestra hned na příjmu drsně seřvala saniťáky, jak to, že s Hellp syndromem jsme přijeli bez lékaře (nevím, co by dělala, kdyby mě přivezl manžel nevím v kolik). Prvně jsem se konečně dozvěděla, co se vlastně děje. Následovalo milión otázek, odběrů, podpisů, UTZ a verdikt, že ve 14 jdeme na císaře, že se čeká jen na dětské lékaře, celou dobu čekání jsem byla připojena na monitoru. Neustále mě kontrolovali a skvěle informovali. Velmi mi klesly krevní destičky a zvýšily se ty jaterní testy. No prostě žádná sláva. Před druhou hodinou se jelo na sál a 14:12 se narodil Daneček o váze 1670 gramů a délce 41 cm s krásným Apgar skóre 9-10-10.

Následovaly 3 dny na JIPce. Druhý den za mnou přijel manžel a ukázal mi fotečky Danečka. Broučka jsem viděla až třetí den. Celkově mě pouštěli domů po šesti dnech. Týden jsem byla doma (neměli pro mě místo u malého a jelikož byl v inkubátoru, tak bych tam byla stejně na nic. Jezdili jsme jen s mlíčkem a denně telefonovali). Druhý den po nástupu na intermediál zkusili Danečka přendat z inkubátoru do postýlky, jestli si udrží teplotu, tak další den po vizitě by mi ho mohli dát na pokoj. Malý byl šikovný, teplotu udržel, krásně přibíral a konečně jsem si ho mohla začít užívat. Celkově jsme se domů dostali po 23 dnech s váhou 2005 g.

Myslím si, že to Daneček zvládl dobře, sice na kojení byl lenoch – nepřisál se, ale statečně jsem rok odsávala a flaška to jistila. Vojtovka nás minula – motoriku zvládal dobře. Dnes mu je téměř 25 měsíců a je to drak. Statečně bojujeme s odplenkováním (když lítá nahatý, tak si řekne, ale jinak nic moc, ale posazuji a jde to čím dál lépe) a mluvit se mu taky moc nechce, teda pusinku nezavře, ale rozumět mu moc není. Je to anděl s ďáblem v těle.