Já dítě chtěla, on ne aneb Cesta k třetímu dítěti byla trnitá

Doba covidová je doba domácího vězení, to už dnes všichni dobře víme. Nikdo nikam nesmí a vlastně dohromady nemůže ani nic dělat, kromě domácích potěšení. No a tak to všechno začalo.

Když přišly první zprávy o této nové nemoci, musím uznat, že i já jsem byla poměrně dost vyděšená. Ve společné domácnosti se mnou kromě manžela, syna (v té době 14 let) a dcery (12 let) žije ještě tehdy 94letá prateta.

Dcera astmatik, takže asi chápete, že strach byl na místě. V okamžiku, kdy přišla možnost zůstat s dětmi doma na distanční výuce, jsem toho pochopitelně využila, abych je všechny tolik neohrožovala, protože pracuji ve firmě, kde se denně potkám s velkým počtem lidí, nemluvě o tom, že dojíždím vlakem a tam člověk potká kdejakého bacila že?

Domácí pohodička mi přidala klidu na duši a asi jsem se tak vyklidnila, že i večery s manželem byly rázem vřelejší, já byla veselejší, odpočatější, i když distanční výuka mi teda docela drásala nervy.

V červenci vše ustálo a já se vrátila do práce, protože děti měly velké prázdniny a již nebylo možné být s nimi doma. Jenže 14 dní na to jsem už tolik klidná nebyla, protože má do té doby pravidelná menstruace se nějak ne a ne dostavit. Když už to bylo asi pátý den, začala jsem být slušně nervózní a šla si koupit těhotenský test. O to šílenější bylo, že samozřejmě byl, jak jsem čekala, pozitivní.

No v mém věku (38 let), s tak velkými dětmi a navíc, když jsem konečně našla práci, kde se mi opravdu líbí!!! Navíc mi právě končila pracovní smlouva a kvůli těhotenství mi ji samozřejmě nechtěli prodloužit. První dojem byl takový, to nemůže být pravda. Manžel na to, že ne, to si nemůžeme nechat. Absolutně o tom nechtěl ani slyšet.

Ne, že by dítě nechtěl, vždy jsme tak trochu chtěli 3 děti, ale lety jsme od toho upustili z finančních důvodů. Takže teď jsme stáli před velkým rozhodnutím. Já dítě chtěla, on ne, rodina taky říkala, že ne, takže jsem stála sama proti všem.

Po týdnu pláče, vnitřního neštěstí, bolesti a smutku jsem přišla s rozhodnutím, že si dítě nechám, ať manžel chce nebo ne. Vlastně jsem mu moc nedala na výběr, možná jsem trochu sobec, ale nedokázala jsem si představit, že půjdu na potrat. Takže jsem mu řekla, že buď s ním anebo bez něho. Tak jasně, že se mnou zůstal, dlouho ale dával najevo, že není nadšený.

Těhotenství bylo poměrně náročné, pořád mě něco trápilo, v práci jsem trpěla jako kůň, porod ze všech tří nejhrůzovější, ale ta krásná zdravá princezna, která má dnes již rok, za to utrpení rozhodně stála!!! Dokonce i dcera, která o ní celé těhotenství nejevila žádný zájem, několik měsíců po porodu také ne, ji dnes zbožňuje stejně jako celý zbytek rodiny. Je to rodinný mazlíček a moje srdíčko. Ve svém věku už to všechno beru tak trochu jinak. Byl to dar, který jsem dostala a jsem za to neskutečně vděčná.