Tátův deníček: Rodičovství, které změnilo můj svět

Bylo mi doporučeno, abych napsal svou story do deníčku, takže se pokusím ve zkratce, bez drobnějších detailů, popsat svůj běh rodičovství.

Nejprve se můj život ubíral jasným směrem. Měl jsem přítelkyni od svých 14 let a společně jsme přešli konec základní školy, potom oba střední školu, až do doby, kdy jsme začali chodit do práce. Ona zdědila po prababičce byt, kam jsme chodívali, a postupně jsme ho během roku předělali k obrazu svému a pak se i nastěhovali.

Bohužel, jak to v životě bývá – kamarád taky rád – na svatbu již nedošlo a odešla ode mě s „kamarádem“ z mé práce. Najednou mi bylo kolem 29 let a neměl jsem nic, což mě mírně znepokojovalo, věděl jsem, že čas utíká.

Tak se stalo, že jsem ve své práci narazil na novou přítelkyni, která se rozváděla a starala se o svou tehdy tříletou dceru. Bohužel jsme oba do toho zbrkle skočili, přeskočili randění a poznávání. Když mě její dcerka přijala, po cca třech měsících jsem se stěhoval k nim.

Věděla, že mám děti rád a rozumím si s nimi, a tak mě chtěla sama „dát“ jejich dítě. Tak se i stalo. Ani ne po roce společného života jsme čekali miminko. Nejprve jsme si nechali překvapení, co to bude, ale později jsme se rozhodli, že to bude chlapeček. Od začátku jsem se na něj hrozně těšil, a jelikož byla druhorodička, komplikace nebyly. Dokonce jsem byl i u porodu, přestože nemohu vidět krev. Všechno šlo rychle a hladce, a najednou jsem s Matýskem jezdil s kočárkem za babičkou.

Všechno se ale začalo po jeho dvou letech otáčet a žena se úplně změnila. Trávila čas pořád u kamarádky a někdy se nevracela domů i několik dní. Na mě zbyla její dcera a Matýsek, což mi ale nevadilo. Bavilo mě být hlavním článkem rodiny, akorát jsem nevěděl, co odpovídat dětem na otázky typu, kdy přijde maminka domů.

Poté si k tomu našla brigádu a doma byla téměř vůbec. Když už přišla, byla zlá a naštvaná, že musí být s dětmi, zatímco já musel chodit do práce na třísměnný provoz – ráno, odpoledne, noc. Situace se stupňovala a nebylo možné se s ní normálně domluvit. Přeskočilo to až ke křičení a hysterii před dětmi, což by na ně zanechalo negativní vliv.

První jsem zkoušel odejít k matce na den nebo dva, s nadějí, že se uvědomí. Udělal jsem to asi dvakrát. Po radách ostatních jsem nakonec musel ustoupit. Dokonce jsem navrhoval, abychom kvůli dětem alespoň nějakou dobu žili odděleně, ale to mi bylo zatrhnuto.

Po roce odděleného života jsem definitivně nabyl přesvědčení, že je konec, a začal řešit rozvod. Syn byl ještě malý, a tak jsem ho nechal žít u maminky s tím, že mě ho půjčí alespoň na každý druhý víkend. Bylo to pro mě hrozně málo; čekal jsem i 13 dní, než mohl přijet ke mně. Ona si mezitím našla přítele a začali se různě stěhovat. Poprvé jim to nevyšlo, kvůli jejímu chování, tak museli jinam, což se nelíbilo její dceři. Ta se rozhodla žít u své babičky, která si vyřídila péči soudně.

Když se odstěhovali podruhé, začal Matýsek chodit do školky. Bohužel ani tam se o něj nestarala správně – nevyzvedávala ho včas a mnohokrát poslala někoho jiného. V té době jsem rozjel soudy ohledně převzetí chlapce do své péče. Rok ho bránila, i když se o něj sama dost nestarala, a já musel na doporučení OSPOD své snahy vzdát, za což se stydím.

Bylo hrozné po společném víkendu vézt ho zpátky k mamince, když plakal, že tam nechce zpátky. Bylo to nejhorší období mého života, protože svědomí pracovalo hodně. Dal jsem se na vlastní cestu víry, jak vše zvládat.

Čas plynul a soud nakonec přihlédl k tomu, co sám Matýsek chtěl, kde se mu líp daří. Maminka byla problémová, našla si problémového přítele a byla těhotná. OSPOD nakonec přistoupil na moji stranu, a po roce a něco bylo chlapcovi asi sedm let rozhodnuto – svěřen do péče otce. Bylo vidět, že je šťastný. Od narození jsme se měli rádi a byli spolu i jako kamarádi.

On je to nejlepší, co v životě mám. Nyní se mnou žije už asi dva roky a vypadá spokojeně. Dokonce ani matka, která ho dříve bránila, se o něj již více než rok neozvala – nepřála mu k narozeninám ani neposlala drobnosti k Vánocům. Alimenty též neplatí více než rok, ale soud stanovil minimální částku. Dříve si ho na pár víkendů brala, ale postupně začalo hrobové ticho.

Dnes se Matěj stýká alespoň se svou sestrou a pravidelně za ní jezdí, jsou takoví dva agenti. Od rozvodu jsem zkoušel jen jeden vztah, ale opět jsem měl smůlu – žena nebyla hodná a děti moc neměla ráda, i když sama měla dva dospělé syny.

Žijeme s Matýskem u naší babičky, která mi pomáhá s hlídáním, když chodím do práce. Práci jsem změnil – mám lepší, 10 minut pěšky od domu, s možností denní, noční a dvou dnů volna, takže kromě celodenní směny jsem mu pořád k ruce.

Můj příběh končím tím, že mi je nyní 37 let a Matěj oslavil letos 10. narozeniny. Učím ho dělat věci pořádně, být hodný, nikdy se nikomu mstít a snažím se mu dávat veškerou lásku, kterou mám.

Kdo ví… sice věčně nežijeme, ale cesty jsou nevyzpytatelné. Toť je můj příběh, který i s detaily píšu do deníku, který dětem dám, až budou dost velké, aby se dozvěděly celý příběh a věci, které se před dětmi neříkají.