Člověk míní II.
- Porod
- berry4
- 04.09.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Pokračování mého prvního deníčku věnuji své nejmladší dcerce Sáře, nejúžasnější bytůstce, která dokáže každý den našeho žití činit tím nejhezčím. V klidu jsme přehouply 20. týden, zase o měsíc „vetší“ jsme gynekoložkou předané na předporodní do porodnice, kde si každých 14 dní kontrolují ultrazvukem jak maličká roste a zda jsou průtoky placentou v pořádku. Mám bezva mladou paní doktorku s tím správným selským rozumem, takže spolupráce jedna báseń.
hned po vylodění :-)
- 1
nejštastnější mamina :-)
a tatin :-)
po zvážení a změření
a dnes :-)
- 1
Ovšem posledních pár dní v 24. tt cítím pravou nohu. Táhne mě. A spolu s ní se mi nelíbí průchod krve v pravém třísle. Mám za ním kousek výš uloženou placentu a maličká mi tam naléhá hlavičkou, nelíbí se mi ten stav, tak se vydávám akutně na hematologii. A okamžité odeslání na speciální uz na cévní. „Měla jste pravdu mamčo“, sděluje mi pan doktor po vyšetření, je tam trombóza, pod kolenem máte ucpávku, proto cítíte špatný průtok do břišní stěny.
A znovu můj úžasný hematolog vlévající optmismus do žil, „nebojte, mamko, to dáme, jen musíme razantně zvýšit dávky heparinu, atˇse nám trombóza rozpustí“. Kdyby něco, ihned do nemocnice, ale všechno to zvládáme levou zadní a krásně těhulíme do dalších týdnů. Takže heparin si píchám již 2 x denně, byť ve vysokých dávkách, malé se to evidentně líbí, zásobovaná je jedna báseň, tak jsme spokojené obě. Dávky heparinu nám už takto zůstávají až do konce těhotenství. Pro jistotu. S postupujícími týdny začínám cítit tvrdnutí a poslíčky. Ale jako bych to neznala z předchozích těhotenství, snažím se tomu nepoddávat, chodím na dlouhé procházky se psy a užívám si celého těhotnění.
Je konec října. Venku příjemně, vyrážím se psy pěšky do vzdáleného obchůdku pro miminka. Nemám ještě zimní čepičku, tak se chci porozhlédnout tam. Cestou mi začíná tvrdnout břicho, bolestí se kroutím, ale je to už kousínek. To dám, jen zvolnit tempo, není kam spěchat. V obchůdku si oddychnu, stav se lepší, kupuji tu pidi čepičku a vydávám se na cestu zpět. Chyba lávky. Děvče zlaté, jsi větší magor než si myslíš, o co se snažíš? Co si chceš dokázat? Co ta bolest? Ta bolest sakra… No nic, plazím se k zastávce trolejbusu a téměř lezu po schůdcích dovnitř. Usedám, celá v křeči, když tu mi někdo předkládá před obličej odznak a dožaduje se jízdenky. Nemám. NEMÁM PÁNOVÉ. Je mi zle, šla jsem na procházku, udělalo se mi špatně a potřebuji se dostat domů. Volejte si klidně policajty, je mi to jedno, je mi prostě ZLE.
Oba revizoři okamžitě chápou, že si vážně nedělám srandu a pokouší se zavolat rychlou. S díky odmítám, potřebuji se jen dostat domů, lehnout a odpočívat. Jsou ze mně v rozpacích, neví, co mají dělat, tak mě alespoń vyprovází na zastávce z trolejbusu a vysílají soucitné pohledy.
Klid doma vše vrací zpátky, ale příští dny opět vše mění. Je sobota odpoledne, jsem 30. týden a kontrakce si již několikátý den zaznamenávám. Nelíbí se mi jejich četnost. 10× do hodiny je už moc i na mě, otrlou maminu, tak usedáme do auta a vyrážíme do porodnice. Uklidňuji přítele, že mi nejspíš předepíšou magnezium a vše se urovná. Ale chyba lávky. Po vyšetření slyším doktorčino: „maminko, jedná se o předčasnou porodní činnost, musíme si vás tu nechat a porod se snažit rozehnat“, tak verdikt tlumočím vyděšenému tatinovi, ten se vrací domů pro mé osobní věci a já ulehám na pokoj a nechávám do sebe kapat magnezium. Nad ránem se konečně stav zlepšuje.
Po týdnu už lezu v nemocnici po zdi a prosím lékaře o propuštění. Už pár dnů jsem jen na tabletách a víceméně jen kontrolují miminko. Sáruška se těší dobrém stavu. Propouští mě se slovy „vydržte ještě alespoń 14 dnů“. Vydržte. To si piště! 
Příroda to dobře zařídila, každý pohyb mi činí problém, tak vykonávám jen nejnutnější věci a jinak se s bříškem válíme v posteli. Hodně věcí zařizuje a obstarává moje prostřední dcerka a já ji v duchu oceňuji a miluji za všechnu tu obětavost nesmírným obdivem. Stíhá nejen starost o domácnost, ale i dojíždění ke koním a školu. Táta pracuje až 12hodinové směny, tak pomáhá jen v rámci svých možností.
Přítele mi během dnů příštích hospitalizují ve stejné nemocnici, kde budu rodit, pro akutní kožní vyrážku způsobenou v práci. Tak mám aspoň důvod tam jezdit nejen na kontroly .-)
36. týden. Doktorka mě vítá zděšeným „mamule vy jste ještě celá? 
Já měla za to, že nedáte ani těch 14 dní. Ženská, vy popíráte veškeré přírodní zákony! 
No tak nic, začnem se připravovat na porod. Vysadte magnezium, teď už jsme za vodou, kdyby něco. Vzhledem k Vaší diagnóze budete muset rodit před termínem a pokud možno, zapomeňme na všechno, jediná cesta pro Vás je přirozený porod, žádný epidural a císař jen v nejhorším případě". Hm… přemýšlím a proč ne? Jinak jsem nikdy nerodila, to nebude problém .-)
Jsme předběžně domluvené, že by se porod uskutečnil 17. 12., tj. týden před termínem. Mám užívat všechny babské lektvary (lněné semínko, malinový čaj, pupalku, sex 3 x denně a další šílenosti, co vůbec existují, jen aby to klaplo).
Termín se blíží a doktorka je ze mně špatná. „Mamino! Čípek máte dlouhý jak násadu od smetáku, dělohu zamčenou na 100 zámků, sakryš ženská, co děláte?“ Co dělám, co dělám. Dělám všechno, sex mi už leze snad i ušima, mám ho pomalu víc než jídla, vždyť mi doháníme průměr snad za celou republiku! 
Piji už snad i vývary z myší, pavouků a starých ponožek, skáču pomalu z druhého patra, myji okna celé ulici a NIC!
Příští týden je nález nepatrně lepší, tak se doktorka i přes tu násadu od smetáku snaží provést Hamiltonův hmat. Výsledkem je páteční a sobotní krvácení, pár nadějí, že se NĚCO rozbíhá a pád na hubu. NIC. Na další kontrolu jsem odeslaná již přímo na porodnické oddělení.
Je 17. 12., den, kdy jsme měli "rodit“. Doktorka provádí ultrazvuk (malá je v pořádku), kontroluje stav čípku a smutně hlásí, že stav od minula nezměněn. Přeci jen se nade mnou sklání a tiše mě upozorňuje, že se mi teď bude snažit pomoci: Au. Držím se krajů postele a snažím se do ní zavrtat, doktorka je malá, ale s chlapem si nezadá, tak tohle byl Hamilton jaksepatří! Odcházím s instrukcemi, že pokud se porod do pondělí sám nerozjede, v 7 hod ráno nástup na vyvolání.
Pátek klasické špinění. Sobota klid. Neděle. Ráno mi začínají kontrakce. Nesmělé, jako u předchozího porodu. Začínám krvácet (důsledek velkého ředění krve). Začínám se radovat, že by? Že by přece jen? V klidu prožívám den a po očku sleduji časy a potajmu si je píši. Nechci nikoho zneklidňovat, už toho bylo dost, co jsme za celé těhu prožili, maximálně zítra, vždyť o nic nejde
Kontrakce se během dne zesilují, já jsem hérečka největší, dávám znát jen „jakési“ poslíčky. Večer rodina ulehá ke spánku, já odmítám sex s tím, že co by tomu zítra řekli doktoři 
, až do mně hrábnou .-) A snažím se usnout. Marná snaha. Kontrakce o sobě dávají vědět, kolem půlnoci už vstávám a začínám popocházet po bytě. Jsou už skoro 12 hodin po 7–8 minutách, ale víc nic. Jen intenzita se stupňuje, časy se nezkracují. Kolem třetí ráno je už úspěšně prodýchávám nervózní z nepostupování intervalů. Přítel se budí, domlouváme se, že kdyby nic, po 4. se balíme a jedeme. Jestli teď nebo v 7, nic se na tom nezmění, alespoň nás minou ty šílené zástupy „takymamin“ a čekání na řadu.
Příjem, monitory, verdikt: nepostupující porod, otevřená na 2 prsty, čípek pořád jak v erekci, ale už si mě tam nechávají, odcházím na porodní pokoj, táta odeslán domů a já se seznamuji se svojí PA a postupem porodu. PA je velice příjemná a rozhodná paní, hned se ptá na průběh posledního porodu. Jaký byl? Krásný, rychlý, bezbolestný! „Tak s tím teď maminko raději nepočítejte, přeci jen je to už 12 let, nejste nejmladší, cesty budou zatuhlé“. Pche, jak to může vědět? Já rodím děti za hubičku, myslím si… Pobyt na porodnickém oddělení zahajujeme klystýrem za účelem přirozeného popohnání stavu a já po výkonu cítím postup. Zapínám si rádio a v rytmu hudby se pohupuji po pokoji a vychutnávám si sílící kontrakce. Je mi TAK báječně! Už jen pár hodin a budu v náručí držet to moje malé štěstí…
O půl deváté přichází PA, kontroluje stav branky a shledává, že porod pěkně postupuje. Pomáhá roztáhnout branku Hamiltonem a to netuším, že nebude zdaleka poslední… "Píchneme vodu, maminko, ať věci naberou rychlejší spád a vy pomalu volejte budoucícho tatínka, ať to stihne k porodu“. Potřetí rodím, ale hodně věcí je pro mě poprvé. Třeba i píchnutí plodové vody. Cítím to rozlévající se teplo po stehnech, udiveně koukám na tu nádherně růžovou vodu… Dostávám instrukce a sestra odchází.
O hodinu později se otvírají dveře a vchází můj rytíř v zeleném hábitu. „Sakra, tak mu to sluší“, pomyslím si a omotaná v ribstolu prodýchávám další kontrakci. Na víc se nevzmáhám…
Měla pravdu. Sakra ta ženská MĚLA PRAVDU! Intenzita bolesti postupujících kontrakcí mě až zaskočila, i jejich četnost, přichází jedna za druhou a já pomalu nemám čas připravit se na tu další. Zavěšená do přítele se snažím funěním zvládat situaci, on mě hladí po zádech a šeptá tichá slůvka lásky.
Další kontrola PA, další její snaha bolestivě mi rozšířit porodní cesty a padá návrh: "maminko, píchnem vám kapačku, abyste se rychleji otvírala, přidáme i nějaké sedativum, tak se nelekněte, možná se pak za chvíli budete cítit trochu unavená„. Tupě přikyvuji, paralyzovaná bolestí nemám chuť vůbec nad ničím přemýšlet, jestli jo nebo ne nebo co, tak ulehám a nechávám do sebe vkapat kapačku. Prý trochu unavená!
Za následujících 15 minut si připadám jak zhulená mánička po 3 jointech, neschopná pohybu, ruce i nohy mám jak z olova a jediné, co zvládám, je polosedět na kraji postele a silou vůle se soustředit na kontrakce. Nic víc. Přítel intuitivně bere věci do svých rukou a vyměnuje mi vložky od prosakující plodové vody. Nejsem schopná ani to. Nejsem schopná naprosto ničeho. Chce se mi spát. Snažím se soustředit a alespoň trochu pomoct té maličké bojovnici ve mně, která se s každou kontrakcí odráží nožkama a snaží se najít cestu ven. Nevnímám čas. Ten pro mě ztrácí pojem.
Přichází PA, pokládá mě a kontroluje stav porodu. Další Hamilton a já už se vtiskuji do pelesti. "Maminko, krásně to postupuje, až začnete cítit potřebu tlačit, tak dejte vědět, porodíme miminko.“ Už? Probouzím se z letargie, koukám na hodiny, půl 12., a fackuji se k k nějaké činnosti. Musím chodit, musím té maličké pomoci, sakra, sedím tu už skoro 2 hodiny jak plástev, přitom vím, že to není správně. Přítel mě podpírá a já se snažím skákat na balonu. Nejde to. Cesty jsou tak bolavé z neustálého otevírání, že to neusedím. Jdeme se projít na chodbu, začíná mě to nutit na wecko, nějak mi v tu chvíli nedochází, zatemnělé třetirodičce, že už se schyluje k poslední fázi…
Na pokoji už na mně čeká PA, pomáhá mi ulehnout, kontroluje stav a nadšeně konstatuje: „maminko, už jste připravená, chybí nám jeden centimetr. Omlouvám se, vydržte, naposledy do Vás šáhnu, pomůžu uvolnit cesty a začneme pomalu s porodem“.
Ulehám na bok a podle instrukcí následující 2 kontrakce jen povrchně prodýchávám, aby maličká mohla v klidu dorotovat do porodních cest. Kolem mně už sestřičky tiše připravují věci k porodu, jedna z nich drží aparát na bříšku a kontroluje Sáričiny životní funkce. Jsou tak hodné, že už mě ani nezapínají do těch příšerných pásů. Táta sedí u mé hlavy a já tomu svýmu modrookým blonďákovi šeptám: „miláčku, už, za chvíli tu bude to naše sluníčko s námi. A nelekej se, prosím, rodím zásadně černovlasé opičky “.
Přichází porodní asistentka, kouká mezi mezi nohy a hlásí, tak maminko, vidím už hlavičku plnou tmavých vlásků, jdeme na to! (no ona mi snad četla myšlenky?) 
Čas najednou letí jak splašený, PA se se mnou domlouvá na porodní pozici a já nevím. Všechno to, co jsem celých 9 měsíců v hlavě plánovala, se kamsi vytratilo a já odvětím, že asi klasicky na koze. Jinak jsem nerodila… Jinak to neznám. PA tedy chystá porodní lůžko na klasický porod, já si uhnizďuji nohy v železech, zvedáme hlavu do vhodné polohy a čekám na kontrakci. Je tady. Nabírám dech a všechnu sílu, kterou v sobě mám, soustředím tam dolů. Ale chyba lávky. Cesty rozdrážděné neustálým prohrabáváním a děťátko deroucí se na svět jsou kombinace přímo vražedná, já chci, tělo se brání, nohy mi jdou bolestí k sobě. Kontrakce odchází. „Mamino, tak takhle tedy ne“, slyším PA, „musíme na to jinak“. Sundává železné nástavce na nohy, odněkud se vynořuje další sestra, chytají mě každá za nohu a čekáme na další kontrakci.
„Chcete si maličkou pohladit? Slyším. "Hlavička je už venku“! Nevěřícně natahuji ruku do rozkroku a cítím teplou a vlhkou kůži a vlásky na hlavě mé berušky. Ten dotyk, ten krásný pocit, že už jen chvilinku a bude tady, mě burcuje k sebezapření. At´se děje co chce, už jen kousek a budeme spolu… Přichází druhá kontrakce, já se znovu zapírám a tlačím ze všech sil, i do sestřiček v úporné snaze pomoci maličké ven. Jako zdálky slyším sestřičku, jak volá, že už se rodí, ať vydržím, intuitivně cítím zvedajícího se taťku, který boří všechny své předsudky, že by se na to nemohl dívat A jeho radostný pláč, protože už tu svoji malou princeznu uvidí.
Naše krásná malá velká ŽENA je tady.
To nejkrásnější, co mě kdy mohlo potkat, ten malý človíček, co si k nám chtěl najít cestu a vybojoval si ji, můj středobod žití, důvod ke strachu a smysl všeho teď křičí, přitisknutý na mé hrudi, pomalu se uklidňující po cestě na tento svět ve vzájemném teple nás obou, přitisknutý na mém prsu a hltavě sající první kapky mlíčka. Tak takhle vypadá to PRAVÉ ŠTĚSTÍ
Sára se narodila v 39+3. tt, 20. 12. 2010, ve 12:15 hodin, 3580 g a 51 cm.
Děkuji všem, kteří měli chuť a náladu dočíst až sem, neumím psát věci jednoduše,
na to jsem moc složitá .-).
Každopádně Sárka nám již devátým měsícem obohacuje život svou jedinečností a úžasnou povahou.
Přesně jako ta kobylka, po které jsem ji tenkrát pojmenovala 
Přečtěte si také
Manželka chtěla, abych víc vydělával. Změnil jsem práci a ona si našla milence
- Anonymní
- 18.05.26
- 5517
Je to tak trochu paradox života. Andrea byla vždycky náročná žena a já dělal všechno pro to, abych se jí zavděčil. Miloval jsem ji tolik, že jsem ze sebe nechal dělat blbce. Jenže když se člověk...
Starám se o nemocnou mámu už několik let. Mladší brácha chodí jen kasírovat
- Anonymní
- 18.05.26
- 1445
Potřebuji si trochu postěžovat. Vím, že nejsem jediná, ale i tak mě to mrzí. S našima jsem měla vždycky hezké vztahy. Zatímco můj mladší brácha Jakub šel z průseru do průseru, já se snažila být ta...
Pětiletý syn nechce chodit k babičce. Prý na něho jen křičí. Tchyně to popírá
- Anonymní
- 18.05.26
- 1206
Upřímně nevím, komu věřit. Můj pětiletý syn si stěžuje, že na něho babička pořád křičí, všechno mu zakazuje a vůbec si ho nevšímá. Hlídá ho asi třikrát do měsíce, když musím odjet na služební cestu...
Dcera se zhroutila po nepřijetí na vysněnou školu. Otec ji místo podpory sepsul
- Anonymní
- 18.05.26
- 1462
A je to. Výsledky přijímaček na střední školy pro letošní rok jsou černé na bílém. Půl roku příprav, nervů a obav je za námi. Dceři vyšla druhá škola, kterou si vybrala. Jenže ona měla jednu...
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 4964
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovu diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 3858
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 2540
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 1340
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za to jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 4935
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 3308
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
…chvili jsem mela smích na rtech a pak slzy dojeti v očích…
