Deník zmatené prvorodky
- Porod
- berry4
- 21.04.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Píše se rok 1990, jsem nezkušená 18letá holčena v 42+0 tt, HA se v tuto dobu předepisuje až od plnoletnin, ale já jsem po 3letém vztahu „dovolila sx“ a výsledkem byl miminek v bříšku. Tchyně nás s partnerem na poslední chvíli nechala sezdat, protože „co by tomu řekli lidi, dítě do neúplné rodiny.“ Jako přesně měsíc čerstvá „manželka“ utíkám na kontrolu do rizikové poradny, je ani ne 7:00 ráno, bez snídaně, kterou jsem nestihla, se snažím včas dopravit do poradny v porodnici, která je přes půl města. Od rána je mi divno, občas prodýchávám cosi, neznalá ničeho, vzdělaná jen zapůjčenou knihou od tchyně z roku 1964 Matka a dítě. Nabitá kusými informacemi spěchám snad na poslední kontrolu s bříškem praskajícím ve švech.
Poslední instrukce manželovi večer zní: jestli se do poledne neukážu doma, cestou na jeho odpolední směnu přivézt kabelu s věcmi do porodnice. Tenkrát nebyly mobily, my neměli ani pevnou linku, otec u porodu nebyl možný, vše se řešilo tzv. na koleně.
Sedím a čekám v čekárně porodnice. Čas běží děsně pomalu, občas se ve mně cosi děje, cosi, co mě nutí prodýchat… Přicházím na řadu, je cca 10:30 dopoledne. Doktor usedá na stoličku a chopí se sondy od tenkrát novinky, ultrazvuku. Nevím, jaký človíček ve mně roste, jak vypadá, jak se mu daří, nevím nic. Celou dobu těhotenství jsou pro mě, jako pro matku tyto informace tabu. Lékaři monitory neotáčí, informace téměř nesdělují. Stačí kusé: plod je v pořádku.
Doktor mě krátce prohlíží a ledovým hlasem konstatuje: „maminko, dnes musíte porodit, máte zkalenou plodovou vodu, vaše dítě váží zhruba 4300 g. Vyjděte si na porodní sál, tam vám porod vyvolají.“ Konec, tečka, šok. Takové velké dítě? Jak ho mám dostat tou malinkou dírkou ven? No nic, staň se, co má se stát, nějak to dopadne a už konečně! budu mít pryč to velké břicho a děťátko u sebe.
Naivní, nevědomá, zvoním kolem 11. hodiny na zvonek na příjmu, předkládám zprávu z poradny a nechávám se dál vést jako to telátko dalším sledem událostí. Nevrlá sestra mi přikazuje ulehnout na lehátko, do ruky mi vpichuje jehlu, přes kterou nechává kapat oxytocin do žíly. Po chvíli se dostavují kontrakce, silné, bolestivé a časté. Kroutím se na lůžku a modlím se, ať mi tu věc z ruky už vyndají a já můžu vstát a nějak se hýbat. Konečně. Sestra mě zbavuje mé momentální příčiny bolestí a odvádí do přípravny. Tam se vysvlékám, dostávám krátkou porodní košilku, zvanou andělíček a následuje klystýr.
„Matko, vydržte co nejdéle, toalety jsou vzadu na chodbě, bohužel jeden je rozbitý, tak se modlete, aby další nebyly obsazené.“ No to je krása. Držím zuby nehty obsah střev a cítím, že už to nedám. Obouvám rychle boty a pádím kamsi po chodbu na toaletu. Otvírám dveře, po nich další, ke spáse zvané záchod a rychle couvám. To ne. To snad NE! Mísa je zaprskaná až na kachličkách, kolem, pod nimi, od obsahů předchozích rodiček. Obrací se mi žaludek, zoufale sahám po klice druhého záchodu a tam je situace stejná, možná malinko „lepší“. Cítím, že už nevydržím, a jestli co nejdřív neusednu, dopadne stav wc ještě hůř, než jaký dosud je. Rychlostí blesku obkládám mísu toaletním papírem a usedám.
Potřebovala bych se osprchovat, bohužel nemám do čeho se utřít, civilní věci mi již byly odebrány a uschovány v centrální úschovně. Vracím se za sestrou a ptám se, co bude dál. „Bohužel maminko, hekárna je momentálně plná. Budete muset počkat, až některá z rodiček odrodí a poté vás umístíme na postel. Zatím čekejte na chodbě.“ Tak stojím a… čekám. Kolem mě procházejí údržbáři, kteří mají plné ruce práce s centrálními sprchami, prý je někde problém. Stojím tam v té kraťoučké košilce, která mi stěží skrz velké břicho dokáže zakrýt ohanbí. Nemám ani spodní prádlo, to se prý před porodem nesmí. V košilce a botách. Čekám, až mi někdo doveze tašku. Občas mým tělem projede bolest, která mě nutí protáhnout se, prodýchat ji, a je mi hloupě mezi těmi lidmi, nejde se uvolnit a nechat průchod tomu, co se zrovna děje v mém těle. Místo toho se otáčím k oknu a snažím se být „neviditelná“. Mám hlad, mám žízeň.
Snad po dvou hodinách se objevuje anděl v modrém s mojí taškou a odvádí mě na hekárnu. Pokoj cca 5×3,5 metrů, ve kterém jsou umístěny 4 postele a noční stolky, průchod mezi nimi je akorát na dávání si přednosti. Sestřička mě umisťuje na postel a radí nevzdalovat se. Není ani kam. Jedna z maminek má očividně blízko ke zrození miminka, tak chodí v úzkém prostoru a prodýchává kontrakce, další by se nevešla.
Čaj. Na nočním stolku leží konvice s čajem, piji sklenku za sklenkou a užívám si to „znovuzrození“. Sestra mi po domluvě ukazuje sprchy, tak se konečně, po asi 3 hodinách, můžu jít umýt. Je asi 14:30 hodin. Sedím na posteli a nevím, co dělat. Přede mnou prohlíží lékař vnitřně na posteli maminku, které se již brzo narodí miminko, a já nevím, kam s očima. Maminku odvádí k porodu a pokoj tichne. Jsme tu již jen dvě. Já a rodička, která rodí již přes 30 hodin a vysílením už není schopna se ani hnout. Jen leží a tiše trpí.
Kontrakce od oxytocinové smršti vcelku utichly, jsem unavená, vystresovaná, v tom tichu pomalu usínám. Probouzí mě náhlé teplé vlhko, linoucí se z mého lůna. Nevím, co to je, co se děje. Volám sestru, ta po příchodu chladně hlásí „to je plodová voda“, vstaňte, převléknu vám postel“. Činím tak a divím se, že ta voda je narůžovělá. Lehnout již nejde, najednou se rozjíždí znovu ta bolest, všechno začíná nabírat spád. Dívám se na hodiny, je tři čtvrtě na 5 odpoledne. Jsme tu jen dvě, tak mám možnost chodit v uličce a dýchat. Seznamuji se s maminkou na posteli a dozvídám se její nelehký porodní příběh. Povídáme si spolu, bolesti sílí a já je prodýchávám zapřená mezi dveřmi. Rozhovor nám dává možnost nechat čas plynout rychleji, v příjemné konverzaci. Ona se směje, jak funím a já funím .-)
Kolem 6. večer přichází lékař a odváží maminku na sál. Nakonec její porod řeší CS. Zůstávám na pokoji sama, se stále sílícími kontrakcemi, pozoruji čas a zjišťuji, že mi už mezi kontrakcí a klidem nezbývá skoro žádný čas na oddych. Všude je klid, měnily se služby, sestry po kontrole jsou na sesterně a nikdo nikde. Trpím si své chvíle úplně sama, v té úzké uličce, nebo mezi dveřmi, snažím se ten nápor bolesti prodýchávat. V 7 večer přichází nový lékař. Ohromný chlap s rukama jak lopaty mi velí ulehnout na postel a kontroluje postup porodu. Chladné: „maminko jste otevřená na 5 prstů, rodit budete nejspíš po půlnoci“, mě v duši sráží na kolena. Taková bolest! Jak tohle mám vydržet ještě minimálně 5 hodin? Doktor odchází, předává informace sestrám, které se vzdalují společně s ním, a já tu zůstávám sama v té zoufalé panice.
Tohle vydržet ještě dalších 5 hodin? Zešílím! Kontrakce sílí, už nevím, co mám dělat, bolestí se zarývám do stěny obložené kachličkami. Snažím se do nich zakousnout, nějak vypustit tu bolest, co ve mně sílí každou minutou, proklínám chvíli, kdy jsem se rozhodla, že toho človíčka přivedu na svět, proklínám svého muže. Jsem bolestí zoufalá. Zoufalá samotou, pocitem, že se nemám o koho opřít. Chybí mi ta maminka, která to má už za sebou. Chybí mi někdo! Je jedno kdo, prostě kousek podpory, někdo, kdo by se mnou tu bolest mohl sdílet, je jedno jak… Už nemám pojem o čase, bolest mi paralyzuje mozek, cítím tlak na konečník, mám pocit, že něco není v pořádku. Nevím, co mám dělat, nikde nikdo, nevím, jak se dovolat pomoci. Začínám křičet. Nejprve nesměle, potichu, ale reakce žádná. Přidávám na intenzitě a křičím o pomoc.
Přibíhá podrážděná sestra a rovnou mě okřikuje, proč tady hysterčím. Vysvětluji jí, že mám nucení tlačit a nevím, co mám dělat. Místo útěchy mě chladí políčkem, že jsem hysterka, ještě není ani půl 8 večer a pan doktor jasně řekl, že neporodím dřív, než o půlnoci. Přesto mi chladně velí, ať se jdu položit na postel, roztahuje mi nohy a najednou zděšeně říká: „vy vážně rodíte, zapřete se nohou o zeď, porodní sál nestihneme, jakmile přijde kontrakce, tlačte!“ Dělám, co říká. Probíhající dvě kontrakce ale dávají sestře nejspíš najevo, že tady to nezvládneme, nemám se kde zapřít. Volá další personál a spolu s kolegyní se mě snaží odvést na porodní sál, který je o 2 místnosti opodál.
Sama již mezi nohama hlavičku, přesun je pomalý, každá kontrakce mě nutí zastavit se a tlačit. Nechávají mě, jinak to nejde, držím si tu hlavičku mezi nohama ve strachu, aby mi dítě nevypadlo, a pomalu se přesunujeme tam, kam mě potřebují dostat. Konečně. Přichází další kontrakce, která mě nutí přidřepnout si, tak mi pomáhají, přisunují pode mě porodní stoličku a snaží se mi pomoci dítě porodit. Přichází lékař a chladně po cestě velí, že takhle NE, chce mě odrodit na porodní koze. Sestry se automaticky zvedají, odvádí mě k lůžku, pomáhají ulehnout a poutají mi rychle ruce i nohy zaklíněné do třmenů – do kožených pásků.
Jsem zděšená. Ležím tu spoutaná, na rovném prkně, sestry kolem mě konají plno činností, napichují mi jehly do žil, doktor přihlíží a velí: „při další kontrakci pořádně zatlačte!“ To se lehko řekne, ale těžko dělá. Jsem tak vyděšená, že to v mém těle všechno jakoby ustalo. Nic se neděje. Kontrakce jakoby zeslábla, tak čekáme. Porodník začíná být nervózní, nutí mě tlačit. Tak tlačím. Bleskově si vzpomínám na tchyniny instrukce: „holka, až to bude, bradu k prsům a hlavně zavři oči!“ Naštěstí do kontrakce, tak do toho dávám, co mohu. Mám pocit, že se mi snad roztrhne konečník, ale snažím se, co to jde. Kontrakce odchází a lékař na mě začíná křičet: „holka tlač, jinak se to mimino udusí!“ Čekáme na další kontrakci, ta přichází, já se nadechuji a dávám do toho všechno, co jde.
Najednou cítím obrovský tlak na břicho, jedna ze sester se mi do něj nad hlavou jakoby zapírá a já cítím, jakoby se mi tam dole párala zteřelá látka. Porodními cestami mi projíždí ostrá bolest a já křičím. Cítím, jak se mi do rány vlévá vlhko a tlačí dítě, které se dere na tento svět.
Klid. Úleva. Ticho. Ty vteřiny ticha se mi zdají jako roky. Čekám, co se stane, co se bude dít. Najednou slyším tichý ukašlaný pláč, vnímám pohyby sester a lékaře, snažím se z mé nevýhodné polohy vidět alespoň něco. Po chvíli doktor zvedá fialovomodrý zabalený uzlíček a chladným hlasem hlásí: “holka“. Sestra mi přináší malou k obličeji, nechá mě se jí dotknout a odnáší ji pryč. Takové jsou postupy. Zůstávám na sále a čeká mě dlouhé šití. Mezitím mi z pediatrie přichází sdělit údaje o dcerce.
V 19:40 se mi narodila dcerka Monika s váhou 4000 g a 53 centimetry. Je v pořádku. Poté odvoz do vedlejší místnosti, kde zůstávám 2 hodiny na převozovém lůžku, přikrytá dekou. Prosím sestru o kousek jídla, již 24 hodin jsem nejedla. Přináší mi suchý rohlík a já mám pocit, že jím kus šnyclu. V hlavě mi běží jediný obraz, těch pár sekund, co jsem viděla svoji holčičku. Mám dceru. Chtěla bych ji mít u sebe. Držet ji a začít milovat. Zatím žiji jen z těch obrazů. Uvidím ji až na ranní kojení.
Takové jsou předpisy…
Přečtěte si také
Seriál Monyová ve mně otevřel staré rány. Připomněl mi mého bývalého manžela
- Anonymní
- 19.05.26
- 0
Od Simony Monyové mám doma mnoho knížek. V té době by mě ani nenapadlo, že jednou prožiju něco hodně podobného. Já na rozdíl od ní ale měla štěstí, přežila jsem, i když šrámy na duši se asi nikdy...
Syn (8) na rodinné oslavě nechtěně prozradil něco, co nám všem změnilo život
- Anonymní
- 19.05.26
- 37
Byla to klasická rodinná oslava se vším všudy. Tchán slavil sedmdesátiny a s tchyní si oba potrpí na velkolepé oslavy. Všechno bylo celkem fajn. Tchán a můj muž se jako vždy opili a řešili různé...
„Ty rozmazlené spratky sem nevoďte,“ křičela na nás tchyně po poslední návštěvě
- Anonymní
- 19.05.26
- 58
Manželova matka byla vždycky trochu zvláštní. Ale dokud chodila do práce a měla kolem sebe běžný režim, dalo se s ní celkem vyjít. Jenže od chvíle, kdy odešla do důchodu, se hodně změnila. Jako by...
Manželka chtěla, abych víc vydělával. Změnil jsem práci a ona si našla milence
- Anonymní
- 18.05.26
- 5547
Je to tak trochu paradox života. Andrea byla vždycky náročná žena a já dělal všechno pro to, abych se jí zavděčil. Miloval jsem ji tolik, že jsem ze sebe nechal dělat blbce. Jenže když se člověk...
Starám se o nemocnou mámu už několik let. Mladší brácha chodí jen kasírovat
- Anonymní
- 18.05.26
- 1450
Potřebuji si trochu postěžovat. Vím, že nejsem jediná, ale i tak mě to mrzí. S našima jsem měla vždycky hezké vztahy. Zatímco můj mladší brácha Jakub šel z průseru do průseru, já se snažila být ta...
Pětiletý syn nechce chodit k babičce. Prý na něho jen křičí. Tchyně to popírá
- Anonymní
- 18.05.26
- 1210
Upřímně nevím, komu věřit. Můj pětiletý syn si stěžuje, že na něho babička pořád křičí, všechno mu zakazuje a vůbec si ho nevšímá. Hlídá ho asi třikrát do měsíce, když musím odjet na služební cestu...
Dcera se zhroutila po nepřijetí na vysněnou školu. Otec ji místo podpory sepsul
- Anonymní
- 18.05.26
- 1486
A je to. Výsledky přijímaček na střední školy pro letošní rok jsou černé na bílém. Půl roku příprav, nervů a obav je za námi. Dceři vyšla druhá škola, kterou si vybrala. Jenže ona měla jednu...
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 4971
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovu diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 3867
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 2545
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
..říkám si, kdy nastal ten zlom v našem porodnictví?..ale podle všeho je to spíš o zařízení než o systému 
…tenhle deníček mi připomíná vyprávění mé maminky a mé zrození v r.1969..jak bych u toho byla..moc hezké, děkuji 
Jinak to co jsi popisovala bych nechtěla teda zažít.
. Taky jsem si říkala, že mi ty roky jaksik nesedí… 
. Mimochodem máš taky slušný talent na psaní, jsem to zhltla jedním dechem. 
Pak mě šijou, bolí to jak čert, ale pro tu maličkou to vydržím, musím. Odvezli jí pryč, prý si musí odpočinout .. nechávají mě na sále 4 hodiny, je jim jedno, jak mi je. Jsem šíleně unavená, chce se mi spát ale taky mám strach spát, cítím se opravdu hrozně. Měří mi teplotu, jaké to překvapení, že mám přes 39 .. po 4 hodinách mě odvážejí na pokoj, vstát můžu po 6i hodinách. Jdu se podívat na dceru, kterou po dobu porodnice budu vidět vždy jen na dobu krmení, vláčím se k telefonu volat rodičům, že malá je na světě. U telefonu odmlívám, někdo mi pomáhá sednout si .. celý první den je jakoby v mlze, krevní ztráta obrovská, ale žijeme , já i dcera, to je hlavní ..
staršný 
