Člověk míní, život mění - příběh o jednom smutném těhotenství
- Těhotenství
- lenula
- 25.08.06
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Zdravím všechny! Emimino je pro mnohé taková „rodinka, zpovědnice, ale i místo, kde člověk hledá odpověď na různé otázky, když potřebuje poradit. Proto jsem se rozhodla více jak po půl roce podělit se s vámi o příběh o mém těhotenství těhotenství, které bylo krásné, ale se špatným koncem. V době, kdy jsme se dozvěděli o diagnóze našeho drobečka, hledala jsem na internetu různé informace, ale bylo jich velmi málo, nevěděla jsem, na koho se obrátit, kdo by mi pomohl, poradil, a proto píšu tento deníček...
I když mi bylo teprve 20let, moc jsem si přála miminko. S přítelem Robertem jsme spolu tenkrát byli 4roky, bydleli jsme spolu, peněz byl dostatek, tak proč ne? Vy:,–(ila jsem po 4letech antikoncepci a čekala. Jeli jsme na dovolenou a jsem měla mít v té době zrovna plodné dny - podle ideálních předpokladů (ovulace 14DC). Na začátku září jsme se vrátili z dovolené a asi chladnější počasí způsobilo, že jsem začala být nachlazená. A když se do toho přidala bolest v podbříšku, byla jsem celá nešťastná. Za 4 dny jsme totiž měli jet na další dovolenou - s partou přátel do Chorvatska. I když jsem byla nachlazená, zabalila jsem půlku lékárničky a jela. Těch pár dnů v Chorvatsku bylo hrozných. Nachlazení přešlo až v angínu a k doktorovi tam se mi nechtělo. Za to hned ráno, když jsme přijeli, vedla má první cesta k doktorovi. Dostala jsem antibiotika. Menstruace ještě nepřišla, čekala jsem ji každým dnem, tak jsem si raději udělala těhotenský test, co kdyby… Nic. Tak jsem začala v klidu jíst antibiotika, pěkně je dobrala a za týden jsem šla na kontrolu. MS ještě nepřišla, tak jsem si koupila v lékárně další test. Slabá druhá /, ale po limitu, další den už v limitu… Tak jsem zašla k doktorovi. Na ultrazvuku, ale bohužel nic nešlo vidět, tak jsem dostala injekci. Za týden už mi ale doktor gratuloval. Vypočítal stáří těhotenství tak, že den, kdy mě bolelo v podbříšku právě probíhala ovulace… Byla jsem opravdu těhotná a to hned první měsíc snažení!JTímto dnem začalo šťastné období.
Tedy kromě dnů, kdy jsme tuto událost oznamovali našim rodičům. Byli z toho v šoku, měli uštěpačné poznámky, že nevím, co mě čeká, jak si to představuju, když ještě studuju VŠ, jsem hloupá… Bylo mi to strašně líto, protože každému záleželo jen na tom, abych byla taková, aby se se mnou mohli chlubit - úspěšná ve škole, později v práci… Ráda se se mnou chlubila moje mamka před kolegyněmi a chytlo to za čas i Robertovy rodiče. „Jeho přítelkyně ještě studuje, vysokou školu", říkávali pyšně. A najednou se nebylo čím chlubit… Postupně se s tím ale smířili, i když jsem cítila, že s mým těhotenstvím nesouhlasí.
Nicméně já jinak nervní člověk, ze všeho vystresovaný, jsem se proměnila v klidného, šťastného človíčka. Pořád jsem pozorovala své bříško, hladila ho, vykládala i s té malé fazolce, chodila jsem od začátku na těhotenské cvičení, plavání a tešila se na květen, kdy jsem měla termín porodu. Z každé kontroly jsem chodila nadšená, nadšeně telefonovala Robertovi, jak má náš drobeček 5cm, později 8, všem ukazovala fotečky z ultrazvuků, prostě jsem byla hrozně pyšná na to, že budu mamka.J
Těšila jsem se na každou kontrolu, protože to znamenalo podívat se UTZ na drobečka v bříšku, jak se tam krásně vrtí. Všechny testy jsem brala jako že se musí udělat, ale nijak jsem se nestresovala. Pořád jsem totiž měla v mysli, že jsem mladá, nikdy jem moc neholdovala alkoholu, nikdy nekouřila, můj přítel taky nekouří, tak jsem neviděla žádný problém. Mé sebevědomí navíc zvýšilo to, že se nám mimi podařilo hned první měsíc. Popravdě se přiznám i k tomu, že jsem také měla zažité, že mně se přece nic špatného stát nemůže, protože si to vybrali a vyberou jiní. Takže jsem neměla žádný strach z toho, že potratím, nebála jsem se, že moje miminko bude nemocné…
Na začátku prosince jsme jeli nakupovat do Vídně. Jeli jsme se známými, kteří také čekali miminko. Nejvíc času jsme tedy strávili v obchodě s potřebami pro děti. Byla jsem ale nešťastná, protože Robert nechtěl nic pro miminko koupit a to už jsem byla v půlce pátého měsíce… Pořád mi říkal. „Až po Novém roce, Leni. Chci začít ten nový rok krásně, aby nebyl takový jako ten letošní, ale byl jen takový, jaký chceme, krásný, náš…". Nakonec jsme koupili aspoň 2kompletky.JSamozřejmě byli modré, pořád jsem totiž doufala, že to bude klučina (v rodině máme samé holky a to samé u Roberta). To jsem ještě nevěděla, že to bylo to jediné, co jsme s Robertem koupili…
Dva dny po nákupech ve Vídni, jsem šla do schránky a objevila jsem tam dopis, že mám okamžitě zavolat svému gynekologovi. Dopis tam podle datumu ležel už týden a zrovna ten den už bylo moc hodin a druhý den tam doktor nebyl… Trnula jsem hrůzou, protože jediné, co mě napadlo, byli špatné výsledky tripple testů. Nemýlila jsem se - pozitivní, riziko na Downův syndrom 1:95. Doktor mě poslal na genetiku, ale na genetice měli volno až za 2týdny. Věděla jsem, že k pozitivním tripple testům stačí jen málo, ale stejně to čekání nebylo příjemné.
Poprvé mohl být u ultrazvuku i Robert. Těšil se, já taky, pořád jsme věřili, že vše bude dobré. Genetika nám ale přímo vyrazila dech. Začalo to nekonečným čekáním, pokračovalo sestřičkou, která neustále klábosila u telefonu s kamarádkama a bylo to slyšet až do čekárny, skončilo to doktorkou. Nikdy jsem se nesetkala s takovým odporným přístupem a snad ani nesetkám. Brala nás jako kus, řekla že nám nemůže nic říct, všechny orgány jsou malé, včetně srdíčka, hned mě napsala termín 3.1. na odběr plodové vody, nic nám k němu neřekla a Roberta přehlížela jako by byl úplně zbytečný. Jediné, co jsme si z tama odnesli bylo to, že čekáme chlapečka. Co nám to ale bylo platné, když jsme měli čekat 3týdny na odběr plodové vody, s kterým jsme navíc nesouhlasili kvůli riziku potratu a chtěli jsme malého vyšetřit ještě do Vánoc, abychom se nemuseli stresovat…
Tak jsme sedli k internetu a hledali soukromou kliniku s 3D ultrazvukem, kde by šli krásně vidět nějaké odchylky v případě Downova syndromu. Našli jsme Olomouc. Naštěstí ještě měli volno - za 2dny a 2dny před Vánoci. Byl tam úplnu náhodou doktor, který ordinuje i tady ve Zlíně na genetice, tak jsme byli rádi. Bohužel ale 3D UTZ nám nemohl udělat, protože byl malý moc nízko. Ale zjistil malému srdeční vadu. Nevěděl, co to je zavadu, ale byla tam. Do toho měl malý poměrně velkou hlavičku, tak nám doporučil odběr plodové vody, abychom vyloučili Downův syndrom, kterému vše nasvědčovalo. Zajímavé bylo, že dva dny předtím, nám doktorka tvrdila, že nemůže vyšetřit srdíčko, že je ještě moc malé…
Rozhodli jsme se nikomu nic neříct, nechtěli jsme všem kazit vánoční svátky. Postavili jsme doma takovou malou „modlu" - všechny věci, co jsme pro malého měli a plyšáčky (dárky od nejbližších). K ní jsme celé svátky chodili, dívali se na ty věci, hladili je a přáli si jediné: Ať je vše jen zlý sen a malý je zdravý!
Po novém roce jsem šla na odběr plodové vody. Byla jsem na začátku 22.týdne. Nakonec se z toho vyklubala kordocentéza = odběr pupečníkové krve s ještě větším rizikem potratu. Týden po něm jsem proležela a to doslova. Ani jednou jsem nebyla venku, tak jsem se bála, naši fenečku mi chodily venčit neteře. Vše bylo po kordocentéze v pořádku. Už jen ty výsledky… Robert nešel se mnou. Stali jsme se natolik pověrčiví, že zůstal venku, protože vždy, když byl se mnou, nesli jsme si pak domů špatné zprávy. A vyšlo to.JByli jsme šťastní jako malé děti. Jen ten, kdo tuto radost zažil, ví jaká je. Člověk si cení v tu chvíli zdraví nade vše…
Náš malý neměl Downův syndrom. Pan doktor mu ještě jednou důkladně vyšetřil srdíčko a poslal nás na kardiologii do FN na Černém poli v Brně. Tato nemocnice nás překvapila. Prostředí bylo krásné, pestré, všude bylo plno obrázků. Asi hodinu jsme čekali v čekárně. Za tu dobu jsem se několikrát málem rozplakala. Za jedněmi lidmi přišel doktor, že je jejich holčička už v naprostém pořádku a kontroly nebudou už tak časté. Bylo to dojemné, když jste ji tam viděli, tu 2-letou cácorku a její šťastné rodiče. Potom jsem zas málem brečela lítostí nad postiženou holčičkou, které neustále nadávala její matka a v holčičných očích byl vidět smutek…
Potom jsme přišli na řadu. Na UTZ nás nejprve vyšetřovala velmi příjemná paní doktorka a poté zavolala i staršího doktora. Byli to profesionálové se vším všudy - i v přístupu k lidem, což pro nás bylo velmi důležité v těch chvílích plných strachu. Dlouho jsem ležela na zádech, bylo to až nekonečné a tváře doktorů vážněly. Já jsem je ale nebrala zas tak vážně. „Prostě zadumané výrazy vyšetřujících doktorů„, říkala jsem si. Říkala jsem si taky, že bych byla nejšťastnější, kdyby řekli, že se doktor na genetice zmýlil… Vyšetření skončilo. Sedla jsem si na postel a opatrně vstala. Zatočila se mi hlava a cítila jsem se jak ve snu. Pan doktor se s námi s vážným výrazem loučil, že nám vše vysvětlí paní doktorka. Po:,–(ila nás do malinké místnosti a začala mluvit… Víte, celé mi to přišlo absurdní. Jako z filmu, kde vám doktor říká tu nejčernější diagnózu. Ale toto byla skutečnost. Hypoplázie levého srdce, zněla diagnóza. Začala malovat. Připadala jsem si, jak na hodině biologie, vysvětlovala nám, jak funguje srdce. A pak začala škrtat - a levá srdeční komora byla fuč. Řekla nám i rozdělení srdečních vad a ta naše byla ta nejtěžší a nejhůř operovatelná. Byla způsobená nějakou infekcí v prvních 3 měsících těhotenství, o žádné jsem ale nevěděla. Může to způsobit i chřipka. Že by to byla ta, když jsem brala antibiotika a nevěděla jsem, že jsem těhotná? Podle mě, byl ještě nebyl ještě malý ani „usazený“, tak ze mě nemohl čerpat žádné látky… Nevím a nikdy se to nedozvím. Potom povídala, narovinu, ze života. Měli jsme se rozhodnout…
Nevím, jak jsme přežili cestu domů, ale ani jeden z nás nepromluvil. Museli bychom plakat, ale ne jen tak, plakat ukrutnou bolestí. Vypli jsme mobily a po příjezdu domů se Robert zhroutil. Chytla ho strašná zimnice, celý se mi třásl pod rukama a bylo mu zle. „Co dělat? Co bude?„, to byly naše otázky. Já jsem také plakala, ale kupodivu jsem se nesložila. Robert, celý se třesoucí mi dodával paradoxně sílu. Sílu jít dál a rozhodnout. Moc jsem přemýšlela, moc. A pak řekla: „My jsme našeho drobečka zplodili, my se teď o něj musíme postarat. Do smrti bych si vyčítala, že jsem mu nedala šanci - šanci žít, zvlášť když bych viděla, jak jde věda dopředu…“. Robert mi to schválil. Volala jsem do Brna, jak jsme se rozhodli a Ti nás poslali hned do Motole.
Tak jsme jeli nečekaně rychle do Prahy. Po cestě nám na dálnici rupla pneumatika. Spěchali jsme, tak to nebylo příliš vhod, ale za chvilku jsme jeli dál. „Tak tady strávím několik měsíců, svůj porod?„, dívala jsem se na tu obludnou (promiňte, ale je to tak…) nemocnici v Praze Motole. Vůbec jsme nevěděli kam jít, až jsme to nakonec záhadně našli. Úplně nahoře v nějakém pavilonu. Po chodbách jsme se míjeli s dětmi bez vlasů, chtělo se mi křičet, plakat, jak je ten Bůh nespravedlivý! Už dávno jsem na něj nevěřila, ale tam se mi to potvrdilo! Přišli jsme na řadu… Na stáži měli rabského doktora a doktorku, tak se nás ptali, jestli mohou být u našeho vyšetření. Samozřejmě jsem souhlasila, co bych neudělala pro vědu a my jsme byli „ukázkový případ“ težké srdeční vady.LKromě vyšetřujícího doktora a těch arabských, tam byli ještě další dva. Vyšetřující doktor jim vše ukazoval na UTZ, mumlali si mezi sebou něco latinsky a nakonec jsem šli zase do kanceláře. Doktor nám vysvětloval, jak to chodí, jak se dělají ty operace, mimo jiné nám řekl i statistiky přežití, dozvěděli jsme se, že nejsou žádné dlouhodobé poznatky, protože tato vada se neoperuje ani ve světě nějak dlouho (8let) a také, že už nikdy by nebyla možná transplantace srdce. Pan doktor nám dal opět možnost se rozhodnout.
Vyšli jsme odtud a já jsem tichým hlasem řekla: „Ale jdeme do toho, že Robi?„. Už jsem si vůbec nebyla jistá, jestli chci toto podstoupit a hlavně jestli chci, aby toto podstoupilo moje dítě… Zbytek dne jsem strávili procházkami po Praze, fotili jsme a i přes všechnu tu bolest jsme si ten den užili. Museli jsme, protože sesypat se někde uprostřed Prahy a mít před sebou 250km zpět do Zlína prostě nešlo. Přijeli jsme domů pozdě večer, hned jsem usnula a ráno se probudila a přemýšlela. Bylo zvláštní, že až to ráno mi došlo, co všechno se vlastně stalo. Teď jsem se zas pro změnu zhroutila já. Bylo mi jasné, že celý život žít ve strachu o své dítě nechci. Upozornili nás totiž na to, že i když se všechny operace podaří, tak vždy se může „něco“ stát, dítěti se nedostává kyslík, odchází mu plíce a nejde už nic dělat. Došlo mi, že náš chlapeček by neměl život jako ostatní děti, ale nejhorší by bylo, kdyby nám před očima umíral… A věděla jsem, že bych se toho dočkala, jak dlouho může žít člověk jen o jedné komoře, která má pracovat za obě?
Ještě ten den jsme jeli do porodnice. Byla sobota, tak nás nemohli vzít, měla jsem přijet v pondělí. Ten víkend byl bolestný. Člověk si říká, že toto nemůže nikdy přežít, ale jde dál. Objevila jsem v sobě velkou sílu, sílu bojovat a nevzdávat se. Ten víkend jsem moc přemýšlela, ale nechtěla jsem malého stresovat. Líbilo se nám jméno Martin, tak jsme mu ho dali… Martínek ten víkend spal, kopal mě hodně až v pondělí, nevím, co mi chtěl říct, snad se loučil?…
V pondělí mě čekalo hodně vyšetření. Byla jsem hrozně ráda, že mě umístili do operačního oddělení a ne mezi maminky. Taky jsem byla ráda, že nechali Roberta být se mnou, kdy jsem chtěla. Celý den jsem čekala, kdy mi začnou vyvolávat porod, ale vyvolávání začali až v úterý. Doktoři mě upozorňovali, že porod může trvat až 3dny, protože porodní cesty nejsou připravené, většinou ale že trvá 2dny. Z toho, že to bude trvat tak dlouho, jsem měla velký strach. Umístili mě na nadstandart na porodnickém oddělení, dostala jsem svou porodní asistentku a Robert mohl být u mě. Hned ráno mně začly obrovské bolesti, myslela jsem, že umřu, fakt, ale povolily po nějaké injekci. To už byl u mě Robert. Dostal zelený plášť a boty a moc mu to slušelo.JRvali do mě v kapačkách hodně oxytocinu, přesné vyvolávání tu ale nebudu popisovat, bylo to šílené. Robert mi ale moc pomáhal, masíroval mi záda, vtipkovali jsme spolu, dívali se na televizi… A pak to přišlo. Kontrakce, ale pořádné. Prodýchávala jsem je, jak jsem mohla a říkala Robertovy, ať se dívá na čas, po kolika minutách jsou. Nechápal, nestačili jsme totiž spolu ani probrat, jak probíhá porod. Kontrakce byly po 2minutách. Pak to přišlo. Křičím: „Ježišmarijá, já ho cítím! On už je skoro venku! Honem zavolej porodní asistentku!" Ta přišla za chvilku a říká: „Ještě není venku, ale už to bude za vámi.". Roberta poslala ven, ať chvilenku počká, že by to pro něj nebylo dobré vidět. Jen co odešel, tak řekla PA, ať zkusím zatlačit. Neměla jsem žádné kontrakce, tak jsem zatlačila jen tak a malý byl skoro venku. Pak ještě 2zatlačení a bylo to. Plakala jsem. Jen tak, spíš zafňukání. Bylo mi vše tak líto (že to tak muselo dopadnout…). Slzy v očích měla i porodní asistentka. Nabídla mi, jestli chci malého vidět, zavrtěla jsem hlavou. Jen tak periferně jsem viděla, jak ho něžně nese, jako by byl živý… Pak mi ještě ukázala placentu. V tu chvíli mě napadlo, že jsem ji už někde viděla, že ji znám. ( Potom - doma jsem si vzpomněla, v knížce o psech, byl tam nafocený porod feny a placenta. Někomu se to bude zdát hnusné, že to tak říkám, ale je to tak a my jsme součástí přírody… )
Nakonec mi dali narkózu, museli mě ještě „vyčistit". Když jsem se probudila, byl už u mě Robert. Porodní asistentka nám děkovala. Za to, jak jsme to zvládli, děkovala i Robertovi, jak se o mě staral… Byl opravdu báječný! Bez něj si ten porod neumím představit! Já jsem děkovala porodní asistentce, byl to můj anděl. Byla po celou dobu tak strašně hodná, vše mi vysvětlila, nechala u mě Roberta - mého druhého anděla. Díky nim na porod vzpomínám ráda a těším se na ten se šťastným koncem!
Takové bylo mé těhotenství… Po porodu jsem si postupně prošla různými obdobími. Nejdřív jsem se cítila hrozně, pochopila jsem sílu přírody, tak strašně se mi stýskalo, vyloženě jsem tesknila, do toho tvorba mléka… Potom jsem se bála jít mezi známé, lidi, cítila jsem se „špinavá„, že je uvedu do rozpaků, bála jsem se, že mi slovně ublíží, i když nechtěně… Po týdnu jsem se teprve odhodlala jít mezi lidi. Po třech měsících jsem si myslela, že už jsem v pořádku, ale každý den mi přebíhal v mysli celý porod… Kolem termínu porodu následovaly otázky: „Udělali jsem dobře?“… Po termínu porodu myšlenky: „Teď by měl náš malý měsíc, dva…"…
Teď, 7 měsíců po porodu: Soustředím se na sebe, vzpomenu si na Martínka, ale už ne tak často a bolestně, už necítím takový stesk, jen mi je líto, že to tak muselo dopadnout. Studuji dál, dálkově, našla jsem si práci. Chci mimčo!!!JUž by se to nemělo nikdy opakovat, ale stejně máme raději přijet na kontrolu na kardiologii do Brna… Budou to nervy, ale moc se těším, až si jednou své miminko pochovám a až se nevyspím a bude mě zlobit a odmlouvat…J
Toto je příběh o mém těhotenství, který má ukázat, že i když je člověk na dně, objeví v sobě síly, které ho ženou dál… Snad někomu pomůže. Kdyby kdokoliv chtěl, ať se mi ozve, pošle SZ, nebo napíše na mail. Jsem ochotná si o všem popovídat… Tímto chci i poděkovat všem lékařům - i tady ve Zlíně na Genetice, i když se ještě pořádně nenaučili chování k lidem, ale hlavně patří dík těm na kardiologii za jejich profesionální přístup a v neposlední řadě i porodnici ve Zlíně! A ROBERTOVI, KTERÝ MIDOKÁZAL BÝT VELKOU OPOROU V TĚCH NEJTEŽŠÍCH CHVÍLÍCH! DĚKUJI!
Leňula
Přečtěte si také
„Zničili jste mi budoucnost.“ Tohle nám syn řekl po přijímačkách
- Anonymní
- 26.06.26
- 3369
Věděla jsem, že nepřijetí na vysokou školu syna zasáhne. Nečekala jsem ale, že místo zklamání přijde vztek. A že za svůj neúspěch začne obviňovat nás.
Muž chtěl třetí dítě, já už ne. Vyřešila to za nás až jeho vážná nemoc
- Anonymní
- 26.06.26
- 1739
O třetím dítěti jsme se začali bavit ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že konečně zase začínám dýchat. Děti byly větší, nocí ubývalo, život se pomalu skládal do nějakého rytmu. A právě tehdy přišel...
Vydělávala jsem víc než manžel. Rodičák mě ale srazil na úplné dno reality
- Anonymní
- 26.06.26
- 1363
Ještě pár měsíců před porodem jsem měla pocit, že máme s manželem věci nastavené fér. Oba jsme pracovali, já dokonce vydělávala o trochu víc než on. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela jako nad něčím...
Doma máme klid, děti a účty. S jiným mužem jsem si vzpomněla, že jsem žena
- Anonymní
- 26.06.26
- 1080
Doma nemáme hádky, křik ani velké drama. Máme funkční manželství, děti, účty a každodenní provoz, který navenek vypadá úplně normálně. Jenže mezi mnou a manželem už dávno není blízkost, touha ani...
Jsem jeho milenka a chřadnu čekáním. Bojím se, že ženu nikdy neopustí
- Anonymní
- 26.06.26
- 706
Už tři roky miluji ženatého muže. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že se mnou zažívá něco, co nikdy předtím nepoznal, a že chce být jednou se mnou. Jenže pořád neodchází. Říká, že ho s...
Snoubenec mi roky tajil, že platí nájem své bývalé partnerce. Asi nechci svatbu
- Anonymní
- 25.06.26
- 1993
Do svatby nám zbývalo jen pár týdnů a já se těšila, že už máme to nejnáročnější za sebou. Místo radosti z blížícího se velkého dne ale přišel šok, po kterém jsem začala přemýšlet, jestli svého...
Našel si jinou. Ale já musela vysvětlit dvouleté dceři, proč už s námi táta není
- Anonymní
- 25.06.26
- 1217
Když mi manžel řekl, že se zamiloval do kolegyně z práce, mojí první reakcí nebyl křik. Ale uzavření se do sebe. Totální zděšení, co bude následovat. Dceři byly pouhé dva roky. Hrála si ve své...
Je mi 38 a chci dítě. Výsledky testů mě ale šokovaly: Jsem prý v přechodu!
- Anonymní
- 25.06.26
- 1301
Celý život jsem žila v přesvědčení, že na všechno je dost času. Nechtěla jsem v pětadvaceti zapadnout do stereotypu plenek, vaření a mateřské dovolené. Chtěla jsem nejdřív něco dokázat. Vybudovala...
Zhubla jsem z velikosti 48 na 38. Manžel mě ale přestal chtít
- Anonymní
- 25.06.26
- 1216
Dřív jsem nosila velikost 48, měla velká prsa, měkké břicho, výrazné boky i stehna. Takovou si mě manžel vzal a taková ho přitahovala. Jenže já jsem změnila životní styl, začala se hýbat, zhubla na...
Jsem matka, která si užívá noční život. Sousedé mě řeší víc než vlastní život
- Anonymní
- 25.06.26
- 980
„A to jako necháš dítě doma a jdeš se bavit?“ řekla mi sousedka přes plot. Neřekla to nějak útočně, spíš zvědavě... A dřív by mě to možná i zranilo, ale teď už ne. Jsem dál. A necítím potřebu se...
naposledy u článku od Katty a Kasii. 
((( Promiň, taky nemůžu psát dál… Pořád to bolí. A nikdy nepřestane. Jen se to musíme naučit „zatlačit“ v myšlenkách někam hodně daleko a žít dál. Já začala žít s jasným cílem nového a zdravého miminka a Bohu dík se nám to podařilo za dalších rok. Máme teď doma 22měs. starou holčičku a jsme ti nejštastnější rodiče pod sluncem. A jsem už teď naprosto přesvědčená, že jsme se tenkrát rozhodli správně. I já moc děkuji, že mám vedle sebe člověka, který mě byl tou nejlepší oporou.
Držte nám palečky, ať je vše v pořádku. Už pěkně baštím kyselinu listovou + nějaké vitamíny, teple se oblékám, abych nenachladla, tak snad to vyjde!!! 