Co nikdy dcerám neříkat

Jakkoli to může znít bizarně, tak k napsání tohoto deníčku mě inspirovala písnička nazpívaná Ewou Farnou, kterou jsem před pár dny zaslechla. Možná jí znáte. Zpívá se v ní: Moje máma mi říkala, neboj se maličká. Moje máma mi říkala, krásná jsi celičká. A já si teď na prahu třicítky říkám, jak zrovna toto je důležité a jak zrovna toto bych potřebovala slyšet, z úst mých rodičů v době mého dětství a dospívání, i já.

*

Ne, nevyrostla jsem v nějakém patologickém prostředí. Své dětství a dospívání hodnotím dobře. Nikdo mě doma jakýmkoli způsobem netýral, rodiče to s námi mysleli dobře, pečovali o nás a moc nám toho nescházelo. Přes to všechno se ale u mě (a i u mého bratra) vyskytovalo velmi nízké sebevědomí, které se týká, mimo jiné, toho, jak vypadáme.

Nechci tady ani obviňovat svoje rodiče, protože tyto věci se totiž evidentně předávají. I moje mamka má ze svého vzhledu mindrák, i ona slyšela od svých rodičů to samé, co já pak od ní. Ale věřím, že to tak nemusí jít dál.

Jak to tedy se mnou bylo?


Od mého útlého dětství mě provázelo mnoho komentářů mého vzhledu, které nebyly útočné, ale spíš konstatující - ten nejčastější byl, že mám velký nos. Nebo že se nemám usmívat s otevřenou pusou, protože mám křivé zuby.

Z té doby si vybavuji i to, jak mamka procházela nově vyvolané fotografie a mezi nimi byla jedna moje. A máma říkala, že to je jediná fotka, na které vypadám hezky, že jsem jinak strašně nefotogenická (toto upřímně nechápu, protože když teď vidím ty fotky, tak já byla hezké dítě a vypadala jsem pěkně).

A pak jsem začala dospívat. Když mi bylo asi 12 let, tak mi váha vylítla najednou výš než u mě bylo dosud normou (prostě jsem se začala zaoblovat, jak je pro dospívající ženu přirozené), a v té době jsem často slýchala komentáře, že mám zadek jak valach, že už jsem tlustá jak zbytek rodiny (přitom moje váha tehdy snad byla kolem 60 kg na 160 cm - žádný velký extrém).

Ve 14 letech jsem už ale hodně prokoukla - tuk zůstal v oblastech, kde zůstat měl (tzn. prsa a zadek) a jinak jsem byla štíhlounká. Navenek. Uvnitř už bylo zaseto a já jsem se cítila jako tlustá holka, resp. byla jsem o své tloušťce přesvědčená. Tlustá, s velkým zadkem, hrozným nosem, nehezká a nefotogenická. A to, že mám třeba opravdu krásné oči a rty, jsem vůbec nevěděla.

Jenže se stala „divná“ věc. Začali se o mně zajímat kluci. A najednou jsem slyšela pravý opak toho, co říkal můj vnitřní hlas - jak jsem hezká, jak se jim líbím. A bylo velmi snadné takhle podlehnout prvnímu, kdo o mně řekl něco hezkého. Konečně mě má někdo rád! Konečně se někomu líbím! Měla jsem štěstí, že jsem narazila na kluky (pár jich bylo), kteří byli slušní. Dovedu si představit výrazně horší scénář.

Pak jsem odjela studovat na rok do USA. Před odjezdem mi všichni doma říkali, že ztloustnu, že to bude hrozné, že ti Američani jsou strašně tlustí a že kdokoli tam na takovou dobu jel, tak vždycky přibral z toho jejich jídla.

Když jsem pak do Ameriky přijela a viděla ty reálné rozměry (tzn. ten, kdo byl považován u nás za tlustého, tak ten tam byl braný ještě jako relativně štíhlý, a měla jsem pár spolužáků i učitelů, kteří museli sedět na dvou židlích, jak byli tlustí), tak mě to opravdu dost vyděsilo.

A tehdy začala má honba za štíhlostí, ze které se vyklubalo záchvatové přejídání a anorexie (která ale naštěstí nezašla nikdy do extrému). Pár následujících let jsem pak žila v cyklech, kdy jsem střídavě strašně moc jedla a pak strašně hladověla. Naštěstí to nebylo natolik devastující fyzicky, mladé tělo to zvládalo dobře, ale psychicky to bylo strašné (v hlavě jsem měla kalkulačku kalorií. Dosud relativně přesně vím, kolik má jakákoli potravina kJ a kolik toho musím naběhat, abych to spálila. Tuhle část mozku se ale snažím nepoužívat). :-)

Mou silnou stránkou naštěstí je to, že si dokáži uvědomit (někdy to chvilku tedy trvá), že mám problém. Takže mi došlo, že mám zkreslený pohled na sebe a svoje tělo. A tak jsem na sobě začala v tomto směru pracovat. Trvalo mi to tak 5 let, než jsem si byla jistá tím, že můj sklon k poruchám příjmu potravy je pryč.

Nicméně deprese z toho, že jsem ošklivá, jen tak nepřestala. Ale i tam jsem měla v plánu celé roky řešení, leč tentokrát už invazivní - plastickou operaci. Jakmile jsem vylétla z rodného hnízda, tak jsem vlétla na operační sál. Nebylo nic, co by mě mohlo odradit. Moje první úspory všechny padly na to, abych měla menší nos. A podařilo se.

Pamatuji se na to, jak jsem pár dní potom, co mi sundali sádru jela v tramvaji a zahlédla sebe samu v odraze na skle. V první chvíli mi vůbec nedošlo, že jsem to já, a mimoděk jsem si pomyslela, že to je ale hezká holka.

Nejsmutnější na tom všem je, že mi plastický chirurg tehdy před operací říkal, že mu to přijde zbytečné, že jsem krásná taková jaká jsem, ale jestli na tom trvám, tak mi ten nos upraví (přeci jen je to business). Vlastně nikdo kromě mých rodičů (a mně samé) mi nikdy neřekl nic o tom, že mám velký nos. A těch pár, co věděli, co mě trápí, to vůbec nechápali. Objektivně jsem opravdu neměla nějaký strašný frňák, prostě ten problém byl převážně v mé hlavě.

Ačkoli té operace vůbec nelituji, protože mě to opravdu nakonec pomohlo ke komfortu ve svém vlastním těle, tak mě mrzí, že jsem prvních 24 let svého života žila s tím, že jsem ošklivá, ačkoli to vůbec nebyla pravda. A mimochodem, ten můj „valaší“ zadek, můj strašný mindrák, je vlastně moje největší devíza - chlapům se to líbí. :-)

Všichni, kdo máte dcerku (ale vlastně se to týká i kluků), berte mě jako příklad toho, co můžou i takové bezděčné poznámky způsobit. Znám víc holek s podobnými problémy a většinou jejich nízké sebevědomí nepramení z fotek vyretušovaných modelek z časopisů, ale spíš z toho, co do nich bylo doma zaseto. Samozřejmě média, sociální sítě apod. mají vliv, ale věřím, že pokud mají v sobě holky vybudovaný dobrý základ, tak je to tolik neohrozí.

Zkrátka - nikdy nekritizujte vzhled svých dcer. Nikdy! Nesrovnávejte je s jinými. Říkejte svým dcerám, jak jsou krásné takové, jaké jsou, a to úplně komplet! Že jsou to vaše nejhezčí princezny. Vyzdvihněte její přednosti, ať o nich vědí!

Ať pak mohou do dospělosti vstoupit se vztyčenou hlavou, ať nejdou za prvním klukem, který jim polichotí. Ať jsou samy sebou a ať místo hlavy nemají jen kalkulačku kalorií.
Na světě pak bude líp (a to nejen jim). :-)

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
Leni35
2.2.17 01:45

Pravda pravda, takove male nenapadne a vytrvale poznamky typu: mas velky zadek, nikdo te nebude chtit apod, dokazi zpusobit nemale mindraky a to nejen u devcat!

  • Upravit
1503
2.2.17 06:20

Me se zas posmivali, ze mam velke prsa ela sem prvni na ZŠ)… decka (i cizi)na me volali, kdyz sem sla po meste „melouny, melouny“, ve skole mi vsude psali, ze je budu vozit trakacem… :roll:

Dceri rikam, ze je krasna :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3876
2.2.17 06:55

Tenhle denicek mi neda a musim zareagovat. Pod to vsechno se muzu podepsat. Ja mela jeste starsi hezkou a stihlou segru, sama jsem byla mala tlusta a oskliva :-) S tim zajmem kluku me to nikdy nenapadlo, ale taky jakmile nektery projevil zajem, byla jsem v 7. nebi a az pozdeji jsem zjistila ze si mohu i ja vybrat:-) kdyz vidim sve fotky tak nechapu jak jsem si tenkrat mohla myslet ze jsem tlusta. Ted mam skoro o 10 kg vic nez v puberte a citim se dobre. Zlepsilo se to vlastne od te doby co jsem s manzelem. Taky sve dceri porad rikam ze je krasna, doufam ze si z detstvi zadny mindrak neprinese.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Smazaný anonym
2.2.17 07:09

Jako bys psala o mě a mé mamce s babičkou (generační soužití).
Doteď mám některé jejich poznámky v živé paměti a to mi bude 30 let :roll:

  • Upravit
2884
2.2.17 07:37

Pravdivý a hezky napsaný deníček…Já si z dětství také nesu něco podobného, a musím říct, že to není dobré ani teď. Pár hloupých poznámek a jak to ovlivní sebevědomí na celý život. :?
Pokud budu mít jednou dítě/děti, tak jim nikdy nic podobného neřeknu a ani nedopustím, aby někdo z rodiny jejich sebevědomí srážel. :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
2.2.17 07:54

Mne se vždy dotýkaly poznámky o malých prsou. Dodnes nevěřím nikomu, když mi řekne, ze mám prsa pěkná. Take to bude někde zakorenene z domu. Ikdyz vim, ze nasi by to nemysleli zle, tak presne tyhle poznámky mimochodem…
Pěkný deníček. Dam si pozor!!!

  • Nahlásit
Anonymní
2.2.17 08:02

Super denicek, podepsala bych se pod to. Nasim jsem se zdala tlusta, kdyz jsem mela 52, 53 kg na 164 cm. Jedna poznamka o tlustem zadku od taty a rozchod k tomu me uvrhnul do kolotoce nekonecneho behani a nejedeni. Skonicla jsem na 44 kg. Pak me muj budouci muz odstehoval a vyhodil vahu. Dnes jsem v pohode, ac vahu mam stale nizsi nez na zacatku. V hlave ma clovek kontrolku porad. A jak rikas, ty kalorie jen tak clovek nezapomene…

  • Nahlásit
2.2.17 08:10

No.. já si myslim, že každá mince má dvě strany. Když budu své dceři říkat že to, že je kulička, je v pořádku a krásné… tak se taky může vyjíst do obezity. A jestli má pak zdravotní problémy z hladovek, nebo obezity, je podle mě jedno. Z mého pohledu by měli rodiče vést své děti ke zdravému tělu. A ne jim věšet bulíky na nos. To se samozřejmě týká jen věcí, které jdou ovlivnit. Vysmívat se dítěti kvůli velkému nosu, výšce, křivým zubům a tak, je špatně. Rodiče by měli být pro své děti oporou a učit je se milovat.

  • Nahlásit
  • Zmínit
56
2.2.17 08:18

Denicek rozhodne ocenuji. Kdyz muj otec zacal mit poznamky o velikosti mych prsou a zadku (vse v legraci, ale pochopte to ve trinacti), pustila mu mamka dost desivy dokument o anorexii. Pak uz jen kontroloval, jestli dost jim :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
7629
2.2.17 08:19

Skvostny denik :kytka: Take znam par prikladu z okoli, co dokazou mamy a okoli rodiny napachat a nejsou to vesele historky. Dobre ze jsi se s tim umela porvat :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Pov
226
2.2.17 08:26

Jako o me :) dodnes mame na videu, jak me se segrou tocila mama ve vane, bylo mi 10 a mama o me prohlasila, ze vypadam jak to prase, co jsme ten den zabijeli :mrgreen: a je to pravda, byla jsem tlusta, segry hubeny, bylo mi to predhazovano a presne jak rikas-jakmile jsem v 15ti letech zacala vypadat lip, kazdej chlap co mi polichotil byl muj princ :mrgreen: nastesti mam rada samu sebe, hodne k tomu prispely deti a vim, ze slupka neni dulezita :mrgreen: nicmene mama perli furt, nejlepsi hlaska z posledni doby byla, ze kde jsem nechala prsa, ze je mam jak veverci usi-po peti letech kojeni mi tam fakt jen visi kuze, neda se nic delat :mrgreen:v dceri se snazim podporovat zdrave sebevedomi, co to jde :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
2.2.17 08:29

I já se pod tohle můžu podepsat, honba za štíhlou postavou se u mě tedy až takto neprojevila, spíš jsem prostě jedla hodně málo a jednou za týden jsem se pořádně najedla… váha plus mínus 3 kg od 12 let až do 22 stejná.

a nikdy nezapomenu na tátovu větu: Mít o deset kilo míň, tak bys byla hezká holka. Taky z toho mám dost nízké sebevědomí, přitom jsem inteligentní, schopná a pěkná žena, ale to jsem pochopila až když jsem odjela do Anglie, tam jsem byla poprvé za krásku :-)

Já mám objektivně velký zadek a stehna, zbytek těla v normálu a menší prsa, no teď je větší zadek v kurzu, škoda, že to tak nebylo před 15 lety :-)

  • Nahlásit
Anonymní
2.2.17 08:47

Jako bys psala o mě a mém otci. Už od základní školy mi říkával: „Nežer, budeš tlustá.“ A já mu věřila, připadala jsem si tlustá, ale když se zpětně podívám na fotky ze svého dospívání, tlustá jsem rozhodně nebyla. :nevim:

Taky se ve mně odstartovaly poruchy příjmu potravy. Prakticky celou střední školu jsem prozvracela, pohybovala jsem se při výšce 167 cm na váze kolem 50 kg, min. bylo 45 kg někdy v 17 letech. Nejhorší je, že je to pořád ve mně i v mých 30 letech. I když mi manžel tvrdí, že jsem štíhlá. Pořád se hlídám a musím se přiznat, že občas i zvracím, když mám pocit, že jsem toho snědla moc. Nejhorší jsou pro mě těhotenství, smířit se s tím nárustem váhy.

Teď jsem v 11 tt, přibrala jsem 1,5 - 2 kg. A štve mě to a nejvíc mě štve, že už nevím jestli zvracím kvůli tomu, že je mi zle nebo že se bojím, že přiberu. Bojuji s tím a opravdu se snažím. Ale je to pro mě hrozně těžké. Velmi mi pomáhá si zapisovat jídlo do kalorických tabulek a tak vidím černé na bílém, že se nepřejídám, že jím normálně.

  • Nahlásit
2.2.17 08:51

@Čičorečka Pripominku chapu, nicmene si stejne myslim, ze velka vetsina lidi, kteri jsou tlusti to ma prave z nejakeho sramu na dusi, z neceho co zajidaji…
A samozrejme je potreba dbat o zdravy zivotni styl - ale musi to byt resene pozitivnim pristupem, a idealne vlastnim prikladem.

A rikas spravne- co nelze (nejak jednoduse) zmenit tak nikdy nekritizovat. Jedina dobra kritika je ta, ktera je konstruktivni.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2.2.17 08:52

Mne je přes třicet a mindráků z poznámek matky jsem se nezbavila. A přitom vazne není důvod. I po dvou dětech jsem stihla a prý hezká. Jenže ja v zrcadle vidím neco úplně jiného než mi tvrdí váha i okolí. Dodnes nedokážu mluvit před lidmi či si objednat třeba burger, protože se stydím a bojim se, co si o mne budou myslet :zed:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
2.2.17 09:12

Super deníček, já byla vždycky hubená, když mi bylo kdysi 18, tak se za mnou všichni otáčeli. Měla jsem dlouhý tmavý vlasy, modrý oči. Zamilovala jsem se ale do kluka, který mě nechtěl. Stále jsem přemýšlela čím by to mohlo být a napadlo mě, že je to mým nosem. Nikdy mi nikdo neřekl, že mám velký nos a přes to jsem se rozhodla pro plastiku. Všichni mě přemlouvali, rozmlouvali a já si stála za svým. Máma měla známé na ORL v nemocnici, tak se nakonec domluvilo, že mi nos odoperují tam. Bylo domluveno, že přijde plastický chirurg, kterého jsem nikdy před tím neviděla. On ale nepřišel. Zřejmě pro to, že jsem ho předem nevyhledala a nezaplatila mu. Do dnes si myslím, že je to ta nejlepší věc, co mě v životě mohla potkat, že nedorazil. Mám dvě kamarádky s plastikou nosu a obě před operací vypadaly o moc líp. Ono když se nos jen maličko upraví, tak je to ok a může to vypadat pěkně, ale když se komplet změní, tak je vždycky poznat, že je to plastika a že do toho obličeje nepasuje. U jedný z těch mých dvou kamarádek je to vždy to první, co si na ní lidi všimnou. Dnes jsem se svým zjevem spokojená. Musím, ale víc cvičit a míň jíst než kdysi :D Nos mi nepřijde nijak zvláštní. Dceři o vzhledu nic neřikám, ale občas mám problém jak se chová, nebo co jí třeba nejde. Dávám si na to pozor, ale stejně mi to někdy ujede a říkám jí to. Díky za deníček, budu se snažit víc :srdce:

  • Nahlásit
1834
2.2.17 09:29

Hezky denicek, bohužel i já mam takové rodiče :(

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
2.2.17 09:29

Měla jsem to take tak :-) a vlastně pořád mám…kalorickou tabulku v hlavě, několik plastických operací za sebou, v 15 anorexie, pak Bulimie, pak závislost na sportu… spustil to okamžik, kdy se muj táta jednou v létě podíval zhnuseně na mou sestru a pronesl „podívej se jakou ma velkou prdel!“ mě bylo 13 let a hruza z toho že by mi take mohla narust „taková hrozná“ prdel mě straší doted…vzápětí si táta našel mladou milenku s parametrama 170cm/40 kg a už to jelo… nejhorší bylo když jsem zhubla z 60 kg na 40kg, chrastila jsem kostma a táta s mamou misto aby si neco zjistili o anorexii mě denně akorát „povzbuzovali“ stylem : „fuj ty jsi hnusně hubená, nažer se, nikdy se Tě žadnej chlap nedotkne“..samozřejmě první chlap který o mě projevil zájem - to jsem byla uplně na větvi… živila jsem se i jako prostitutka protože mi to dělalo dobře když mi říkali cizi chlapi že jsem krásná, pěkná atd… nyní už jsem dospělá a vyrovnaná ženska, mám rodinu- čekám 2. mimino a co bylo- to bylo…člověk se muže poučit a nedělat stejne chyby na svých dětech..

  • Nahlásit
Anonymní
2.2.17 09:33

Taky jsem slychavala že má prdel jak valach, že se nevejdou do futer, že jsem jako hokejový brankář… Bla bla bla. Jediné, co se mě máma zastala bylo, že radši tlustší než anorekticku. A stejně mě nutila cvičit, chodit na kurzy a podobně.
Jinak slova mateřského typu jsem začala slychavat až po 22 letech. A to mi moc nepomohlo, když mi máma začala sislat do ucha. Fakt ne, naopak. Ale moje máma je spokojená, že jsem měla láskyplné dětství a já ji v tom nechavam. Na co jí kazit iluze :-D
Mámou ještě nejsem a myslim si, že každý by si měl do svého svědomí sáhnout sám, co je vína jeho a co prozivili ostatní.

  • Nahlásit
21391
2.2.17 09:48

Tak mně říkala máma, že mám postavičku do jazzu. Přitom jsem byla jen oplácná. V kombinaci s postavou přesýpacích hodin s větším vrškem asi nikdy nebudu vypadat jako pírko. S přijetím, že jsem ženská se vším všudy, jsem v pubertě dost bojovala a hrbila se. Trička s výstřihem nebo ty na tělo bych na sebe nevzala. Ale nikdo mě s tím nepomohl, prostě jsem se s tím musela srovnat.
Až budeš mít dceru (a ty ji mít budeš :mrgreen: ), určitě přijdeš na to, jak jí to nesnadné období ulehčit. Rozhodně je lepší poukazovat na to hezké, ne tvrdit dítěti, že je tlusté nebo ošklivé. Případně hloupé.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
2.2.17 10:23

Jo, to znám, částečně na vzhled, ale hlavně na to, co sestřenice a děti kolegů z práce všechno dokázaly (ve většině případů byli starší než já) a jak jsou úžasní, úspěšní, bohatí, mají skvělou práci… připadala jsem si blbá, neschopná a ještě hnusná a musím říct, že doteď to pokračuje a dá mi dost práce to házet za hlavu… člověk koupí nové auto, ale soused si koupil samozřejmě lepší a úžasnější a samozřejmě výhodněji a takové jsem si měla koupit a ne to, co jsme si vybrali atd. atd., barák mají všichni taky lepší a větší a vymakanější… a samozřejmě vychovanější a lepší a úspěšnější a úžasnější děti… jen doufám, že toto chování babičky moje děti nepoznamená, snažím se o to maximálně…

  • Nahlásit
14250
2.2.17 10:29

Krásně napsané. :palec: :palec: :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2.2.17 11:23

Jo jo, známe :) Přitom naše mamka nás miluje a udělala by pro nás cokoliv na světě, ale sama má mindráky ze svého vzhledu, které samozřejmě započala již babička… Je jedno, jak vypadám, naučila jsem se její názory nebrat vážně. Když jsem totiž přišla a například řekla, hele mám 2 kila nahoře, budu s tím muset něco udělat - odpovědí mi bylo neblbni, vždyť si hrozně hubená!!! Prosimtě kde máš ty 2 kila??? (Přitom u mé postavy je každé kilo znát :lol: ) a pak jsem přijela po nějaké době do Čech na týden k rodičům, (a zde v zahraničí jsem začala jíst krásně zdravě, více se hýbat, dala jsem se zpět do pucu ;) ) a první věta v kuchyni - no ty máš teda prdel… :lol: :mrgreen: Mamka čím je starší, tím víc tloustne, očividně jí to štve, ale šlehačky, dortíků a celého tohohle stravovacího stylu se vzdát nehodlá, tak si to holt léčí na mě… Jenže já už to pochopila a zareaguji zpětně tím, že si z ní v tu chvíli vystřelím a dám jí najevo, že je mi to putna a obě se nakonec vtipu smějeme a ona v tu chvíli pochopí, že řekla blbost :-) v té době 170 cm, 56 kg.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2.2.17 11:38

Hezký deníček. Snad bych jen dodala, že ani opačný extrém nepovažuju za správný. Možná bych celkově ubrala z hodnocení vzhledu a vyzdvihovala skutečné kvality, takové, které nejsou tak pomíjivé a lze na nich stavět skutečné sebevědomí - schopnost samostatného myšlení, humor, láska ke zvířátům, altruismus, autenticita apod.

  • Nahlásit
  • Zmínit
8100
2.2.17 11:41

Skvěle napsané.
Já se se spoustou věcí potýkám doteď též.
Když jsem si vybrala nový účes, první co jsem slyšela bylo. Nemysli si, že budeš vypadat jako ta modelka-nikdy mě to ani nenapadlo, nejsem blbá, abych si myslela, že když se vezmu stejný účes, budu vypadat jako někdo s jiným obličejem.
Ale překlad puběrťáka je tak asi- můžeš dělat co chceš, krásná nikdy nebudeš.
Nebo jsem měla přes 150 cm a sotva 40 kilo a každý den jsem jen slyšela, že bych na své postavě měla vylepšit to a to, že dopadnu jako zbytek rodiny(tlustší stehna, větší zadek při hubené postavě). Lidi já tehdy měla problém, že občas i xs mi bylo velké.
Dovedete si představit, že někdo s velikostí xs si myslí, že je tlustý, má velké břicho.
Je to směšné, měla jsem svým způsobem štěstí, že moje nejlepší kamarádka téměř zemřela na anorexii. Možná mě to zachránilo od něčeho podobného.
Ale ten pohled na sebe, že mám tendence roztrhat každou fotku, když si na ní připadám tlustá(v oblečení velikosti s), ten mi zůstal doteď.
Nechápu, jak může někdo vůbec uvažovat o tom, že tenhle typ výchovy může vůbec někomu prospět.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3544
2.2.17 11:59

@Pov
Teda to jsou naprosto příšerný a hulvátský poznámky. Neuvěřitelný. Držím palce, ať to dokážeš nadále pouštět uchem ven a nebo máš také právo to utnout. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1529
2.2.17 12:20

Krasne napsane :) zazila jsem to same :( taky mi rikali ze jsem tlusta a to jsem mela kolem 60kg :( ted mam bohuzel uz skoro 100 :( a sve dceri budu vzdy rikat ze je ta nejhezci na svete at vypada jak chce :-) A u te pisnicky kdyz ji slysim tak vzdy brecim :(

  • Nahlásit
  • Zmínit
Lenka 80
2.2.17 12:34

@Čičorečka presne tak. nemuzu nasi dceri rikat ze je krasna kulicka :-).kdyz bude mit problem (rada papa sladky) musime ji to rict :-) ale jinak ji rikame ze je krasna a sikovna holcicka :srdce:

  • Upravit
yse
838
2.2.17 12:56

@Urtica-dioica Myslím,že to je dobrý přístup, nicméně jsme ženský a ty prostě potřebují slyšet, že jim to sluší. S kamarádkou jsme se s blížící třicítkou shodly, že nám od našich mamin chybělo říct „Sluší ti to“ „Jsi hezká holka“. Že jsem si vlastně nebyly jiste jaké jsme (i když neurazely nějakými pripominkami),tak ta pochvala prostě chybela. A od koho jiného než od mamy by to mela holka slyset, aby uvěřila, že je to pravda.

  • Nahlásit
  • Zmínit
476
2.2.17 13:14

Výborný a pravdivý deníček :palec: Dávám plný počet bodů. Nejhorší je přesně ten popisovaný efekt, kdy se pak dívka setká s prvním frajerem, který ji řekne, že je pěkná a ona totálně ztratí hlavu, protože našla „světlou výjimku“ v davu, komu nevadí, že je přece tak strašně ošklivá a nemožná… a na problém je zaděláno raz dva…

  • Nahlásit
  • Zmínit
2194
2.2.17 13:19

„Teď jsem v 11 tt, přibrala jsem 1,5 - 2 kg. A štve mě to a nejvíc mě štve, že už nevím jestli zvracím kvůli tomu, že je mi zle nebo že se bojím, že přiberu. Bojuji s tím a opravdu se snažím. Ale je to pro mě hrozně těžké. Velmi mi pomáhá si zapisovat jídlo do kalorických tabulek a tak vidím černé na bílém, že se nepřejídám, že jím normálně.“
Je dobře, že se přes tabulky hlídáš, že víš, že jíš akorát a mám pro tebe dobrou zprávu. Nabraná kila v těhotenství můžes zase shodit a mít pěknou postavu. Některým holkám to jde skoro samo, jiné musí třeba víc zabojovat, ale dá se to. Ber to teď tak, že dočasně prostě přibíráš, je to v pořádku a až budeš po 6ti nedělí, tak si můžeš stanovit nějaký plán, jak to zase pomalu shodit..půjde to. Neboj se. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2.2.17 13:23

@yse Jasně, s tím určitě souhlasím :-)! Nemyslela jsem to tak, že by se to nemělo říkat vůbec, jen si myslím, že je dobré to s důrazem na vzhled moc nepřehánět (zvlášť u holčiček).
Mmch., mám kamarádku, které rodiče v dětství neustále tvrdili jak je krásná a „jako princezna“ a ta se mi přiznala, že když povyrostla a zjistila, že (vizuálně) není hvězda a že je spíš průměrného vzhledu, byla strašně naštvaná, že jí lhali :-).

  • Nahlásit
  • Zmínit
623
2.2.17 13:31

Konecne neco, co se da cist. Tematicky i stylisticky.

Mela jsem to velice podobne; je to az zarazejici, kolik nas takovych je. Doporucuju knihu, tusim, Proc jsou stastne deti stastne. Je tam prave krasne rozebrano, jak se to, co diteti dame verbalni i neverbalne najevo, projevi v jeho psychickem vyvoji. Nezda se to, ale ma na to vliv i pokec s kamaradkou u kavy, kdyz si mysli, ze deti neslysi;-)

Dnes, kdyz koukam na sve stare fotky, nechapu, kde je ten,,metracek",,,tlustoska s velkym frnakem a spicatou bradou" - jak o mne rikavali rodice. Kdyz uz mam sama dceru, nechapu, jak me vubec mohla matka nutit drzet dietu jiz v detstvi(od cca 8 let), kdyz na fotkach jsem vychrtla a to az do puberty, kdy jsem se zacla lehce zakulacovat.

  • Nahlásit
  • Zmínit
6083
2.2.17 14:24

Pěkně napsáno.
U mě to nebyly poznámky o vzhledu, ale o blbosti. A porovnávání s bratrem, který vystudoval gympl „s prstem v nose“ a udělal dvě vysoké.

Slíbila jsem si, že nebudu nic citlivého na holkách hodnotit.

Myslíte, že si to někdy rodičové uvědomí? Nechci, aby se omlouvali, ale jen… vlastně ani nevím, co bych chtěla.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2.2.17 14:42

@LucianS Tak to je opravdu smutné. Zřejmě projekce…

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
2.2.17 14:51

@Lada84 Děkuji za povzbuzení. Vím, že to zase shodím a vím i jak. Už jsem to jednou zvládla a zvládnu to kombinací každodenního cvičení, běhu a zdravé stravy znovu. Jenom je pro mě každá taková situace prostě těžká. Při tom hubnutí si hodně musím dávat pozor, abych nezklouzla k nicnejezení nebo zvracení. Ukočírovat to psychicky je horší než fyzicky. :nevim: Anonymní z 08:47

  • Nahlásit
2.2.17 15:49

Musím souhlasit u mě byly narážky na můj frnak, ale z toho si vždycky utahuji co víc si nesu od puberty kdy mi jedna štíhlá vyspotrovana spolužačka se štíhlýma nohama řekla že bych neměla nosit sukně že mám tlustá lytka a velká kolena je to už 12let a už 12let jsem na sobě neměla sukni a své nohy nenavidim. Nosim zásadně jen kalhoty a je fakt že v těch 14letech to u mě vyburcovalo to že jsem z 49/162 v té době shodila na 44kilo a stejně jsem se nesnášela. Ted mám 49-51/164 a nemám je rada stejne :zed:

Příspěvek upraven 02.02.17 v 15:52

  • Nahlásit
  • Zmínit
2194
2.2.17 17:20

„Ukočírovat to psychicky je horší než fyzicky.“ :nevim: Anonymní z 08:47

To určitě ano, ale jsou i podpůrné skupinky, kde se neodsuzuje, ale pomáhá. Jsem tady v jedné takové grupě na emiminu, kde se hubne zdravě (ne víc jak kilo týdně), radíme si s pohybem i jídelníčkem. Kdyby si chtěla, tak by tě určitě přibraly..Jsme obě +/- stejně daleko v těhotenství, tak když budeš chtít, tak se po 6ti nedělí můžeme „vyhledat“ a být v tom společně, ju? To zvládneme :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Pov
226
2.2.17 17:33

@Ajinka91 taky mam skaredy nohy, veprovy kolena, tlusty stehna. v prvaku, v patnacti, na zacatku rocniku, kdy jsme se teprve navzajem se spoluzakama po znavali mi jeden moc peknej spoluzak rekl, ze su odporna, ze mam lytka tlustsi jak kluk, ve me by se krve nedorezal, vsichni se na nas divali,trapas.ani nevim jak, ale dostala jsem ze sebe vetu „lepsi nez kdyz ma kluk nohy jak hajzlovej pavouk“,on je tak fakt mel, tenounky, zadnej sval :mrgreen: kazdopadne predlouho jsem si nesla mindrak ze svych lytek a nikdy se na ne nedivam zezadu, zepredu vypadaji jaks taks :lol: a sukne jedine pod kolena :lol: vite, moje babicka, sama festovni baba, vzdy rikava:„az prijde zla doba, tlusti zhubnou a hubeni zdechnou“-nechci se tim nikoho dotknout, jen ze mi to vzdycky prislo srandovni, ze i ta tloustka je nakonec k necemu dobra :mrgreen: celej zivot jsem bojovala s tim jak vypadam, v puberte se malovala jako devka, barvila si vlasy, zvracela jsem jidlo-to mi nastesti nevydrzelo, telo mi zvracet odmitlo, asi jsem v hlave nebyla dost presvedcena, ze mi to pomuze :nevim:,nemela jsem se rada, rezala jsem se, opijela, kradla, delala bordel-a vse jen proto, ze mi rodice mi lasku najevo nedali a ja tak kricela po jakekoli jejich pozornosti. uvedomila jsem si to az pred par lety.kdyz mi doslo, jak hloupy a malicherny je resit vzhled, kdyz je vase dite nemocny a nevite, jak na tom bude do budoucna.ted,i kdyz nejsem zadna modelina, jsem stastna, protoze jsem dokazala zapracovat na svym vztahu ke starsi dceri, ke ktere jsem se urcitou dobu chovala jako moje mama ke mne.ne ze bych ji rikala, ze je prase, je vizle :mrgreen: kazdopadne, u me byly problemy v hlave a svadela jsem to na vzhled. podle me, milujici rodic nepronese k malemu diteti zadnou z tech vet, co tu od nas vsech zaznely. zkratka proto, ze je to ani nenapadne ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
24572
2.2.17 17:37

Já řeči na můj vzhled a postavu slychavala od otce a přesně kvůli tomu jsem si nikdy nevěřila…pak když jsem se začala líbit klukům byla to zmena a dnes…o chlapi nouzi nemam a tohle své dceři rozhodne dělat nebudu. :palec:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Pov
226
2.2.17 17:50

Joo, a jeste sorry ze spamuju, ale vzpomela jsem si, jak mi tchan loni v lete rekl, ze jsem tlusta, ze pekna zenska vypada jinak a muj manzel jen sedel a nic nerekl :roll: pritom vypadam normalne, nikdy jsem nebyla hubena, ale nejsem ani tlusta, ten me dostal, jsem pak mela problem byt pred nim v plavkach :mrgreen: a svagrova mi to leto zase rekla, ze mam na svou postavu maly prsa, me malem odvezli, jsem se pak furt prohlizela :mrgreen: vzdyt na tom sakra nezalezi, dulezity prece je, jestli je clovek dobrej vevnitr, ta slupka je jen povrch.znam hodne krasnych a hodnych lidi, znam i krasny blbecky a do toho znam lidi, ktery jsem na prvni pohled taky povrchne zhodnotila jako nehezky a posleze, jak jsem je poznala, prestala jsem „nedostatky“ vnimat, protoze jsou to tak uzasni lidi, ze mi zacali pripadat krasni i vzhledem :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5995
2.2.17 18:28

Také mám od puberty (je mi 29) problém s jídlem. Pořád nad ním přemýšlím, kolik jsem toho zase snědla a co si dám příště nebo naopak jak dlouho zase nebudu jíst, abych to vyrovnala. Je to neustálý proud myšlenek o jídle a o mé postavě. Nejsem vyhublá, ale nemám ani nadváhu (63kg/172cm), mám menší prsa a větší zadek. Jsem šťastná, zdravá, milovaná, milující, moc dobřes i uvědomuju, že vzhled těla je hodně nedůležitý, jenže nevím, co s těma myšlenkama. A tak bych chtěla být po téhle stránce svobodná, mít stálou váhu a jíst, co chci a kdy chci. Nevím, jak na to a jestli to vůbec jde…

A k tomu mám ještě po tátovi hrbol na nose. Na základce se mě spolužačka zeptala, jestli jsem měla zlomený nos a od té doby se za něj neskutečně stydím. Ale můj muž má nos zase strašně veliký, tak si nemáme co vyčítat a jsme zvědaví, jaké nosy budou mít naše dcery :-D Dnes si ze svého vzhledu umím udělat legraci, jak z mého nosu, malých prsou, tak z velkého zadku. Jenže co s těma vtíravýma myšlenkama?

  • Nahlásit
  • Zmínit
7596
2.2.17 19:42

Uplne moje slova! Moje matka byla vzdy mala a tlusta a kdyz sem zacala. dospivat, tak se mi zacala posmivat jake mam prsa, a ze mi dole zacina rust spek, at zatahnu bricho a kdesi cosi..Sebevedomi na 100% mit asi nikdy nebudu, ae i tak s tim neustale pracuji. Svoji dceri, i kdyz jsou ji zatim 4 roky, rikam neustale jak je krasna, ma nejkrasnejsi oci, vlasky, je to princezna atd., protoze presne tohle chybelo mne od moji matky. Je to smutny, jak si ty zensky leci komplexy na svych detech a ani nepremysli nad tim, jake to ma nasledky…

  • Nahlásit
  • Zmínit
35471
2.2.17 19:58
:palec: :potlesk:
  • Nahlásit
  • Zmínit
2.2.17 20:09

@Karleon Jéé, taky mám nos jak Cyrano, s hrbolkem a ještě k tomu zakončený bambulí :-). Ten kupodivu nikdo z rodiny nekomentoval (velký nos je takový náš rodový znak, tak možná proto), zato na postavě (164 cm, 60 kg) a vlasech (řídké) si smlsli. Fakt je, že když se na to podívám zpětně, život a navazování vztahů mi, daleko víc než mé nedokonalosti, komplikovaly mé mindráky.

  • Nahlásit
  • Zmínit
11651
2.2.17 20:48

Amen :andel:

Ale ted mi reknete, jak se branit utokum vrstevniku? Ono uz i petilety deti celi tomu, ze nejsou podle meritek krasy (bryle, rovnatka, pihy, nekdo ma tloustku danou geneticky atd) :nevim:

  • Nahlásit
  • Zmínit
10302
2.2.17 21:11

Tak já od své mámy NIKDY neslyšela žádnou připomíku k mému vzhledu, spíše mě vždycky pochválila, jak mi to sluší.. Jinak já menší „šikanu“ pocítila spíše na střední, ale to kvůli tomu, že jsem až moc hubená, přitom mi nikde netrčely kosti, mám pěkný zadek i boky, jen nožky jsou hubenější.. A to vždycky bylo, ať si vezmu do kabelky cihly, jinak odlítnu, ať se najím, že jsem jak proutek.. Takže i to mně docela dost vadilo.. :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1880
2.2.17 21:22

Moje matka to nyní dělá i mým dospělým dcerám. Navádí mladší dceru, ať řekne sestře, že je tlustá a měla by s tím něco dělat. Že jako sestra by to prostě měla udělat. Přitom starší je po porodu a že má ještě nějaké kilo navíc ví asi nejlíp sama. A moje matka je obézní. Určitě by se jí líbilo, kdyby jí to někdo řekl. :,(

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
2.2.17 22:10

Dekuji za tenhle denicek! Uvazuji absolutne stejne… anorexii mam za sebou ( ve 13-ti letech ), az o desitky let pozdeji mi doslo, ze jednim ze spoustecu byly poznamky meho taty, ze mam velkou prdel, at s ni hybu… ( pozn. - 55 kg na 163 cm ) I pri 34 kg jsem si pak pripadala tlusta… a kolotoc hospitalizaci, psychologu a naslednych extremnich pribytku na vaze na Lexaurinech mi dost zamotal dospivani :-(… a moc dobre diky tomu vim, co nikdy sve dceri nereknu :srdce: ( radeji anonymne, rodinne vztahy bohuzel nepriznive :-( )

  • Nahlásit
Anonymní
3.2.17 08:06

Pěkný deníček. Nemohu vysloveně říct, že by mě rodiče kritizovali. Ale někdy se ke mně chovali troškou bezpohlavně. Mám totiž staršího bratra, po kterém jsem zdědila kde co. Přitom já si vysloveně zakládala na tom, že jsem holka. Trošku mě v pubertě potrápilo akné, no co řečí jsem si vyslechla jak je bratr nádherný a já taková no nevíme no. Bratr 180 cm já stěží 160 cm, takže neustále narážky na něco, co jsem nemohla ovlivnit. Extra následky to ve mně nezanechalo, nicméně to hlodalo. Naštěstí jsem v tomto ohledu nezažila šikanu a měla kamarádky, takže jsem si dokázala říct, že asi tak hrozná nejsem. Nicméně mám v hlavě zakořeněnou ostražitost a vysloveně si libuji v elegantním šatníku. Něco jako mikina a obyčejné triko by mi sebevědomí srazilo na bod mrazu.

  • Nahlásit

Všechny deníčky uživatele