Nesmíš na to myslet

My, které se snažíme už nějaký čas (marně) otěhotnět, to slyšíme od každého, kdo se o našem trápení dozví. A samozřejmě čteme i všude na internetu. Nesmíš na to myslet a pak to přijde samo. A přidají ještě příběh nějaké známé jejich známé, která otěhotněla, až když si pořídila psa, dala výpověď v práci, adoptovala si dítě atd.

Snažím se tedy myslet pozitivně a hlavně „na to nemyslet“. Poznamenávám, že v mém okolí o tom, že se snažíme o miminko, téměř nikdo neví. Ani z těch nejbližších.

Jenže ono se řekne nemyslet. O dětech, miminkách, těhotenství a všech těch radostech kolem se totiž baví snad úplně všichni. A aby toho nebylo málo, tak v našem domě má ordinaci dětská lékařka a ve vedlejším domě bydlí švagrová, která má zrovna malé miminko.

A takhle nějak vypadalo posledních pár dní:

Den 1
Máma slaví narozeniny, jdeme tedy společně na oběd. Mamka zrovna řeší to, že by chtěla udělat přestavbu chalupy. A plánuje, jak tam bude s (dosud imaginárními) vnoučaty a opět slyším, že to nemáme odkládat, že už nejsme nejmladší atd. Máma o našem problému neví a já nemám sílu jí to říkat, protože pak by se v tom furt šťourala.

Den 2
V práci, kde během posledního roku otěhotněla téměř každá žena v plodném věku, neustále narážím na nějakou těhuli. Jiný kolega zase řeší, jaký má koupit kočárek a pořád o tom nahlas mluví.

Večer mám trénink volejbalu. Přes léto porodily tři holky z týmu, jedna se na nás přišla i s malým podívat. Samozřejmě, že se nemohly nezmínit o tom, že jsem já určitě na řadě (taktéž neví o našich problémech, ale stejně tohle stále slyším… to je asi osud mladých manželů).

Den 3
Po práci mám sraz s kamarádkami, slavíme narozeniny jedné z nich. Ta kamarádka pracuje v jednom časopisu, který se věnuje dětem a maminkám. Takže se téma samozřejmě zase stáčí k těhotenství, porodům a výčtu všech v našem okolí, kterých se to týká.

Den 4
Tenhle týden mám těmi oslavami a setkáními úplně přeplněný, takže i tento den jdu na kafe s další partou kamarádek. Tohle jsou takové moje nejbližší holky a dlouho jsme se neviděly. Samozřejmě dojde zase na to téma (je to strašné, ale to se už holky fakt neumí o ničem jiném bavit???). A samozřejmě holky vyzvídají, kdy my už budeme mít děti.

Jo, jsem z holek nejstarší a jediná vdaná, léta pracující, takže se to z mé strany očekává. Tak jsem jim to tedy řekla, jak to máme. Vyslechla jsem si to staré známé „nesmíš na to myslet“ a pár příběhů o tom, kdy to nemyšlení zabralo.

Den 5
Dostala jsem menstruaci. A to mi připomnělo, že se kruh opět uzavřel.
Lepší začátek dne si nedovedu představit. Jinak na to ale vůbec nemyslím.
Jen cestou z práce procházím obchodním centrem a v rozhlasu pořád vysílají „Čekáte miminko? Navštivte náš obchod xxxx, kde koupíte stylové těhotenské a mateřské oblečení…“ Fakt.

Den 6
Na dnešek je plánovaná velká rodinná oslava z manželovy strany. Neúčastním se. Nějak na to nemám sílu. Trávit celý den s jeho rodiči a vidět, jak se rozplývají nad svou malou vnučkou, to je více než moje srdce aktuálně snese. Zůstávám tedy doma a pracuji celý den na zahrádce. Tam čas uteče. Vlastně to zahradničení je jediné, kdy fakt vypnu. Škoda, že už je podzim, teď už té práce tolik nebude.

Mohla bych takhle pokračovat dál a dál.

Zkrátka ono se řekne nemyslet.

Kdyby se nás na ty děti aspoň pořád někdo neptal…

Přečtěte si také

Život na vedlejší koleji (4. díl)

Život na vedlejší koleji (4. díl)
  • Anonymní
  • 09.05.26
  • 146

Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Petullka82
2156
9.10.15 01:26

Ahoj, někdy je problém i v podvědomí. Zkusila jsi třeba regresní terapii? Asi bych zkusila poléčit tělo a mysl, aby nebyl nikde žádný blok.
A jinak už nikdy nikomu neřeknu tu zmiňovanou větu! :mrgreen:
Mysli na to, jak k vám přichází děťátko a je-li to ve vašem osudu, přijde. Bude dobře :* :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Moruma
773
9.10.15 01:40

No a co to prostě rodině říct, když neví co vás trápí, tak jak mají vědět, že se tomu tématu mají vyhýbat..
Taky jsem si tři roky říkala, jak jsou všichni chytrý a jak na to nemám asi myslet, po třech letech nám řekli, že přirozeně to nepůjde, tak jsem to před ivf vypustila, vdala se a pak v době nejhorší týden po mámině smrti, jsem našla na testu //. Fakt v době kdy myšlenky na těhotenství byly úplně to poslední na co jsem myslela..

  • načítám...
  • Zmínit
samida
6350
9.10.15 06:29

Z vlastní zkušenosti si myslím, že je v „té větě“ kus pravdy a řekla bych, že to potvrdí téměř každá, co už se dočkala. Sama jsem 2 roky navštěvovala CAR (před tím rok a půl domácího snažení), počítáš cyklus, chodíš na injekce, na měření folikulů, víš přesně, kdy je ta nejlepší chvíle a přesto…nic. A to už jsem jednu dceru měla, chlap v pořádku, tak sakra, kde je ten zakopaný pes :think:. Pak se to nějak zašmodrchá, dceřina puberta, přípravy na IVF, nepovedený odběr vajíček a za 2 měsíce 9tt :srdce:. Pak už to šlo samo - viz. metřík ;). Držím pěsti :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Shield-maiden
16906
9.10.15 06:34

Měla jsem to podobně. I když do nás nikdo moc neryl. Ale vědělo se o mých dvou potratech, tak to všem došlo. Adoptovali jsme synka a slyšela jsem zase „ted jsi konečně šťastná“, „uvidíš, že do půl roku budeš těhotná“. Někdo tu sepsal deníček toho, co slyší bezdětné, prvo, druho matky, matky holek, kluků, dětí velkých, malých…okolí má pořád nějaké připomínky. asi aby řeč nestála.

  • načítám...
  • Zmínit
jakalm
1099
9.10.15 06:39

Rodině bych to asi naznačila ale nerikala na plno, ja mam syndrom polycystyckych vaječníku..takze na přirozené pocení hodně malá šance., (rok mi nepřišla sama od sebe ms, ovulace žádná) zmínila jsem se tchýni a každou návštěvu poslouchala jak to vypadá atd.. A s tim ze nemyslet na to.. Na tom neco opravdu je:)) chapu vas, my se snažili rok a pul a to je mi 23..a porad mi to někdo opakoval nebo rikal svoje rady jak na to..snažila jsem se bych v klidu, relaxovat.. nic.. Na jaře jsem si o tom promluvila otevřeně s pani co k ni chodím na masaze (věnuje se i částečně psychologii) ani to mi k miminku nepomohlo.. Na 1.8 jsem uz byla objednana do sanusu.. V červenci, když jsme měli s manželem výročí me vzal do kostela, kde na nas čekal farář co nas oddával a zopakoval nám slib.. A to bylo ono! Byla jsem uklidněna a spokojena.. Najednou jsem byla jeste vic než dřív ujistena ze mam skvělého a milujiciho manzela, myslela jsem jen na to a bum.. Za 4 dny moje prvni ovulace od vysazeni ant a ted jsem v 15.tydnu:)) takze hlavně byt spokojena sama se se ou, se svým vztahem a celkově.. To miminko k vam prijde.. A jednou se probudíte a jen si řeknete: ty jo ja jsem těhotná..ze dne na den se vam smutneni po miminku uplne obrátí:)) hodně stesti! :srdce:

Příspěvek upraven 09.10.15 v 10:05

  • načítám...
  • Zmínit
Lucie66
1671
9.10.15 06:56

Znam to taky jsem o svem trapeni nikomu nerekla a vytacelo me to do bela jak furt brebtaly uz bys mela.Ale nerada to uslysis otehotnela jsem po porizeni psa… :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
tralala123
253
9.10.15 06:57

Sama jsem na tom byla podobne, čekali jsme dva roky, myslela jsem na to porad. Kamkoliv moje cesta vedla myslela jsem na miminko, cely den 24 hodin v kuse. Nemyslet na to, kdyz se o neco takového snažíš nejde, proste at si rika kazdy co chce. Ale je pravda, jeden cas se to trosku ustálilo, nemyslela jsem tolik. A povedlo se to. Ale tu větu "Nesmis na to myslet " tak tu jsem fakt nesnasela a vedela, ze ji rika někdo, kdo si to neprozil.
Přeji brzy miminko, urcite se to povede. :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Cuddy
30928
9.10.15 07:32

Nejde na to nemyslet uplne, ale nemelo by ti to ovlivnovat zivot, viz. to odreknuti navstevy kvuli rozplyvani se tchanem nad vnuckou. Take zalezi, jak dlouho se snazite pocit potomka, on casem clovek proste tak nejak otupi.

  • načítám...
  • Zmínit
nezna_margarita
1178
9.10.15 07:34

Taky me stvaly otazky typu, tak co uz? Snazite se? Po dvou potratech jsme 3 roky nemohli pocit a uz jsme se vydali do CAR.Kdyz mi rekli, ze me ceka laparo, tak jsem se zasekla a rekla si, ze ted proste otehotnim a na zadnou operaci nejdu. Poprve jsem na to opravdu intenzivne a hlavne pozitivne myslela. A ono ehjle, fakt to zapusobilo a mam za sebou 1. screening. Takze prdlajz nemyslet, stejne to nejde, kdyz si to miminko prejes. Stejne to nekde v sobe mas, i kdyz se snazis na to nemyslet. Drzim pesti stesti, at se i vam brzy zadari.

  • načítám...
  • Zmínit
Pampeliskam
2290
9.10.15 08:04

Me se nikdo uz nepta. Napsala jsem 4 denicky, zverejnila a hotovo. Obcas se nekdo zepta tak co, jak to ted mate? Reknu, ze nas ceka vysetreni a podle toho se uvidi. Proste uz rikam pravdu. Na otazku co deti? Odpovidam ze prirozene mit deti nemuzu. Nikdo se pak uz nepta a chytry reci uz taky neposloucham.

  • načítám...
  • Zmínit
Akivasha
2299
9.10.15 08:16

Ono tak nejde o to na to nemyslet vůbec, ale spíše nepřemýšlet o tom určitým způsobem. Ale blbě se to vysvětluje, tak tu do toho nebudu rýpat :)

  • načítám...
  • Zmínit
Lůca212
32
9.10.15 08:24

Držím Ti palce, ať Vám to brzy dopadne :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
angellik23
2238
9.10.15 08:25

@Akivasha souhlasím s tebou ale bohužel si to člověk uvědomí az se zadari. Cesta je to dlouha a většinou začíná tak jak je popsáno v denicku :,(

  • načítám...
  • Zmínit
Solaris
4829
9.10.15 08:26

Pokud je nějaký zdravotní problém, tak můžeš nemyslet jak vzteklá a stejně to nepomůže.
Za IVFačky taky můžu říct, že na to opravdu v tu chvíli ani nemyslet nejde, a hele, taky už některé z nás otěhotněly, i když měly v hlavě jedno velké „chci“.
Takže hlavu vzhůru, pokud toto není deník po třech měsících neúspěchů, tak se na podobné rady vykašli :kytka:
(A mimochodem - přestože to holky v některých komentářích myslí určitě dobře a hezky, tak to neber vážně. Vidím tu přesně ukázky toho, co fakt slyšet nepotřebujeme 8) )

  • načítám...
  • Zmínit
marush85
160
9.10.15 08:40

Já s tou větou naprosto souhlasím, snažili jsme se 4,5 roku, fakt jsem to prožívala, pak jsem to vzdala. začala jsem shánět psa a když jsme si ho přivezli domu ( jeli jsme pro nej nakonec 200 km), zjistila jsem ten měsíc, že se to konečně povedlo :-)
rodina také pořád se vyptávala kdy už, teprve, když jsem jim řekla, že to nejde, už se neptali a moc to pomohlo.

  • načítám...
  • Zmínit
Majdina82
3074
9.10.15 09:29

Mluvíš mi z duše :zed:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
9.10.15 09:29

Myslet, ale při tom nemyslet

Něčím podobným jsem si taky prošla. Nekonečné snažení, IVF, cvičení, bylinky a jiné blbosti. Ale jednou mi má masérka řekla pěknou věc: Že se to povedlo, že jsem si to moc přála :)
Myslím si také, že mluvit o tom, jak to cítíš ty je také dobré a oprostit se od toho co si kdo a jak myslí. Protože horší než neplodnost je, neotěhotnět kvůli psychosomatyckým vlivům. A proto…
Netrapse tím a žij tím co moc chceš ;-)!!!
Držím palce. :palec:

  • Upravit
Lucia81
4671
9.10.15 09:37

Někdy je lepší o problému mluvit…on se pak člověk dozví taky, kolik lidí v okolí řeší to samé a jen tak by to nepřiznali…člověk zjistí, že v tom není sám, krom holek tady na emiminu. My čekali 3,5 roku a pomohli až doktoři.

  • načítám...
  • Zmínit
muffin81
254
9.10.15 09:51

@Solaris Naprosto souhlasím…já jsem rady typu…„hlavně na to nemysli“ poslouchala dva roky… Pak, po zjištění těch správných zdravotních problémů šla na IVF…myslela na to pochopitelně celou dobu (když víš, že teď ti dali dovnitř dali embryo…tak jak by na to člověk asi nemyslel)…no a byla jsem těhotná. Takže psychika se přeceňuje…někomu uklidnění pomůže…někomu uklidnění a nemyšlení prostě vůbec nepomůže a rady: děláš si to sama, protože na to myslíš…akorát zraňujou a stresujou. Já za dobu „snažení“ se vdávala, stěhovala, pořídila druhou kočku a stejně nic…a to si nemyslím, že jsem byla nějak posedlá, měřila teplotu, počítala ovulaci, honila manžela v ten správný okamžik do postele…:) Takže tě naprosto chápu…a ano…kecaj o tom uplně všude úplně všichni…to by člověk vraždil. Marně jsem se snažila vybavit, o čem jsem se bavívali před deseti lety…ale o miminech to vůbec nebylo. Do teď tyto diskuze nesnáším a ani neumím. Mám syna, zbožňuju ho…a co…to o tom musím pořád někomu vykládat. Takže všem chytrým se psama a podobným…nechte si to. Je fajn, že Vám to pomohlo…ale nechte si to :dance:

  • načítám...
  • Zmínit
Saroya
17629
9.10.15 09:58

Mně se dařilo na to nemyslet mnohem snáz /logicky/ u druhého dítěte. taky to trvalo, ale nějak jsem si byla jistá, že už k nám míří.

přeji, abys to čekání co nejlépe využila :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Martina D.
5707
9.10.15 10:49

Podívala jsem se do diskuzí, kam jsi přispívala, a zjistila jsem, že ti je teprve 27 a snažíte se teprve půl roku. Prosím tě neblázni, snažíte se opravdu chvilku a jsi mladá!!! Spíš bys měla zapracovat na své psychice, ta je podle mě tím hlavním problémem, do takového stavu upadají obvykle ženy po pětatřicítce a po více letech snažení.

  • načítám...
  • Zmínit
Tyrger
77
9.10.15 11:16

Když ono to „nesmíš na to myslet“ zdegenerovalo do jakéhosi lidového zaklínadla a bez kontextu už to nedává úplně smysl. :D

Z biologického hlediska - tělo je nejlépe připravené otěhotnět, když není ve stresu. Tím je myšlen „škodlivý“, chronický stres; stres z dobíhání autobusu nebo adrenalin z nově pořízeného štěňátka jsou z tohoto hlediska v pohodě. Když jsi frustrovaná, že nemůžeš otěhotnět, vytváříš v těle nový důvod, proč by mělo těhotenství zamítnout. Co z toho plyne?

Když máš kromě toho ještě nějaký jiný, zásadní zdravotní problém bránící početí, tak je z hlediska šancí nejspíš úplně fuk, jestli na to myslet budeš, nebo ne.
Pokud nemáš fyzický problém a myslíš na to, jak ti nejde otěhotnět, pak frustrace, zklamání a neštěstí obecně vysílají tělu signály „teď je nějaký problém, vajíčko nezahnizďovat!“.
Pokud nemáš fyzický problém a myslíš na miminko stylem „hrozně se těším, až to jednou přijde, bude tu super, zatím budu dělat tohleto a tuhleto“, negeneruješ stres - tělo si klidně vajíčko usadit nechá, protože pohoda a proč by ne, že jo.
Pokud nemáš fyzický problém a nemyslíš zrovna na miminka vůbec, protože musíš dodělávat státnice/stěhuješ se do jiného města/musíš měsíc hlídat sousedům smečku hafanů, nemáš čas přemýšlet o svých selháních - nevytváříš chronický stres (jen spoustu toho akutního) a tělo stejně jako v případě výše proti těhotenství nejspíš protestovat nebude.

Takžééé… v tvém případě bych navrhovala zkusit třeba nějaký urputně zajímavý koníček, který tě úplně pohltí. Nebo se zkusit smířit s tím, že zatím ještě ne, zatím užívat jiné stránky života a využít času, než otěhotníš - ale to už chce možná i psychologa. Pátrání po zdravotních příčinách nenavrhuju, páč jestli je to opravdu jen půl roku, jak píše kdosi nade mnou, tak je ještě spousta času, si myslím. Brala jsi antikoncepci? Čas, po který neotěhotníš, může tvoje tělo využít ke „vzpamatování se“ z HA - další pozitivum. :)

  • načítám...
  • Zmínit
ii12
117
9.10.15 11:22

Moc pěkný deníček! Úplně Tě chápu, tak jsem to zažila. Tedy to ne že bych nemohla otěhotnět, ale neměla jsem s kým, a všichni okolo měli děti a já nic. Takhle jsem přestala chodit na třídní srazy, protože všechny spolužačky, alespoň ty které přišly, byly šťastně vdané, živil je manžel, měly děti, o kterých pořád mluvily a strašně se divily, že já nejsem ani vdaná ani nemám děti.
Nakonce jsem se na poslední chvíli dočkala malé čertice.

Příspěvek upraven 09.10.15 v 11:24

  • načítám...
  • Zmínit
marmelada78
3157
9.10.15 11:27

Tak nevím, asi jsem jediná komu to, co popisuješ, připadá trochu divné. Mně bylo 33 když jsem byla stále bezdětná, 10 let se stálým partnerem (dnes již manželem), a NIKDO se mě nikdy neptal kdy budeme mít děti, ani kamarádky, ani rodina, nikdo. A to my jsme neměli dítě, protože se nám to „nehodilo“, a ne proto že by to nešlo.
Každopádně zakladatelko, věřím že v ten správný okamžik to přijde.

  • načítám...
  • Zmínit
zamlklinka
3271
9.10.15 11:35

Moc dobře to znám, nejvíc tyhle poznámky bolely po revizi o které téměř nikdo nevěděl… Někdo ti radil regresi, s tím bych si nehrála ani náhodou. Mně moc pomohla kraniosakralni terapie u fyzioterapeutky, vřele doporučuji! Moc držím pěsti, aby všechno dobře dopadlo a co nejdříve jsi mohla pochovat svoje štěstí :-)

  • načítám...
  • Zmínit
Fraisket
601
9.10.15 12:16

Také jsem tu větu nesnášela, 16 měsíců se snažila otěhotnět, prošla si ZT a revizí, vyzkoušela snad všechny rady ohledně otěhotnění, nešlo na to prostě nemyslet, když člověk tak moc chce a snaží se. Jenže pak jsem dostala od gynekologa žádanku na laparoskopii a s vědomím, že to bude běh na dlouhou trať, jsem myšlenky na dítě opustila. No, a 5 dní před operací jsem našla vytoužené dvě čárky. Fakt si myslím, že to bylo u mě hodně o psychice a přílišného snažení se. Jenže po boji je každý generál a vím, jak to bylo před tím ortelem laparo těžké. Drž se :pankac:

  • načítám...
  • Zmínit
cornaline
75
9.10.15 12:22

Ono se to dobře říká, ale hůř udělá a kdo to nezažil, nepochopí, v hlavě to prostě je. Já teda na to myslela neustále. Ale na druhou stranu, možná je i něco na tom, když člověk podvědomě „přepne“. Při KET mi Dr. říkal, že kvalita embrya nic moc, ať se na úspěch moc neupínám, tak jsem to tak i brala a hle, povedlo se a jsem teď v 15. týdnu :D
Držím palce, ať se brzo zadaří :)

  • načítám...
  • Zmínit
belladonna
8288
9.10.15 12:27

Klidně na to mysli. Když se pár snaží, tak na to nemyslet opravdu nejde. Ve všem máš pravdu. Já na to myslela úplně normálně, možná až příliš, zadařilo se. Podle mě to tím ovlivněno není. Tak držím palce, ať vám to vyjde.

  • načítám...
  • Zmínit
Pudloslava
43029
9.10.15 12:34

Skutecna snazilka kdykoli presne rekne, kolikaty je dc a zda je tento mesic sance :-)
O tom uz bylo napsano tolik, ze uz me to snad ani nebavi komentovat, jen strucne - nemyslet na to mozna pomaha, ale toho stavu nelze nijak cilene vlastni vuli dosahnout. Radit to je zbytecne a zranujici.

  • načítám...
  • Zmínit
A666
714
9.10.15 12:51

Njn, je fakt, že by se dost lidí mělo zamyslet a na takhle debilní otázky se neptat, protože jak můžeme vědět, že se dotyční o mimčo nesnaží a prostě to nejde? To, že se děti řeší v Tvém okolí, to neovlivníš, maximálně, kdybys jim řekla, jak na tom jsi a pak budou poskytovat nevyžádané rady. Ale alespoň se neptat by mělo být automatické - protože i kdyby ten pár problém neměl, tak co je mi do toho?

Ale faktem je, že to nemyslet funguje. Ale ono na to nesmíš myslet ani podvědomě, což se prostě ovládnout nedá. Někdy to je fakt až velký problém/velká změna, který zapůsobí na ženino podvědomí a pak to zabere. Ale cíleně se dle mého toho prostě dosáhnout nedá, protože už když si ženská říká, že na to nemyslí/nechce myslet, tak na to myslí… Takže asi spíš než říkat ženě, aby na to nemyslela by se mělo její okolí snažit jí dát nové podněty, aby na to nemyslela :) Ale samozřejmě ne ve stylu: „Pojeď se mnou na druhý konec světa, alespoň nebudeme myslet na to, jak Ti nejde otěhotnět“…
P. S. Ano, toto neplatí v případě konkrétních zdravotních problémů, kdy je prostě vyloučeno přirozeně otěhotnět.

Příspěvek upraven 09.10.15 v 13:02

  • načítám...
  • Zmínit
A666
714
9.10.15 13:05

@Martina D.
Podívala jsem se do diskuzí, kam jsi přispívala, a zjistila jsem, že ti je teprve 27 a snažíte se teprve půl roku.
je fakt, že tahle informace hodně mění vyznění deníčku… Snažit se půl roku ještě nic neznamená. Dle mého gynekologa je šance na otěhotnění v jednom cyklu při pravidelném styku cca 8%, takže po půl roce snažení to není ještě ani 50%! Takže můžeš být úplně ok, jen prostě ještě nevyšla statistika. Proto se nedaření početí řeší až po roce snažení, protože tehdy je ze statistického hlediska téměř 100% šance na otěhotnění a již je divné, pokud se to nezadařilo. Ale půl roku je z hlediska statistiky fakt nic…
Vyšilováním po půl roce snažení si opravdu jen zakládáš na psychosomatickou neplodnost… Zkus být víc v klidu a říct si, že se prostě nezadařilo ze statistického hlediska a začít nanovo s čistým štítem :)

Příspěvek upraven 09.10.15 v 13:06

  • načítám...
  • Zmínit
miruska11
1531
9.10.15 13:08

A co takhle to rodine rict? ja se snazila jen 3 roky a ke konci to uz vsichni vedeli. Ale dlouho jsem to tajila. A vsichni me moc pekne prekvapili, pomalu se preatqvqli ptat a spis rikali jak nam pomuzou financne aby jsme meli penize na nekolik pokusu ivf atd. No a me pomohlo na to Nemyslet :D po nekolika neuspesnych iui jsme se dohodli na ivf a jen cekali az to dostanu a budem moct zacit stimulovat. Ja na to nemyslela a rikala si ze pristi mesic uz konecne otehotnim a tenhle mesic na to nebudu myslet. Poprve za ty tri roky jsem se tesila na MS a ona mrcha nedorazila :nevim: :D :D snad budete mit i vy takove stesti, chce to najit si nejaky konicek, zabavu a opravdu to neresit.

  • načítám...
  • Zmínit
A666
714
9.10.15 13:09

@Tyrger
Jasně a detailně vysvětleno, na to není co dodat :)
Jen že pokud zakladatelka vyšiluje po půl roce nedaření se, kdy prostě z hlediska statisticky má jen 50% šanci být těhotná, tak si právě ten chronický škodlivý stres vytváří a nejspíše úplně zbytečně.

  • načítám...
  • Zmínit
Kintaro
193
9.10.15 13:28

Taky mě tahle věta hodně rozčilovala. A také o našem snažení prakticky nikdo nevěděl. Obdivovala jsem kolegyni, která o tom mluvila po celé firmě - tím pádem pak všichni věděli o o neúspěchu s IVF apod, to bych fakt nedala. Mně nakonec pomohlo, když jsem se jednoho dne večer podívala na rozespalého manžela a uvědomila jsem si, jak máme velké štěstí, že máme takový život, jaký máme. A že samozřejmě po dítěti strašně toužíme, ale nakonec bychom dokázali být šťastní i bez něj.
Jinak dotěrné dotazy a narážky jsem se naučila docela slušně odpálkovat. :) Brala jsem to jako naši soukromou věc. Nejsem ani trochu svěřovací typ a všichni to o mně vědí, takže to možná bylo snazší.
Každopádně držím palce. :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
Renaku
2235
9.10.15 13:31

Naprosto chápu, zažili jsme. Paradoxně jsem otěhotněla měsíc, co jsme si pořídili štěňátko :mrgreen: Takže to fakt asi pomáhá :think:

No každopádně my jsme už ty řeči od rodiny a známých nezvládali, takže jsme to řekli tak jak to bylo a hned byl klid a nikdo už nikdy nic neřekl! Takže se toho nebojte, ono vám dvěma to pomůže a ostatní si to můžou komentovat v soukromí ;)

  • načítám...
  • Zmínit
reinkarnace
4471
9.10.15 13:49

No..dočetla jsem..necháváš se tím asi dost unášet. téma děti je frekventované pořád stejně - i když jste se o dítě nesnažili - to téma tu bylo vždy a probíralo se ve stejné míře, jen jsi na to prostě teď vysazená, háklivá, citlivá… :nevim: radu nemám, my jsme problémy neměli, ale deníček na mě působí tak, že moc vyrovnaná aktuálně nejsi. Hodně štěstí do budoucna! :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
VeronikaD1993
9.10.15 14:01

Nevím proč naše tělo dělá často právě opak toho co chceme my. Já otěhotněla když jsem si jako pravý pesimista řekla, že i bez děti se dá žít a ten měsíc jsem si byla 100% jistá že těhu nejsem :nevim: Každopádně na tom nemyšlení něco je. Podle mě je lepší neříkat o snažení okolí, o to víc je pak (míle) překvapíš. ;)

  • Upravit
Zupa
2325
9.10.15 15:50

@Moruma Jako by jsem četla svůj příběh, taky se nám podařilo po skoro 3 letech a to přesně 10 dní po smrti mamky :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
alena36
1537
9.10.15 15:57

Já to měla taky tak. Furt mi nekdo říkal nemysli na to. Ale nešlo to. A pak sem odjela do lázní a v laznich zjustila, ze jsem těhotná. Já s diagnozou nepruchodneho jednoho a druheho odebraneho vaječníku. To mysleni je fakt prevít. Držím palce at to vyjde…

  • načítám...
  • Zmínit
oliii
6201
9.10.15 16:48

Přesně vím o čem mluvíš :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
9.10.15 18:00

Ty jo… jako bych to psala já. Já už jsem tedy ve fázi, kdy se vyhýbám oslavám i návštěvám.

přiznám se, trochu se mi ulevilo.

A opravdu tady platí to, že kdo nezažil, neuvěří.

Moc Ti /nám/ držím palce, aby už…

L.

  • Upravit
ladyjurasice
1095
9.10.15 18:05

Moc hezky napsane a souhlasim. Nam to taky nejak nejde. :,(

  • načítám...
  • Zmínit
macina25
2094
9.10.15 20:43

Nejde omlouvat lidi za hloupé otázky, protože se prostě nemají ptát. :cert:
Co je to za informaci? kdy budete mít dítě? co chtějí slyšet…za rok, dva, snažíme se, nesnažme…není to jedno? neptám se kdy budou děti, nebo kdy se budou brát, ikdyž jsou spolu už 10let, kdy bude druhé atd…bavím se tím co bylo, je a to co bude..tím se nechám překvapit…
jsem na toto alergická! dostávala jsem otázku kdy budete mít dítě cca 6let! a mimčo jsem přitom nechtěla. Až jsme k tomu dospěli, tak jsme si ji pořídili a je báječná :srdce: a ted co: kur. a další sada ptázek: kdy bude druhé?? :cert: :roll: :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
czaky
3099
9.10.15 23:17

Tenhle problem jsem sice nemela, ale jednoznacne si vetu „nesmis na to myslet“ pisu do seznamu vet "na zabiti :lol:. Za me osobne tam ja jeste mam:

  1. kdyz jsem se po porodu zoufale snazila rozkojit, vyzkousela vsechny babske, lekarske i laktacnich poradkyn rady a do toho me - hormonama rozbourenou na, pokraji silenstvi a zhrouceni trosku vsichni castovali vetou „my/vy jsme/jste taky vyrostli na sunaru“ :pocitac:…
  2. ted se potykam s rakovinou a s vetou „musis myslet pozitivne“ :zed: to je asi tak jako „nemysli na to“… jak to mam sakra udelat, kdyz prijde nikym nezvan strach?!
  3. a doufam ze timhle se nedotknu autorky denicku, ani nijak jinak neranim city - diky chemoterapii treba nebudu moci znova otehotnet. a reakce okoli? „dyt uz jedno mate“ „jsou lidi ktery nemuzou mit ani jedno“ :zed:

jo racionalne jsou vsechny ty vety pravdive, ale lidsky a empaticky fakt na zabiti :pankac:

Zakladatelce preju hodne lasky a zabavy pri tvoreni potomstva :hug: :kytka:…a trpelivost ;)

  • načítám...
  • Zmínit
veria
45689
10.10.15 00:03

Holka, mas hodne slabý nervy. Takhle vyšilovat po pul roce snažení, no nevim…

  • načítám...
  • Zmínit
Tšekkin Kulpa
760
10.10.15 10:14

Ahoj, dekuji vam za komentare. Pozitivni i negativni. Tak trochu jsem nektere reakce cekala.

Ja si tim denickem jen chtela vylet srdce, ze uz jsem proste unavena z toho jak se na to porad nekdo pta. Proste to tak je…staci nekomu rict, ze jsem vdana, tak se hned pta na deti, uplne automaticky.

A ano, je pravda, ze o miminko se snazime pul roku. Chci k tomu ale dodat to, ze po diteti touzim uz zhruba tri roky (cekali jsme az manzel dodela skolu, aby na sebe mohl prevzit roli zivitele rodiny, kterou jsem dosud mela ja). Ty roky, ktere predchazely tomu „snazeni se“ pro me byly narocne. A kdyz jsme najednou uz konecne mohli zacit, tak najednou nic. A to boli. To je myslim prirozena reakce, ze kdyz po necem celym srdcem touzime, ale nedari se nam to ziskat, tak ze nam to lame srdce :nevim:. Takze ja sice realne „pracuji na diteti“ pul roku, ale moje srdce tohle zpracovava tri roky.

Nemyslim si, ze bych vysilovala. Jen je mi proste smutno. Neni to tak, ze bych cele dny jen sedela a premyslela o tom, proc se mi nedari otehotnet. Jsem velmi aktivni clovek, kdybyste me znali, tak byste me presne takhle popsali. Vedle prace, ktera me hodne bavi, delam spoustu jinych aktivity od sportu pres hudbu po uceni se cizich jazyku. Pomaham v jedne neziskovce jako dobrovolnik a do toho pracuji na dodelavani bytu a ted me hodne chytla ta zahrada.

Ale je pravda, ze se proste casto tem myslenkam neubranim. Nemuzu si pomoc. A jak jsem zminila v denicku, tak se me na to navic vsichni temer porad ptaji nebo maji narazky. A driv se o detech v mem okoli opravdu tolik nemluvilo, protoze jsme byli mladsi a proste holky kolem jeste deti nemely. Resily se jine veci.

Vzhledem k tomu, ze v predchozich letech jsme nepouzivali HA (za cely zivot jsem ji pouzivala celkem tak dva roky, ale to uz je 4 roky zpatky), ale symptotermalni metodu (aka vypocet plodnych a neplodnych dnu), tak presne vim, kdy ovuluji a proto bych cekala, ze to proste pujde lepe. Cetla jsem, ze pokud je styk planovany na ovulaci, tak pokud zena behem pul roku neotehotni tak uz je to neobvykle. Coz mi nyni potvrdila i ma doktorka (kam pristi tyden jdu).

Takze asi tak.

A vy, holky, ktere jste na tom stejne jako ja, tak se drzte. Zvladneme to :srdce:

Příspěvek upraven 10.10.15 v 10:16

  • načítám...
  • Zmínit
pomenkova
26842
10.10.15 16:41

Ja ti to napisu z meho pohledu, mela jsme stavy jako ty, ale za nejak po 5 ti letech. Navstevy odrikani atd, to nema smysl.To co chces si na sebe v podvedomi privolavas, to se ti jen zda, ze ted se vsichni bavi o detech a urcite ti to nedelaji naschval. Jednou se tomu budes smat..
Naopak si myslim cim vic o tom zacnes mluvit, tim lip pro tvoji psychiku.
ja jsem jednou ten tlak nevydrzela a rekla jsme na novy rok preju si mit dite a od te doby jsme to zacala vse realizovat od doktoru po IVF atd, Sla jsme do toho..
No a co byli i neuspechy, ale nakonec se podarili obe deti prirozene..A to ze nemas na to myslet(tolik az nezdrave) nezlob se, je pravda..Moc si to beres, ne kazdy koho vidis s ditetem, ho ma tak snadno rychle jak si myslis ;) ;)
Preji brzske tehotenstvi :kytka: :kytka: :kytka:
Preju hodne stesti :srdce: A osvobod se sama od takovych zbytecnosti jako nejit na navstevu, si to blokujes ;)

  • načítám...
  • Zmínit
Mallorka
4535
10.10.15 18:46

Ahojky, je to těžké a chápu to, nesnášela jsem tyhle věty, byla jsem na ně přímo alergická, ale něco na tom bude a přiznám to i já (dva roky čekání na syna). Otěhotněla jsem dvakrát, z toho první potrat :,(, první jsem otěhotněla těsně potom, co jsme si pořídili štěně. O pejska jsem učila, venčila, spal se mnou, no prostě štěňátko, na nic jinýho jsem nemyslela a bác do 2 měsíců v tom, sice to nedopadlo a byla jsem hodně smutná, tak jsme jeli na dovču k moři, abysme se nějak z toho dostali a bác po druhý těhotná. Já jsem na ty věty byla alergická, ale mimču se prostě nechce do vynervený matky… Přeji moc štěstí, ono se to určitě povede.

  • načítám...
  • Zmínit
Janli
12.10.15 13:48

Jak já tě chápu! Při téhle větě jsem měla vždycky chuť řvát na toho, kdo ji vypustil z pusy. Byla jsem v hrozným stresu. O první dítě jsem přišla v šestým měsíci a o další jsme se pokoušeli dva a půl roku. Nakonec to vyřešilo IVF, o kterým jsem radši nikomu neřekla. Pořád se mě dokola někdo ptal jak to, že nemáme dítě, když jsem byla těhotná a kdy teda bude to další. A nejzáživnější byly komentáře k důvodu ukončení prvního těhotenství od lidí, co to tom neměli ani páru. Začínaly stejně - jedna moje známá… Přestala jsem chodit do společnosti, vyhýbala se kamarádům a změnila jsem práci. Nikoho přes třicet se zásadně na děti neptám. Mělo by z toho být pravidlo pro všechny. Když se mě někdo ptal - A co děti? Odpovídala jsem - Já nevím, mají si kde hrát?

  • Upravit
P12345
1236
14.10.15 12:57

Když jsme se s manželem snažili o mimčo, taky mě neskutečně ničily ty zkoumavé pohledy, ze kterých se dalo bez větší námahy vyčíst: „Je tak tlustá, nebo je těhotná?“ Rádoby vtipné poznámky stylu: „Tak co? Kdy do toho už konečně praštíte? Už jme vám ukázali, jak se to dělá, můžete si vzít příklad a šup, šup!“ HAHAHA! K popukáni. Neustálé dobře míněné projevy zájmu: „A co děti? Jste svoji, byt máte, práci taky, tak na co čekáte?“ Na zázrak! Chtělo se mi vždycky odseknout na podobně blbé dotazy.

Jednu dobu se mi už nechtělo ani vycházet z domu a to jsem si řekla dost. Kdo se mě od toho dne zeptal kdy hodláme založit rodinu, tomu jsem řekla, že už se nějakou dobu snažíme, ale nejde to, že nás čeká v blízké době několik vyšetření a pak pravděpodobně IVF. A požádala jsem dotyčného, ať se mě na to už neptá, že se snažím na to nemyslet a takové dotazy mě velice zraňují. Pokud se něco změní, tak se to určitě dozví. A světě div se, ono to pomohlo. Několik jedinců si sice neodpustilo soucitné pohledy, ale na ty se alespoň nemusí odpovídat.
Držím Vám pěsti!

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Co nikdy dcerám neříkat

Nastávající maminka