Co více si přát?
- O životě
- adajar
- 01.10.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Chtěla bych napsat o našem životě plném nástrah a kopanců. Vypovídat se a ukázat, jak to vidím já a třeba i někomu trošku vlít optimismus do žil. Píše se rok 2003 oslavila jsem své 18. narozeniny a poznávám svou největší lásku a oporu v životě (no, v té době jsem o tom ještě nevěděla).
Velice záhy jsme spolu začali bydlet a jako většina párů jsme se museli naučit jeden druhého respektovat. Proběhlo i pár hádek a skoro rozchod, kdy se přítel (říkejme mu David) rozhodoval, jestli mě má ještě rád. Ale jak vidíte, rozhodl se pro to být se mnou a pořídit si miminko.
Naše snažení začalo v roce 2007, hned po 2 měsících jsme otěhotněla a Davidovi to dala jako dárek k narozeninám. Byl listopad a čekali nás krásné Vánoce. Dohodli jsme se, že se v lednu vezmeme, dokud nebudu mít velké bříško. Ale co osud nechtěl, přesně 31. 12. 2007 měl přítel nehodu. Naštěstí ji přežil (a já shodou okolností jsem s ním odmítla jet) a byl zdravý, jen trochu vykulený.
Nastal náš den D, tedy svatba, 12. 1. 2008, byla jsem ve 3 měsíci. Moc jsme si svatbu užili a těšili se na naše miminko. V únoru jsme podstoupila amniocentézu (podezření na Downův syndrom). A 17. 3. jsem krásně oslavila narozeniny. O den později jsem začala krvácet a skončila jsme v krčské nemocnici s probíhajícím potratem (musela jsme počkat, dokud plod neporodím), ten den jsme se dozvěděli, že čekáme zdravého chlapečka. Byli to nejhorší noci v životě bez naděje, že můj chlapeček přežije, ale přitom žil a kopal. Dne 20. 3. 2008 jsme potratila ve 21. tt živého chlapečka, který pár minut po porodu umřel. Bylo to strašné a šílené, ale měla jsme tam pořád svou oporu, svého manžela a svého anděla strážného.
Po půl roce jsme se začali snažit o další miminko, ale nešlo nám to (psychika hraje obrovskou roli). Rozhodli jsme se koupit byt a přestěhovat se na Kladno (jak se říká, začít znova). Byt jsme koupili a v srpnu jsme se přestěhovali a začali rekonstruovat. Blížil se březen a já byla nervózní, jak zvládnu onen den, ale příroda mě překvapila a já 7. 3. zjistila, že čekám miminko. Moc jsme se těšili. Od začátku těhotenství jsem jen ležela a zvracela. Chtěla jsem věřit v úspěšný konec těhotenství, ale jak to tak bývá, nic není jednoduché. V 23+4 mi odešla zátka a letěla jsem do nemocnice (sice jsme si přišla jako největší hypochondr, ale co, strach je větší), kde verdikt zněl: otevřená na 2 prsty, vyklenující vak blan a hrozící předčasný porod. Okamžitě mě převáželi k Apolináři, kde mají neonatologii. Tam jsme 2v1 vydrželi ještě několik dní.
Náš malý syn se narodil 10. 8. 2009. Měřil 33 cm a vážil 880 g. Agar skóre měl 1-5-7. Já rodila s horečkou a malý chytil nějakou infekci. Tedy narodil se z infekcí, celkovou sepsí. Poprvé jsem ho viděla ráno a dost mě to sebralo, taková malá panenka, která se chvěje. To ani není možné, je to moje dítě? Ale byl to on. Moc jsme si uvědomovala, jaké problémy můžou nastat, ale musela jsem být moc silná, ten malý tvoreček mě potřeboval. Nebudu to víc popisovat, třeba někdy jindy v jiném deníčku. Bylo to nejhorší období v mém životě a prosili jsme jeho brášku, andílka, ať nám ho nebere a nechá nám ho na zemi.
Malého bojovníka jsme si domů odvezli 22. 10. 2009, byl to nejkrásnější zážitek. Ani cestou domů stres nepolevil, přišly neustálé návštěvy lékařů a kolotoč cvičení. První rok byl těžký, léky a taky problémy s kojením a nedonošeností. Rok malého bojovníka byl skoro za námi a utekl jako voda. Danýsek je opravdu veliký bojovník a v roce 2011 by již nikdo nepoznal, že je nedonošený.
Dnes jsou malému 2 roky a kousek. Je to neposedný nezbeda, který začíná mluvit ve větách, běhá a je moc chytrý a od léta je přes den bez plenek i na cestování. Čeká nás pár vyšetření a je více sledovaný, ale tohle je naše štěstí a vím, že má smysl si počkat. Třeba minulý týden nám ukradli auto a manžel měl problémy s prací. Vlastně se pořád něco děje, ale u koho ne. A vždy, když je mi nejhůř, kouknu na fotky, co všechno musel zvládnout můj syn. A vím, že všechno ostatní jsou jen blbosti, které mrzí, ale já mám největší štěstí na světě, a to zdravé dítě a zdravého milujícího manžela. Co více si přát?
Děkuji všem, kteří dočetli až sem. Nechci rady ani soucit, jen dodat pár lidem trošku optimismu. Aby věřili sami v sebe.
Přečtěte si také
Přítel ztratil práci a přestal o sebe pečovat. Začíná mi být fyzicky odporný
- Anonymní
- 08.06.26
- 5421
Dokud Lukáš pracoval, byl to skvělý chlap, se kterým byla legrace a navíc dobře vypadal. Ještě před pár lety mi ho kamarádky skoro záviděly. Měl energii, sportoval, zajímal se o svět kolem sebe a...
Apokalypsa jménem červen: Výrobky z odpadu o půlnoci a EduPage na infarkt
- Anonymní
- 08.06.26
- 699
Milé maminky, taky máte pocit, že červen vynalezl někdo, kdo upřímně, hluboce a z celého srdce nenávidí rodiče školních dětí? Protože já už regulérně melu z posledního a v kalendáři škrtám dny jako...
Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference
- SOVIČKA93
- 08.06.26
- 512
Sedím večer u čaje, za oknem se prohání letní vánek, a v hlavě mi zní věta, kterou jsem dneska slyšela snad šestkrát: „To by chtělo udělat.“ Ta věta ve mně spouští zvláštní alergickou reakci. Ne na...
Manžel mě vytáčí i tím, jak dýchá. Kam se poděl chlap, kterého jsem si brala?
- Anonymní
- 08.06.26
- 1580
Jsme spolu s manželem dvanáct let. Máme dvě relativně zdravé děti, hypotéku na krku, auto na leasing a... stereotyp tak hustý, že by se dal krájet motorovou pilou. Sedím v kuchyni, koukám na něj,...
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 4633
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Život v paneláku je peklo. Kvůli financím jsme museli prodat dům a teď trpíme
- Anonymní
- 07.06.26
- 3287
S manželem jsme krátce před důchodem. Děti nemáme a na dům se zahradou už jsme přestávali stačit. Jak finančně, tak fyzicky. Údržba byla rok od roku náročnější a náklady stále vyšší. Nakonec jsme...
SOS: Moje dítě smrdí jako pubertální tchoř a já jsem pro něj biologická hrozba!
- Anonymní
- 07.06.26
- 2386
„Mami, prosím tě, hlavně na mě nemluv před školou. A sundej si ten svetr, děláš mi takovou ostudu, že se chci propadnout do západního Německa.“ Tohle byla moje ranní facka od vlastního...
Instamatky vs. moje realita: Jsem kvůli vyhoření a jedné facce nejhorší máma?
- Anonymní
- 07.06.26
- 688
Znáte ten pocit, kdy se večer unavená na smrt svalíte do postele, otevřete Instagram nebo Facebook a tam na vás vyskočí ty dokonalé bioekorespektující matky? Ty, co mají doma naklizeno jako v...
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 8069
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3867
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...