Dcera mi lže stejně jako lhal její otec. Cítím to jako zradu

Dneska ráno mě to zase dostalo. Byla jsem už v práci. Voláme si po probuzení a já říkám: „Udělej myčku a ukliď si pokoj, jo?“ Ona na to sladkým hláskem: „Jasně, mami!“ Říkám si super, než přijdu domů, bude hotovo. Za dvě hodiny kouknu na Family Link – a co vidím? Hraje už 50 minut videohru! Volám jí a ptám se: „Uklízíš?“ „Jojo, uklízím, jen chvilinku jsem byla na mobilu,“ slyším v telefonu. Jenže já vidím přesně, co dělá. A mě to tak strašně štve.

Možná to jsou prkotiny, ale děje se to denně – lže o maličkostech. Ale už mi i zalhala o penězích, že nákup stál tolik a tolik, ale prostě nemohlo to být tak drahé… Tohohle se děsím, že už to není jenom vymýšlení si. Co bude následovat? Kouření, kluci?

Úplně se v tom topím. Nejde jen o to, že lže. Jde o to, co to ve mně spouští. Já jsem na lži strašně vysazená. Odjakživa. Moji rodiče lhali pořád – přede mnou, mezi sebou, všem. Celé moje dětství bylo jedna velká lež. Pak bývalý manžel? Podváděl mě a lhal tak, že by to mohlo jít do učebnice herectví.

Takže když slyším „Mami, já uklízím“, i když reálně vidím, že paří na mobilu, cítím se jako tehdy. Zrazená. Pitomý pocit, já vím, ale nejde to vypnout.

Přemýšlím, jestli nemám moc vysoké nároky. Je jí jedenáct, možná je to normální? Možná si prostě jen testuje hranice, nechce průšvih. Ale proč má pocit, že musí lhát kvůli každé blbosti? Je to proto, že jsem přísná? Nebo proto, že mám potřebu kontrolovat všechno, třeba přes ten Family Link?

Zkouším si to říct nahlas: Není to osobní. Nechce mi ublížit, jen chce mít klid. Ale sakra, jak ji to odnaučit? Jak jí vysvětlit, že pravda je vždycky lepší? Že mě nezabije, když přizná, že neuklidila?

Teď sedím a píšu, protože se bojím, že to jinak vyletí ven jako sopka. Možná začnu tím, že jí řeknu, proč mě lži tak bolí. Že to mám spojené s hodně bolestivými věcmi. Zítra zkusím jiný přístup. Bez výčitek, bez kázání. Prostě si o tom promluvíme. Držte mi palce.