Děti jsme odvezli k babičce. Pak jsme zjistili, že jsme zapomněli jednu věc

Dnes děti vezeme k babičce. Naše dlouho očekávaná chvíle, kdy jim dáme poslední pusy a celý týden budeme jen dostávat úsměvná videa a fotografie, na kterých se naše děti baví výlety s prarodiči, skotačí v bazénu a cpou se už čtvrtou porcí palačinek se skořicí.

Neskutečně jsme se na tento týden těšili. Je to naše opravdová dovolená. Taková ta, na které si odpočinete, protože nejste v permanentním pozoru, které dítě bude něco potřebovat.

Co tomu předcházelo je vám asi jasné. Z běžného provozu, kdy je nutné děti nasytit, obléct a zabavit hrou, která je po dvou minutách nepřestane bavit se jsem se jako mávnutím bičem dostala do hektického balení věcí od oblečení pro každou roční dobu po opalovací krémy s SPF 50 až 120. Jednoduše jsem balila tak, aby děti měly všechno a hlavně babička nemusela nic shánět v případě náhlé potřeby.

Když jsme tašky, které by lehce překročily i ten nejvyšší váhový limit letadlového zavazadla, konečně u babičky vyndali z kufru a předali společně s dětmi, přepadla mě druhá vlna ataky.

„Na co jsem zapomněla?“

Je téměř jisté, že něco v taškách chybí. Už dávno se netrápím myšlenkou, že správná máma myslí na všechno a nikdy nic nezapomene. Moc dobře vím, že to prostě se dvěma dětmi není možné. Co je ale důležitější, je to, co se vlastně zapomnělo zabalit. Nikdy to nesmí být něco podstatného. Je dovolené zapomenout jen věci zbytné či jednoduše nahraditelné či dokoupitelné.

Za těch několik rodičovských let jsem zjistila, že například kartáček na zuby seženete i v kempu na Sázavě nebo v kiosku se suvenýry. Co ale může být problém jsou boty. Nejen, že musíte sehnat správnou velikost, ale musí být také dítěti pohodlné, což si pojďme přiznat, je i za normálních podmínek oříšek. Boty jsem proto dneska kontrolovala třikrát.

V autě nám nezůstala ani zavazadla, ani žádné z dětí a tak nezbývá, než jim naposledy zamávat z okénka a rozjet se do vůně naší očekávané dovolené, jenže… Co teď budeme dělat?

Sedíme v autě, mlčíme a přemýšlíme, co najednou s volným časem. Myšlenky jsou stále ještě u dětí. Mám jemné nutkání otočit auto a jet za nimi, ale neudělám to. Za to se někde z hloubi dere obava, že vlastně s manželem nemáme připravený žádný plán.

Jak jsme na to mohli zapomenou?

Vlastně jsme tak úplně nezapomněli. Jen nás nenapadlo, že najednou můžeme cokoliv, ale na to cokoliv je potřeba řádná příprava. Zarezervovaný hotel, koupené lístky do divadla nebo na koncert nebo alespoň naplánovaná trasa na pěší výlet.

My sedíme v autě a teprve teď nám došlo, že na to nikdo z nás nemyslel.

Nemáme připravený žádný plán.

Přijíždíme domů trochu bez nálady. Vysedáme z auta a každý si jde po svém. Manžel rovnou do sprchy, já pro kafe.

Nakonec se oba scházíme na verandě. Nikdo z nás nemluví. Jen sedíme a koukáme do zeleně naší rozkvetlé zahrady. Z ulice k nám občas doléhají jemné zvuky projíždějících aut. Zpěv ptáků z okolních stromů je ale hravě přehluší.

Najednou to dává smysl. Teprve teď nám dochází, že nám tohle jako dovolená nejspíš bude stačit.

Největší luxus pro nás není půl roku zabookovaný wellness ani moře.

Je to ticho a klid.