Školka o prázdninách: Učitelka na mě zaútočila, že jen sedím doma na zadku

Pracuji na home officu. Na malé vsi se nic neutají, takže paní učitelky moc dobře vědí, že „sedím doma“. Už více než měsíc na mě den co den při předávání synů zkoušely různé narážky, abych kluky z prázdninového provozu odhlásila. Teď, když prázdniny oficiálně začaly, se ale stavidla jejich drzosti otevřela naplno.

Včera odpoledne jsem si šla pro kluky kolem půl čtvrté. Sotva jsem otevřela dveře, hned ve dveřích mě zablokovala starší paní učitelka.

„Maminko, vy si je opravdu nemůžete vyzvedávat po obědě?“ spustila na mě bez pozdravu s rukama v bok. „Nebo ještě lépe – proč si je nenecháte o prázdninách doma? Chudinky malý.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Paní učitelko, už jsem vám to vysvětlovala. Já normálně pracuji. Mám osmihodinovou pracovní dobu.“

„Prosím vás, jaká práce?“ mávla pohrdavě rukou, jako by pojem home office znamenal sledování seriálů. „Vždyť sedíte doma na zadku. To nemůžete mít ty kluky u sebe? O prázdninách by měly být děti s matkou, a ne strašit ve školce. My tu kvůli pár dětem musíme držet celou budovu.“

V tu chvíli se mi chtělo křičet. Generace téhle paní učitelky má zřejmě pocit, že když člověk neodpíchne kartu ve fabrice nebo nesedí v kanceláři v padesát kilometrů vzdáleném městě, tak vlastně nepracuje. Moje práce je psychicky nesmírně náročná. To, že nemusím ztrácet hodinu a čtvrt denně dojížděním do nejbližšího města, je sice luxus, ale neznamená to, že mám volno! Nemůžu pracovat, sjedávat schůzky, telefonovat s klienty a u toho vařit oběd, utírat zadky dvěma klukům a stavět s nimi lego.

Pořád dokola se trpělivě obhajuji a vysvětluji naši situaci. Manžel letos přes léto nedostal dovolenou vůbec. Já si beru čtrnáct dní, na zbytek doby, kdy bude školka úplně zavřená, máme vyjednané hlídání u mojí mámy, která ale ještě sama chodí do práce a nemůže si vzít volno na dva měsíce. Děláme maximum. Chápu, že by učitelky měly raději prázdno a volno, ale co mám proboha dělat? Spadnout z višně?

Moje děti navíc nejsou ve školce jediné a ani je nevyzvedávám jako poslední. Strašně by mě zajímalo, jestli tyhle řeči o tom, jak mají mít matky děti o prázdninách doma, poslouchají i ostatní maminky, které jezdí pracovat do města, nebo se tenhle psychický teror týká jenom mě, protože mám tu smůlu (nebo štěstí), že pracuji z domova.

Je mi z toho hrozně smutno. Člověk řádně platí školkovné, daně, snaží se vyjít vstříc, ale stejně je na vesnici za tu nejhorší, krkavčí matku, která se chce dětí zbavit, aby mohla „sedět doma na zadku“.