Dítě, co nikdy nevykoukne na svět

Probudila jsem se po tom, co mi začal zvonit budík. Další den, další povinnosti, hurá do práce. Něco bylo ale jinak. Nebylo mi špatně, nic mě nebolelo ani jsem nedostala ve 3 ráno žravou na kyselé okurky. Jen jsem prostě cítila, že je něco jinak. A taky jednodenní zpoždění mě docela překvapilo, doteď přesná nepříjemná několikadenní ženská záležitost mě nikdy nenechala čekat.

Manžel ještě spal, do práce vstával až později a nechtěla jsem ho ještě budit. Zatím nebylo ani kvůli čemu, že? Tak jsem čapla test, došla si na toaletu, provedla onen všem známý proces a čekala. Dálnice jak z Brna do Prahy. Ale bez výmolů, krásně rovná a jednoznačně průkazná. Vyběhla jsem do ložnice, vlezla ještě pod peřinu a říkám: Mám dvě čárky. Rozespalý chlap nechápal. Jako kde, na čem, proč, k čemu dvě čárky? Aha, musím to trošku rozvést. Na testu. Těhotenském. Objal mě a mně se už vůbec nechtělo vylézt a jet do práce.

Za dva týdny jsem volala k doktorovi na objednání. Sestřička „skorosousedka“ měla i takhle přes telefon fakt upřímnou radost, že se konečně povedlo.
Tak jdeme na to, kalhoty dolu a sem s tím zázrakem mezi nohy. Doktor hledá a říká, no těhotná jste, něco tam vidím, ale….

Ale dali jsme tomu ještě šanci, třeba byla ovulace později, třeba se jenom vyvíjí pomaleji, nebo jsem přišla moc brzo, nebo třeba jen blbnul ultrazvuk. Žádné srdíčko netlouklo, kromě toho mého, které bilo jak o závod, a ne a ne se zklidnit. Dostala jsem prášky, po kterých se mi chtělo strašně spát, ne že bych normálně nebyla unavená i tak a za týden znovu.

Nic, pořád stejné, ale vezmeme krev a uvidíme a možná příště už bude průkazka. Tak si říkám, že jinak by mi průkazku neslibovali, kdyby to vypadalo blbě. No nic, to čekání do další kontroly bylo snad nejhorší v mém životě, chtěla bych to urychlit, ale vím, že to nejde. Na nic jiného jsem nedokázala myslet jen na to malé a jestli roste.

Nerostlo, vzali mi krev ještě jednou a hladina hormonů byla nižší. Moje první těhotenství a skočilo dřív, než začalo. Prý se to může stát, když by hrozila nějaká genetická porucha, tak se tělo takto brání… Tak chci počkat, až si s tím tělo poradí samo, nebo chci do nemocnice? Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou, takže nemocnice. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit, nikomu říkat, co se mi stalo, ale nějak v práci musím říct, že budu týden mimo. Naštěstí měli kolegové pochopení a minimálně přede mnou to nerozebírali a nikdo se na to neptal. Nebyla jsem připravena o tom mluvit a jsem jim vděčná za to, že to nikdo pak nevytahoval. Možná jim to došlo, možná ne, nevím.

V nemocnici jsem ležela poprvé, všichni byli moc hodní, milí, měli pochopení a když jsem jim pak na pokoji po zákroku propukla v hysterický pláč, brečela celou cestu co mě vezli na můj pokoj a tam bulela ještě dobrých 5 minut, nikdo ani jen nezvedl obočí nebo protočil oči. Všichni věděli, proč tam jsem a že potřebuji nechat průchod emocím.
Každopádně, tohle je jeden z těch smutných příběhů, ale mám v zásobě na příště i jeden veselejší, takový ten, co mi před chvíli rozmatlal borůvkovou kaši po vlasech….