Doma po operaci
- Rodičovství
- mimiško
- 10.04.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
K sepsání deníčku mě vede několik důvodů. Tím prvním je, že bych hrozně ráda poděkovala všem, kteří mě a mého synka drželi nad vodou, když jsme čekali na operaci hlavičky (viz předchozí deníček), zejména pak nejúžasnějším maminkám z naší skupiny, děkuji holky! Druhým důvodem je, že nedokážu zapomenout na ty hrozné dny, které jsme v nemocnici trávili, doma je toto téma tabu, údajně aby se zapomnělo, ale to mi nějak nejde, když vidím toho broučka a jeho jizvu.
Vzhledem k tomu, že operace měla již 11. ledna tohoto roku, tak jsme mohli mít všechno dávno za sebou, ale Petříček dvakrát onemocněl, potom neměli dostatek jeho krve a náš úžasný stát vymyslel, že rodiče nesmí dávat krev svému dítěti, tak se čekalo na krevní banku.
Přes všechno jsme nakonec 12. 3. Nastoupili do nemocnice a operace byla 13. 3. V neděli jsme ráno přijeli, ubytovali se a pak mi broučka oholili dohola. Ty jeho krásné vlásky tak smutně padaly na zem, no řvala jsem i s ním. Pak nás čekali odběry, to mě sestry vyhodily z vyšetřovny, že mi pak malého přinesou, no trvalo jim to přes půl hodiny, jen jsem slyšela strašný křik a myslela na to, co se bude dít v pondělí.
Noc byla pro Petříčka klidná, prospal ji celou, ale od tří od rána jsem měla zakázané ho nakojit, takže jsem ho přes 8 hodin musela držet o hladu, než si pro něj přišli. Pak šlo ale všechno hrozně rychle. Maminko, miminko si dejte do postýlky, jede se na sál. Tak jsem poslechla, ale ten vyčítavý pohled broučka nikdy nezapomenu. Měla jsem dovolené doprovodit ho k sálu, tak jsem šla vedle postýlky, držela Petříčka za ruku a on se na mě smál. U sálu jsem mu mohla dát naposledy pusinku a pohladit ho a odvezli mi ho. Už jsem jen slyšela pláč, jak mě volal. Operace trvala přes 4 hodiny.
Hodinu potom, co se zavřely dveře od sálu, jsem nevydržela a šla se k němu podívat, slyšela jsem nářek, jak tam plakal… bylo mi ještě hůř, takový strach jsem ještě nezažila. Nechápala jsem, proč pláče, jak to, že nespí a napadaly mě strašné myšlenky, že ho málo uspali a teď leží s otevřenou hlavičkou. No prostě jsem se sesypala. Po 4,5 hodinách přišla doktorka, že už skončili, ale za malým nemůžu, zatím, že nejdřív tak za 3 hodiny.
Verdikt zněl, že to Petříček zvládl v pořádku, ale jak byl vystresovaný, tak ho nedokázali přes hodinu uspat, nemohli najít žádnou žílu. Při operaci zjistili, že měl již utlačovaný mozeček, konkrétně bílou kůru mozkovou, která pomáhá učit se novým věcem. Teď nikdo neví, jestli to bude mít nějaké následky nebo ne, údajně budeme čekat.
Když už minula doba, po kterou jsem mohla konečně jít na JIP, utíkala jsem tam… ať se na mě lidi dívají jak na blázna, musela jsem ho vidět. Ten pohled byl ale šílený, můj malý mazlíček tam ležel napojený na přístrojích, tak malinký a bezbranný, těžce dýchal, ovázanou hlavičku. Na oddělení JIP jsem byla každou chviličku, kdy to šlo, hodněkrát i usnula nad postýlkou a sestry mě vyháněly vyspat se, ale já jsem nemohla. Kdykoliv jsem přišla, zvýšil se mu tep, když jsem mu zpívala, i ze spaní reagoval.
Když se začal probouzet, zkoušela jsem ho nakojit, ale absolutně nic nejedl, za 4 dny vypil jen 50 ml a i to vyzvracel. Navíc mu začaly selhávat ledviny, nečural, protože neměl co. Musela jsem seřvat doktora, ať konečně něco dělají, že už nechci slyšet, že to budou sledovat. Na druhý den navíc strašně opuchl, nic neviděl, pusinku skoro neotevřel, byl to nestrašnější pohled, jaký jsem kdy zažila.
5. den mi ho však dali na pokoj, že se mu u mě bude dařit lépe, a naštěstí to tak bylo, sice mi zvracel antibiotika, ale začal se lepšit a papat. Otoky zmizely 8. den po operaci. Celou dobu to nesl strašně statečně, nestěžoval si, a i když skoro neviděl, měl náladu na to si hrát, ale to až ten 5. den, když už jsme byli zase spolu.
Nikdy, nikdy jsem nezažila takový šílený strach a beznaděj, takovou úzkost a bolest. Nevím, proč zrovna nás tohle potkalo, ale je to za námi a nezbývá než zapomenout. Jenže jak, když nikdo nedokáže říci, jestli to bude mít následky nebo ne.
Teď už nám všechno připomíná jen jizva přes celou hlavičku od ouška k oušku.
Děkuju všem, že nás podporovali a že dočetli až sem. Moc děkuji!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 215
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 173
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 325
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 142
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 108
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 17635
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2368
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2567
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2284
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1519
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Moc držím pěsti, aby vše bylo v pořádku!!! 
ale snad bude uz vse dobre!
