Doma po operaci
- Rodičovství
- mimiško
- 10.04.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
K sepsání deníčku mě vede několik důvodů. Tím prvním je, že bych hrozně ráda poděkovala všem, kteří mě a mého synka drželi nad vodou, když jsme čekali na operaci hlavičky (viz předchozí deníček), zejména pak nejúžasnějším maminkám z naší skupiny, děkuji holky! Druhým důvodem je, že nedokážu zapomenout na ty hrozné dny, které jsme v nemocnici trávili, doma je toto téma tabu, údajně aby se zapomnělo, ale to mi nějak nejde, když vidím toho broučka a jeho jizvu.
Vzhledem k tomu, že operace měla již 11. ledna tohoto roku, tak jsme mohli mít všechno dávno za sebou, ale Petříček dvakrát onemocněl, potom neměli dostatek jeho krve a náš úžasný stát vymyslel, že rodiče nesmí dávat krev svému dítěti, tak se čekalo na krevní banku.
Přes všechno jsme nakonec 12. 3. Nastoupili do nemocnice a operace byla 13. 3. V neděli jsme ráno přijeli, ubytovali se a pak mi broučka oholili dohola. Ty jeho krásné vlásky tak smutně padaly na zem, no řvala jsem i s ním. Pak nás čekali odběry, to mě sestry vyhodily z vyšetřovny, že mi pak malého přinesou, no trvalo jim to přes půl hodiny, jen jsem slyšela strašný křik a myslela na to, co se bude dít v pondělí.
Noc byla pro Petříčka klidná, prospal ji celou, ale od tří od rána jsem měla zakázané ho nakojit, takže jsem ho přes 8 hodin musela držet o hladu, než si pro něj přišli. Pak šlo ale všechno hrozně rychle. Maminko, miminko si dejte do postýlky, jede se na sál. Tak jsem poslechla, ale ten vyčítavý pohled broučka nikdy nezapomenu. Měla jsem dovolené doprovodit ho k sálu, tak jsem šla vedle postýlky, držela Petříčka za ruku a on se na mě smál. U sálu jsem mu mohla dát naposledy pusinku a pohladit ho a odvezli mi ho. Už jsem jen slyšela pláč, jak mě volal. Operace trvala přes 4 hodiny.
Hodinu potom, co se zavřely dveře od sálu, jsem nevydržela a šla se k němu podívat, slyšela jsem nářek, jak tam plakal… bylo mi ještě hůř, takový strach jsem ještě nezažila. Nechápala jsem, proč pláče, jak to, že nespí a napadaly mě strašné myšlenky, že ho málo uspali a teď leží s otevřenou hlavičkou. No prostě jsem se sesypala. Po 4,5 hodinách přišla doktorka, že už skončili, ale za malým nemůžu, zatím, že nejdřív tak za 3 hodiny.
Verdikt zněl, že to Petříček zvládl v pořádku, ale jak byl vystresovaný, tak ho nedokázali přes hodinu uspat, nemohli najít žádnou žílu. Při operaci zjistili, že měl již utlačovaný mozeček, konkrétně bílou kůru mozkovou, která pomáhá učit se novým věcem. Teď nikdo neví, jestli to bude mít nějaké následky nebo ne, údajně budeme čekat.
Když už minula doba, po kterou jsem mohla konečně jít na JIP, utíkala jsem tam… ať se na mě lidi dívají jak na blázna, musela jsem ho vidět. Ten pohled byl ale šílený, můj malý mazlíček tam ležel napojený na přístrojích, tak malinký a bezbranný, těžce dýchal, ovázanou hlavičku. Na oddělení JIP jsem byla každou chviličku, kdy to šlo, hodněkrát i usnula nad postýlkou a sestry mě vyháněly vyspat se, ale já jsem nemohla. Kdykoliv jsem přišla, zvýšil se mu tep, když jsem mu zpívala, i ze spaní reagoval.
Když se začal probouzet, zkoušela jsem ho nakojit, ale absolutně nic nejedl, za 4 dny vypil jen 50 ml a i to vyzvracel. Navíc mu začaly selhávat ledviny, nečural, protože neměl co. Musela jsem seřvat doktora, ať konečně něco dělají, že už nechci slyšet, že to budou sledovat. Na druhý den navíc strašně opuchl, nic neviděl, pusinku skoro neotevřel, byl to nestrašnější pohled, jaký jsem kdy zažila.
5. den mi ho však dali na pokoj, že se mu u mě bude dařit lépe, a naštěstí to tak bylo, sice mi zvracel antibiotika, ale začal se lepšit a papat. Otoky zmizely 8. den po operaci. Celou dobu to nesl strašně statečně, nestěžoval si, a i když skoro neviděl, měl náladu na to si hrát, ale to až ten 5. den, když už jsme byli zase spolu.
Nikdy, nikdy jsem nezažila takový šílený strach a beznaděj, takovou úzkost a bolest. Nevím, proč zrovna nás tohle potkalo, ale je to za námi a nezbývá než zapomenout. Jenže jak, když nikdo nedokáže říci, jestli to bude mít následky nebo ne.
Teď už nám všechno připomíná jen jizva přes celou hlavičku od ouška k oušku.
Děkuju všem, že nás podporovali a že dočetli až sem. Moc děkuji!
Přečtěte si také
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 318
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
Přítelův syn ubližuje mojí dceři. Výchova problémového dítěte je noční můra
- Anonymní
- 12.05.26
- 166
Po rozvodu jsem byla s Maruškou nějaký čas sama. Před dvěma lety jsem potkala Lukáše a hned jsme si padli do oka. Po pár měsících jsme spolu začali bydlet. Já mám desetiletou Marušku ve vlastní...
Přítel je finančně negramotný. Utrácí za hlouposti a já počítám každou korunu
- Anonymní
- 12.05.26
- 168
Tomáš byl vždycky člověk, který si rád dopřával. Co vydělal, to utratil. Když jsme byli jen my dva, ještě to nějak fungovalo. Já měla svůj plat a on svůj. Jenže pak se nám narodila Rozárka a já...
Ukončila jsem vztah s milencem kvůli rodině. Teď mi dělá ze života peklo
- Anonymní
- 12.05.26
- 179
Karla jsem poznala v době, kdy nám to v manželství s Petrem dost skřípalo. Byla jsem ráda, že jsem se mohla odreagovat, a mladší přítel mi navíc velmi lichotil. Jenže zatímco pro mě to byla spíš...
„Uteč, on tě zničí,“ varovala mě tchyně. Já jí ale nevěřím
- Anonymní
- 12.05.26
- 258
Vždycky jsem si myslela, že scény jako z psychothrilleru se dějí jen ve filmech. Že když potkáte násilníka, poznáte to podle jeho zlého pohledu nebo hrubého chování. Jenže Marek byl jiný. Citlivý,...
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 5850
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
Přistihla jsem tchyni, jak se hrabe v našich věcech. A nebylo to poprvé
- Anonymní
- 11.05.26
- 5453
Myslela jsem si, že jen zbytečně plaším a některé věci si možná namlouvám. Pak jsem ale přistihla tchyni přímo při tom, jak se hrabe v našich věcech, a došlo mi, že to rozhodně nebylo poprvé. Od té...
Myslela jsem si, že je problém ve mně. Ve skutečnosti mě podváděl celé roky
- Anonymní
- 11.05.26
- 1788
Dlouho jsem si říkala, že jsem jen přecitlivělá, žárlivá a zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou. Když jsem ale náhodou narazila na důkazy, došlo mi, že moje intuice nelhala a že jsem jen byla...
Život s rodiči v jednom domě, kteří spolu léta nemluví, se stal peklem i pro nás
- Anonymní
- 11.05.26
- 1099
Když jsem byla malá, naši se pořád hádali. Bylo mi jasné, že jednou půjdou od sebe. Jenže máme obrovský dům, do kterého by se vešly tři rodiny. A rodiče se jednoduše rozhodli, že tam zůstanou oba,...
Život na vedlejší koleji (5. díl)
- Anonymní
- 11.05.26
- 538
V úterý večer jsem před zrcadlem strávila víc času než za poslední tři roky dohromady. Zkoušela jsem si snad deset outfitů, než jsem skončila u těch černých šatů, o kterých jsem minule psala.
Moc držím pěsti, aby vše bylo v pořádku!!! 
ale snad bude uz vse dobre!
