Dopis pro Tebe

Dlouho jsem v sobě hledala odvahu, abych Ti napsala a vyjádřila všechno, co mám na srdci...

*

Holčičko naše, Andílku,
nikdy by mě nenapadlo, že Ti někdy budu psát tyhle řádky…
Myslela jsem, že tady s námi zůstaneš celý náš život, že budeme rodina, poznáš naše dva chlupáče, budete parťáci a ty s nimi budeš vyrůstat, všechno je ale jinak a my si Tě ani nemohli pochovat…

Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem zjistila, že Tě čekám. Jeli jsme s Tvým tatínkem pro novou kuchyň a celou cestu jsme nemluvili o nikom jiným. Řešili jsme, kdy se narodíš, jak se budeš jmenovat a jestli to vůbec zvládneme, i když jsi byla plánovaná, ale možná až moc. Snažili jsme se to moc neprožívat, protože už jednou jsme byli zklamaní, ale definitivně jsme se rozhodli, že si Tvoje pohlaví necháme jako překvapení.

Před první kontrolou jsem musela na pohotovost, začala jsem krvácet a myslela, že o Tebe přijdeme, naštěstí bylo všechno v pořádku a na kontrole u paní doktorky už jsem viděla tlouct Tvoje srdíčko. Nemohla jsem tomu ani uvěřit, že ve mně rosteš a bude z Tebe jednou opravdový člověk. Všechny další kontroly probíhaly v pořádku a my se na Tebe začínali opravdu těšit. Na velký ultrazvuk jsme šli oba dva, tatínek Tě viděl poprvé a nemohl tomu věřit, jak jsi opravdová, že vypadáš jako zmenšený človíček, nasmáli jsme se, jak tam sebou házíš a nechceš spolupracovat. Na kontrole bylo všechno v pořádku, nejkritičtější období bylo za námi a my se na Tebe těšili už bez větších obav.

Oznámili jsme Tvůj příchod našim rodinám na Vánoce, všichni se těšili stejně jako my. Po všech návštěvách jsme se smáli, že to jsou naše poslední Vánoce ve dvou, jak moc jsme se pletli…

Přivítali jsme nový rok 2020 a čekali, co všechno nám přinese a jak to zvládneme, ani jsme neměli tušení, jak moc dostaneme naloženo na naše bedra a kolik ran dostaneme do našich srdcí. Hned na začátku roku jsem Tě začala cítit v břichu, jak na mě jemně ťukáš, jako by mě zevnitř oždibovala nějaká malá rybka. Byl to zvláštní a zároveň příjemný pocit, že jsi skutečná a tak blízko.

Bylo úterý a já začínala mít pocit, že není všechno v pořádku, zvláštně mě pobolívalo břicho, ale nechtěla jsem si nic připouštět. Těsně před půlnocí mi ve sprše najednou odtekla plodová voda a já věděla, že o Tebe přijdeme a už se s tím nic nedá udělat. Cestu do nemocnice mám jako v mlze a tam mi potvrdili, že se jedná o plodovou vodu, a tak mi zhasla i sebemenší naděje na zázrak. Na ultrazvuku jsem Tě viděla naposledy, ještě Ti z posledních sil tlouklo srdíčko, bojovala jsi, ale nikdo Tě už nemohl zachránit, bez vody bys u mě v břichu nemohla žít.

Celou noc jsem probrečela a nemohla uvěřit, že je po všem, že si Tě neodvezeme domů, nikdy Tě neuvidíme vyrůstat, i když Tě musím porodit. Ten den šlo všechno tak rychle, nechtělo se Ti na svět, tak jsem dostala první tabletku, za pár hodin druhou a pak se všechno dalo do běhu, fyzická bolest nebyla to nejhorší, nejvíc jsem trpěla uvnitř, protože jsem věděla, že neuslyším Tvůj křik ani pláč a neuvidím, jak kopeš nožičkama a hýbeš ručičkama.

Narodila ses ve středu 15. ledna, to ticho bylo nekonečný a ubíjející, nezmohla jsem se na nic, jen mi tekly slzy, ani jsem se na Tebe nedokázala podívat, nenašla jsem v sobě dost sil, abych čelila svýmu největšímu selhání v životě, že jsem Tě nedovedla ochránit, být Tvým útočištěm, dokud nevyrosteš, nebudeš moct sama dýchat a žít na našem světě.

Chtěla bych se Ti tak moc omluvit, že jsem Tě nechala odnést v té hrozné plastové lopatce bez jediného slova rozloučení, bez pohlazení, bez objetí, že jsem Ti nevěnovala ani sebemenší pohled, protože jsem si nechtěla přiznat, že je to všechno skutečnost, myslela jsem, že to pro mě bude takhle jednodušší, ale není… Neuběhne den, kdy bych si nevyčítala, že jsem Tebe – moje dítě nechala odnést jako kus masa, jako bys ani nebyla člověk, jako bych se Tě chtěla zbavit, zbavit se toho selhání, té bolesti, co jsem měla uvnitř sebe, ale ta bolest se nezmenšila, zůstaly jenom výčitky a pocity viny, že jsem tohle neměla dopustit, takhle se nechová máma.

Prosím, odpusť mi, že jsem nedokázala být mámou, když jsem jí být měla, že jsem selhala, když jsem Ti měla být nablízku, že jsem Tě nedokázala ochránit, když jsi to ode mě nejvíc čekala. Ale chci Tě ujistit, že jsem Tě milovala už u mě v břichu, když jsem Tě cítila a věděla, že jsi tak opravdová a zároveň mojí součástí. Chci Ti poděkovat za těch 20 týdnů, co jsi tu s námi byla, že jsi nás s tatínkem stmelila a ukázala nám, jak moc spolu dokážeme být silní a jakou v sobě máme oporu a společně zvládneme každou překážku. Věř, že na Tebe nikdy nezapomeneme, budeme si vzpomínku na Tebe nosit ve svých srdcích navždy!

Máma a táta

Váš příspěvek

Odesílám...
Anonymní
1.5.20 06:27

Je mi to moc líto, posílám sílu:heart:️ Sama jsem přišla o chlapečka v 16tt a ten porod je tak náročná věc na psychiku… nic si nevyčítej, maličká cítila vaši lásku celou dobu co byla u tebe v bříšku:heart:️ Teď se mi blíží TP a i když okolí už zapomnělo, pořád to mám v sobě:pensive: Až bolest trochu ustoupí přeji ať si vás najde další miminko, bezproblémové těhotenství a pak zdravé miminko v náručí:four_leaf_clover:

  • Nahlásit
2219
1.5.20 07:51

Nic si nevycitej. Nikdo neví, jak by se zachoval, nejspíš bych taky měla strach. Je to přirozený. Nic jsi nezavinila, neselhala. Stala se ti tragédie, prozij ji, jeli s kým, tak o ní mluv a časem bude o něco líp… :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7173
1.5.20 08:04

:hug: Nevyčítej si nic, ja bych ten pohled taky nezvladla… :think: Já zase ani pořádně nevím, kdy ze mě odešel vyvíjející se život, který už o sobě dával vědět bijicim srdickem, ale proti té lavine krvácení, která ani neměla jasný důvod, neměl šanci, strhla ho a vyplavila ze mě někdy mezi 6.-7.tydnem, což tedy není ještě nic proti 20 týdnum, kdy už člověk věří, že má nejhorší za sebou…a hlavně už jsem doma jedno dítě měla…

Drž se a ať vám brzy andelka pošle brasku nebo sestřičku a da na nej/ni už určitě pozor :hug: :srdce:

Příspěvek upraven 01.05.20 v 08:06

  • Nahlásit
  • Zmínit
2267
1.5.20 08:31

Je mi líto ztráty Tvé holčičky :hug: kdybys chtěla, prijd za námi do Prázdné náruče tady na emiminu, podobnou zkusenost tam máme všechny…
Svou dceru jsi sice neviděla a nechovala, ale milovala jsi ji Ty i Tvůj muž, neznám Tě, ale je to cítit z každého slova tohohle deníčku. Jsi pro ni ta nejlepší máma :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1247
3.5.20 11:17

Nic si nevycitej! Holcicka vedela, ze ji milujes a budes milovat navzdy. Kdyz zavres oci, ukaze se ti.. je to tva kopie, otisk tveho srdce. Obtiskla se do tebe a nikdy na ni nezapomenes. Nevycitej si to. Tva holcicka o tve lasce vi a bude v tvem srdci navzdy. :srdce:

Ja prisla o holcicku pred dvema lety. Prijela jsem rodit a na prijmu nenasli uz bijici srdicko. Vim, jaka bolest ted s tebou lomcuje. Jak pise @heevi, posli zadost a prijd za nami do Prazdne naruce. My ti rozumíme… :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
TKR
1448
4.5.20 14:09

Moc me mrzi co prozivas, je to to nejhorsi, co muze mamu potkat. A Ty jsi mama andelske holcicky, ktera celou dobu vedela ze ji bezmezne milujes. Ja prisla o svou prvorozenou holcicku ve 37.tt. Dnes mam 4mesicniho chlapecka, ale neni den, chvile, kdy bych nemyslela i na ni. Vedi jak moc nam chybi a ze je milujeme. Prosim opatruj se a hlavne si to NEVYCITEJ! Jak uz psaly holky, prijd za nami do PN, to pochopeni a podpora moc pomaha :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1
4.5.20 14:53

Moc ti děkuji za tvůj příspěvek/dopis. Minulý měsíc jsem potratila/porodila svého syna ve 22tt. Byl to ten nejhorší zážitek v mém životě a vím, že se s tím nikdy nesmířím. Chlapeček byl zdravý, ale bohužel se mi zkrátil děložní čípek a já se začala otvírat. Bylo to tak nečekané. Byla jsem doma a užívala si své bříško a o pár hodin později jsem ležela v nemocnici prázdná a zničená. Cítila jsem jak se ještě po porodu hýbe :( bylo to šílené. Bohužel jsem se stejně jako ty nedokázala se svým chlapečkem rozloučit. Strašně mě to mrzí, že jsem ho neobjala a nenechala umřít ve své náruči. Tohle je něco, co si nikdy v životě neodpustím. Mám už 10letého syna a vím, že není větší lásky než ke svému dítěti.
A tak vím jak se cítíš. Moc mě to mrzí. Mám pocit jako bych porodila i kus svého srdce. Dostali jsme s přítelem životní lekci a za tu jsme svému synovi vděční a nikdy na něj nezapomene. A těšíme se až se k nám zase vrátí a my mu dáme tu největší lásku, které budeme schopní.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
6.5.20 17:32

@janny079 @TKR Ve skupině jsem, ale bohužel jsem se tam potkala v době s jednou uživatelkou, která to tam pojala jak one woman show a můj problém proti tomu vypadal úplně nicotný, na nějaké moje příspěvky ani nikdo nereagoval…

  • Nahlásit
Anonymní
6.5.20 17:34

Všem děkuji za slova podpory, vím, že už máme s mužem jedno dítko, jen nemůže být s námi :hug:

  • Nahlásit
TKR
1448
6.5.20 18:52

To me moc mrzi! klidne mi pisni do zpravy :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
24760
7.5.20 17:35

Moc

Moc mě to mrzí a je mi to líto :hug: Vím, čím prochazis, já o malého přišla ve 24 TT, bylo šílený, dodnes to bolí. Drz se, časem bude o něco líp, hlavně si nic nevycitej.:rose: :four_leaf_clover: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
415
10.5.20 18:24

:srdce: placu a Je mi to moc lito. Jakobych cetla nas pribeh… po 3 IVF pokusech jsme na 50.narozeniny meho tatinka nasli ty vytouzene 2 carky. Radost po tech letech byla neskutecna ale brzdi jsme se nez bude potvrzena srdecni akce… po prvnim velkem screeningu uz jsme se tesili nejen my ale i nase blizke okoli. Byly to nejkrasnejsi mesice naseho zivota. Ve 20. Tydnu prisel blesk z cisteho nebe a ja zacala krvacet (dobte doby zadne bolesti a krom rostouciho briska jsem nemema zadne potize)… najednou tu byla zachranka a ja jela do nemocnice. Ten sileny strach a bezmoc se ani neda popsat :,( v nemocnici jsem lezela jeste 3 tydny se zakazem pohybu, ani dojit na wc nez prisel den, kdy byl na navsteve manzel a ja mu behem navstevy nekolikrat plakala a citila ze je neco spatne… vecer po jeho odchodu jsem zacala krvacet a zacali kontrakce… v bolestech jsem bojovala, bojovala o nasi holcicku… po 7 hodinach bolesti jsem nas boj prohrala… slysela jsem jeste jednou zatlacite a bude lip… bylo silene tlacit a vedet ze budu mit prazdnou naruc… najednou prisla silena uleva od bolesti bricha a zad ale prisla ta silena bolest na srdicku… taky jsem nedokazala nasi holcicku videt, bylo mi to silene lito a stale je… je to 7 mesicu a stale to boli… rozloucili jsme se s manzelem s nasi princeznou tim ze jsme poslali lampionek stesti se vzkazem… nevycitejte si prosim nic!! Jste neskutecne silna zena a rozhodne to neberte jako selhani! Tak jako nas andilem vi, ze jsme ji milovali tak jako nikoho na svete, tak to vi i vas andilek!
Preji vam mnoho sil a verim ze nasi andilci se postaraji o to jejich sourozence, ktery k nam brzy prijdou!
Drzte se :srdce: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
635
11.5.20 19:20

Je mi strasne lito co se ti stalo:cry:Moc dobre vim, jak se citis… Ja jsem 9.2.2020 prisla taky o holcicku, Elišku kvuli tezke Preeklampsii ve 24tt. Cele těhotenství bylo ukazkove krom nevolnosti a migren a pak, ze dne na den konec… Taky jsem si nenechala Elinku ukazat, kvuli tomu protoze jsem se bala. Bala jsem se toho, ze me pohled na ni slepí tolik, ze uz neuvidim nic nez ji, ze uz nikdy nebudu chtit jine dite, ze ho nebudu milovat, tak jako ji… Mam nadhernou predstavu jak asi vypadala a tu mi nikdo nevezme, je to moje mala krasna princezna, kterou budu na vzdy myslet a milovat:heart:️

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
11.5.20 19:32

@TKR Děkuji za nabídku, možná někdy využiji :palec: Jsem ještě v jiné menší skupince o snažení a holky mi tam v tom nejtěžším období moc pomohly, ale potřebovala jsem se vypsat ještě takhle veřejně :oops:

  • Nahlásit
Anonymní
11.5.20 19:37

@Mirikpy @Káča P. @Jančakecalka @Mis2
Děkuji vám, mě tak moc bolí, kolik nás je :,( Každá si ty svoje andílky nosíme v srdci a je mi úplně jasný, že nikdy nezapomeneme, to se ani nemůže stát… Není dne, kdy si na malou nevzpomenu, jak bych byla daleko, i když se tomu snažím nepodléhat, je to těžký :,( Včera mě skolil Den matek, sama mamku už 2 roky nemám a nakonec ani já mámou nejsem, bylo to náročnější, než jsem čekala :oops: Ale snažím se věřit, že jednou bude líp :kytka:

  • Nahlásit
2160
18.5.20 10:17

Moc mě to mrzí…vím, co prožíváš, protože to teď mám podobně… :,( :,( Sice mám ještě miminko v břiše, ale už tam dlouho nebude. Jsem 24 tt a na 2. screeningu nám zjistili, že nemám žádnou plodovou vodu a malá je o několik týdnů s vývojem pozadu… Čeká nás zítra genetika, a pak… Posílám ti moc síly a naději v to, že časem bude lépe :srdce:
Na radu a doporučení jsem také vyhledala skupinu Prázdná náruč, ale zatím mi žádost o přijetí neschvalili :( Tak čekám a snažím se pochopit, proč se tohle děje :(

  • Nahlásit
  • Zmínit