Dopis pro Tebe
- Prázdná náruč
- Anonymní
- 01.05.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dlouho jsem v sobě hledala odvahu, abych Ti napsala a vyjádřila všechno, co mám na srdci...
Holčičko naše, Andílku,
nikdy by mě nenapadlo, že Ti někdy budu psát tyhle řádky…
Myslela jsem, že tady s námi zůstaneš celý náš život, že budeme rodina, poznáš naše dva chlupáče, budete parťáci a ty s nimi budeš vyrůstat, všechno je ale jinak a my si Tě ani nemohli pochovat…
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem zjistila, že Tě čekám. Jeli jsme s Tvým tatínkem pro novou kuchyň a celou cestu jsme nemluvili o nikom jiným. Řešili jsme, kdy se narodíš, jak se budeš jmenovat a jestli to vůbec zvládneme, i když jsi byla plánovaná, ale možná až moc. Snažili jsme se to moc neprožívat, protože už jednou jsme byli zklamaní, ale definitivně jsme se rozhodli, že si Tvoje pohlaví necháme jako překvapení.
Před první kontrolou jsem musela na pohotovost, začala jsem krvácet a myslela, že o Tebe přijdeme, naštěstí bylo všechno v pořádku a na kontrole u paní doktorky už jsem viděla tlouct Tvoje srdíčko. Nemohla jsem tomu ani uvěřit, že ve mně rosteš a bude z Tebe jednou opravdový člověk. Všechny další kontroly probíhaly v pořádku a my se na Tebe začínali opravdu těšit. Na velký ultrazvuk jsme šli oba dva, tatínek Tě viděl poprvé a nemohl tomu věřit, jak jsi opravdová, že vypadáš jako zmenšený človíček, nasmáli jsme se, jak tam sebou házíš a nechceš spolupracovat. Na kontrole bylo všechno v pořádku, nejkritičtější období bylo za námi a my se na Tebe těšili už bez větších obav.
Oznámili jsme Tvůj příchod našim rodinám na Vánoce, všichni se těšili stejně jako my. Po všech návštěvách jsme se smáli, že to jsou naše poslední Vánoce ve dvou, jak moc jsme se pletli…
Přivítali jsme nový rok 2020 a čekali, co všechno nám přinese a jak to zvládneme, ani jsme neměli tušení, jak moc dostaneme naloženo na naše bedra a kolik ran dostaneme do našich srdcí. Hned na začátku roku jsem Tě začala cítit v břichu, jak na mě jemně ťukáš, jako by mě zevnitř oždibovala nějaká malá rybka. Byl to zvláštní a zároveň příjemný pocit, že jsi skutečná a tak blízko.
Bylo úterý a já začínala mít pocit, že není všechno v pořádku, zvláštně mě pobolívalo břicho, ale nechtěla jsem si nic připouštět. Těsně před půlnocí mi ve sprše najednou odtekla plodová voda a já věděla, že o Tebe přijdeme a už se s tím nic nedá udělat. Cestu do nemocnice mám jako v mlze a tam mi potvrdili, že se jedná o plodovou vodu, a tak mi zhasla i sebemenší naděje na zázrak. Na ultrazvuku jsem Tě viděla naposledy, ještě Ti z posledních sil tlouklo srdíčko, bojovala jsi, ale nikdo Tě už nemohl zachránit, bez vody bys u mě v břichu nemohla žít.
Celou noc jsem probrečela a nemohla uvěřit, že je po všem, že si Tě neodvezeme domů, nikdy Tě neuvidíme vyrůstat, i když Tě musím porodit. Ten den šlo všechno tak rychle, nechtělo se Ti na svět, tak jsem dostala první tabletku, za pár hodin druhou a pak se všechno dalo do běhu, fyzická bolest nebyla to nejhorší, nejvíc jsem trpěla uvnitř, protože jsem věděla, že neuslyším Tvůj křik ani pláč a neuvidím, jak kopeš nožičkama a hýbeš ručičkama.
Narodila ses ve středu 15. ledna, to ticho bylo nekonečný a ubíjející, nezmohla jsem se na nic, jen mi tekly slzy, ani jsem se na Tebe nedokázala podívat, nenašla jsem v sobě dost sil, abych čelila svýmu největšímu selhání v životě, že jsem Tě nedovedla ochránit, být Tvým útočištěm, dokud nevyrosteš, nebudeš moct sama dýchat a žít na našem světě.
Chtěla bych se Ti tak moc omluvit, že jsem Tě nechala odnést v té hrozné plastové lopatce bez jediného slova rozloučení, bez pohlazení, bez objetí, že jsem Ti nevěnovala ani sebemenší pohled, protože jsem si nechtěla přiznat, že je to všechno skutečnost, myslela jsem, že to pro mě bude takhle jednodušší, ale není… Neuběhne den, kdy bych si nevyčítala, že jsem Tebe – moje dítě nechala odnést jako kus masa, jako bys ani nebyla člověk, jako bych se Tě chtěla zbavit, zbavit se toho selhání, té bolesti, co jsem měla uvnitř sebe, ale ta bolest se nezmenšila, zůstaly jenom výčitky a pocity viny, že jsem tohle neměla dopustit, takhle se nechová máma.
Prosím, odpusť mi, že jsem nedokázala být mámou, když jsem jí být měla, že jsem selhala, když jsem Ti měla být nablízku, že jsem Tě nedokázala ochránit, když jsi to ode mě nejvíc čekala. Ale chci Tě ujistit, že jsem Tě milovala už u mě v břichu, když jsem Tě cítila a věděla, že jsi tak opravdová a zároveň mojí součástí. Chci Ti poděkovat za těch 20 týdnů, co jsi tu s námi byla, že jsi nás s tatínkem stmelila a ukázala nám, jak moc spolu dokážeme být silní a jakou v sobě máme oporu a společně zvládneme každou překážku. Věř, že na Tebe nikdy nezapomeneme, budeme si vzpomínku na Tebe nosit ve svých srdcích navždy!
Máma a táta
Přečtěte si také
Máma celý život řešila moji váhu. Teď začala hlídat i moji dceru
- Anonymní
- 05.10.26
- 715
Od dětství jsem poslouchala, že mám silná stehna, neměla bych si přidávat a některé oblečení mi nesluší. Dlouho jsem věřila, že to maminka říká pro moje dobro. Když ale stejné poznámky začala...
Spolužačka dcery (11) kouří. Konfrontovala jsem její matku a nestačila se divit
- Anonymní
- 05.10.26
- 1265
Podle mého soudu jsou děti ve věku kolem deseti let opravdu ještě příliš malé na to, aby nebyly pod dohledem rodičů. Potvrdilo se mi to hned po prvním týdnu školy. Dcera totiž přišla domů a svěřila...
Na svatbu dcery nepůjdu, pokud tam bude její otec. Jsem špatná matka?
- Anonymní
- 05.10.26
- 1427
Možná mě za to odsoudíte, ale já opravdu nevidím jiné řešení. A není mi z toho vůbec dobře. Když byly moje děti v pubertě, rozvedla jsem se s jejich otcem. Nebyl to jednoduchý člověk a po rozvodu...
Po porodu jsem bývala emoční troska. Překvapilo mě, jak se zachoval manžel
- Anonymní
- 05.10.26
- 665
Když se mi narodila má prvorozená dcera, byl svět jako pohádka. Holčička nám spala skoro celou noc a byla obecně neskutečně hodné miminko. S manželem jsme byli v tu dobu snad nejšťastnější pár na...
Manžel přestal dávat spropitné. Tvrdí, že už tak všechno stojí moc
- Anonymní
- 05.10.26
- 815
Nikdy jsme nebyli rozhazovační, ale ani jsme nemuseli počítat každou korunu. Když jsme šli s manželem do restaurace, nechali jsme obsluze něco navíc. Stejně tak v kavárně nebo když jsem šla ke...
Manžel děti drtí sportovními kroužky každý den. A já je tam mám vozit
- Anonymní
- 04.10.26
- 6501
Každé září mám pocit, že tentokrát už to zvládneme lépe. Připravím dětem věci do školy, sepíšu si důležité termíny a do kalendáře zapíšu všechny jejich aktivity. Prvních pár dní dokonce věřím, že...
Uspávání u nás byl horor. Nevěřila jsem, že nám pomůže tak jednoduchá rada
- Anonymní
- 04.10.26
- 1882
Každý večer to začínalo úplně stejně. Vykoupat, pyžamo, pohádka, pusa na dobrou noc a odejít. Jenže jakmile jsem zavřela dveře, ozval se pláč.
Zhrzená milenka mého muže mi začala psát. Rozhodla jsem se jí věřit
- Anonymní
- 04.10.26
- 2904
Když se mi ozvala žena, se kterou mě manžel podvedl, čekala jsem výmluvy nebo prosbu o odpuštění. Místo toho mi poslala zprávy, ze kterých jsem pochopila, že mi o našem manželství lhal mnohem déle,...
„Někdo mi chodí kolem domu,“ volal děda. Policie našla vetřelce
- Bellino
- 04.10.26
- 1546
Léto už sice skončilo, ale patří se ho zakončit veselou letní vzpomínkou, která ovšem začala trochu tajemně až nebezpečně. Rodinka s dítěte sice trávila letní dovolenou ve slunném Chorvatsku, ale...
„Tak jsi ráda, že to máš za sebou?“
- PenelopaW
- 04.10.26
- 1241
Ne, že bych větu z titulku vnímala nutně negativně. Často je myšlena v dobrém ve smyslu: Vrátila jsi se do normálního života, to je fajn, ne? Někdy je ovšem pronášena i jako: Už ti rostou vlasy,...
Nevyčítej si nic, ja bych ten pohled taky nezvladla… 
Já zase ani pořádně nevím, kdy ze mě odešel vyvíjející se život, který už o sobě dával vědět bijicim srdickem, ale proti té lavine krvácení, která ani neměla jasný důvod, neměl šanci, strhla ho a vyplavila ze mě někdy mezi 6.-7.tydnem, což tedy není ještě nic proti 20 týdnum, kdy už člověk věří, že má nejhorší za sebou…a hlavně už jsem doma jedno dítě měla…
bylo to šílené. Bohužel jsem se stejně jako ty nedokázala se svým chlapečkem rozloučit. Strašně mě to mrzí, že jsem ho neobjala a nenechala umřít ve své náruči. Tohle je něco, co si nikdy v životě neodpustím. Mám už 10letého syna a vím, že není větší lásky než ke svému dítěti.
v nemocnici jsem lezela jeste 3 tydny se zakazem pohybu, ani dojit na wc nez prisel den, kdy byl na navsteve manzel a ja mu behem navstevy nekolikrat plakala a citila ze je neco spatne… vecer po jeho odchodu jsem zacala krvacet a zacali kontrakce… v bolestech jsem bojovala, bojovala o nasi holcicku… po 7 hodinach bolesti jsem nas boj prohrala… slysela jsem jeste jednou zatlacite a bude lip… bylo silene tlacit a vedet ze budu mit prazdnou naruc… najednou prisla silena uleva od bolesti bricha a zad ale prisla ta silena bolest na srdicku… taky jsem nedokazala nasi holcicku videt, bylo mi to silene lito a stale je… je to 7 mesicu a stale to boli… rozloucili jsme se s manzelem s nasi princeznou tim ze jsme poslali lampionek stesti se vzkazem… nevycitejte si prosim nic!! Jste neskutecne silna zena a rozhodne to neberte jako selhani! Tak jako nas andilem vi, ze jsme ji milovali tak jako nikoho na svete, tak to vi i vas andilek!
Jsem ještě v jiné menší skupince o snažení a holky mi tam v tom nejtěžším období moc pomohly, ale potřebovala jsem se vypsat ještě takhle veřejně 
Je mi to moc líto, posílám sílu❤️️ Sama jsem přišla o chlapečka v 16tt a ten porod je tak náročná věc na psychiku… nic si nevyčítej, maličká cítila vaši lásku celou dobu co byla u tebe v bříšku❤️️ Teď se mi blíží TP a i když okolí už zapomnělo, pořád to mám v sobě😔 Až bolest trochu ustoupí přeji ať si vás najde další miminko, bezproblémové těhotenství a pak zdravé miminko v náručí🍀