Dopis pro Tebe
- Prázdná náruč
- Anonymní
- 01.05.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Dlouho jsem v sobě hledala odvahu, abych Ti napsala a vyjádřila všechno, co mám na srdci...
Holčičko naše, Andílku,
nikdy by mě nenapadlo, že Ti někdy budu psát tyhle řádky…
Myslela jsem, že tady s námi zůstaneš celý náš život, že budeme rodina, poznáš naše dva chlupáče, budete parťáci a ty s nimi budeš vyrůstat, všechno je ale jinak a my si Tě ani nemohli pochovat…
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem zjistila, že Tě čekám. Jeli jsme s Tvým tatínkem pro novou kuchyň a celou cestu jsme nemluvili o nikom jiným. Řešili jsme, kdy se narodíš, jak se budeš jmenovat a jestli to vůbec zvládneme, i když jsi byla plánovaná, ale možná až moc. Snažili jsme se to moc neprožívat, protože už jednou jsme byli zklamaní, ale definitivně jsme se rozhodli, že si Tvoje pohlaví necháme jako překvapení.
Před první kontrolou jsem musela na pohotovost, začala jsem krvácet a myslela, že o Tebe přijdeme, naštěstí bylo všechno v pořádku a na kontrole u paní doktorky už jsem viděla tlouct Tvoje srdíčko. Nemohla jsem tomu ani uvěřit, že ve mně rosteš a bude z Tebe jednou opravdový člověk. Všechny další kontroly probíhaly v pořádku a my se na Tebe začínali opravdu těšit. Na velký ultrazvuk jsme šli oba dva, tatínek Tě viděl poprvé a nemohl tomu věřit, jak jsi opravdová, že vypadáš jako zmenšený človíček, nasmáli jsme se, jak tam sebou házíš a nechceš spolupracovat. Na kontrole bylo všechno v pořádku, nejkritičtější období bylo za námi a my se na Tebe těšili už bez větších obav.
Oznámili jsme Tvůj příchod našim rodinám na Vánoce, všichni se těšili stejně jako my. Po všech návštěvách jsme se smáli, že to jsou naše poslední Vánoce ve dvou, jak moc jsme se pletli…
Přivítali jsme nový rok 2020 a čekali, co všechno nám přinese a jak to zvládneme, ani jsme neměli tušení, jak moc dostaneme naloženo na naše bedra a kolik ran dostaneme do našich srdcí. Hned na začátku roku jsem Tě začala cítit v břichu, jak na mě jemně ťukáš, jako by mě zevnitř oždibovala nějaká malá rybka. Byl to zvláštní a zároveň příjemný pocit, že jsi skutečná a tak blízko.
Bylo úterý a já začínala mít pocit, že není všechno v pořádku, zvláštně mě pobolívalo břicho, ale nechtěla jsem si nic připouštět. Těsně před půlnocí mi ve sprše najednou odtekla plodová voda a já věděla, že o Tebe přijdeme a už se s tím nic nedá udělat. Cestu do nemocnice mám jako v mlze a tam mi potvrdili, že se jedná o plodovou vodu, a tak mi zhasla i sebemenší naděje na zázrak. Na ultrazvuku jsem Tě viděla naposledy, ještě Ti z posledních sil tlouklo srdíčko, bojovala jsi, ale nikdo Tě už nemohl zachránit, bez vody bys u mě v břichu nemohla žít.
Celou noc jsem probrečela a nemohla uvěřit, že je po všem, že si Tě neodvezeme domů, nikdy Tě neuvidíme vyrůstat, i když Tě musím porodit. Ten den šlo všechno tak rychle, nechtělo se Ti na svět, tak jsem dostala první tabletku, za pár hodin druhou a pak se všechno dalo do běhu, fyzická bolest nebyla to nejhorší, nejvíc jsem trpěla uvnitř, protože jsem věděla, že neuslyším Tvůj křik ani pláč a neuvidím, jak kopeš nožičkama a hýbeš ručičkama.
Narodila ses ve středu 15. ledna, to ticho bylo nekonečný a ubíjející, nezmohla jsem se na nic, jen mi tekly slzy, ani jsem se na Tebe nedokázala podívat, nenašla jsem v sobě dost sil, abych čelila svýmu největšímu selhání v životě, že jsem Tě nedovedla ochránit, být Tvým útočištěm, dokud nevyrosteš, nebudeš moct sama dýchat a žít na našem světě.
Chtěla bych se Ti tak moc omluvit, že jsem Tě nechala odnést v té hrozné plastové lopatce bez jediného slova rozloučení, bez pohlazení, bez objetí, že jsem Ti nevěnovala ani sebemenší pohled, protože jsem si nechtěla přiznat, že je to všechno skutečnost, myslela jsem, že to pro mě bude takhle jednodušší, ale není… Neuběhne den, kdy bych si nevyčítala, že jsem Tebe – moje dítě nechala odnést jako kus masa, jako bys ani nebyla člověk, jako bych se Tě chtěla zbavit, zbavit se toho selhání, té bolesti, co jsem měla uvnitř sebe, ale ta bolest se nezmenšila, zůstaly jenom výčitky a pocity viny, že jsem tohle neměla dopustit, takhle se nechová máma.
Prosím, odpusť mi, že jsem nedokázala být mámou, když jsem jí být měla, že jsem selhala, když jsem Ti měla být nablízku, že jsem Tě nedokázala ochránit, když jsi to ode mě nejvíc čekala. Ale chci Tě ujistit, že jsem Tě milovala už u mě v břichu, když jsem Tě cítila a věděla, že jsi tak opravdová a zároveň mojí součástí. Chci Ti poděkovat za těch 20 týdnů, co jsi tu s námi byla, že jsi nás s tatínkem stmelila a ukázala nám, jak moc spolu dokážeme být silní a jakou v sobě máme oporu a společně zvládneme každou překážku. Věř, že na Tebe nikdy nezapomeneme, budeme si vzpomínku na Tebe nosit ve svých srdcích navždy!
Máma a táta
Přečtěte si také
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 1998
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
„U vás je zase binec,“ slyším pořád. Jenže u tchyně se štítím i sednout na gauč
- Anonymní
- 14.05.26
- 2795
Stojím v kuchyni, v ruce držím igelitovou tašku s krabičkami domácích těstovin a řízků a cítím, jak se mi svírá žaludek. Není to hladem. Je to úzkost z toho, co přijde za dvě hodiny, až zastavíme...
„Paní učitelka řekla, že některé mámy nemají rády svoje děti,“ řekl mi syn (6)
- Anonymní
- 14.05.26
- 2181
Když jsem dnes vyzvedávala Matyáše ze školy, tvářil se nějak divně. Neposkakoval kolem mě jako obvykle, jen šel tiše vedle kočárku a kopal do kamínků na cestě.
Celý den jsem se nezastavila. Večer mi manžel řekl větu, která mě úplně dorazila
- Anonymní
- 14.05.26
- 2380
Děti, práce, úkoly, domácnost. Jela jsem na autopilota. Večer jsem byla úplně vyčerpaná. A právě tehdy mi manžel řekl, že jiné ženy to přece zvládají mnohem lépe.
Tchyně mého syna jen peskuje nebo přehlíží. Veškerou pozornost dává vnučce
- Anonymní
- 14.05.26
- 1255
Mít babičku, která svá vnoučata nemiluje stejně a dává to dost okatě najevo, je skutečně k nezaplacení. Moje tchyně je přesně taková. Má pouze dvě vnoučata, Anetu, které je deset, a Matěje, kterému...
Matka mého přítele ho v dětství ponižovala. Dnes se o ni stará a dává jí peníze
- Anonymní
- 13.05.26
- 1443
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě hodně trápí. Tři roky chodím s Jakubem, je to skvělý a moc hodný kluk. Jenže je hodný až moc. Na začátku našeho vztahu mi vyprávěl o svém těžkém dětství. Otec od...
Můj jediný syn se chce odstěhovat k otci. Nemůže vystát mého nového partnera
- Anonymní
- 13.05.26
- 1507
Můj syn Dominik je doslova vymodlený. Kdysi jsem ještě s prvním manželem Petrem nemohla otěhotnět. Absolvovali jsme několik cyklů umělého oplodnění, až se nám narodil náš vytoužený chlapeček. Od...
Nejsem hlídací služba zdarma. Nemůžu hlídat vnoučata kdykoliv si mladí vzpomenou
- Anonymní
- 13.05.26
- 1255
Dnešní doba je v mnoha ohledech jiná než ta, když jsem sama měla malé děti. Moje mamka sice chodila do práce, ale měla jsem ještě babičku, která pohlídala pravnoučata. Děti byly tak nějak méně...
Porodní plán jsem měla dokonalý. Realita? Totální chaos a slzy
- Anonymní
- 13.05.26
- 1002
Měla jsem to sepsané do posledního detailu. Kdy zavést klystýr ne, jaké polohy chci zkusit, že nechci zbytečné zásahy, že chci co nejvíc přirozený průběh a ideálně klidnou atmosféru. Porodní plán...
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 4165
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
Nevyčítej si nic, ja bych ten pohled taky nezvladla… 
Já zase ani pořádně nevím, kdy ze mě odešel vyvíjející se život, který už o sobě dával vědět bijicim srdickem, ale proti té lavine krvácení, která ani neměla jasný důvod, neměl šanci, strhla ho a vyplavila ze mě někdy mezi 6.-7.tydnem, což tedy není ještě nic proti 20 týdnum, kdy už člověk věří, že má nejhorší za sebou…a hlavně už jsem doma jedno dítě měla…
bylo to šílené. Bohužel jsem se stejně jako ty nedokázala se svým chlapečkem rozloučit. Strašně mě to mrzí, že jsem ho neobjala a nenechala umřít ve své náruči. Tohle je něco, co si nikdy v životě neodpustím. Mám už 10letého syna a vím, že není větší lásky než ke svému dítěti.
v nemocnici jsem lezela jeste 3 tydny se zakazem pohybu, ani dojit na wc nez prisel den, kdy byl na navsteve manzel a ja mu behem navstevy nekolikrat plakala a citila ze je neco spatne… vecer po jeho odchodu jsem zacala krvacet a zacali kontrakce… v bolestech jsem bojovala, bojovala o nasi holcicku… po 7 hodinach bolesti jsem nas boj prohrala… slysela jsem jeste jednou zatlacite a bude lip… bylo silene tlacit a vedet ze budu mit prazdnou naruc… najednou prisla silena uleva od bolesti bricha a zad ale prisla ta silena bolest na srdicku… taky jsem nedokazala nasi holcicku videt, bylo mi to silene lito a stale je… je to 7 mesicu a stale to boli… rozloucili jsme se s manzelem s nasi princeznou tim ze jsme poslali lampionek stesti se vzkazem… nevycitejte si prosim nic!! Jste neskutecne silna zena a rozhodne to neberte jako selhani! Tak jako nas andilem vi, ze jsme ji milovali tak jako nikoho na svete, tak to vi i vas andilek!
Jsem ještě v jiné menší skupince o snažení a holky mi tam v tom nejtěžším období moc pomohly, ale potřebovala jsem se vypsat ještě takhle veřejně 
Je mi to moc líto, posílám sílu❤️️ Sama jsem přišla o chlapečka v 16tt a ten porod je tak náročná věc na psychiku… nic si nevyčítej, maličká cítila vaši lásku celou dobu co byla u tebe v bříšku❤️️ Teď se mi blíží TP a i když okolí už zapomnělo, pořád to mám v sobě😔 Až bolest trochu ustoupí přeji ať si vás najde další miminko, bezproblémové těhotenství a pak zdravé miminko v náručí🍀