Drobeček 1
- Porod
- Matysek11
- 29.11.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Těhotenství, porod a šestinedělí.
Ahoj maminky, protože jsem i já zažila porod a né zrovna v klídku, 
rozhodla jsem se zavzpomínat a podělit se s vámi o to, jak to všechno začalo a probíhalo.
Miminko jsme s manželem chtěli, takže když se poměrně brzo zadařilo, byli jsme rádi. Já si přála kluka, manžel holku, takže jsme měli jistotu, že jednomu z nás to vyjde. 
Na gynekologii jsem šla celkem brzo, test ukázal jasně dvě čárky. Paní doktorka mi udělala běžné vyšetření a bohužel mě hned vystrašila, protože jsem měla na děloze cysty, které, pokud by nepraskly a tlačily na plod, mohly by ho prý ohrozit. 
Ale dělat se s tím nedalo nic…
Nezvracela jsem, pouze jsem měla takové divné bolesti v podbřišku, ale jiné, než popisovaly zkušené rodičky - maminky a doktorka mi řekla, že je to právě díky těm cystám.
Vzhledem k tomu, že jsem již měla diagnostikovanou Leidenskou mutaci, jsem byla téměř okamžitě odeslána na hematologii a do Genetu. Tím se rozjel kolotoč vyšetření, odběrů krve, ultrazvuků a celkově nervů. Hlavně po návštěvě hematologie, protože krevní testy stále vycházely špatně, takže jsem si ihned začala píchat injekce do břicha a každou chvíli lítala od doktora k doktorovi…
Paní primářka na hematologii je opravdu „pojem“ svým chováním i v jiných městech o ní slyšeli. Řekla mi například, to jsem byla ve 4. měsíci těhotenství, že se nemám radovat, že stále mohu potratit atd… Chodila jsem od ní opravdu psychicky vyčerpaná, a i když jsem věděla, že má svým způsobem pravdu, zarážel mě styl, jakým to řekla. Místo aby sdělila fakta a snažila se mě povzbudit, mě dost rázně utnula!
Ještě, že jsme jezdili do Genetu, kde jsou vždy příjemní, mají moderní ultrazvuky a člověk se tam cítí opravdu dobře, nebojí se na nic zeptat… Tam jsem se vlastně také dozvěděla, že čekáme kluka. Bylo to krásné a vím, že i kdyby nám tenkrát řekli, že je to holka, byla bych také šťastná jak blecha, protože o pohlaví opravdu nejde, hlavně aby byl ten uzlíček v pořádku!
Během celého těhotenství jsem si lékařů a všeho užila opravdu dost, ale i tak jsme to zvládli i díky mému manželovi, který se na malého opravdu těšil. 8. 7. 2013 jsem si šla ještě pokecat s kolegyní do práce a cestou už jsem cítila lehké kontrakce, ale to jsem samozřejmě ještě na 100 % nevěděla, i když už jsem tušila, že dlouho 2 v 1 nebudeme.
Z města jsem šla domů kolem poledne, chvilku si lehla a to už mi lehce začala postupně odtékat plodová voda. Manžel přijel z práce asi v 1 6hodin, nic jsem mu o plodové vodě neřekla, jen, že mě trochu bolí záda. lehli jsme si do postele a na něco koukali na noťasu, zvedla jsem se, že jdu na WC a v tom mi voda začala téct silněji. Manžel se ještě smál, že jsem se počůrala - chlap.
Tak jsem mu s klidem oznámila, že mi přes den odtekla hlenová zátka a voda vytéká postupně už od rána. Manžel skoro vyskočil z postele, vynadal mi, že se mu dělám v klidu s večeří, když už rodíme. Tak jsem ho uklidnla, že to ještě chvíli potrvá, ale v tu chvíli už byly bolesti silnější a já už si tak jistá v kramflecích nebyla. Nicméně jsme ještě vydrželi do cca 19 hodin a pak jsme raději jeli do porodnice.
Vzali mě na monitor, kde se sice „něco ukazovalo“, ale podle sester a pana primáře ještě málo a přede mnou bylo pár maminek, které podle slov pana primáře: „Budou rychleji.“
Tak mě dali na pokoj a čekalo se. Bolesti sílily, ale stále prý málo, každou chvíli jsem ze sálu, který byl naproti, slyšela dětský pláč a samozřejmě i křik rodících maminek, což nebylo moc příjemné. Ale nedalo se nic dělat, porodnice byla nacpaná k prasknutí a jak jsem se po chvíli dozvěděla, měli jsme velké štěstí, že nás neposlali jinam, po nás vzali už jen jednu maminku! Uf, to jsem si oddechla!
Manžel se mnou byl chvíli na pokoji, ale pak ho sestra poslala domů s tím, že to bude ještě trvat a že mu dám vědět. Moc se mu nechtělo, měl strach, aby porod stihl, ale nakonec odjel. Bylo zhruba kolem 22. hodiny. Bolesti byly silnější a silnější, ale stále prý málo na porod. Pak mi dali klystýr a že mám radši zavolat manžela. Bylo kolem třetí hodiny ranní. Manžel přijel zrovna, když mě chtěli převést na sál, tak mi alespoň pomohl.
Na sále se kolem nás během chvilky vystřídalo celkem dost personálu, protože jsem zhruba v 5 hodin už neměla sílu tlačit, přestávaly mi kontrakce, takže nastoupilo tlačení na břicho. I manžel musel jít stranou. Pak už to bylo nebezpečné kvůli miminku, aby se narodilo včas!
Manžel to chudák pozoroval celé z koutu, kam ho poslali. Jak mi později vyprávěl, dvě sestry po mě „skákaly“, třetí tlačila a primář na to celé dohlížel a také pomáhal tlačit. Vím, že mě uklidňoval, počítal, kdy bude kontrakce, abych zatlačila.
Teď mi to přijde celkem rychlé, ale když jsem tam ležela celá bolavá, kolem mě kmitalo asi deset lidí, masku na dýchání na puse, přišlo mi to jako nekonečné, nevěděla jsem přesně, jak dýchat, měla jsem strach, zahlídla jsem manžela, který se na mě díval a v pohledu měl strach.
Když mě nastřihli, musel prý i on odvrátit na moment hlavu, ale jinak to celé statečně prožíval se mnou… Matýsek se narodil v 7:36 hodin po docela velkém boji o svůj život. Měl sice jen 2,65 g a 47 cm, ale jak mi řekla paní doktorka, která mě šila, někdy je horší porodit menší dítě, které se stále vrací a „péruje“, než cvalíka, kterého prostě musíme vytlačit.
Malý po porodu neplakal, dokonce ho nedali ani manželovi a hned s ním upalovali do zadní místnosti, kde ho museli „nahodit“. To vše vím od sester z vyprávění a od manžela… Měl i apgar 9, ale naštěstí zabojoval a rozplakal se. Máme tedy dost málo fotek přímo ze sálu, pořád se kolem něj točily sestry i primář, manžel mohl pouze přihlížet. Já v tu chvíli jen ležela a nevěděla přesně, co se děje.
Pak za mnou přišla paní doktorka, mladá ženská, hrozně milá, příjemná a jemně mi vysvětlovala, že jsem opravdu dost potrhaná a bude mě muset hodně šít. Jak někdo říká, že šití nebolí, tak já si prožívala docela muka. Šila mě vevnitř i na povrchu. Vím, že se snažila, aby to nebolelo, ale bolelo pekelně. Navíc jsem měla u konečníku hemeroid, který samozřejmě vyhřeznul a bolel.
Další bolest přišla po chvíli šití, kdy mě začaly strašně, ale opravdu strašně bolet záda, nevěděla jsem, co se děje a myslela si, že jsem si někde něco při tlačení skřípla, ale jak mě upozornila paní doktorka, byla to placenta, která vycházela ven a nechtělo se jí.
Takže přestat šít a opět skákat po už tak dost bolavém břiše, to už jsem byla opravdu na pokraji sil. Myslela jsem, že porodem, max. šitím ta bolest končí! Nakonec se podařilo a zase velký dík paní doktorce, která mě stále uklidňovala, mluvila na mě i manžela a navíc nám vysvětlila, že to celé bylo opravdu na poslední chvíli, vzhledem k placentě, která byla celá šedivá, zkažená. Ještě štěstí, že to vše tak dopadlo!!!
Po došití jsem na chvíli usnula, vzhledem k plnosti sálů i pokojů nás na tom „našem“ stále nechávali a já se asi po hodině měla jít vyčůrat a osprchovat. Do sprchy s manželem a sestrou, bylo mi to blbé, říkám: „To s manželem zvládneme.“
Když jsem opatrně vstala, zamotala se mi hlava a byla jsem ráda, že mě přidržují dva. Ve sprše a cestou zpátky jsem ještě dvakrát skoro omdlela. Ztratila jsem hodně krve, porod nebyl nejlehčí, ale pak už mi bylo líp. Malého jsem měla u sebe, rozeslali jsme sms o narození a čekali skoro do 15 hodin, než nás dali na pokoj, do klidu a bez toho, abychom stále slyšeli rodící maminky.
Porodem to u mě bohužel neskončilo. Vzhledem k opravdu dost masivnímu šití, což mi opakovala každá sestra, která přišla na pokoj, a při každé vizitě lékaři, jsem nebyla schopná se moc hýbat a jen díky Martě, která se mnou byla na pokoji a porodila pár hodin po mně, jsem se o malého mohla postarat. Podávala mi ho na kojení, pomáhala vstávat, když jsem šla na WC, apod.
Byla jsem jak cvičená opička, samozřejmě, že jsme každý den musely ukazovat ránu při vizitě, ale na mě se přišli dokonce s omluvou podívat i medici, že prý takto vypadá opravdu velká rána po porodu v kombinaci s hemeroidem. No pocit opravdu úžasný, ale proč neposloužit jako živý příklad?
Matýsek byl malinkatý, první dva dny nechtěl mlíčko od maminky, sestry mě první den ujišťovaly, že to nevadí, druhý už na mě začaly tlačit, ať se víc snažím. Přiznávám, že jsem si i pobrečela, ale díky Martě, se kterou jsme měly radost z každého malého úspěchu těch našich drobečků, kdy jsme se navzájem budily na kojení, jsme to zvládli a i Matýsek začal papat mlíčko od maminky.
Ale bylo to stále málo, moc nepříbíral, a tak nám hrozilo, že nás nepustí v termínu, navíc se mu trochu začala rozjíždět žloutenka. Tak jsme zabojovali, kojili, co se do něj vešlo, a vyhráli jsme. Pustili nás v termínu domů, hurááá!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1641
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20629
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2607
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1754
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Me porod ceka v breznu a docela jsi me zarazila tou sprchou… To jako si dame sprsku ve trech??? 
v zadnem pripade nedovolim!!! 
