Drobeček 1
- Porod
- Matysek11
- 29.11.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Těhotenství, porod a šestinedělí.
Ahoj maminky, protože jsem i já zažila porod a né zrovna v klídku, 
rozhodla jsem se zavzpomínat a podělit se s vámi o to, jak to všechno začalo a probíhalo.
Miminko jsme s manželem chtěli, takže když se poměrně brzo zadařilo, byli jsme rádi. Já si přála kluka, manžel holku, takže jsme měli jistotu, že jednomu z nás to vyjde. 
Na gynekologii jsem šla celkem brzo, test ukázal jasně dvě čárky. Paní doktorka mi udělala běžné vyšetření a bohužel mě hned vystrašila, protože jsem měla na děloze cysty, které, pokud by nepraskly a tlačily na plod, mohly by ho prý ohrozit. 
Ale dělat se s tím nedalo nic…
Nezvracela jsem, pouze jsem měla takové divné bolesti v podbřišku, ale jiné, než popisovaly zkušené rodičky - maminky a doktorka mi řekla, že je to právě díky těm cystám.
Vzhledem k tomu, že jsem již měla diagnostikovanou Leidenskou mutaci, jsem byla téměř okamžitě odeslána na hematologii a do Genetu. Tím se rozjel kolotoč vyšetření, odběrů krve, ultrazvuků a celkově nervů. Hlavně po návštěvě hematologie, protože krevní testy stále vycházely špatně, takže jsem si ihned začala píchat injekce do břicha a každou chvíli lítala od doktora k doktorovi…
Paní primářka na hematologii je opravdu „pojem“ svým chováním i v jiných městech o ní slyšeli. Řekla mi například, to jsem byla ve 4. měsíci těhotenství, že se nemám radovat, že stále mohu potratit atd… Chodila jsem od ní opravdu psychicky vyčerpaná, a i když jsem věděla, že má svým způsobem pravdu, zarážel mě styl, jakým to řekla. Místo aby sdělila fakta a snažila se mě povzbudit, mě dost rázně utnula!
Ještě, že jsme jezdili do Genetu, kde jsou vždy příjemní, mají moderní ultrazvuky a člověk se tam cítí opravdu dobře, nebojí se na nic zeptat… Tam jsem se vlastně také dozvěděla, že čekáme kluka. Bylo to krásné a vím, že i kdyby nám tenkrát řekli, že je to holka, byla bych také šťastná jak blecha, protože o pohlaví opravdu nejde, hlavně aby byl ten uzlíček v pořádku!
Během celého těhotenství jsem si lékařů a všeho užila opravdu dost, ale i tak jsme to zvládli i díky mému manželovi, který se na malého opravdu těšil. 8. 7. 2013 jsem si šla ještě pokecat s kolegyní do práce a cestou už jsem cítila lehké kontrakce, ale to jsem samozřejmě ještě na 100 % nevěděla, i když už jsem tušila, že dlouho 2 v 1 nebudeme.
Z města jsem šla domů kolem poledne, chvilku si lehla a to už mi lehce začala postupně odtékat plodová voda. Manžel přijel z práce asi v 1 6hodin, nic jsem mu o plodové vodě neřekla, jen, že mě trochu bolí záda. lehli jsme si do postele a na něco koukali na noťasu, zvedla jsem se, že jdu na WC a v tom mi voda začala téct silněji. Manžel se ještě smál, že jsem se počůrala - chlap.
Tak jsem mu s klidem oznámila, že mi přes den odtekla hlenová zátka a voda vytéká postupně už od rána. Manžel skoro vyskočil z postele, vynadal mi, že se mu dělám v klidu s večeří, když už rodíme. Tak jsem ho uklidnla, že to ještě chvíli potrvá, ale v tu chvíli už byly bolesti silnější a já už si tak jistá v kramflecích nebyla. Nicméně jsme ještě vydrželi do cca 19 hodin a pak jsme raději jeli do porodnice.
Vzali mě na monitor, kde se sice „něco ukazovalo“, ale podle sester a pana primáře ještě málo a přede mnou bylo pár maminek, které podle slov pana primáře: „Budou rychleji.“
Tak mě dali na pokoj a čekalo se. Bolesti sílily, ale stále prý málo, každou chvíli jsem ze sálu, který byl naproti, slyšela dětský pláč a samozřejmě i křik rodících maminek, což nebylo moc příjemné. Ale nedalo se nic dělat, porodnice byla nacpaná k prasknutí a jak jsem se po chvíli dozvěděla, měli jsme velké štěstí, že nás neposlali jinam, po nás vzali už jen jednu maminku! Uf, to jsem si oddechla!
Manžel se mnou byl chvíli na pokoji, ale pak ho sestra poslala domů s tím, že to bude ještě trvat a že mu dám vědět. Moc se mu nechtělo, měl strach, aby porod stihl, ale nakonec odjel. Bylo zhruba kolem 22. hodiny. Bolesti byly silnější a silnější, ale stále prý málo na porod. Pak mi dali klystýr a že mám radši zavolat manžela. Bylo kolem třetí hodiny ranní. Manžel přijel zrovna, když mě chtěli převést na sál, tak mi alespoň pomohl.
Na sále se kolem nás během chvilky vystřídalo celkem dost personálu, protože jsem zhruba v 5 hodin už neměla sílu tlačit, přestávaly mi kontrakce, takže nastoupilo tlačení na břicho. I manžel musel jít stranou. Pak už to bylo nebezpečné kvůli miminku, aby se narodilo včas!
Manžel to chudák pozoroval celé z koutu, kam ho poslali. Jak mi později vyprávěl, dvě sestry po mě „skákaly“, třetí tlačila a primář na to celé dohlížel a také pomáhal tlačit. Vím, že mě uklidňoval, počítal, kdy bude kontrakce, abych zatlačila.
Teď mi to přijde celkem rychlé, ale když jsem tam ležela celá bolavá, kolem mě kmitalo asi deset lidí, masku na dýchání na puse, přišlo mi to jako nekonečné, nevěděla jsem přesně, jak dýchat, měla jsem strach, zahlídla jsem manžela, který se na mě díval a v pohledu měl strach.
Když mě nastřihli, musel prý i on odvrátit na moment hlavu, ale jinak to celé statečně prožíval se mnou… Matýsek se narodil v 7:36 hodin po docela velkém boji o svůj život. Měl sice jen 2,65 g a 47 cm, ale jak mi řekla paní doktorka, která mě šila, někdy je horší porodit menší dítě, které se stále vrací a „péruje“, než cvalíka, kterého prostě musíme vytlačit.
Malý po porodu neplakal, dokonce ho nedali ani manželovi a hned s ním upalovali do zadní místnosti, kde ho museli „nahodit“. To vše vím od sester z vyprávění a od manžela… Měl i apgar 9, ale naštěstí zabojoval a rozplakal se. Máme tedy dost málo fotek přímo ze sálu, pořád se kolem něj točily sestry i primář, manžel mohl pouze přihlížet. Já v tu chvíli jen ležela a nevěděla přesně, co se děje.
Pak za mnou přišla paní doktorka, mladá ženská, hrozně milá, příjemná a jemně mi vysvětlovala, že jsem opravdu dost potrhaná a bude mě muset hodně šít. Jak někdo říká, že šití nebolí, tak já si prožívala docela muka. Šila mě vevnitř i na povrchu. Vím, že se snažila, aby to nebolelo, ale bolelo pekelně. Navíc jsem měla u konečníku hemeroid, který samozřejmě vyhřeznul a bolel.
Další bolest přišla po chvíli šití, kdy mě začaly strašně, ale opravdu strašně bolet záda, nevěděla jsem, co se děje a myslela si, že jsem si někde něco při tlačení skřípla, ale jak mě upozornila paní doktorka, byla to placenta, která vycházela ven a nechtělo se jí.
Takže přestat šít a opět skákat po už tak dost bolavém břiše, to už jsem byla opravdu na pokraji sil. Myslela jsem, že porodem, max. šitím ta bolest končí! Nakonec se podařilo a zase velký dík paní doktorce, která mě stále uklidňovala, mluvila na mě i manžela a navíc nám vysvětlila, že to celé bylo opravdu na poslední chvíli, vzhledem k placentě, která byla celá šedivá, zkažená. Ještě štěstí, že to vše tak dopadlo!!!
Po došití jsem na chvíli usnula, vzhledem k plnosti sálů i pokojů nás na tom „našem“ stále nechávali a já se asi po hodině měla jít vyčůrat a osprchovat. Do sprchy s manželem a sestrou, bylo mi to blbé, říkám: „To s manželem zvládneme.“
Když jsem opatrně vstala, zamotala se mi hlava a byla jsem ráda, že mě přidržují dva. Ve sprše a cestou zpátky jsem ještě dvakrát skoro omdlela. Ztratila jsem hodně krve, porod nebyl nejlehčí, ale pak už mi bylo líp. Malého jsem měla u sebe, rozeslali jsme sms o narození a čekali skoro do 15 hodin, než nás dali na pokoj, do klidu a bez toho, abychom stále slyšeli rodící maminky.
Porodem to u mě bohužel neskončilo. Vzhledem k opravdu dost masivnímu šití, což mi opakovala každá sestra, která přišla na pokoj, a při každé vizitě lékaři, jsem nebyla schopná se moc hýbat a jen díky Martě, která se mnou byla na pokoji a porodila pár hodin po mně, jsem se o malého mohla postarat. Podávala mi ho na kojení, pomáhala vstávat, když jsem šla na WC, apod.
Byla jsem jak cvičená opička, samozřejmě, že jsme každý den musely ukazovat ránu při vizitě, ale na mě se přišli dokonce s omluvou podívat i medici, že prý takto vypadá opravdu velká rána po porodu v kombinaci s hemeroidem. No pocit opravdu úžasný, ale proč neposloužit jako živý příklad?
Matýsek byl malinkatý, první dva dny nechtěl mlíčko od maminky, sestry mě první den ujišťovaly, že to nevadí, druhý už na mě začaly tlačit, ať se víc snažím. Přiznávám, že jsem si i pobrečela, ale díky Martě, se kterou jsme měly radost z každého malého úspěchu těch našich drobečků, kdy jsme se navzájem budily na kojení, jsme to zvládli a i Matýsek začal papat mlíčko od maminky.
Ale bylo to stále málo, moc nepříbíral, a tak nám hrozilo, že nás nepustí v termínu, navíc se mu trochu začala rozjíždět žloutenka. Tak jsme zabojovali, kojili, co se do něj vešlo, a vyhráli jsme. Pustili nás v termínu domů, hurááá!
Přečtěte si také
Manžel děti drtí sportovními kroužky každý den. A já je tam mám vozit
- Anonymní
- 04.10.26
- 92
Každé září mám pocit, že tentokrát už to zvládneme lépe. Připravím dětem věci do školy, sepíšu si důležité termíny a do kalendáře zapíšu všechny jejich aktivity. Prvních pár dní dokonce věřím, že...
Uspávání u nás byl horor. Nevěřila jsem, že nám pomůže tak jednoduchá rada
- Anonymní
- 04.10.26
- 113
Každý večer to začínalo úplně stejně. Vykoupat, pyžamo, pohádka, pusa na dobrou noc a odejít. Jenže jakmile jsem zavřela dveře, ozval se pláč.
Zhrzená milenka mého muže mi začala psát. Rozhodla jsem se jí věřit
- Anonymní
- 04.10.26
- 165
Když se mi ozvala žena, se kterou mě manžel podvedl, čekala jsem výmluvy nebo prosbu o odpuštění. Místo toho mi poslala zprávy, ze kterých jsem pochopila, že mi o našem manželství lhal mnohem déle,...
„Někdo mi chodí kolem domu,“ volal děda. Policie našla vetřelce
- Bellino
- 04.10.26
- 121
Léto už sice skončilo, ale patří se ho zakončit veselou letní vzpomínkou, která ovšem začala trochu tajemně až nebezpečně. Rodinka s dítěte sice trávila letní dovolenou ve slunném Chorvatsku, ale...
„Tak jsi ráda, že to máš za sebou?“
- PenelopaW
- 04.10.26
- 130
Ne, že bych větu z titulku vnímala nutně negativně. Často je myšlena v dobrém ve smyslu: Vrátila jsi se do normálního života, to je fajn, ne? Někdy je ovšem pronášena i jako: Už ti rostou vlasy,...
Učitelka nechala syna (6) na ulici bez dozoru. Pak se to snažila hodit na mě
- Anonymní
- 03.10.26
- 1995
Můj šestiletý syn začal chodit do první třídy. Bylo to pro nás velká změna a řešili jsme to už dlouho předtím, než do třídy opravdu vstoupil. Vždycky jsem navíc měla zakódováno, že paní učitelka je...
Toxický šéf očekává, že mu budu odepisovat i po večerech. Já jsem se ohradila
- Anonymní
- 03.10.26
- 973
Když jsem nastoupila do nové práce, chtěla jsem se osvědčit. První týdny jsem chodila domů pozdě, odpovídala na emaily večer a několikrát jsem pracovala i o víkendu. Nikdo mě k tomu přímo nenutil....
Máma plánuje Vánoce. Já se jen bojím, že už se jich nedožije
- Anonymní
- 03.10.26
- 984
Je září a moje máma už plánuje Vánoce. Sedíme spolu v kuchyni, ona si dolévá čaj a nadšeně mi vypráví, co všechno bychom letos mohli podniknout. Mluví o cukroví, návštěvách a dokonce o lyžování v...
Syn je tlusté dítě. Tchyně ho systematicky překrmuje a já na to nesmím nic říct
- Anonymní
- 03.10.26
- 1086
Nikdy jsem nechtěla, aby měl můj syn pocit, že je s jeho tělem něco špatně. Jenže poslední dobou už jeho váhu řešíme s pediatričkou a doporučila nám trochu upravit jídelníček a hlavně dbát na...
Dcera mi omylem prozradila, že už není panna. Nemám z toho dobrý pocit
- Anonymní
- 03.10.26
- 6138
Jsou věci, o kterých rodič vlastně nechce vědět. A pak jsou věci, o kterých vědět chce, i když ho jejich zjištění trochu zaskočí. Přesně do té druhé kategorie patří informace, kterou mi dcera...
Me porod ceka v breznu a docela jsi me zarazila tou sprchou… To jako si dame sprsku ve trech??? 
v zadnem pripade nedovolim!!! 
