Druhá šance
Sepsat náš příběh jsem se rozhodla už před téměř 15 měsíci, ale záměrně jsem s ním počkala až do chvíle, kdy jej budu moci zakončit šťastně, protože happy endy mi tenkrát u všech podobných příběhů strašně chyběly.
V červnu 2011 jsem se provdala za svého milovaného muže. Svatba pro nás byla startovní čárou pro snahu o založení rodiny. Když jsem o měsíc později zjistila, že patříme mezi ty šťastné páry, kterým se to povedlo hned napoprvé, byla jsem neskutečně šťastná a rozhodně jsem to nebrala jako samozřejmost.
Vzhledem k rizikům prvního trimestru jsme se s manželem dohodli, že o těhotenství nikomu celé první tři měsíce neřekneme. Bylo to náročné, zvlášť, když moje sestra pár dnů po tom, co jsme objevili 2 čárky na testu, oznámila, že čeká třetí dítě (termín porodu měla asi 3 týdny před námi) a my jsme to říct „nemohli“.
Těhotenství probíhalo pohodově, bez jakýchkoliv zdravotních komplikací. Měla jsem sice pár těhotenských neduhů, ale nic zásadního. Miminko krásně rostlo, dokonce bylo o týden napřed, a tak nám posunuli termín porodu o týden napřed, což bylo přesně 9 měsíců a den po naší svatbě.
Na mateřskou dovolenou jsem měla nastoupit začátkem ledna a na tu dobu jsme plánovali velké stěhování z Prahy, kde jsme žili, do mého rodného moravského kraje, kde jsme se chystali začít stavět domek. Neměli jsme tenkrát zrovna lehké období, já jsem dělala práci, kterou jsem téměř nesnášela a měla jsem velké konflikty se šéfem. Navíc se nám neustále komplikovalo vyřizování stavebního povolení. Ale pořád jsme se uklidňovali tím, že tohle jsou malichernosti, které společně zvládneme. Že to nejdůležitější je v pořádku – čekáme spolu zdravé miminko, na které se moc těšíme.
Celá moje rodina se radovala, že koncem zimy bude mít hned 2 nové členy. Nejvíc jsme se těšily my se sestrou z toho, že naše děti budou skoro jako dvojčátka.
Jenomže člověk míní… Někdy v průběhu 27. týdne těhotenství se mi začalo zdát, že se našemu maličkému nějak nechce hýbat. Byla jsem zvyklá, že mívalo několik velmi aktivních dnů, kdy se nepřestalo vrtět, a po nich pár dnů klidu, proto jsem tomu ze začátku nevěnovala moc pozornost.
Navíc mě zkušenější kamarádky uklidňovaly, že miminko prostě jen může být otočené a kopat dovnitř. A vždycky, když už jsem se chtěla rozběhnout ke své doktorce, ucítila jsem pohyb, a tak jsem to zase odložila. Proto dneska jen těžko můžu říct, kdy se to vlastně stalo. Ale po pár dnech, ve 28. týdnu mě už opravdu přepadla panika a v noci jsem skoro nespala. Dopoledne už jsem se sesypala, že ho opravdu necítím, a že se strašně bojím. Protože byla neděle, vydali jsme se do nejbližší nemocnice, což byla FN Motol. Na ten strašný moment, kdy setra nemohla najít ozvy, a pak doktor strašně dlouho hledal ultrazvukem, než mi řekl, že „se obává, že to srdíčko nebije“, nedokážu ani dneska myslet bez slz.
Následovala hospitalizace a 2 dny vyvolávání porodu. V úterý 13. prosince 2011 jsem porodila ani ne kilového mrtvého chlapečka, na kterém nebyly žádné známky zdravotních problémů. Pitva ani moje genetické testy neprokázaly příčinu zástavy jeho srdíčka. Nejpravděpodobnějším vysvětlením podle porodníka bylo přemotání (nikoliv zauzlování) pupeční šňůry a tím zastavení přívodu živin. Přístup většiny zaměstnanců FN Motol byl naprosto úžasný – vše se mi snažili vysvětlovat, byli empatičtí a snažili se mě povzbudit. Manžel kromě nocí v podstatě strávil celých 5 dnů v nemocnici se mnou a byl mi obrovskou oporou. Hlavně díky tomu byla moje cesta k „uzdravení“ poměrně rychlá.
Ze začátku jsem vše s pomocí rodiny a přátel jakžtakž zvládala. Přestěhovali jsme se a já jsem byla několik týdnů na neschopence. Velký zlom přišel v den narození mé neteře. Myslela jsem, že to zvládnu, ale místo toho jsem se zhroutila a upadla do opravdové hluboké deprese. Manžel mě přesvědčil k 5denní hospitalizaci v krizovém centru psychiatrické léčebny v Brně Bohunicích. Jim vděčím za to, že jsem se dokázala znovu postavit na nohy. Začala jsem docházet k psycholožce a brzy jsem našla novou práci, která mě moc bavila. S manželem jsme se snažili si na sebe udělat co nejvíc času – chodili jsme na dlouhé procházky, sportovali, chodili do kina a divadla… A po pěti měsících jsem se fyzicky i psychicky cítila na nový pokus. I tentokrát se nám to k naší obrovské radosti povedlo napoprvé.
S mou gynekoložkou, která se mi stala opravdovou oporou, jsme se shodly na tom, že pro mě bude nejlepší zůstat v práci. Takže i přes počáteční komplikace (celý první trimestr jsem prošpinila) jsem vydržela v zaměstnání až do 31. týdne, kdy už byla neschopenka z důvodu mého velkého vyčerpání skutečně nutná.
Toto těhotenství bylo nesmírně náročné jak po fyzické, tak po psychické stránce. Bála jsem se strašně moc a navíc mi břicho rostlo mnohem rychleji než napoprvé a dávalo mi hodně zabrat. Ale vše jsme ustáli a na konci ledna – 13 měsíců po ztrátě prvního miminka se nám narodil krásný zdravý syn!
Chtěla bych tento deníček věnovat všem, kterým se něco podobného přihodilo, a trošku jim vlít optimismus do žil. I když se Vám všechno bude zdát beznadějné, i když se budete strašně bát, zkuste to znovu a vězte, že to jde, že se Vám Váš sen o miminku rozhodně může splnit.
A všem, kteří se s podobným případem ve svém okolí setkají, bych chtěla říct, že každá to máme jinak, ale mně osobně moc pomáhalo o tom mluvit. Ze začátku jsem potřebovala, aby mi okolí nic nevnucovalo, ale nabízelo pomoc. Nesnášela jsem, když se někdo tvářil, jakoby nic. Nejlepší pro mě bylo, když mi blízcí lidi řekli, že je jim jasné, že mi asi musí být strašně zle, a že pokud budu chtít, jsou připraveni mě poslouchat. Později, když jsem byla znovu těhotná, jsem byla alergická na věty typu „tentokrát to určitě dopadne dobře“. Potřebovala jsem jen, aby mi okolí vyjadřovalo podporu slovy „držíme vám pěsti“ apod., ale nechtěla jsem slyšet sliby, které se nemusely splnit.
Vím, že už nikdy nebudu jako dřív. Náš první syn zůstane navždy s námi. Náš vztah s manželem je mnohem pevnější, než kdy býval. A já už nikdy nebudu brát těhotenství jako automatický předstupeň rodičovství. Zůstane pro mě cestou, která může a nemusí skončit miminkem v náručí. Přeju Vám všem, aby na konci Vašich cest byla krásná zdravá miminka.
Přečtěte si také
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 3880
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1442
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 213
Filosoficko psychologický průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 1445
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 557
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Syn přinesl poznámku za rvačku. Když jsem zjistila proč, naštval mě učitel
- Anonymní
- 19.09.26
- 3291
Je sotva začátek roku a můj syn už na mě vytasil poznámku. Mávala na mě s ní hned, když jsem přišla domů. Když jsem si pak ale vyslechla za co ji dostal, musím uznat, že víc, než na to, že se...
Kamarádka se rozešla a chce mě každý den vidět. Já už nemám sílu
- Anonymní
- 19.09.26
- 2338
Se Simonou jsme byly nejlepší kamarádky na střední škole. Byly jsme spolu skoro pořád. Chodily jsme na kafe, řešily kluky, smály se úplným hloupostem a měly pocit, že naše přátelství vydrží navždy.
Manžel mi koupil elektrokolo a tchyně mi oznámila, že takhle určitě nezhubnu
- Anonymní
- 19.09.26
- 3400
Znáte to, nevyžádané rady dokážou člověka dost naštvat. A moje tchyně Marie je na ně doslova expert. Vždycky z ní vypadne nějaká perla. Tenhle deníček proto píšu spíš pro pobavení. Naštěstí se to...
Dcera utrácí za kosmetiku víc než já. V patnácti jsem měla jeden krém na všechno
- Anonymní
- 19.09.26
- 522
Když jsem byla teenager, moje kosmetická rutina byla poměrně jednoduchá. Ráno jsem si umyla obličej, občas použila něco na pupínky a tím moje péče o pleť v podstatě skončila. Když jsem měla doma...
Šváb mi vzal klid na duši
- Kaonev
- 19.09.26
- 339
Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...
přeju hodně štěstí 
)
líbí se mi, že jsi optimistická 
a že jsi šla do nového pokusu, podle toho co jsem přečetla, s odhodláním to zkusit, ať se děje co se děje 
a držím palečky ať máte už jenom krásne časy s miminkem a manželem 
