Jsem těhotná, otcem může být jeden ze tří. Dobrý mi nepřijde ani jeden

Tak jo. Nevím, kde začít, takže asi od toho momentu, kdy mi těhotenský test ukázal dva proužky a já si myslela, že je to chyba v Matrixu. Sedím na záchodě, v jedné ruce test, v druhé napůl vypité latté a v hlavě mi běží jen jedno: „To si děláš srandu…“ Ne, nedělá. Dva proužky jako dvě facepalm emoji. A já tam sedím, koukám na to a přemýšlím, jestli by to ještě nešlo zvrátit třeba vypitím kýble kávy nebo tím, že se prostě probudím. Nepovedlo se. Problém je… že fakt nevím, s kým. Ne že bych byla nějaká vesmírná nymfa, co střídá chlapy podle fáze měsíce – ale poslední týdny byly trochu… no, divoké. Můj gynekolog by to nazval „sociálně aktivní období“, já tomu říkám krize po rozchodu + příliš mnoho prosecca. A když se spojí zlomené srdce, emoce, alkohol a playlist „Sad girl energy“, vznikají rozhodnutí, která se dají litovat ještě devět měsíců potom.

Na výběr mám tři kandidáty. První je můj bývalý, se kterým jsem se rozcházela asi třikrát, ale naposledy to bylo fakt jen kvůli tomu, že si u mě zapomněl mikinu. Tak si ji přišel „vyzvednout“. A jak to tak bývá, přišel pro mikinu a odešel až ráno. Klasika. Ještě mi stihl říct, že „to bylo osudové“ a že možná tohle je znamení, že k sobě patříme. Já bych to spíš nazvala znamením, že bych neměla pít víno, když jsem sentimentální.

Druhý kandidát je kamarád. Ten typ, co vám píše roky, že jste nejlepší kamarádka, ale zároveň lajkuje všechny vaše fotky v plavkách. Byl vždycky po ruce, když jsem se rozcházela, a jednou večer, když jsem byla fakt emočně na dně, jsem napsala: „Přijď jen na film.“ No, film jsme neviděli. Ráno mi přinesl croissant a tvářil se, jako by se nic nestalo. Já si říkala, že to byla slabá chvilka. Netušila jsem, že tahle chvilka mohla být… docela plodná.

A pak je tu třetí – ten záhadný barman z víkendového výletu. Vím jen, že se jmenoval něco jako Tobiáš. Ale možná taky Tomáš. Někde mezi tím. Měl vytetovaného lva na ruce, voněl po rumu a mátě, uměl udělat perfektní mojito a řekl mi, že „život je o spontánnosti“. V tu chvíli jsem s ním souhlasila. Dnes bych mu nejradši napsala, že spontánnost má své následky a stojí mě teď asi 280 korun měsíčně v podobě vitamínů pro těhotné. Takže jo – těhotná? Jo. Ale s kým? Netuším. A Google mi na to odpověď nedal. A věřte mi, hledala jsem. Už googlím všechno – od „jak poznat otce dítěte bez testu DNA“ po „jak dlouho trvá šok“.

Začala jsem si to psát jako deníček, protože moje kamarádky se smály až brečely a říkaly, že to zní jako pilotní díl české Bridget Jones. Jenže zatímco Bridget měla jen dva chlapy a oba znala, já mám tři – a jednoho ani neznám. Když jsem to řekla mámě, myslela jsem, že omdlí. Nejdřív ticho. Potom hluboký nádech. A nakonec jen: „No, aspoň nebudeš sama.“ Já: „Ale já ani nevím, kdo je otec!“ Máma: „Tak to máš jako tvoje teta Božena, jen ta měla aspoň dva tipy, ne tři.“ V tu chvíli jsem pochopila, že rodinná genetika se prostě nezapře. Nejhorší je, že každý z těch tří má úplně jinou osobnost. Bývalý by chtěl hned rodinu a druhou šanci. Kamarád by mi asi koupil test DNA jako dárek k narozeninám. A barman… ten by mě možná ani nepoznal bez světla baru.

Teď si připadám jak detektiv – jen místo lupy mám kalendář, testy a paranoiu. Počítám dny, přehrávám si, komu jsem psala „přijď na film“ (což, jak všichni víme, nikdy neznamená film) a snažím se sestavit logickou mapu událostí. Občas mám pocit, že řeším případ, který by nezvládl ani Sherlock Holmes. A víte co? Vím, že si to teď někdo čte a říká si: „Bože, ta musí být nezodpovědná.“ Možná jo. Ale upřímně? Nikdy jsem se necítila víc naživu. Je to, jako by mi život pustil mix reality show, detektivky a komedie zároveň. Jeden den brečím, druhý se směju. Jeden den googlím „jak vybrat jméno pro dítě, když nevíš otce“, druhý den přemýšlím, že bych z toho měla napsat knihu. Mezitím se snažím chovat jako klidná budoucí matka – piju bylinkové čaje, čtu si o vývoji plodu a ignoruju fakt, že se mi každé ráno chce střídavě brečet a smát. Kamarádka říká, že to jsou hormony. Já si myslím, že karma.

Někdy se přistihnu, že si představuju všechny tři možné scénáře budoucnosti. V jednom stojí u porodu bývalý, co mi drží ruku a říká, že to zvládneme. V druhém kamarád, který se tváří, že se to celé nestalo. A ve třetím barman, který někde nalévá mojito a vůbec netuší, že možná čeká dítě. Každá z těch verzí je stejně absurdní. Takže tak. Jsem těhotná. Nevím, s kým. Ale jedno vím jistě – nuda už v mém životě nebude. A když se mě někdo zeptá, co plánuju dál, odpovím jen: „No, nejdřív test DNA. A potom asi další latté.“

A víte co? Možná to všechno nakonec dopadne úplně jinak, než si teď představuju. Možná se tomu jednou budu smát, až si to po sobě přečtu. Ale zatím… zatím je tohle můj život. Chaotický, trochu trapný, plný smíchu, kávy a tří potenciálních otců. A říkám si – jestli má takhle začínat moje mateřství, tak proč ne. Aspoň bude o čem vyprávět na rodičáku.