Dva v tom a každý jinak

Pro lepší pochopení mých myšlenkových pochodů musím zmínit, že jsem v 17 letech prodělala laparoskopickou operaci cysty na vaječníku (jedno z nepříjemných překvapení při příchodu na gynekologii, ze které mně sanitkou poslali rovnou na operační sál  ).

Nerada na to vzpomínám, během jednoho dne jsem měla tu čest poznat několik mladých lékařů, před kterými jsem musela obnažit své intimní partie, vyslechnout nepříjemnou diagnózu (do poslední chvíle nevěděli, jestli je to cysta, protože se potvora tvářila jako nádor) o možném odebírání vaječníku a já nevím, co všechno ještě. Většinu toho jsem ze své paměti vytěsnila. Pamatuji si jen pláč a obavy, že nebudu mít v budoucnu děti nebo že budu mít rakovinu, jak paradoxní. Naštěstí vše dobře dopadlo.

Moji rodiče mě vždy vychovávali s láskou a podporou. Dali mi vše, co mohli, abych měla spokojený život a vyvarovala se zbytečným chybám, hlavně rady Neříkám, že jsem je vždy poslechla, ale jako námět k zamyšlení mi to přišlo fajn. V 19, hned po maturitě, jsem se seznámila se svým přítelem, nyní budoucím otcem našeho dítěte, se kterým jsme od mých 21 let zasnoubeni. V té době mu bylo čerstvých 26 a bydlel u maminky. Vždycky jsem toužila po muži, který bude mít ve svém životě cíle a bude „tahounem“. Můj milý, kterého jsem si vybrala, byl vším, jen ne mým snem. I přesto mě to k němu táhlo a já se zamilovala tak, jako nikdy předtím.

S láskou vzpomínám na večerní procházky Prahou, které se protáhly do čtyř do rána. Byvakování u něho v pokoji nebo na chalupě jeho rodičů; ježdění po Čechách, spaní pod stanem, narozeninové oslavy s kamarády, noční sezení na balkóně s lahvinkou vína – asi je zbytečné rozepisovat to víc, prostě zamilovanost nejvyššího stupně, kterou zná určitě každá z vás. Měli jsme si vždycky co říci, naše láska vyplynula z přátelství a porozumění, a toho si cením doteď.

Ale k jádru pudla. Po třech letech naší známosti jsme začali uvažovat o společném bydlení. Já jsem dostala k dispozici zrekonstruovaný byt, který stačilo jen vybavit nábytkem a nastěhovat se. Pro mého drahého to znamenalo změnit své zaměstnání, s jeho dosavadním příjmem by naše společné bydlení nepřipadalo v úvahu a já jsem byla studentkou VŠ s příležitostným příjmem v podobě brigády. Práce v muzeu byla pro náš dosavadní styl života dobrá, dva dny práce, dva dny volna, z toho noční jsem strávila s ním, protože jsme v celé budově byli sami dva. Ale to by bylo na další příběh, a někdy i až po desáté hodině o:).

Přítel zaměstnání změnil a mohli jsme se stěhovat. Asi jako každá jsem si vysnila, jak to všechno bude. Mladý mi slíbil, že mi se vším bude pomáhat a těšil se jako já  – jen ve zkratce, nábytek jsem zařizovala já, vybalování jsem zařizovala já (pokud tedy nepočítám vybalení PC na nový stůl ), úklid jsem zařizovala já, nákupy jsem zařizovala já (začínám si připadat jako v písničce já já já, jenom já), ale neřešila jsem to, sem tam jsem na něj zahudrala a pokračovala dál – rozumějte, museli byste to vidět u nich doma, nikdy nebyl vedený k tomu, aby udržoval pořádek a už vůbec ne k nějaké seberealizaci. Holt, vše není jen růžové a každá mince má dvě strany. Musím ale říci, že nikdy nepatřil mezi povaleče, do práce chodil a nosil domů korunky, které jsme moc potřebovali.

Takhle to fungovalo do doby, než jsem dokončila školu (jen bakalářku) a našla si práci. Děsně mě to tam bavilo a byla jsem ráda, že jsem také už po finanční stránce součástí naší domácnosti. Na péči o naše hnízdečko mi ale ubývalo sil a času, a tak přišlo období hádek. Já jsem se zlobila, že mi přítel s ničím nepomáhá a ve volném čase vysedává u počítače, on se zlobil, že ho pořád buzeruju za nepořádek a tak podobně. Po určité době se vše ustálilo na kompromisech z obou stran a žili jsme si zase spokojeně 

Jednoho krásného zářijového dne se mi nedostavily měsíčky. Po tom, co jsem brala od 18 let HA, bych to po šesti letech, kdy už přicházely i ve stejný den jako hodinky, nečekala. Říkala jsem si, že nemá cenu plašit, protože se přeci může stát, že MS vynechá nebo se opozdí. A taky že jo, opozdila se tak, že vůbec nepřišla Cítila jsem jen nepříjemnou bodavou bolest v podbřišku, která mi připomínala bolesti při cystě. Bála jsem se, abych nemusela znovu pod kudlu, protože cysty se mi běžně dělají a rozpouštějí.

Zavolala jsem na gyndu a objednala se na kontrolu. Při té mi lékařka sdělila, že cystu nemám, ale že nejsem ani těhotná. Zdálo se mi, že mi moji bolest nevěří. Ptala se mě, jestli mě to bolí moc – přišlo mi to docela vtipné. „Né, paní doktorko, ta bolest se dá vydržet, ale je to docela nepříjemné. O to víc, když nevím, proč mě to bolí“. Tak přijďte za týden. Během té doby se střídalo období bolesti a nebolesti. Říkala jsem si, že těhotná určitě nebudu. Mamka i tetky z naší rodiny vždycky trpěly nevolnostmi, zvracely několikrát každý den a byly zelené jak sedmy. To by mi určitě taky bylo zle, máme to v rodině 

Za týden jsem šla znovu na kontrolu a na odběry krve. Doktorka mrkla na monitor, pak mrkla na sestru a nakonec na mě. „Slečno, vy jste těhotná.“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal! Já přeci nemůžu být těhotná! Beru pravidelně HA, nikdy jsem nevynechala! A navíc, já nevím, jestli chci být těhotná! Chodím do práce a mám všechno teprve před sebou… jednoduše, dost času na dítě! Koukala na mě a asi poznala, co všechno se mi v tu chvíli honí hlavou, ale i přesto se mě zeptala, jestli je to těhotenství chtěné. Vykoktala jsem ze sebe, že nevím. Zatvářila se chápavě a poslala mě domů s tím, abych za týden přišla znovu – přeloženo, tak si to slečno rozmyslete a přijďte mi říct .

Cestou domů jsem přemýšlela, co budu dělat, jak to řeknu Jirkovi, co ten mi na to řekne, jestli to dítě chci (chceme), co by mi na to asi tak řekli rodiče a moje pubertální ségra, jak bychom to všechno zvládli po finanční stránce, kdybych nepracovala… bla bla bla.. už ani nevím, nad čím vším jsem přemýšlela.

Když jsem to řekla doma, dostalo se mi odpovědi: „Tak se to povedlo! To je skvělé, budeme mít mimčo.“ Počkej, počkej, jak povedlo, já se o nic nesnažila, ty snad jo? Vždyť jsem brala antikoncepci… vzpomněla jsem si v tu chvíli na ty filmy, jak chlap chtěl dítě a ženská ne a on jí místo antikoncepce strkal do platíčka vitamíny a upřímně mě to rozesmálo, věděla jsem, že větší debilita mě napadnout nemohla Když jsem viděla, jakou má přítel radost, nemohla jsem mu ji zkazit svými pochybnostmi. Jenže pak přišla ta otázka: „jsi taky šťastná miláčku?“ Koukala jsem na něj a nevěděla, co říci. Nakonec jsem to ze sebe všechno vysypala… že nevím, jestli jsem šťastná, že nic jako pocit štěstí necítím, že mám strach, že bychom to nezvládli atd. Ujišťoval mě, ale nepřemlouval, chce to čas, ono si to sedne, ale nutit tě nebudu, musíš se rozhodnout.

Udivilo mě, co z něj padalo za rozumné věty plný podpory a pochopení a v tu chvíli jsem si uvědomila, že už to není 26letý kluk, ale muž, kterému je 31 let, ví, co chce, a touží po rodině. Po rodině se mnou. Pocit štěstí se ale pořád nedostavoval. Říkala jsem si, že mám tak skvěle našlápnuto v práci (během jednoho roku mě povýšili na vedoucí celého oddělení) a že to přeci nemůžu jen tak zahodit, když jsem se jako absolventka tak úspěšně chytla, a ještě ke všemu v takové situaci, která trhu práce vládne. Nikdy jsem nebyla žralokem a nedrala se kupředu, šlo to najednou samo.

Dva dny předtím, než jsem měla jít k lékařce, jsem si ráno v práci odskočila na záchod a zjistila jsem, že krvácím, a v tu chvíli se rozhodlo. Hrozně jsem se lekla a bála se o toho našeho drobka tak, že jsem nechala práci prací, říďovi jsem běžela říct, že prostě musím odejít a že nevím, kdy se vrátím a jela jsem hned k doktorce. Ta mě vyšetřila a sdělila mi, že je v dutině sražená krev, ale že to spontánní potrat není. To je v podstatě to jediné, co jsem se dozvěděla, důvod nebo příčinu mi sdělit nedokázala, ale já bych to připisovala stresu, kterým jsem si procházela.

Řekla mi, že v případě, že si chci dítě nechat, musím na neschopenku a začít brát Utrogestan na podporu udržení těhotenství. Pár vteřin jsem na ni koukala, jestli to myslí vážně, a pak jsem kývla. Vzala jsem si neschopenku, recept, napsala její instrukce včetně toho, kdy mám přijít na další kontrolu a odkráčela jsem z ordinace.

Jsem na neschopence, kvůli tomu krvácení mám rizikové a budu ho mít až do přechodu na mateřskou. Svého zaměstnavatele jsem nechala ze dne na den na holičkách. Měla jsem a mám dost času na to, abych si přečetla spoustu deníčků a zkušeností jiných maminek a jsem za to moc ráda. Dlouho jsem nebyla tak v klidu a šťastná jako teď. Čekáme holčičku, sice je trošku menší, než by měla být, ale já na tabulky kašlu, kopance cítím skoro každý den a testy s ultrazvukem vyšly v pořádku. Ubyla jsem o čtyři kila a dvě nabrala zase zpátky.

Nebýt břicha, které mi teď vyskočilo, tak ani nevěřím, že jsem těhotná. Nezvracela jsem, nemám žádné chutě (jen na sladké ), nevadí mi pachy, nebolí mě ani mi nerostou prsa, nemám otoky, závratě, nízký nebo vysoký krevní tlak, bolesti zad a bůhví co ještě. V březnu oslavím 25. narozky, vkročím do sedmého měsíce těhulkování a v červnu si konečně rozbalíme náš malý zázrak 

Deníček věnuji všem, kteří měli pochyby a pocity nejistoty. Ne, že bych patřila do klubu aktivních matek nebo trávila dny rozplýváním se nad malými dětmi a nakupováním hadříků, hračiček a sr…ček, kterými je dnešní trh přehlcen. Jsem „jen“ šťastná a spokojená holka, která se těší na rodinu.