Ema
Nikdy jsem netušila, že by se nám něco takového mohlo stát...
Největší změna se u nás stala už před čtyřmi lety, ani nevím, jak rychle to uteklo. Předcházelo tomu hodně věcí. Moje otěhotnění nebylo jen tak, jako mladé pískle jsem si myslela, že otěhotním jen tím, že se nebudu chránit, když jsme se s manželem domluvili, že už je na miminko čas, vysadila jsem antikoncepci a začali jsme se snažit. Když ani po roce se nám miminko nepovedlo, začal kolotoč vyšetření, laparoskopie.
Pak mi gynekolog doporučil CAR, šli jsme na konzultaci. A spustil se další kolotoč, několik pokusu nevyšlo vůbec, nikdo, kdo tím neprošel, neví, jak je to psychicky náročné. Když už jsem otěhotněla, samovolně jsem potratila. A pak přišel další pokus 28.9., pamatuji si to dodnes, modlila jsem se, i když jinak jsem nevěřící, že zmrazených embryí nám zbylo jen jedno, a to mi právě doktor vložil, kolotoč všeho a za 14 dní si udělat test, byly tam dvě čárky.
V 5.týdnu jsem začala zase krvácet a čekala, že o miminko zase přijdeme, poležela jsem si v nemocnici, pak ještě několikrát, ale narodil se ON, pan božský, milovala jsem ho od prvního okamžiku, ani porod nebyl takový, jaký jsem myslela, že bude, císařský řez. Kojení byla katastrofa, ale našemu synovi je 11 let a je úžasný.
A tak jako ostatní děti si hrozně přál sourozence a začal ten kolotoč znova. Odsátí vajíček, oplodnění, vložení a pořád dokola. Byla sobota 7.12. a volali mi z CARu, ať v úterý přijedeme, že máme připravených 7 vajíček. V tu dobu jsem byla u tatínka, který právě v nemocnici umíral, a tak jsme do CARu nejeli, nechali jsme vše zamrazit. Uběhlo půl roku a šli jsme do toho znova, opět jsme o miminko přišli, a pak další pokus a ono to vyšlo. V pátém týdnu zase krvácení, tolik jsem se bála a plakala, ale vše se vyvíjelo v pořádku, a tak jsme čekali naši Emičku, takové jméno ji vymyslel syn.
Všechny kontroly dopadly v pořádku až na jednu. Byl to 29. týden a sestřička neslyšela na monitoru srdíčko, poslala mě na utz a tam mi doktor řekl, že je mu to líto, ale že nic. Jak nic, chtělo se mi křičet na všechny strany, teď prý musíme hlavně zachránit vás. Byl to čtvrtek, Emička se narodila v úterý, po dlouhých dnech vyvolávání, smutku, pláče, beznaděje, vlastní neschopnosti, hodně jsem si to vyčítala. Až několik doktoru mě vyvedlo z omylu, prostě se to stává a my jsme špatně nic neudělali.
Někoho překvapilo, že jsme si tělíčko vzali a nechali ho spálit v pohřební službě, odmítla jsem nechat spálit Emičku s ostatním nemocničním bordelem. Nejhorší pro mě bylo, jak to zvládne syn a také vyplňování papíru pro matriku, kde bylo napsáno, že nám gratulují k miminku, co dělá s tělem psychika nejde ani popsat. Jednu chvíli jsem koukala z okna v sedmém patře a říkala si, že když skočím, bude vše za mnou, ale nemohla jsem, doma na mě čekal úžasný manžel a syn. A také zbytek rodiny, maminka, sestra a i manželova rodina.
A tak jsem šla domů, zůstala na „MATEŘSKÉ“ 6 týdnů a šla jsem do práce, musela jsem mezi lidí. A tak se ta obrovská bolest obrušovala a jak běžel čas, prosil nás syn, aby jsme miminko ještě zkusili, nikdy nechtěl být sám a my jsme nechtěli nikdy jedináčka. Tak jsme šli opět do CARu. Měli jsme 3 zamrazená embrya, rozmrazení přežilo jen jedno a to mi vložili.
V 5. týdnu se zase vše opakovalo s krvácením, manžel už byl zoufalý a řekl, že tohle už je vážně naposledy, že mě to ničí. Nicméně srdíčko začalo později bít a vše se začalo vyvíjet dobře až do 12. týdne, kdy mi doktor oznámil, že krevní testy nevyšly dobře, poslal mě na kliniku do Prahy. Na utz se to panu doktoru nelíbilo a po konzultaci mi hned odebrali vodu z chloriových klků, že do dvou dnů se mi někdo ozve. Neskutečně dlouhé dny, kdy čekáte, až vám zazvoní telefon a dozvíte se ten krutý verdikt, že vaše miminko má Downův syndrom.
Po zvážení všeho pro a proti jsem šla na přerušení, dodnes si nejsem 100% jistá, že to bylo dobře, na genetice mi potvrdili, že to byla zase holčička. Myslím, že už jsem dost srovnána s celou situací, i když mě zase trápí jiné zdravotní potíže, zřejmě způsobené všemi těmi hormony. Troufám si tvrdit, že nás to jako rodinu hodně spojilo, mám skvělého manžela a úžasného syna, který mi vynahrazuje vše, čím jsem si prošla, jen mi je někdy líto, že zůstane sám, už nemám sílu zkoušet další miminko…
Přečtěte si také
Syn přinesl poznámku za rvačku. Když jsem zjistila proč, naštval mě učitel
- Anonymní
- 19.09.26
- 2354
Je sotva začátek roku a můj syn už na mě vytasil poznámku. Mávala na mě s ní hned, když jsem přišla domů. Když jsem si pak ale vyslechla za co ji dostal, musím uznat, že víc, než na to, že se...
Kamarádka se rozešla a chce mě každý den vidět. Já už nemám sílu
- Anonymní
- 19.09.26
- 1782
Se Simonou jsme byly nejlepší kamarádky na střední škole. Byly jsme spolu skoro pořád. Chodily jsme na kafe, řešily kluky, smály se úplným hloupostem a měly pocit, že naše přátelství vydrží navždy.
Manžel mi koupil elektrokolo a tchyně mi oznámila, že takhle určitě nezhubnu
- Anonymní
- 19.09.26
- 2598
Znáte to, nevyžádané rady dokážou člověka dost naštvat. A moje tchyně Marie je na ně doslova expert. Vždycky z ní vypadne nějaká perla. Tenhle deníček proto píšu spíš pro pobavení. Naštěstí se to...
Dcera utrácí za kosmetiku víc než já. V patnácti jsem měla jeden krém na všechno
- Anonymní
- 19.09.26
- 370
Když jsem byla teenager, moje kosmetická rutina byla poměrně jednoduchá. Ráno jsem si umyla obličej, občas použila něco na pupínky a tím moje péče o pleť v podstatě skončila. Když jsem měla doma...
Šváb mi vzal klid na duši
- Kaonev
- 19.09.26
- 240
Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...
Vnouček ke mě ze školy chodí na obědy. V jídelně mu vůbec nechutná
- babiMáňa
- 18.09.26
- 974
Vnouček už je pořádný mladý chlapík a s tím samozřejmě souvisí i to, že má svůj názor. Když se letos rozhodl, že přestane chodit ve škole na obědy a místo toho chodí ke mě, neměla jsem s tím...
Můj příběh: Rakovina v těhotenství a cesta zpátky k životu ❤️
- AulinkaBohunka
- 18.09.26
- 441
Každý z nás se za život potýká s různými problémy a ten můj měl podobu rakoviny, která mi byla zjištěna v těhotenství.
Můj muž je děvkař. Když vidí hezkou ženu, přestávám pro něj existovat
- Anonymní
- 18.09.26
- 930
Svého muže mám ráda a v mnoha ohledech nám manželství funguje. Jenže stačí, aby se poblíž objevila atraktivní žena, a jako bych přestala existovat. Manžel ztichne, spadne mu čelist a bezostyšně...
Nechtěla jsem dceři dát mobil. Zjistila jsem, jak složité je to bez něj
- Anonymní
- 18.09.26
- 1661
Snad jen blázen by chtěl dát dítěti do první třídy mobil. Jenže od té doby, co dcera začala chodit do školy, narazila na nespočet situací, kdy bych jí nejraději zavolala. Když byla ve školce, bylo...
Podruhé jsem věřila, že to vyjde. Je to ale stejné jako v předchozím vztahu
- Anonymní
- 18.09.26
- 628
Po prvním manželství jsem si totiž přesně řekla, co už nikdy nechci. Nechci muže, který mě nebude poslouchat. Nechci vedle sebe někoho, kdo všechno nechává na mně. Nechci vztah, ve kterém se budu...
mrzí mě to, ale jak píšeš, máš úžasného syna, manžela, buďte spolu šťastní 
ta bolest asi nikdy nezmizí, ale toto ti ji dokáže řádně zmírnit 
Je to nespravedlivy, jak se nekomu rodi deti „bez prace“ a nekdy i aniz by o to „rodice“ stali a pak mají smutný detstvi, pokud se ho vubec dockaji, a k nekomu, kdo by si miminko pral, ne a ne prijit…napada me teda i nahradni mama, ktera by miminko odnosila, pokud je v tomhle taky zakopany pes… Viz vzdy krvaceni na zacatku… Tak treba si k vam sourozenec cestu najde jinak…
A vida, před pár dny jsem si odnesla z porodnice krásnou zdravou holčičku 
Držím ti palce. Je to náhoda, někdy to vyjde, někdy ne, to je život. Pořád jsem si říkala, že všechno taky nemůže dopadnout blbě 
