Ema

Prázdná náruč

Nikdy jsem netušila, že by se nám něco takového mohlo stát...

Největší změna se u nás stala už před čtyřmi lety, ani nevím, jak rychle to uteklo. Předcházelo tomu hodně věcí. Moje otěhotnění nebylo jen tak, jako mladé pískle jsem si myslela, že otěhotním jen tím, že se nebudu chránit, když jsme se s manželem domluvili, že už je na miminko čas, vysadila jsem antikoncepci a začali jsme se snažit. Když ani po roce se nám miminko nepovedlo, začal kolotoč vyšetření, laparoskopie.

Pak mi gynekolog doporučil CAR, šli jsme na konzultaci. A spustil se další kolotoč, několik pokusu nevyšlo vůbec, nikdo, kdo tím neprošel, neví, jak je to psychicky náročné. Když už jsem otěhotněla, samovolně jsem potratila. A pak přišel další pokus 28.9., pamatuji si to dodnes, modlila jsem se, i když jinak jsem nevěřící, že zmrazených embryí nám zbylo jen jedno, a to mi právě doktor vložil, kolotoč všeho a za 14 dní si udělat test, byly tam dvě čárky.

V 5.týdnu jsem začala zase krvácet a čekala, že o miminko zase přijdeme, poležela jsem si v nemocnici, pak ještě několikrát, ale narodil se ON, pan božský, milovala jsem ho od prvního okamžiku, ani porod nebyl takový, jaký jsem myslela, že bude, císařský řez. Kojení byla katastrofa, ale našemu synovi je 11 let a je úžasný.

A tak jako ostatní děti si hrozně přál sourozence a začal ten kolotoč znova. Odsátí vajíček, oplodnění, vložení a pořád dokola. Byla sobota 7.12. a volali mi z CARu, ať v úterý přijedeme, že máme připravených 7 vajíček. V tu dobu jsem byla u tatínka, který právě v nemocnici umíral, a tak jsme do CARu nejeli, nechali jsme vše zamrazit. Uběhlo půl roku a šli jsme do toho znova, opět jsme o miminko přišli, a pak další pokus a ono to vyšlo. V pátém týdnu zase krvácení, tolik jsem se bála a plakala, ale vše se vyvíjelo v pořádku, a tak jsme čekali naši Emičku, takové jméno ji vymyslel syn.

Všechny kontroly dopadly v pořádku až na jednu. Byl to 29. týden a sestřička neslyšela na monitoru srdíčko, poslala mě na utz a tam mi doktor řekl, že je mu to líto, ale že nic. Jak nic, chtělo se mi křičet na všechny strany, teď prý musíme hlavně zachránit vás. Byl to čtvrtek, Emička se narodila v úterý, po dlouhých dnech vyvolávání, smutku, pláče, beznaděje, vlastní neschopnosti, hodně jsem si to vyčítala. Až několik doktoru mě vyvedlo z omylu, prostě se to stává a my jsme špatně nic neudělali.

Někoho překvapilo, že jsme si tělíčko vzali a nechali ho spálit v pohřební službě, odmítla jsem nechat spálit Emičku s ostatním nemocničním bordelem. Nejhorší pro mě bylo, jak to zvládne syn a také vyplňování papíru pro matriku, kde bylo napsáno, že nám gratulují k miminku, co dělá s tělem psychika nejde ani popsat. Jednu chvíli jsem koukala z okna v sedmém patře a říkala si, že když skočím, bude vše za mnou, ale nemohla jsem, doma na mě čekal úžasný manžel a syn. A také zbytek rodiny, maminka, sestra a i manželova rodina.

A tak jsem šla domů, zůstala na „MATEŘSKÉ“ 6 týdnů a šla jsem do práce, musela jsem mezi lidí. A tak se ta obrovská bolest obrušovala a jak běžel čas, prosil nás syn, aby jsme miminko ještě zkusili, nikdy nechtěl být sám a my jsme nechtěli nikdy jedináčka. Tak jsme šli opět do CARu. Měli jsme 3 zamrazená embrya, rozmrazení přežilo jen jedno a to mi vložili.

V 5. týdnu se zase vše opakovalo s krvácením, manžel už byl zoufalý a řekl, že tohle už je vážně naposledy, že mě to ničí. Nicméně srdíčko začalo později bít a vše se začalo vyvíjet dobře až do 12. týdne, kdy mi doktor oznámil, že krevní testy nevyšly dobře, poslal mě na kliniku do Prahy. Na utz se to panu doktoru nelíbilo a po konzultaci mi hned odebrali vodu z chloriových klků, že do dvou dnů se mi někdo ozve. Neskutečně dlouhé dny, kdy čekáte, až vám zazvoní telefon a dozvíte se ten krutý verdikt, že vaše miminko má Downův syndrom.

Po zvážení všeho pro a proti jsem šla na přerušení, dodnes si nejsem 100% jistá, že to bylo dobře, na genetice mi potvrdili, že to byla zase holčička. Myslím, že už jsem dost srovnána s celou situací, i když mě zase trápí jiné zdravotní potíže, zřejmě způsobené všemi těmi hormony. Troufám si tvrdit, že nás to jako rodinu hodně spojilo, mám skvělého manžela a úžasného syna, který mi vynahrazuje vše, čím jsem si prošla, jen mi je někdy líto, že zůstane sám, už nemám sílu zkoušet další miminko…

Váš příspěvek
Lainaire8
Závislačka 2976 příspěvků 4 inzeráty 15.08.19 06:40

:hug: mrzí mě to, ale jak píšeš, máš úžasného syna, manžela, buďte spolu šťastní :srdce: ta bolest asi nikdy nezmizí, ale toto ti ji dokáže řádně zmírnit :hug:

Dolina
Stálice 100 příspěvků 15.08.19 10:12

Je mi moc lito, že některé ženy mají tak těžkou cestu za miminkem. Ale máš jednoho syna :srdce: a ani to některé ženy nemají. Užívej zivota, máš skvělou rodinu.

Jahudka82
Závislačka 2993 příspěvků 15.08.19 14:22

:hug: Teda tak to je megasmula toto, nejake dalsi vysetreni, proc to neslo prirozene a pak dalsi problemy, vam nedelali? Adopci jste jeste treba nezvazovali, aby nebyl syn sam? Uz by to byl stejne spis dalsi jedinacek, ale nekdy se to stává, ze kdyz to clovek vzda a zacne hledat jine alternativy, zadari se potom prirozene… ;) :think: Je to nespravedlivy, jak se nekomu rodi deti „bez prace“ a nekdy i aniz by o to „rodice“ stali a pak mají smutný detstvi, pokud se ho vubec dockaji, a k nekomu, kdo by si miminko pral, ne a ne prijit…napada me teda i nahradni mama, ktera by miminko odnosila, pokud je v tomhle taky zakopany pes… Viz vzdy krvaceni na zacatku… Tak treba si k vam sourozenec cestu najde jinak…

janka23
Závislačka 3253 příspěvků 16.08.19 05:28
:hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :hug:
123Soňa
Ukecaná baba ;) 1500 příspěvků 16.08.19 08:19

Mrzí mě to… :hug: Známá měla hodně podobný osud, cca desetileté dítě a spousty neúspěchů při umělém oplodnění… Nakonec si adoptovali starší holčičku
Užívejte si syna, můžete s ním podnikat ledacos…

mau-mau
Závislačka 4334 příspěvků 16.08.19 08:36

Smutné. Po třetím potratu se mě sestřička na gyndě zeptala, jestli to budeme ještě zkoušet. Měla jsem aktuální skóre 1 postižené dítě, jedno zdravé a 3 potraty. Na to jsem odpověděla, že to budu zkoušet až do přechodu ;) :D A vida, před pár dny jsem si odnesla z porodnice krásnou zdravou holčičku :srdce: Stálo to už jen ten další pokus :hug: Zkus ještě sebrat síly, pokud po tom vážně toužíš :kytka: Držím ti palce. Je to náhoda, někdy to vyjde, někdy ne, to je život. Pořád jsem si říkala, že všechno taky nemůže dopadnout blbě ;) :mrgreen: :palec:

Moni0101
Ukecaná baba ;) 1693 příspěvků 16.08.19 20:17

Ach :,( :hug: Proc ma nekdo «nalozeno» o tolik vice nez jini? Je mi to moc lito. Pokud si chces popovidat a ulevit s maminkami co zazily podobne tezke veci jako ty, prid za nami do uzavrene skupinky Prazdna naruc tady na emiminu. Moc mi pomohly A drz se pro syna (je to pro nej tez tezke), manzela a zvytek rodiny :srdce: :hug:

Smíření
Nováček 2 příspěvky 19.08.19 18:55
Poděkování

Moc děkuji za krásná slova. Myslim, ze uz jsem došla ke smíření, ze uz žádné dalsi ditko nebude. V deníčku jsem nenapsala, ze jsem minulý rok prodelala plicni embolii, tak jsem opravdu šťastná, ze jsem tady. Trápí me cysty na vaječnicich, nejsou to klasicke cysty, uz se jmenuji jinak a zatím nejsou zhoubne, ale pořád me kontroluji, aby se to nerozjelo, tak si važme každého dne :kissing_heart:

Vložit nový komentář