Ema
- Prázdná náruč
- Smíření
- 15.08.19 načítám...
Nikdy jsem netušila, že by se nám něco takového mohlo stát...
Největší změna se u nás stala už před čtyřmi lety, ani nevím, jak rychle to uteklo. Předcházelo tomu hodně věcí. Moje otěhotnění nebylo jen tak, jako mladé pískle jsem si myslela, že otěhotním jen tím, že se nebudu chránit, když jsme se s manželem domluvili, že už je na miminko čas, vysadila jsem antikoncepci a začali jsme se snažit. Když ani po roce se nám miminko nepovedlo, začal kolotoč vyšetření, laparoskopie.
Pak mi gynekolog doporučil CAR, šli jsme na konzultaci. A spustil se další kolotoč, několik pokusu nevyšlo vůbec, nikdo, kdo tím neprošel, neví, jak je to psychicky náročné. Když už jsem otěhotněla, samovolně jsem potratila. A pak přišel další pokus 28.9., pamatuji si to dodnes, modlila jsem se, i když jinak jsem nevěřící, že zmrazených embryí nám zbylo jen jedno, a to mi právě doktor vložil, kolotoč všeho a za 14 dní si udělat test, byly tam dvě čárky.
V 5.týdnu jsem začala zase krvácet a čekala, že o miminko zase přijdeme, poležela jsem si v nemocnici, pak ještě několikrát, ale narodil se ON, pan božský, milovala jsem ho od prvního okamžiku, ani porod nebyl takový, jaký jsem myslela, že bude, císařský řez. Kojení byla katastrofa, ale našemu synovi je 11 let a je úžasný.
A tak jako ostatní děti si hrozně přál sourozence a začal ten kolotoč znova. Odsátí vajíček, oplodnění, vložení a pořád dokola. Byla sobota 7.12. a volali mi z CARu, ať v úterý přijedeme, že máme připravených 7 vajíček. V tu dobu jsem byla u tatínka, který právě v nemocnici umíral, a tak jsme do CARu nejeli, nechali jsme vše zamrazit. Uběhlo půl roku a šli jsme do toho znova, opět jsme o miminko přišli, a pak další pokus a ono to vyšlo. V pátém týdnu zase krvácení, tolik jsem se bála a plakala, ale vše se vyvíjelo v pořádku, a tak jsme čekali naši Emičku, takové jméno ji vymyslel syn.
Všechny kontroly dopadly v pořádku až na jednu. Byl to 29. týden a sestřička neslyšela na monitoru srdíčko, poslala mě na utz a tam mi doktor řekl, že je mu to líto, ale že nic. Jak nic, chtělo se mi křičet na všechny strany, teď prý musíme hlavně zachránit vás. Byl to čtvrtek, Emička se narodila v úterý, po dlouhých dnech vyvolávání, smutku, pláče, beznaděje, vlastní neschopnosti, hodně jsem si to vyčítala. Až několik doktoru mě vyvedlo z omylu, prostě se to stává a my jsme špatně nic neudělali.
Někoho překvapilo, že jsme si tělíčko vzali a nechali ho spálit v pohřební službě, odmítla jsem nechat spálit Emičku s ostatním nemocničním bordelem. Nejhorší pro mě bylo, jak to zvládne syn a také vyplňování papíru pro matriku, kde bylo napsáno, že nám gratulují k miminku, co dělá s tělem psychika nejde ani popsat. Jednu chvíli jsem koukala z okna v sedmém patře a říkala si, že když skočím, bude vše za mnou, ale nemohla jsem, doma na mě čekal úžasný manžel a syn. A také zbytek rodiny, maminka, sestra a i manželova rodina.
A tak jsem šla domů, zůstala na „MATEŘSKÉ“ 6 týdnů a šla jsem do práce, musela jsem mezi lidí. A tak se ta obrovská bolest obrušovala a jak běžel čas, prosil nás syn, aby jsme miminko ještě zkusili, nikdy nechtěl být sám a my jsme nechtěli nikdy jedináčka. Tak jsme šli opět do CARu. Měli jsme 3 zamrazená embrya, rozmrazení přežilo jen jedno a to mi vložili.
V 5. týdnu se zase vše opakovalo s krvácením, manžel už byl zoufalý a řekl, že tohle už je vážně naposledy, že mě to ničí. Nicméně srdíčko začalo později bít a vše se začalo vyvíjet dobře až do 12. týdne, kdy mi doktor oznámil, že krevní testy nevyšly dobře, poslal mě na kliniku do Prahy. Na utz se to panu doktoru nelíbilo a po konzultaci mi hned odebrali vodu z chloriových klků, že do dvou dnů se mi někdo ozve. Neskutečně dlouhé dny, kdy čekáte, až vám zazvoní telefon a dozvíte se ten krutý verdikt, že vaše miminko má Downův syndrom.
Po zvážení všeho pro a proti jsem šla na přerušení, dodnes si nejsem 100% jistá, že to bylo dobře, na genetice mi potvrdili, že to byla zase holčička. Myslím, že už jsem dost srovnána s celou situací, i když mě zase trápí jiné zdravotní potíže, zřejmě způsobené všemi těmi hormony. Troufám si tvrdit, že nás to jako rodinu hodně spojilo, mám skvělého manžela a úžasného syna, který mi vynahrazuje vše, čím jsem si prošla, jen mi je někdy líto, že zůstane sám, už nemám sílu zkoušet další miminko…
Přečtěte si také
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 1602
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 693
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 829
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 450
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 236
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2638
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 4196
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 2600
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1428
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 5568
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
mrzí mě to, ale jak píšeš, máš úžasného syna, manžela, buďte spolu šťastní 
ta bolest asi nikdy nezmizí, ale toto ti ji dokáže řádně zmírnit 
Je to nespravedlivy, jak se nekomu rodi deti „bez prace“ a nekdy i aniz by o to „rodice“ stali a pak mají smutný detstvi, pokud se ho vubec dockaji, a k nekomu, kdo by si miminko pral, ne a ne prijit…napada me teda i nahradni mama, ktera by miminko odnosila, pokud je v tomhle taky zakopany pes… Viz vzdy krvaceni na zacatku… Tak treba si k vam sourozenec cestu najde jinak…
A vida, před pár dny jsem si odnesla z porodnice krásnou zdravou holčičku 
Držím ti palce. Je to náhoda, někdy to vyjde, někdy ne, to je život. Pořád jsem si říkala, že všechno taky nemůže dopadnout blbě 
