Hlavně že má lodičky
- Rodičovství
- joaska
- 15.10.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Vypadáš hrozně. S kolika jsi spala?, políbí mě manžel, který už více jak dva roky přespává na samotce v obývacím pokoji a strčí mi do ruky hrnek s kafem. Dvě děti, policajti, hasiči, bagrista s bagrem, šašek, kačenka a osel, vypočítám. Muž se zasměje. Ujistí mě, že jsem šikovná holka a mizí se zapojit do pracovního procesu.
- 1
Využívám toho, že se děti rozhodly ráno spát (samozřejmě když jsme dopoledne na určitou hodinu objednaní na očkování) a v klidu se nasnídám a vyfešákuji. Punčochy, sukénka, sáčko, make-up, účes. Hlavně mám v plánu lodičky. S mužem si jich moc neužiju, byla bych asi o fous vyšší a proč mu drásat ego. No a na dětské hřiště se taky moc nešiknou. Ale dnes mám náladu být ta matka, co i když má honičku, stále je upravená a svěží. Prostě dáma. „Maminko, co děláš?,“ ozve se moje batole z postele. „Mažu se, abych byla krásná,“ odpovím a jdu vyzvednout děti, abychom vše stihly.
Čas neúprosně běží. Kubíkovi servíruji kakao se štrúdlem a mrňouse hodlám nakojit. Kuba vyprázdnil hrnek rychlostí blesku a preparuje jablka ze závinu. Zvedám Ádu na odříhnutí a hbitě čtu myšlenky svého staršího potomka. Pohled na mne, na zeď, na jablka, na mne. Vybíhám. Adam mi vlaje v náručí. Vidím záblesk škodolibosti v synových očích a buclatou dlaň plnou rozvařených strouhaných jablek. „Opovaž se to matlat po zdi!,“ zaječím, když mi dojde, že sprinty musím trochu vytrénovat. Malá ručka dokončí pohyb a Kuba si s výrazem nevinného kolouška nacpe hrst jablek do pusinky.
Šplejch. Adámkovi rychlé starty po kojení nedělají zrovna nejlépe. Obří skvrna dětského blinkání na mém sáčku vypadá nevábně. Šoupnu broučka na hrací deku a spěchám se převléknout.
Poslouchám, co se děje v obýváku. Kuba žvatlá: „Na bžíško, na záda, kutulů, na bžíško.“ Adam se řehtá.
Letím zpátky:
„Kubí, co děláš?“.
„Mažu se, abych byl klásná.“
„Čím se mažeš?“
„Adamovým blinkáním.“
Přiletím k dětem a Kuba válí sudy s Adamem po plovoučce přes celý obývák.
Nejvyšší čas vyrazit. Musíme ještě zvládnout poštu a nákup. Oblékám děti a přemýšlím, co je třeba přihodit do kabely. Očkovák, náhradní silonky, mlsku pro Kubu. Sakra, ten Kuba zas vyrostl. Už je mu zase všechno krátké. Fajn, teď Adama. Kubík má nejvíc práce mě sabotovat a běhat s připraveným Ádovým oblečením. Moment, tady něco nehraje. Dochází mi, když Adamovi vlajou punčocháče půl metru pod nohama. Já jim je prohodila! Dvouleté dítě narvané v punčocháčích č. 68. Ale je statečné, ani mu to nevadí.
Cestou k autu, táhnouc jednou rukou Jakuba, aby nevymetal kaluže, a druhou Adama ve vajíčku, si všimnu rozkousané dětské pilky. Jelikož jsem za ta léta mistr v předvídání, snažím se ji nenápadně odkopnout svou naleštěnou lodičkou pod nejbližší stromek. No, asi zas tak nenápadná nejsem, jelikož Kuba vykulí oči, začne natahovat a křičí: „Pilka je rozkousaná!“
Vítr mi fouká do obličeje, v těch pitomejch podpatcích se mi blbě jde (to mám za to, že si hraju na dámu). Mírně ztrácím nervy a na Kubu křiknu: „Máš si to uklízet, říkám ti to pořád.“ Moje reakce spustí nepřekonatelný hysterák. Takový ten, kdy má dítě nudli až na bradě a jen trhaně vzlyká: „Pi pi pilka…“ Jako správná matka učím bratry sounáležitosti. Adam chápe rychle a kdykoli Kuba brečí, spustí taky. Za šíleního řevu dětí vyjíždíme.
Kubík se uklidní a utře nudli za slib, že se stavíme v hračkárně a koupíme novou pilku. Snažím se zaparkovat nejblíže poště. Najít místo, které bude co možná nejbezpečnější pro výstup a nástup s malými dětmi, pro výklad a náklad kočáru a kam dokáži zaparkovat, aniž bych způsobila škody na životech či majetku, je docela fuška. Nakonec to nějak dám a nastává proces vylodění. To komplikují jednak vysoké podpatky a také obří kočár v kombinaci s malým kufrem. Vždy mi to evokuje porod. Jak se cosi velkého snaží dostat malým otvorem ven. Táhnu ho jak ten dědek řepu (s tím rozdílem, že mě nikdo na pomoc nepřispěchá, ač diváků na sousední autobusové zastávce mám požehnaně). Při rozkládání se ozve krchchchc. Super, punčochy v řiti. Absolvuji ještě výměnu silonek v autě. (To už se mé obecenstvo chláme nahlas).
Konečně jsme se vylodili, jsem zpocená až na zadku. Sumíruji si v hlavě, kam potřebuji zajít. Tlačím kočár. Kubu držím za ruku. A co s tím obřím balíkem, co mám poslat? Chvíli se ho snažím bezvýsledně narvat pod kočár. Dát ho na nebohého Adama mi přijde blbý. Zrak mi sklouzne na toho malého trpaslíka. „Kubíčku, dostaneš důležitý úkol.“ Škobrtám v lodičkách přes kočičí hlavy, jednou rukou strkám kočár, druhou Kubu důležitě nesoucí obří krabici.
„Maminko, dívej vyklápěčka a autobus a jé co to je? Maminko vidělas?“ V dálce spatřím kolonu vojenských aut. Je mi jasné, že pokud nepřejdeme teď, tak už nikdy. Strkám Kubu co nejrychleji k přechodu. Moje rychlost v superbotkách je jen o trochu vyšší než-li rychlost dvouletého dítěte nesoucí velký náklad a sledující ruch města. Dávám si záležet, aby krabice byla stále mezi vojenskými auty a synovým obličejem. Neustále mu připomínám, ať si pospíší, aby nám v té hračkárně nezavřeli.
Krabice se elegantně zbavíme na poště a hurá do hračkárny. Prodavače s úsměvem poprosím o dětskou pilku. Maličko zbledne, ponoří se pod pult a hrabe a hrabe. Občas se vynoří, nejistě se usměje a přeleští čelo kapesníkem. Po nějaké době mi zdrceně oznámí, že pilky nemají. Se strachem pohlédnu na syna a připravuji se na scénu, jak z divadla. Kuba se ale projeví jako grand a prodavači zadá nový požadavek: „Nevadí, tak mi dej válec.“ Prodavač zase mizí pod pultem a já se snažím vysvětlit synovi, jaké chyby v etiketě se dopustil. Opět se vynoří vlhké čelo, nejistý úsměv, opět ponor. Nakonec zdrceně vyleze a oznámí nám, že ten poslední válec asi musel zrovinka prodat. To už Kubík nerozdejchá a scéna. Řev, nudle a „Vá vá válec počebuju“. Adam dosud spokojeně žužlající popruh sedačky zbystří a projeví solidaritu.
S jekotem se dostaneme do řeznictví. Najednou je ticho. Adámek usnul a Kubík pochopil, že takhle teda ne. No, hlavně ho zaujala šunka za pultem. Řezník je místní fešák. S rádoby neodolatelným úsměvem ho požádám o hovězí na rajskou. Šteluju se tak, aby mohl ocenit mou garderóbu. Neustále ho ale rozptyluje Kubíček, který nalepil nos na naleštené sklo jeho pultíku a neuvěřitelně rychle opakuje: „Šunka, šunka, šunka.“
„Máte další přání?“
„Šunka, šunka, šunka.“
„Ještě něco na polívku.“
„Šunka, šunka, šunka.“
„Prosím vás, mohu mu dát kolečko šunky?,“ psychicky nevydrží řezník.
Na odchodu mě napadne zajít ještě vedle do pekárny, třeba si to dítě vysomruje i rohlík.
U lékařky je to blaho. Od té doby, co chodí Adámek na očkování, stává se z Kuby v čekárně socha. Nehybná, němá, kam ji postavím, tam ji najdu. Ze strachu, že by si ho někdo všiml a mohl mu dát také injekci, na sebe neupozorňuje. Áda svůj nesouhlas s vakcínou dává najevo poměrně razantně. Pere se na šest měsíců statečně. Mám plné ruce práce trochu ho uklidnit, ustrojit, pobalit, vrátit se pro živou sochu a prchnout do bezpečí domova. Při zavírání dveří místo pozdravu zaslechnu: „No, hlavně že má lodičky – dáma.“ Tak to tedy vyšlo, dnes jsem byla za dámu.
Dřív, než budeš některou kritizovat a soudit její život, obuj si její boty a projdi její cestou. Projdi její minulostí, pociť její slzy, zažij její bolest. Projdi roky, které prošla ona. Zakopni na každém kameni, na kterém zakopla ona. Za každým vstaň a jdi dál, tak jako to udělala ona. A až potom můžeš soudit její chování a tvrdit, že ji znáš. (indiánské přísloví)
Hezký podzim a schopnost stát i na vratkých nohou přeji všem.
Přečtěte si také
Tchyni je 80, ale celé léto nás honila po své zahradě. Makali jsme jak diví
- Anonymní
- 06.09.26
- 487
Tchyni je sice osmdesát, ale pořád je bohužel při síle. Když k ní přijedeme, stává se z ní doslova generál. Než stačíme vystoupit z auta, už ví, co budeme dělat. Jeden pleje záhony, druhý stříhá...
Byt byl psaný na exmanžela. O peníze jsem pak bojovala roky
- Anonymní
- 06.09.26
- 412
Když jsme se s manželem před lety rozhodli koupit byt, vůbec mě nenapadlo, že jednou budu stát před otázkou, jestli z něj vůbec něco dostanu zpátky. Byli jsme manželé, měli jsme společný účet,...
Moje dcera má novou učitelku. Byla zvyklá na vstřícný tón, teď jí čeká křik
- Anonymní
- 06.09.26
- 251
Moje dcera právě nastoupila do druhé třídy. K našemu překvapení nás všechny čekala velká změna. První školní den nám představili novou učitelku. Bez předchozí informace, bez debat, prostě tam byla...
Pětileté dítě bez angličtiny? Podle rodiny mu prý ničím budoucnost
- Anonymní
- 06.09.26
- 181
Začalo září, děti nastoupily do školky a já šílím. Být mámou v dnešní době totiž znamená, že musíte mít z dítěte už v pěti letech pomalu olympionika a diplomata. Pokud vaše dítě nemá na každý den...
Nesnáším září. Končí letní pohoda a začíná chaos, vstávání, výdaje a kroužky
- Anonymní
- 06.09.26
- 189
Nevím, jak to mají ostatní rodiče. Některé mé kamarádky se na září dokonce těší. Ale já patřím mezi ty, kteří by si přáli, aby prázdniny nikdy neskončily.
Syn přišel ze školy s tím, že je chudý. Nesmím ale promluvit s učitelkou
- Anonymní
- 05.09.26
- 30493
Když začal první den školy, byl to pro nás něco jako oslava Nového roku. Všichni jsme byli natěšení, co nás nového čeká, kam se ten rok posuneme a jak nový školní rok bude vypadat. První dny byly...
Můj muž čekal deset let, až změním názor. Když jsem ho nezměnila, odešel
- Anonymní
- 05.09.26
- 19454
Když jsme se s Petrem poznali, bylo mi osmadvacet let. Děti jsem nechtěla a nijak jsem to neskrývala. Ne proto, že bych je neměla ráda. Nemám problém si pochovat kamarádčino miminko nebo vzít...
Tři měsíce jsme to odkládali. Když na „to“ došlo, přišlo „měkké“ zklamání
- Anonymní
- 05.09.26
- 41685
Skoro tři měsíce jsme kolem sebe s Petrem kroužili. Bylo to to krásné, jemně vzrušující období, kdy se navzájem napínáte, držíte za ruce, povídáte si dlouho do noci a přemýšlíte, kdy konečně padne...
Myslela jsem, že jedu na dovolenou bez dětí. Pak jsem dorazila k moři
- Anonymní
- 05.09.26
- 19327
Když jsme letos vybírali dovolenou, měla jsem jedno jediné přání. Nejet do hotelu, který je plný rodin s malými dětmi.
„Tohle nikam nedávej.“ Jedna věta dcery změnila můj pohled na sociální sítě
- Anonymní
- 05.09.26
- 6058
První fotku své dcery jsem dala na internet snad ještě v době, kdy ani nebyla na světě. Fotku ultrazvuku, břicha, pak z porodnice. Před patnácti lety jsem měla pocit, že musím všechno sdílet na...
krásný, moc ráda čtu tvé deníčky 
super. To se hned člověku vstává na kojení líp, díky 
kojim a děti mi skáčou po kojicim polštáři. jak se rechtam (buď si rovnou odrihnou anebo to druhé.. 
).
příště jdu k doktorovi také v podpadkách ať všichni čumí že i s dítětem lze vypadat jako dáma 
a spousta uživatelek by si jej měla možná přečíst aspoň 3×…
Tak hlavně žes měla lodičky.
Koukám, že věkový rozdíl mezi dětmi skoro zanedbatelný… Psychicky se připravuju na podobné situace. 
Super!