Hlavně že má lodičky
- Rodičovství
- joaska
- 15.10.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Vypadáš hrozně. S kolika jsi spala?, políbí mě manžel, který už více jak dva roky přespává na samotce v obývacím pokoji a strčí mi do ruky hrnek s kafem. Dvě děti, policajti, hasiči, bagrista s bagrem, šašek, kačenka a osel, vypočítám. Muž se zasměje. Ujistí mě, že jsem šikovná holka a mizí se zapojit do pracovního procesu.
- 1
Využívám toho, že se děti rozhodly ráno spát (samozřejmě když jsme dopoledne na určitou hodinu objednaní na očkování) a v klidu se nasnídám a vyfešákuji. Punčochy, sukénka, sáčko, make-up, účes. Hlavně mám v plánu lodičky. S mužem si jich moc neužiju, byla bych asi o fous vyšší a proč mu drásat ego. No a na dětské hřiště se taky moc nešiknou. Ale dnes mám náladu být ta matka, co i když má honičku, stále je upravená a svěží. Prostě dáma. „Maminko, co děláš?,“ ozve se moje batole z postele. „Mažu se, abych byla krásná,“ odpovím a jdu vyzvednout děti, abychom vše stihly.
Čas neúprosně běží. Kubíkovi servíruji kakao se štrúdlem a mrňouse hodlám nakojit. Kuba vyprázdnil hrnek rychlostí blesku a preparuje jablka ze závinu. Zvedám Ádu na odříhnutí a hbitě čtu myšlenky svého staršího potomka. Pohled na mne, na zeď, na jablka, na mne. Vybíhám. Adam mi vlaje v náručí. Vidím záblesk škodolibosti v synových očích a buclatou dlaň plnou rozvařených strouhaných jablek. „Opovaž se to matlat po zdi!,“ zaječím, když mi dojde, že sprinty musím trochu vytrénovat. Malá ručka dokončí pohyb a Kuba si s výrazem nevinného kolouška nacpe hrst jablek do pusinky.
Šplejch. Adámkovi rychlé starty po kojení nedělají zrovna nejlépe. Obří skvrna dětského blinkání na mém sáčku vypadá nevábně. Šoupnu broučka na hrací deku a spěchám se převléknout.
Poslouchám, co se děje v obýváku. Kuba žvatlá: „Na bžíško, na záda, kutulů, na bžíško.“ Adam se řehtá.
Letím zpátky:
„Kubí, co děláš?“.
„Mažu se, abych byl klásná.“
„Čím se mažeš?“
„Adamovým blinkáním.“
Přiletím k dětem a Kuba válí sudy s Adamem po plovoučce přes celý obývák.
Nejvyšší čas vyrazit. Musíme ještě zvládnout poštu a nákup. Oblékám děti a přemýšlím, co je třeba přihodit do kabely. Očkovák, náhradní silonky, mlsku pro Kubu. Sakra, ten Kuba zas vyrostl. Už je mu zase všechno krátké. Fajn, teď Adama. Kubík má nejvíc práce mě sabotovat a běhat s připraveným Ádovým oblečením. Moment, tady něco nehraje. Dochází mi, když Adamovi vlajou punčocháče půl metru pod nohama. Já jim je prohodila! Dvouleté dítě narvané v punčocháčích č. 68. Ale je statečné, ani mu to nevadí.
Cestou k autu, táhnouc jednou rukou Jakuba, aby nevymetal kaluže, a druhou Adama ve vajíčku, si všimnu rozkousané dětské pilky. Jelikož jsem za ta léta mistr v předvídání, snažím se ji nenápadně odkopnout svou naleštěnou lodičkou pod nejbližší stromek. No, asi zas tak nenápadná nejsem, jelikož Kuba vykulí oči, začne natahovat a křičí: „Pilka je rozkousaná!“
Vítr mi fouká do obličeje, v těch pitomejch podpatcích se mi blbě jde (to mám za to, že si hraju na dámu). Mírně ztrácím nervy a na Kubu křiknu: „Máš si to uklízet, říkám ti to pořád.“ Moje reakce spustí nepřekonatelný hysterák. Takový ten, kdy má dítě nudli až na bradě a jen trhaně vzlyká: „Pi pi pilka…“ Jako správná matka učím bratry sounáležitosti. Adam chápe rychle a kdykoli Kuba brečí, spustí taky. Za šíleního řevu dětí vyjíždíme.
Kubík se uklidní a utře nudli za slib, že se stavíme v hračkárně a koupíme novou pilku. Snažím se zaparkovat nejblíže poště. Najít místo, které bude co možná nejbezpečnější pro výstup a nástup s malými dětmi, pro výklad a náklad kočáru a kam dokáži zaparkovat, aniž bych způsobila škody na životech či majetku, je docela fuška. Nakonec to nějak dám a nastává proces vylodění. To komplikují jednak vysoké podpatky a také obří kočár v kombinaci s malým kufrem. Vždy mi to evokuje porod. Jak se cosi velkého snaží dostat malým otvorem ven. Táhnu ho jak ten dědek řepu (s tím rozdílem, že mě nikdo na pomoc nepřispěchá, ač diváků na sousední autobusové zastávce mám požehnaně). Při rozkládání se ozve krchchchc. Super, punčochy v řiti. Absolvuji ještě výměnu silonek v autě. (To už se mé obecenstvo chláme nahlas).
Konečně jsme se vylodili, jsem zpocená až na zadku. Sumíruji si v hlavě, kam potřebuji zajít. Tlačím kočár. Kubu držím za ruku. A co s tím obřím balíkem, co mám poslat? Chvíli se ho snažím bezvýsledně narvat pod kočár. Dát ho na nebohého Adama mi přijde blbý. Zrak mi sklouzne na toho malého trpaslíka. „Kubíčku, dostaneš důležitý úkol.“ Škobrtám v lodičkách přes kočičí hlavy, jednou rukou strkám kočár, druhou Kubu důležitě nesoucí obří krabici.
„Maminko, dívej vyklápěčka a autobus a jé co to je? Maminko vidělas?“ V dálce spatřím kolonu vojenských aut. Je mi jasné, že pokud nepřejdeme teď, tak už nikdy. Strkám Kubu co nejrychleji k přechodu. Moje rychlost v superbotkách je jen o trochu vyšší než-li rychlost dvouletého dítěte nesoucí velký náklad a sledující ruch města. Dávám si záležet, aby krabice byla stále mezi vojenskými auty a synovým obličejem. Neustále mu připomínám, ať si pospíší, aby nám v té hračkárně nezavřeli.
Krabice se elegantně zbavíme na poště a hurá do hračkárny. Prodavače s úsměvem poprosím o dětskou pilku. Maličko zbledne, ponoří se pod pult a hrabe a hrabe. Občas se vynoří, nejistě se usměje a přeleští čelo kapesníkem. Po nějaké době mi zdrceně oznámí, že pilky nemají. Se strachem pohlédnu na syna a připravuji se na scénu, jak z divadla. Kuba se ale projeví jako grand a prodavači zadá nový požadavek: „Nevadí, tak mi dej válec.“ Prodavač zase mizí pod pultem a já se snažím vysvětlit synovi, jaké chyby v etiketě se dopustil. Opět se vynoří vlhké čelo, nejistý úsměv, opět ponor. Nakonec zdrceně vyleze a oznámí nám, že ten poslední válec asi musel zrovinka prodat. To už Kubík nerozdejchá a scéna. Řev, nudle a „Vá vá válec počebuju“. Adam dosud spokojeně žužlající popruh sedačky zbystří a projeví solidaritu.
S jekotem se dostaneme do řeznictví. Najednou je ticho. Adámek usnul a Kubík pochopil, že takhle teda ne. No, hlavně ho zaujala šunka za pultem. Řezník je místní fešák. S rádoby neodolatelným úsměvem ho požádám o hovězí na rajskou. Šteluju se tak, aby mohl ocenit mou garderóbu. Neustále ho ale rozptyluje Kubíček, který nalepil nos na naleštené sklo jeho pultíku a neuvěřitelně rychle opakuje: „Šunka, šunka, šunka.“
„Máte další přání?“
„Šunka, šunka, šunka.“
„Ještě něco na polívku.“
„Šunka, šunka, šunka.“
„Prosím vás, mohu mu dát kolečko šunky?,“ psychicky nevydrží řezník.
Na odchodu mě napadne zajít ještě vedle do pekárny, třeba si to dítě vysomruje i rohlík.
U lékařky je to blaho. Od té doby, co chodí Adámek na očkování, stává se z Kuby v čekárně socha. Nehybná, němá, kam ji postavím, tam ji najdu. Ze strachu, že by si ho někdo všiml a mohl mu dát také injekci, na sebe neupozorňuje. Áda svůj nesouhlas s vakcínou dává najevo poměrně razantně. Pere se na šest měsíců statečně. Mám plné ruce práce trochu ho uklidnit, ustrojit, pobalit, vrátit se pro živou sochu a prchnout do bezpečí domova. Při zavírání dveří místo pozdravu zaslechnu: „No, hlavně že má lodičky – dáma.“ Tak to tedy vyšlo, dnes jsem byla za dámu.
Dřív, než budeš některou kritizovat a soudit její život, obuj si její boty a projdi její cestou. Projdi její minulostí, pociť její slzy, zažij její bolest. Projdi roky, které prošla ona. Zakopni na každém kameni, na kterém zakopla ona. Za každým vstaň a jdi dál, tak jako to udělala ona. A až potom můžeš soudit její chování a tvrdit, že ji znáš. (indiánské přísloví)
Hezký podzim a schopnost stát i na vratkých nohou přeji všem.
Přečtěte si také
„Sedněte si, maminko.“ Trapas v MHD, po kterém pálím šaty a začínám cvičit
- Anonymní
- 27.05.26
- 100
Vždycky jsem se považovala za ten typ holky, kterou by malíři v baroku milovali. Žádná vychrtlá modelka z přehlídkových mol, ale poctivý slovanský typ. Krev a mlíko, jak říkávala moje babička. Mám...
Kámoška nás přihlásila na běžecký závod. Stydím se jí říct, že to nedám
- Anonymní
- 27.05.26
- 82
Jsem mileniál. Takže když se kolem mě zvedla vlna běžeckého šílenství a můj Instagram zaplavily fotky vysmátých lidí v upnutých legínách s hashtagy jako runtastic nebo morningrun, věděla jsem, že v...
Máma tátu celý život podváděla. Myslela jsem si, že budu jiná, teď dělám to samé
- Anonymní
- 27.05.26
- 122
Moje máma byla vždycky tak trochu „do větru“, jak se říká. Jako malá jsem to samozřejmě nevnímala. Myslela jsem si, že naši mají normální manželství jako všichni ostatní. Jenže čím jsem byla...
Manželka po porodu odmítá sex. Když jsem zmínil milenku, označila mě za vyděrače
- Anonymní
- 27.05.26
- 145
S Danielou jsme měli vždycky krásný intimní život. Nikdy mezi námi v tomhle směru nebyl problém a patřili jsme k párům, které si byly opravdu blízké. Jenže všechno se změnilo po narození naší dcery...
Šéf mě po poradě psychicky znemožnil. Rozbrečela jsem se na záchodě
- Anonymní
- 27.05.26
- 111
Myslela jsem si, že svou práci zvládám, i když jedu poslední měsíce úplně na doraz. Jenže po jedné poradě si mě šéf zavolal bokem a řekl mi něco, po čem jsem se šla okamžitě rozbrečet na záchod.
Děti z nás tahaly peníze. S manželem teď raději předstíráme, že jsme na mizině
- Anonymní
- 26.05.26
- 3624
Můj manžel měl vždycky velmi dobrou práci. Vedl firmu a vydělával slušné peníze. Nikdy jsme si ale nehráli na boháče. Žili jsme normálně, neměli jsme potřebu se předvádět a většinu peněz jsme si...
Dcera se vdala za boháče a vnoučata hlídá chůva. Já bych to prý nezvládla
- Anonymní
- 26.05.26
- 1705
Jsem v důchodu, měla bych dost času na hlídání vnuček, ale moje dcera a její manžel to odmítají. Raději si platí chůvu, která s nimi dokonce jezdí i na dovolené. Cizí žena se stará o moje vnoučata...
Chůva poštvala syna proti mně. Nahrávka z kamery mi otevřela oči
- Anonymní
- 26.05.26
- 2238
Jsem matka samoživitelka. Naštěstí mám dobrou práci a vydělávám slušné peníze. Abych si ji ale mohla udržet, musela jsem se poměrně brzy vrátit do práce. Nějakou dobu mi pomáhala moje mamka, jenže...
Dcera mě požádala o hlídání dětí na víkend. Nakonec z toho byl celý týden
- Anonymní
- 26.05.26
- 1478
Jsem opravdu naštvaná. Mám pocit, že mě dcera v poslední době dost využívá. Našla si nového přítele a na děti začíná kašlat. Nedávno mě prosila, jestli bych si je nevzala na víkend. Samozřejmě jsem...
Naši pořád nadávají na počasí. Buď je zima, nebo hrozné vedro. Je to normální?
- Anonymní
- 26.05.26
- 614
Vím, že starší lidé bývají s lecčím nespokojení. Jenže moji rodiče už to podle mě začínají dost přehánět. V poslední době se úplně upnuli na počasí. Neustále sledují předpovědi, radar, zprávy o...
krásný, moc ráda čtu tvé deníčky 
super. To se hned člověku vstává na kojení líp, díky 
kojim a děti mi skáčou po kojicim polštáři. jak se rechtam (buď si rovnou odrihnou anebo to druhé.. 
).
příště jdu k doktorovi také v podpadkách ať všichni čumí že i s dítětem lze vypadat jako dáma 
a spousta uživatelek by si jej měla možná přečíst aspoň 3×…
Tak hlavně žes měla lodičky.
Koukám, že věkový rozdíl mezi dětmi skoro zanedbatelný… Psychicky se připravuju na podobné situace. 
Super!