IVF: rok plný strastí

Cca před rokem jsme po 1,5 roce snažení vstoupili prvně do CAR. Je nám oběma 35+, ano, vím, bylo to poměrně pozdě, ale patřili jsme mezi takové ty nehrotiče, co si ještě chtějí užívat, potkali jsme se pozdě, vzali se pozdě, z našeho pohledu nebylo kam spěchat a nechtěli jsme po prvním rande jít málem na spermiogram jen proto, že je nám přes 30. Následoval rok plný slz a uvědomění si, že to není úplně p*del.

Udělali nám genetické testy, máme 25% pravděpodobnost, že dítě po nás zdědí nějaký špatný gen a bylo by postižené. Museli jsme tedy jít do IVF, ačkoliv naše reprodukční hodnoty byly údajně OK. Po odběru vajíček jsem večer dostala prudkou alergickou reakci (zřejmě z narkózy), málem jsem se udusila a odvezla mě záchranka… byla jsem docela v kritickém stavu, asi 5 dní.

V CAR řekli, že tohle ještě nikdy nezažili jako reakci na odběr vajíček. Do toho nám z CAR obden volali stav zbývajících oplodněných embryií… z 5 to postupně klesalo na jedno jediné embryo.

Manželovi jsem v tu chvíli vzteky a s brekem doma řvala, že do odběru vajíček vícekrát nejdu, že jsem alespoň doufala, že bude více embryí a více pokusů. A to jsem ještě nevěděla, že to je teprve začátek. Byla jsem vzteklá na doktorku, že mi nedala delší protokol, že to neodhadla, vzteklá na manžela, že nic z toho nemusí podstupovat, vzteklá na všechny.

Potom nás čekal měsíční genetický test embrya, kde jsme měsíc trnuli, jestli nám to jedno jediné embryo „projde sítem“. Prošlo, největší šikula a bojovník. Následně se naplánoval KET. Zkoušel se víceméně přirozený cyklus s minimální stimulací. Kontrolní testy krve den před KET ukázaly nízkou hladinu progesteronu, takže se KET zrušil a posunul opět o měsíc.

Po měsíci se opět naplánoval KET, s hormonální stimulací, tedy delším protokolem. Nicméně jsem den před KET dostala šílenou virózu - bylo mi strašně špatně, jako kdyby to byl nejhorší možný průběh covidu nebo tak něco. KET se opět zrušil.

Za měsíc jsem došla do CAR, kde doktorka zhodnotila, že jsem psychicky a imunitně úplně v pr*eli, a musím se dát do pořádku, že to zkusíme až další cyklus… takže další odsun… já jsem nechtěla, protože tím se zvětšoval prostor pro to, aby se opět něco podělalo.

Sešli jsme se v dalším cyklu, opět hormonální stimulace, a co se nestalo, otrávila jsem se z jídla z restaurace (nejen já, ale i pár dalších lidí, co měli stejné jídlo), kam jsme si den před KET zašli, abychom zapomněli na naše problémy. Ráno jsme měli jít na KET a já celou noc zvracela a měla průjem, dokonce jsem omdlévala z únavy a dehydratace, jak jsem byla KO. Tohle se vám stane tak jednou za život, ta pravděpodobnost otravy z jídla z restaurace, kam běžně chodíte, je tak malá, že je to k breku.

Volali jsme hned ráno do CAR, co s tím, jenže tentokrát stihli embryo bohužel už rozmrazit, a zvažovalo se, jestli znovu zmrazení a znovu rozmrazení embryjko přežije… opět dny a týdny plné slz a úzkosti, co se ještě stane, že už to opravdu není možné… opět jsme se sešli v dalším cyklu, během té doby jsem téměř nikam nechodila, bála jsem se málem něco sníst, udělat… bála jsem se všeho, ze sociálního člověka se stal asociál, žádné sešlosti, jízdy MHD, nic. Ani tu skleničku vína na uklidnění si zase nemohu dát, kvůli několikáté stimulaci (nebyla jsem nikdy úplně abstinent, miluju processo a víno, vždy mě to uklidní a rozveselí když bylo potřeba).

Jsme před dalším pokusem o KET. Embryjko se znovu rozmrazilo, v ten den jsme trnuli, aby bylo embryjko OK po tom minulém rozmrazení. Takže čekání na další telefonát, zda je vůbec co transferovat. Náš miláček embryjko to dal a byl „ready“ <3 Dostavila jsem se na KET, který jsem ještě podpořila cílenou akupunkturou před i po (na kterou jsem mimochodem celé ty týdny docházela), na podporu přijetí a udržení embrya.

Takže den plný nervů a přejíždění, abychom vše zmákli a stihli. Samotný KET pro mě byl také dost nepříjemný, ale tím tady nechci před vámi ostatními fňukat, je spousta žen, co to popisuje jako „normálku“, a byly na tom vícekrát… jednak je ten zákrok celkově nepříjemný (mě to i trochu bolelo + ta pozice ve které tam ležíte na zádech s nohama do praku před x lidma je dost ponižující), a jednak jsme šli na řadu asi o 1,5 hodiny později, protože se vyskytl nějaký problém u někoho před námi, a celé se to posouvalo.

Jelikož musíte mít celou dobu na zákrok plný močák, tak to celé bylo nepříjemné, musela jsem průběžně chodit učůrávat a nechávat si stále plný močák, couž už dost bolelo… nikdo nám nic neřekl, že máme prostě čekat… na závěr pak čekání na pokoji na info, na zprávu… pak ta akupunktura. Byl to nepříjemný den, i když vlastně ale velmi očekávaný a důležitý - byla jsem ráda, že to mám za sebou.

Paralelně k tomu všemu mi rodiče po 40 letech manželství oznámili, že se budou rozvádět, do toho nám s manželem zemřely obě babičky, takže jsme museli řešit 2× pohřeb atd. Do toho rostl tlak bezohledného okolí, kde se nás neustále všichni ptali (někdy i vícekrát týdně), kdy budeme mít dítě.

Kdykoliv jsem někde odmítla skleničku alkoholu, když jsem se zrovna prala léky z CAR, tak jsem slyšela „Nejsi ty těhotná už konečně?“… sousedka na chatě se prý vyptávala ostatních sousedů, že jsem nějak ztloustla, jestli už jsem konečně těhotná.

Ano, z mé sexy štíhlé postavy se stalo tělo, které připomíná min. 3. měsíc těhotenství. Začaly mi strašně padat vlasy, celkově jsem zpustla, ačkoliv jsem se maximálně snažila udržovat a být krásná. Kamarádky do mě také s tímto tématem hučely, ptaly se… zjevně se po svatbě spustí nějaký tikající budík, co si ti lidi v okolí nastaví, a začnou vás systematicky s*át a rýpat do toho - alespoň takový pocit jsem z toho měla.

Přestala jsem se bavit s jednou kamarádkou, která to oproti ostatním o něco více řešila, a aby toho nebylo málo, tak mi při každém setkání strkala svého dvouletého syna pod nos, a nedokázala se bavit o ničem jiném a nechtěla se na hodinku urvat a nechat ho doma… stále říkala sentence a rady jako „Až budeš mít taky dítě…“ apod.

Snažila jsme se držet, předstírat, jak jsem z jejího dítěte nadšená, pak jsem se oklikou dozvěděla od dalších společných přátel, že to stejně nefungovalo, protože se dotyčná kamarádka domnívá, že jsme zřejmě neplodní, a že jí dítě závidím… nechtělo se mi to nikomu vysvětlovat, čím procházíme, přišlo mi to jak nakrmit hladové lvy syrovým masem - svěřili jsme se jen rodičům + jedné mojí kamarádce, a manžel se svěřil svému kamarádovi.

Nikdo další NIC neví. A i tam jsme pak litovali, protože následně při každém setkání bylo „Tak co, kdy jdeš na embryotransfer, kdy budeš těhotná, jak to s váma vypadá?“ apod. - ačkoliv jsme je všechny varovali, že jim tu informaci sdělujeme s těžkým srdcem, že je to nepříjemné, a až bude nějaký update, dáme sami vědět, hlavně ať se neptají (jako když mluvíte do zdi) - protože se vám furt někomu nechce odpovídat a popisovat, proč se to neustále odkládá, proč se nic neděje.

Celkově dotazy kohokoliv na stav u něčeho, co se vám dlouhodobě nedaří, jsou nepříjemné. Do toho se ještě po velmi dlouhé době ozval jeden pár, který nás s manželem tak nějak kvůli „znovuvidění“ a „usmíření“ (měli jsme nějaké rozbroje v minulosti) pozval na jejich výroční oslavu.

Jelikož se to tlouklo s jednou z mých několika příprav na KET, tak jsem pozvání odmítla, ani mě to netrápilo. Považovala jsem je už dávno za toxické lidi, které se snažím odstřihávat, byť někteří z nich i po letech neztrácejí energii a dotěrnost. Naznačila jsem, že se obecně nechci nějakou dobu s nimi vidět, že máme jiné starosti, a že nemáme moc času. Místo pochopení se z toho spustila téměř válka a nařčení, jaká jsem arogantní kráva, že se neumím kousnout a přijmout hezké gesto.

To už byla jedna z posledních kapek, vesmír se prostě rozhodl mě otestovat ve všech směrech, jestli jsem odolná a celé to dám. Chodily mi od toho páru nějakou dobu dost hnusné zprávy a urážky, prostě se pomátli, asi to úplně nesouvisí se mnou a mým odmítnutím nějaké akce. Co jsem se pak dozvěděla od společných známých, jsou ve vztahu nespokojení, a takto se to u nich projevuje. Nicméně jsem schytala jejich nespokojenost s životem za všechny JÁ. Ano, do toho všeho se ještě člověk dohaduje a hádá s kamarády. Odmítám cokoliv někomu vysvětlovat. Akorát se tím okolo vás vykrystalizují lidi, kteří stojí za to, a kteří ne. Jen je smutné, že se to takhle muselo sejít a obnažit na už tak těžkém IVF.

14denní čekání po KET bylo dlouhé… nevydržela jsem to, a udělala si o pár dní dříve test. Vyšel pozitivní! Slabá čárka tam byla. Další dny sílila Konečně jsem do CAR nejela v nervech, ale věděla jsem, že krevní test dopadne dobře. Potvrdilo se, mám prý krásné hodnoty HCG. Radost byla neuvěřitelná. Konečně! Nyní čekáme na 1. kontrolní ultrazvuk, zda se potvrdí srdeční činnost. Vím, že ten strach už asi nikdy nezmizí, budu se bát dál, celé těhotenství, celý život… ale konečně vidím výsledek po celém roce a přes všechny překážky jsem konečně těhotná.

Jaké je z toho ponaučení a rada pro ostatní, co prochází podobnou fází, kdy se NIC nedaří? Musela jsem si během té 14denní lhůty neustále dokola pouštět motivační videa a lá „The secret/Tajemství“ (znáte?), kde se pracuje s myšlenkou, že pozitivní myšlení přitahuje pozitivní výsledky. O této filosofii vím už roky, snažila jsem se ji dříve (úspěšně) aplikovat na vztahy, kariéru v práci apod..

Měla jsme dojem, že to fungovalo, když jsem se do toho hodně ponořila, a tudíž jsem vše v minulosti zvládla a „přitáhla“ skrz afirmace. Jenže toto bylo trochu jiné - člověk neustále padal na dno a bylo těžké ovládat svou mysl a kontrolovat své myšlenky, aby byly 100% pozitivní. Ono se to snadno říká a těžko aplikuje a to jsem patřila mezi ty „trénované“ v této filosofii. Ale teď věřím, že to vyšlo díky tomu a znovu vyjde, čili že miminko bude v těhotenství (i po něm) prospívat.

Hned od KET si s embryjkem v bříšku povídám a mluvím na něj, snažím se mu různě všechno vysvětlovat. Manžel mě u toho nevidí (vypadalo by to, že jsem se asi zbláznila), je to spíše když jsem sama nebo to dělám vnitřně, že na něj mluvím. Taky si hladím břicho a tak. Už se ze mě po tom všem stal pro okolí totální magor, napáchalo to nějaké škody, hádky, újmy…

Podle mě je prostě potřeba věřit, že i když se momentálně nedaří, že to prostě klapne! Udělám pro to vše, maximálně v to věřím, držte mi palce <3