Já a dítě?
Aneb jak babochlap ke štěstí přišel. Na rovinu říkám, lépe rozumím technice než dětem. Mláďata lidského plemene jsem v ruce nikdy nedržela, nikdy jsem na ně nešišlala a v blízkosti řvoucího mimina jsem dostávala akutní záchvat migrény a hledala jsem nejbližší samopal. Zní to pro některé z Vás asi dost nepochopitelně a drsně, ale takový byl můj postoj k dětem do mých 23 let.
Od malička trpím různými zdravotními neduhy a prodělala jsem několik operací, na základě kterých mi bylo oznámeno, ať v životě s dětmi moc nepočítám. Informaci jsem přijala s klidem a jak je v mé povaze zvykem, hledala jsem pro mě v tom to nejlepší. Nemusela jsem do svého těla cpát hormonální chemický koktejl, nemusela jsem se bát měsíc co měsíc, zda menses dorazí či ne a hlavně pro lidi, kteří by mě časem mohli otravovat s myšlenkou těhotenství, jsem měla přichystanou uspokojující odpověď.
V životě jsem hledala jiný smysl. Milovala jsem a stále miluji svojí práci. Znamenalo to trávit více smysluplného času s milovanou IT technikou. Zároveň jsem si mohla uspokojit jakékoliv potřeby bez ohledu na cenu. Já jsem opravdu byla spokojená, nic mi nechybělo.
Zrovna jsme si s dvěma kamarádkami pořídily krásný rozlehlý byt. Společnost nám stále dělají moji dva psíci – čivavy, na které nedám dopustit. Po několika týdnech po stěhování začala být náladová, jedla jsem mnohem víc a také se to na mě začalo tělesně projevovat. Kolegové v práci vtipkovali, že jsem těhotná. Smála jsem se s nimi a vždy je poslala do patřičných míst.
Nahlodala mě až má blízká kamarádka – zdravotní sestra, která vážně projevila své obavy o mé změně stavu. Pro klid všech, zvláště můj, jsem si tedy po pár dnech koupila těhotenský test a v práci jsem si ho šla ve volné chvíli udělat. Když jsem poprvé uviděla ty dvě čárky, odmítala jsem tomu uvěřit. Musel to být vadný kus.
Provedla jsem další test. Ten mě vyvedl z omylu. Další dvě čárky. V tu chvíli jsem začala brečet. Zoufale. Necítila jsem v tu chvíli žádné štěstí, o kterém jsem četla na zdejším serveru. Jen otázky, otázky, otázky. Co budu dělat? Je můj nynější přítel otcem? (měla jsem bouřlivé léto) Já budu matkou? Co bude s mojí prací? Kde budu bydlet?
Na žádnou jsem neměla odpověď. Hrnuly se jen další a další otázky. Musela jsem na chvíli vypnout emoce. A začít racionálně a logicky uvažovat. Bude nejlepší jít na potrat. Nejsem charakterově stavěná na to někomu dělat mámu. Nedovedu si představit, že by mě čekala společná domácnost s chlapem. Nikdy jsem žádného nepotřebovala a nehodlám na tom nic měnit.
Z práce jsem odešla dřív, abych se setkala s mojí blízkou kamarádkou, která už jeden potrat prodělala. Potřebovala jsem její náhled na věc po uplynulých měsících. Ona svého rozhodnutí už dlouho lituje. Litovala bych já? Není to po všech těch zdravotních problémech moje jediná šance?
Gynekoložka mi potvrdila mé nejčernější obavy. Třetí týden těhotenství. Alespoň vím, kdo je otec. Přítel to v tu chvíli vzal neobyčejně v klidu a přijal zodpovědnost. Celá moje rodina a přátelé mě nenutili ani do jednoho, rozhodli se podporovat mě, ať to bude jakkoliv. Měla jsem spoustu času si rozmyslet, co bude dál. Bylo nesmírně těžké uvažovat rozumem. Hormony si začaly nárokovat na většinu mého mozku. Děti mi přestaly být odporné a občas jsem se přistihla, že se na některé usmívám.
Zlom přišel ve chvíli, kdy mě kamarádka zatáhla do obchodu s dětským oblečením. Pod tíhou roztomilých sukének, prťavých triček, malých ponožek jsem roztála. Jako kdybych objevila místo ve svém srdci, o kterém jsem nevěděla, že existuje. V tu chvíli nebylo už cesty zpátky. Mateřská láska zafungovala i u mě.
Nečekala mě jednoduchá cesta. Další zdravotní komplikace, hrozil mi nařízený potrat, nakonec se se mnou přítel rozešel, musela jsem řešit bydlení, nakonec i finance (mateřská je, co si budeme povídat, almužna). Nejsem od přírody citlivka. Ale chvílemi jsem měla co dělat, abych se zakousla a vydržela. Nakonec všechny testy dopadly dobře, jsem ve třetím měsíci, podle všeho to bude vytoužená holčička a zařídila jsem se tak, abych to zvládla i bez chlapa. I když se nebráním, pokud by časem nějaký přišel.
Možná vám tenhle deníček připadá zvláštní, bezcitný a příliš pragmatický. Taková ovšem já jsem. Neumím vyjadřovat city. Adrianu ovšem opravdu miluji a těším se na ni. Otevřela se přede mnou cesta, která je trnitější a zároveň mnohem bohatší. Své malé cíle musím na pár let odsunout. Ale časem budu mít „parťačku“, se kterou budu své radosti a strasti sdílet.
Přečtěte si také
Jedna drzá žákyně mi znechutila mojí práci. Její rodiče se ještě pustili do mě
- AnetaMar
- 22.11.26
- 1264
Učím na základní škole už osmnáct let. Vždycky jsme se setkávala s dětmi, které byly fajn a dalo se s nimi vyjít. A pak s těmi, které dělaly problémy. Ale čím jsem starší, tím hůř to nějak zvládám....
Mohli jsme adoptovat holčičku. Manžel si to ale na poslední chvíli rozmyslel
- AnetaMar
- 22.11.26
- 706
Když jsme začali s adopcí, měla jsem pocit, že se nám konečně splní sen, na který jsme tak dlouho čekali. Jenže ve chvíli, kdy už jsme poznali malou holčičku a doma jí připravovali pokoj, manžel...
Mám skvělého manžela, přesto ho podvádím. Milence se nedokážu vzdát
- Anonymní
- 22.11.26
- 1233
S manželem jsme spolu patnáct let, máme dvě děti, hypotéku a život, který by nám leckdo mohl závidět. Nikdy jsem neměla důvod si stěžovat. Přesto jsem se zamilovala do jiného muže. Nejdřív jsme si...
Kamarádka si ze mě udělala svou nonstop psycholožku. Už to nebudu trpět
- mořesnů
- 22.11.26
- 429
Včera mi kamarádka volala potřetí během jediného dne, aby mi znovu vyprávěla, co jí napsal její bývalý manžel. Zrovna jsem vařila večeři, děti se hádaly o ovladač a já měla v telefonu dalších šest...
Synovi jsem slíbila gympl. Začínám ale silně pochybovat, že na to má
- AnetaMar
- 22.11.26
- 387
Přijímačky jsou až na jaře, ale u nás doma už se několik měsíců neděje nic jiného. Chci, aby se syn dostal na gymnázium, a udělám pro to všechno. Jenže poslední dobou mám pocit, že jediný, kdo se o...
„Já jsem dítě!“ sdělila mi 17letá slečna a dál měla boty na sedadle v autobuse
- Dajdulína1993
- 21.11.26
- 1103
Nikdy jsem se nepovažovala za konfliktního člověka. Nejsem ten typ, co by vyvolával hádky v řadě u pokladny nebo korigoval cizí lidi na ulici. Ale zkrátka mám ráda, když věci fungují tak, jak mají,...
Manžel mě pořád vláčí po příbuzných. Když chci jednou zůstat doma, jsem sobecká
- mořesnů
- 21.11.26
- 881
V sobotu ráno jsem se těšila, že si konečně přispím, jenže manžel už měl sbalenou tašku a čekal u dveří. Tentokrát jsme totiž měli jet na oběd k jeho rodičům. Minulý víkend jsme byli u mojí mámy,...
Manžel se vzteká, že synovi všechno chystám. Tak ať si to teď vyřeší sám
- mořesnů
- 21.11.26
- 791
Manžel mi vyčetl, že z našeho devítiletého syna vychovávám nesamostatného chlapa. Prý už je dost velký na to, aby si sám připravil oblečení, sbalil aktovku a pamatoval na tělocvik. Když jsem mu...
Přišla jsem si pro prášky na nervy. Doktorka mi řekla něco, co jsem nečekala
- AnetaMar
- 21.11.26
- 964
Už nějakou dobu mám pocit, že se každou chvíli sesypu. Jsem protivná, všechno mě rozčiluje, špatně spím a občas mi tak buší srdce, že se leknu, jestli se mnou něco není. Někdy mě rozbolí hlava tak,...
Manžel vyžaduje dokonalé Vánoce plné tradic. Já se chci zbavit Vánoc i manžela
- mořesnů
- 21.11.26
- 775
Letos jsem pochopila, proč můj manžel nikdy nechtěl děti. On totiž sám nikdy nepřestal být dítětem. Je nám oběma něco přes třicet, potomky neplánujeme a dlouho mi vyhovovalo, že si můžeme žít po...