Život vzhůru nohama
- Kariéra
- Mar ket
- 12.02.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Děti jsem vždycky chtěla až po kariéře. Byla jsem cholerická, věčná studentka, co chtěla přeprat celý svět, nosit podpatky a sukně, být přísná šéfová. Ale všechno má své ale. Stačil jeden týden plný pohody a za ani ne měsíc se mi život obrátil o 180 stupňů.
Začnu trochu ze široka, aby bylo možné pochopit mou duši, moje myšlení, prostě mě… 
Vyrůstala jsem od deseti let bez otce. Naši se rozvedli a já tím trochu dřív dospěla, protože máma dělala sestru v LDN a na krk mi byl „zavěšen“ brácha, který byl o dva roky mladší. Mně to ale svým způsobem nevadilo. Již od mala mě bavilo se o někoho starat nebo někoho doučovat atd.
V průběhu let jsem dospěla, odmaturovala, sekla s vysokou, našla si práci, vystřídala pár známostí, než jsem potkala Jakuba, který byl takový poetický „trosečník“, ztracený v dnešním světě. Byl mladší a byla to láska jako trám.
Změnil mi život v základech. Odešla jsem z práce a rozhodla se dostudovat školu. Žila jsem z úspor a z brigád. Vdechl mi nový vítr do plachet. Bohužel po dvou letech naše společná plavba životem ztroskotala - a to byla příležitost pro mého už dnes manžela, se kterým jsem měla příležitostné pletky jako mladé a svobodychtivé děvče.
Náš vztah byl takový rychlý. Znali jsme se skoro deset let. Přeskočili jsme situace jako první kino, první večeře, první noc atd. Rovnou jsem si donesla kartáček a bylo. Žili jsme si spokojeně, někdy jsme se pohádali, někdy jeli kalit, jindy na výlet. Neřešili jsme, co bude a nebude. Jediné, co jsme věděli, bylo to, že já dodělám školu a půjdu do práce. Tehdá partner měl už všechno nalajnovaný - práce, práce, práce.
Byla jsem ve třetím ročníku bakalářského studia. Pamatuji si to jako dnes, jak jsem zdolala poslední zkoušku v letním semestru a s úsměvem na tváři jsem jela vlakem domů za mojí láskou. Byla jsem pouhý krok od státnic a možného titulu. Konečně Bc. Konečně něco, o co se snažím už pár let. A teď jsem to měla na dosah. Byla jsem našlápnutá na státnice, na hledání práce a na dálkové studium, protože jsem chtěla být víc než Bc.
Státnice jsem měla mít až za měsíc, takže bylo času dost na učení. Řekla jsem si, že si dám voraz. Shodou okolností měl můj přítel pár dní volno. Byl květen, všechno kvetlo, vonělo, bylo krásně, byla jsem šťastná, byli jsme šťastní. Bylo to krásné období. Každý den jsme měli krásný. Každý den jsme se aspoň půlku dne váleli v posteli. Byli jsme spolu rok. Rok jsme spolu spali a já si hlídala ovulaci.
Týden skončil a já se vrhla na učení. Začal stres. Přišlo mi, že nejsem schopná se nikdy naučit všechny ty stránky a hromady textu. Učila jsem se dva týdny čistého času. Chodila jsem spát pozdě v noci, vstávala jsem v poledne, u toho jsem se prolévala kolou, čaji, vykouřila x cigaret za den, jedla jsem pomálu. Nervy mi pracovaly na milion procent.
Do konce života si budu pamatovat, že jsem státnicovala v úterý. Bylo hrozné dusno. Byla jsem nervózní jak prase před porážkou. A hlavně jsem to měla dostat, takže jsem byla dvakrát tak nervózní, protože představa krvavého fleku na ultra obtažených šatech mě děsila snad víc než ledajaká otázka ze statistiky.
Ten den jsem šla poslední. Když jsem přijela do školy, vyrazili holčinu, takže jsem byla totálně k. o. Nakonec se vše vydařilo a já úspěšně odstátnicovala.
Večer jsem s ostatními spolužáky šla pařit, pařili jsme hodně, pili jsme hodně, domů jsem přišla pozdě. 
Druhý den, plná elánu, dokonce bez kocoviny, jsem upravila životopis a začala reagovat na inzeráty. Těšila jsem se na další dny, na pohovory, na nové zkušenosti, na nové lidi, na nový život. Všechno bylo super, jen ta menses pořád nic. Přikládala jsem to stresu.
Když jsem to nedostala ani ve čtvrtek, rozhodla jsem se pro test. Nic. Vypadal jako negativní, jenže po bližším ohledání jsem rozeznala drobnou druhou čárku. Zmocnila se mě panika. Já a těhotná? No to určitě ne, vždyť já chci práci, boty, klapající podpatečky… chci zkušenosti, chci jméno, chci postavení, chci dovolený. Chci dům, chci chodit do divadla, chci jet v létě na vodu, chci si život užívat.
Udělala jsem si celkem pět testů, všechny vypadaly stejně. Byla na nich nepatrná druhá čárka. Sedla jsem na vlak a jela za přítelem. Měl ten den noční. Neřekla jsem mu ani slovo, neměla jsem na to.
Druhý den ráno přišel z práce a na stole našel pět testů. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Byl nadšený, ale vyděšený. Nevěděl, co si má myslet - má se radovat nebo ne. Věděl, jak jsem chtěla udělat kariéru a mít dobrou práci, zažít toho v životě víc než dost a usadit se nejdřív za pět, sedm let.
Moje těhotenství se potvrdilo v sobotu, když jsem si koupila digitální test, který nám prozradil, že se nám povedlo stvořit dnes našeho malého synka v týdnu, kdy bylo všechno tak fajn a v pohodě.
Vždycky jsem si myslela, že těhotenství je krásné. Pro mě bylo ale až po pár týdnech. První týdny jsem nezvládala. Nebylo mi špatně. Kdyby mi časem nenarostlo bříško, asi ani nevěděla, že jsem těhotná. Zdravotně jsem byla v pořádku po celou dobu. Za to psychicky jsem nezvládala… pár prvních dnů a týdnů.
Nemohla jsem se smířit s tím, že život nabral jiný směr. Miminko jsem chtěla, ale chtěla jsem i úspěch. Pralo se to ve mně šíleně. Vyhrálo samozřejmě miminko, za což jsem vděčná, protože máme toho nejmilejšího synka, jakého jsme si mohli jen přát.
První měsíce byly těžké. Chtěla jsem si najít aspoň brigádu, protože byla jsem jen těhotná, nebyla jsem nemocná, nemusela jsem ležet s nohama ve vzduchu. Nechtěla jsem se sžírat nudou a myšlenkami. Chodila jsem z pohovoru na pohovor. Jsem člověk férový, nemám ráda faleš. Takže jsem na každém pohovoru řekla, že jsem v x-tém měsíci těhotenství. Všude mi řekli, ozveme se a už se nikdy neozvali. Byla jsem psychicky na dně. Připadala jsem si jako troska. Přítel mi moc pomáhal, snažil se jak mohl. Jsem mu za to neskonale vděčná.
Těhotenství proběhlo v naprostém pořádku. Porod se nezdařil, prodělala jsem akutního císaře. Syn je zdravý jako rybička. Vdala jsem se. Slevila z životních nároků. Jsem máma na plný úvazek. Jako vedlejšák dodělávám Ing. Za tři měsíce mám státnice, tak doufám, že se nebude historie opakovat. Řešíme bydlení. Chceme stavět dům. Život je plný nástrah a záleží jen na samotném člověku, jak se k nim postaví.
Já jsem ráda, že jsem si zvolila být mámou. Ano, uvažovala jsem i o potratu, ale zamítla jsem to. Nedokázala bych pak normálně žít. Představa, že bych za pár let dítě chtěla a nešlo by to, mě děsila. Odstupem času člověk všechno vidí jinak a jasněji. Došla jsem k závěru, že kariéra a postavení jsou mocné a leckdy podstatné věci, ale až budu stará, tak za mnou nepřijdou a nezpříjemní mi den.
Jsem šťastná za to, že jsem se mohla stát matkou. Přeji to každé ženě, zažít ten skvělý pocit, když se na vás dívá váš potomek a vy víte, že žije jen pro vás a potřebuje jen vás. Tomuhle pocitu se nevyrovná žádný titul, žádná tisícová odměna, žádná dovolená na druhém konci světa… nevyrovná se tomu nic.
Díky za přečtení. Hezký den.
Přečtěte si také
Partner v 55 letech už dítě nechce. Já ho chci, uvažuju, že si to „zařídím“
- Anonymní
- 27.06.26
- 0
Láska si nevybírá a neptá se na datum narození v občance. Když jsem před čtyřmi měsíci potkala Igora, věkový rozdíl devětadvaceti let jsem vůbec neřešila. Je mi šestadvacet, jemu pětapadesát, ale...
Manžel chce třetí dítě, já už ale nemůžu. Bojím se, že mi to nikdy neodpustí
- Anonymní
- 27.06.26
- 35
Máme dvě děti, domácnost, práci a každodenní kolotoč, který mě vyčerpává víc, než si manžel připouští. On by si přál ještě třetí dítě, protože sní o velké rodině a dalším miminku. Já ale cítím, že...
Chlap v base, 2 děti na krku a rodičák k smíchu. Stát mě hodil přes palubu
- Anonymní
- 27.06.26
- 32
Včera jsem stála u pokladny v supermarketu, v peněžence poslední dvě stovky a v košíku jenom ty nejlevnější plíny, mléko a pár rohlíků. Když mi prodavačka řekla výslednou částku, udělalo se mi...
„Zničili jste mi budoucnost.“ Tohle nám syn řekl po přijímačkách
- Anonymní
- 26.06.26
- 3412
Věděla jsem, že nepřijetí na vysokou školu syna zasáhne. Nečekala jsem ale, že místo zklamání přijde vztek. A že za svůj neúspěch začne obviňovat nás.
Muž chtěl třetí dítě, já už ne. Vyřešila to za nás až jeho vážná nemoc
- Anonymní
- 26.06.26
- 1765
O třetím dítěti jsme se začali bavit ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že konečně zase začínám dýchat. Děti byly větší, nocí ubývalo, život se pomalu skládal do nějakého rytmu. A právě tehdy přišel...
Vydělávala jsem víc než manžel. Rodičák mě ale srazil na úplné dno reality
- Anonymní
- 26.06.26
- 1394
Ještě pár měsíců před porodem jsem měla pocit, že máme s manželem věci nastavené fér. Oba jsme pracovali, já dokonce vydělávala o trochu víc než on. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela jako nad něčím...
Doma máme klid, děti a účty. S jiným mužem jsem si vzpomněla, že jsem žena
- Anonymní
- 26.06.26
- 1098
Doma nemáme hádky, křik ani velké drama. Máme funkční manželství, děti, účty a každodenní provoz, který navenek vypadá úplně normálně. Jenže mezi mnou a manželem už dávno není blízkost, touha ani...
Jsem jeho milenka a chřadnu čekáním. Bojím se, že ženu nikdy neopustí
- Anonymní
- 26.06.26
- 723
Už tři roky miluji ženatého muže. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že se mnou zažívá něco, co nikdy předtím nepoznal, a že chce být jednou se mnou. Jenže pořád neodchází. Říká, že ho s...
Snoubenec mi roky tajil, že platí nájem své bývalé partnerce. Asi nechci svatbu
- Anonymní
- 25.06.26
- 1998
Do svatby nám zbývalo jen pár týdnů a já se těšila, že už máme to nejnáročnější za sebou. Místo radosti z blížícího se velkého dne ale přišel šok, po kterém jsem začala přemýšlet, jestli svého...
Našel si jinou. Ale já musela vysvětlit dvouleté dceři, proč už s námi táta není
- Anonymní
- 25.06.26
- 1224
Když mi manžel řekl, že se zamiloval do kolegyně z práce, mojí první reakcí nebyl křik. Ale uzavření se do sebe. Totální zděšení, co bude následovat. Dceři byly pouhé dva roky. Hrála si ve své...
Ale je to tak, práci a kariéře se úsměv vlastního dítka nemůže vyrovnat.
. Nicméně chápu, že jsi to myslela obrazně. Hezký deníček.
. V kazdem pripade je dobre, ze sis preskladala zebricek hodnot, nic neni v zivote dulezitejsiho nez nase rodina a nase deti! 
uzasne, neco tak smysluplneho jsem tu dlouho necetla.Jo, inteligence se nezapre 
