Jak to vše dopadlo
- Porod
- RomanaBl
- 02.10.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
I já vám napíši svůj deníček o tom, jak jsme se snažili, jak se povedlo a jak to nakonec vše dopadlo. A můj pohled na to, jak se rodí v továrně na děti. Možná to bude trošku delší, ale chci si zanechat vzpomínku na ty chvíle alespoň touto formou. :)
Už v pubertálním věku jsem věděla, že bych chtěla být mladou maminkou a mít miminko co nejdříve, ale nikdy by mě tenkrát nenapadlo, že cesta k němu nebude moc růžová. Když jsme se s přítelem cca pře dvěma a půl lety rozhodli, že bychom si chtěli pořídit našeho vytouženého potomka, byl to pro mě neuvěřitelný pocit. Zanedlouho se mi splní můj největší sen, proběhla mi tehdy hlavou myšlenka. Kdybych jen věděla.
Když jsem celá natěšená navštívila svou tehdejší paní doktorku s tím, že se snažíme o miminko a touha po něm je obrovská, moc dlouho mi úsměv na tváři nezůstal. Její reakce mě odrovnala. Věty typu: „Na co dítě, je vám 20, času máte dost, koukejte si užívat života, dokud to jde a na dítě se vyprdněte.“
No, tahle slova mi hučela v hlavě ještě hodně dlouho. Když se blížila další návštěva mé tehdejší doktorky, tak s ní i nervy a skoro rok neúspěšného snažní. Ptala jsem se jí, co udělat pro to, aby se nám povedlo. No nechtěla to se mnou vůbec řešit, a tak jsem sebrala svou kartu a přehlásila se k jiné doktorce.
S nástupem k nové doktorce a rokem marného snažení za námi jsem se setkala s neuvěřitelně empatickým přístupem. Paní doktorka mi poradila nasadit na tři měsíce Nosifol, a pokud ani ten nepomůže, tak by se udělala potřebná vyšetření. Raději ani nebudu vypisovat, co vše jsem za dobu snažení do sebe nacpala za přípravky na podporu početí, o kterých jsem se dočetla tady na eMiminu.
Proto jsem ani tomu Nosifolu a jeho „zázračným“ účinkům moc nevěřila. Nicméně po třech měsících stále nic, a tak jsem šla opět k paní doktorce, která už na nic nečekala a udělala mi hormonální profil a dala žádanku pro přítele na spermiogram. Spermiogram vyšel na jedničku, ale hormonální profil už tedy žádná sláva nebyla. Bylo mi zjištěno PCO a závěr byl, že zkusíme na tři měsíce Clostilbegyt, potom popřípadě IUI a dál by se vidělo.
Bylo přesně 12. 1. 2015, první cyklus s Clostilbegytem za námi a ta naděje a to očekávání bylo obrovské, tak moc se mu věřila a moc se modlila. Ten den jsem si udělala ze zvědavosti první těhu test a na něm jsem viděla nepatrnou čárku. 15. 1. 2015 jsem měla čárku už krásně vidět, a byl tedy čas objednat se k doktorce na kontrolu.
Odběry na HCG rostly ukázkově, miminko se vyvíjelo a vše bylo v naprostém pořádku. Těhotenství jsem si přes to, jak moc jsem se na něj těšila, vůbec neužívala, tedy alespoň jeho první část. Neuvěřitelné nevolnosti, kdy sem myslela že v sobě ani vodu neudržím, byly na denním pořádku. Skončila jsem v nemocnici na kapačkách pro kolaps organismu a dehydrataci.
Potom se přehoupl 17. týden, dole sem měla 12 kilo od své původní váhy, ale miminko bylo naprosto v pořádku a krásně prosperovalo. Nevolnosti odezněly a my se konečně začali připravovat na příchod našeho vytouženého miminka chlapečka Matyáška.
Od 29. týdne těhotenství mě doktoři strašili, že se mi rychle zkracuje čípek a závěrem byl předčasný porod, který nikdo nevěděl, kdy přijde. No týdny utíkaly a maličký si v bříšku hověl jako v pokojíčku. Ve 33. týdnu jsem byla otevřená na dva prsty, následně proběhl odchod hlenové zátky a kdo ví, co ještě. Měla jsem proto nařízený klidový režim.
Při každé další kontrole se na mě doktorka s údivem koukala, že snad ještě neměla rodičku, která s takovým nálezem drží tak dlouho. Každý den, který byl maličký v bříšku, jsem div neobrečela. 
Držel se statečně, klíšťátko moje.
Najednou tu byl termín porodu, a to 18. 9. 2015 a poradna už ve mnou zvolené porodnici. Přístup doktora na ambulanci byl absolutně úžasný, empatický, vše vysvětlil. Vzhledem k mé výšce jsme se domluvili na Hamiltonovu hmatu. Malý měl odhad 3500 g, a pokud by se do pondělí nic nedělo, tak další poradna a ve čtvrtek by byl nástup na vyvolání porodu. Dosti úsměvné, když vás nejprve straší, jak porodíte předčasně a poté chtějí bobečka vyvolat.
Ten večer po kontrole jsem hladila bříško a promlouvala k miláčkovi, ať se rozhodne sám a nemusí mamince zasahovat do porodu chemicky. Mrňousek se umoudřil druhý den.
Bylo 19. 9. 2015. To ráno jsme se s přítelem vydali na houby do lesa a domů si donesli pěkných pár kousků. Poté jsme šli vyměřovat pozemek kvůli stavbě plotu a následně domů, kde jsem čekala až přítel přijede a půjdeme ke tchánovcům na oběd. Zatím jsem nic moc nepociťovala, jen lehké bolení podbřišku, ale to koneckonců posledních 14 dní bylo na denním pořádku.
V 11:30 mi najednou začaly bolesti vystřelující do zad, a to hned po třech minutách. Měřila jsem půl hodiny, a když to bylo fakt pravidelné, volala jsem příteli, ať kouká přijet, že je to tady. Přiletěl jako blesk z čistého nebe, takhle rychle doma snad nikdy nebyl.
Já si mezitím dala vanu, zda se to náhodou nerozežene, a nerozehnalo. V klídku, ač s křížovými, dost hnusnými bolestmi jsem si dobalila tašku, oblíkla se, pověsila prádlo a mohlo se vyrazit. Přítel už netrpělivě přešlapoval a byl nervozní z toho, že prý mám na vše času dost, a jestli to nestihneme, tak on to fakt nedá. 
Do porodnice nás přijímali ve 13:40 udělali kontrolní vyšetření. Závěr - otevřená na tři a slova doktora, kterým se teď už jen směji, zněla: „No jste jen na tři, tak to bude na dlouho.“
Odeslali mě na porodní sály, bohužel se teď s rodičkami roztrhl pytel, a tak jsme museli čekat, dokud se neuvolní porodní pokoj, jelikož byly všechny obsazené. Já už jsem měla bolesti po dvou minutách, ale všechny mi šly do zad, takže strašný. Myslela jsem, že se naučím lézt i po zdi a poznám, jak chutnají kožený křesla.
Když se na nás přišla podívat jedna porodní asistentka a viděla, že už mi bolestí tečou slzy a jsem ráda, že se držím na nohách, otevřela mi pokoj přípravy a řekla, ať se převleču a lehnu, že natočíme monitor. Jakmile jsem zalehla, tak kontrakce začaly co minutu a já fakt myslela, že umřu.
Po monitorech mi porodní asistentka povídá, že za chvíli přijde pan doktor a uděláme přípravu. Mezitím se ve dveřích objevila moje porodní asistentka, která přišla, že už je volný pokojík, a ať se na něj přesuneme. Udělali kontrolu, jak to tam vypadá a výsledek byl otevřená na 7 a otázka, zda bych souhlasila s píchnutím plodové vody.
Mně to absolutně nevadilo, a tak jsem svolila. Potom přišel ten pravý masakr. Další natáčení monitorů, a to už se fakt nedalo. Porodní asistentka mi slíbila, že jakmile to dotočí, napustí mi vanu, nebo můžu do sprchy nebo hopsat na míči, nebo cokoliv jen budu chtít.
Po chvíli už sem ji prosila, ať mi to sundá a napustí tu vanu. Přítel to nesl hrozně super, moc mě podporoval, hladil mě, masíroval. Porodní asistentka mi pak sundala pásy s tím, že ještě koukne, jak je to s nálezem a napustíme tu vanu. No najednou jsem byla na 9 cm otevřená a slova zněla: „Maminko, vanu už nestíháme, ale zkuste se projít a při kontrakci si přitlačujte.“
Každá kontrakce mě dostala na všechny čtyři a pocit na tlačení byl až neuvěřitelný. Když už jsem nebyla schopná se ani postavit na nohy, přítel a paní doktorka mě podepřeli a odvedli ke křeslu se slovy, ať si zvolím polohu, která pro mě k porodu bude ta nejlepší.
Volila jsem polohu na všech čtyřech - v té se ty kontrakce daly jakž takž zvládnout… Netrvalo ani půl hodinky a přišlo závěrečné tlačení. Za chvíli už byl maličký venku. Ta záplava štěstí a lásky byla neuvěřitelná, strašně jsem brečela, přítel brečel, všichni gratulovali.
Malej se po porodu hned usmíval, žádný pláč, jen spokojeně zakňoural a byl hodný. Měla jsem jen tři kosmetické stehy. Abych to shrnula, tak až na prasklou plodovou vodu a dva monitory byl porod absolutně přirozený, žádná kanyla, žádné utišující léky na bolest, prostě nic.
Maličký se narodil 19. 9. 2015 s váhou 3550 g a 52 centimetrů. Apgar score 10,10,10. Je to to nejúžasnější, co nás v životě potkalo, a ta bolest není oproti těm pocitům potom absolutně nic.
Doufám že vás můj deníček příliš nenudil. Přeji vám všem krásný zbytek večera.
Přečtěte si také
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 1600
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 702
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 1546
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 456
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 430
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1607
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 4379
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 1238
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 3347
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1602
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
ale dopadla jsem trochu líp..bez poškození teda 
hodně zdraví!!! 
