20 let studoval, teď je mu skoro 40. Celou tu dobu bylo všechno na mně

Když jsme se seznámili, bylo nám přes dvacet, studenti vysoké školy… Taky jsme oba měli velké plány, sny, ideály, a já byla zamilovaná až po uši. Nikdy by mě tehdy nenapadlo, že on bude studovat skoro ještě dalších 20 let…

Rok po svatbě se nám narodila Klárka. On slíbil, že si studium na pár měsíců přeruší, ale samozřejmě to neudělal. „Teď to nemůžu pustit, jsem v nejlepším,“ říkal. Pak se narodil Matyáš. To už jsem přestala věřit, že „nejlepší“ někdy skončí.

Pamatuju si večery, kdy jsem uspávala obě děti, zatímco on seděl v koutku našeho malého bytečku a ťukal do klávesnice. Všude ticho, jen to ťukání. „Ještě chvíli, lásko, už to skoro mám,“ říkal mi. A já mu to pořád věřila. Pořád dokola. Rok za rokem.

Vždycky jsem byla ta, co všechno drží pohromadě – domácnost, děti, náladu, rozpočet. On byl „v procesu“. A já jsem mezitím stárla, trochu se ztrácela a učila se, že ticho není vždycky klid.

Všichni mi říkali, že mám být hrdá. „Máš vzdělaného muže, to se dnes jen tak nevidí!“
Jenže co z toho, když to vzdělání stálo celé naše manželství?

Den, kdy obhajoval, byl zvláštní. Děti jsem nechala u mámy, oblékla jsem si šaty, které jsem už roky nenosila. Chtěla jsem, aby byl na mě hrdý. Když jsem ho viděla stát tam v tom směšném taláru, s tím úsměvem a diplomem v ruce, rozbrečela jsem se. Jenže ne dojetím.

Byl to vztek. Vztek na všechno, co mě to stálo – ty roky samoty, hádek, přetvařování. To, že jsem si zvykla, že jsem sama i když nejsem. Myslela jsem, že po obhajobě přijde úleva. Že si konečně sedneme, dáme si víno, že se poprvé po letech podíváme na film, který nebude dokument blízký jeho tématu disertace.

Jenže druhý den ráno mi řekl: „Musím napsat návrh projektu, jinak mi propadne termín.“
A já jsem se v duchu zasmála. Hořce. Protože to „musím“ jsem slyšela už tisíckrát. Večer, když jsem mu chtěla říct, že už takhle dál nemůžu, prohodil jen mezi řečí: „Teď konečně budu moct dělat vědu naplno.“ A mně v tu chvíli úplně ztuhla krev v žilách.

„A rodinu naplno kdy?“ zeptala jsem se. Podíval se na mě, překvapeně, skoro dotčeně. „Vždyť to všechno dělám i kvůli vám,“ řekl tiše. Ale já mu nevěřím. Protože kdyby to dělal kvůli nám, nebyla bych už dávno na všechno sama.

Dneska ráno, podotýkám je sobota, jsem ho pozorovala, jak sedí u počítače. Děti kolem něj běhaly a on si jich vůbec nevšiml. „Tati, pojď si hrát!“ volala Klárka. „Teď ne, zlatíčko, táta musí pracovat.“ Ta věta mě pálí víc než kdy dřív. Protože vím, že to „teď ne“ znamená nikdy.

A tak tu sedím. Děti si staví z kostek věž, já píšu tenhle deníček a přemýšlím, kdy přesně se to stalo. Kdy se z našeho manželství stal jeho projekt. Kdy se z mé trpělivosti stala rezignace.

Miluju ho. Opravdu ano. Ale už nevím, jestli to stačí. Někdy mám chuť prostě odjet – na víkend, na týden, na měsíc, kamkoliv, kde není ten jeho věčný počítač a slovo „deadline“. Jen abych si připomněla, kdo vlastně jsem.

Možná tohle všechno píšu jen proto, abych to ze sebe dostala. A možná proto, že cítím, že pokud se něco nezmění, opravdu si jednou ty kufry sbalím. Ne proto, že bych chtěla utéct od něj. Ale proto, že už nechci utíkat od sebe.