Jsem blázen?
- Snažení
- Vííí
- 05.07.16 načítám...
Deníček píšu o tom, jak jsem si připadala při snažení se o miminko jako blázen. Posuďte po přečtení sami, zda to tak je, či není. Sama si pořád nejsem jistá...
Psal se rok 2014… konkrétně léto 2014. Koupili jsme s přítelem pozemek, rozhodli se stavět domek a řekli si, že je na čase se začít snažit o miminko. Vždy jsem si moc přála být mladá maminka a dětí chci více, tak nač čekat. Ale nemyslela jsem, že to vyjde téměř okamžitě.
Přítel v té době byl často pracovně pryč a tak se stalo, že zrovna v měsíci, kdy jsme se rozhodli se přestat chránit (antikoncepci jsem nejedla už déle), jsme spolu spali jen jednou jedinkrát. V té době jsem neměla ani ponětí o svých plodných dnech a něčem podobném.
Nevěřila jsem ani trochu, že by to napoprvé vyšlo - tak když jsem onemocněla chřipkou, šla jsem k lékařce a ta mi po hrooozně dlouhé době předepsala antibiotika. Hodně sportuji a žiju, řekla bych, celkem zdravě, proto se mi nemoci celkem vyhýbají (teda vyhýbaly)…
Jenže menstruace, pravidelná jak hodinky, nepřicházela, a tak jsem si udělala test. K mému obrovském překvapení jsem viděla //. Nejdříve jsem byla v šoku, bála jsem se, aby nemoc a případné léky miminku neublížily, ale když gynekoložka těhotenství potvrdila, s tím, že to vypadá dobře a obvodní doktorka mě ujistila, že ty antibiotika, které jsem brala, by miminko ovlivnit neměla, zachvátila mě radost.
Manžel si připadal jako ten největší kanec. 
Napoprvé a hned to vyšlo! Samou radostí jsme ztratila hlavu - oba jsme s manželem sportovci, žijeme zdravě, miminko vypadalo na ultrazvuku nádherně, a tak nebylo co řešit! Během pár dní už to věděla celá rodina… Týden na to moje mamka s tchyní už nakupovali ve výprodeji oblečky pro miminko… Naše radost nebrala konce.
Teda nabrala, a rychle! V 9. týdnu těhotenství se zjistilo (hned druhá kontrola na ultrazvuku), že miminku nebije srdíčko, následoval okamžitý odběr krve, a hned druhý den revize… Když mi to doktorka řekla - jako by se nechumelilo - mně se zbořil svět a nemohla jsem zadržet pláč.
Přítel pro mě musel dojet, nebyla jsem schopná řídit. Revize proběhla v pořádku, prováděla ji moje gynekoložka v soukromém zdravotním středisku, tak to bylo o něco snesitelnější.
Ale i tak - na pokoji jsem byla nejméně s 10 ženskýma, který byly na stejném nebo podobném zákroku - ani nevím. Byla jsem v tranzu. Byl to můj první větší zákrok v životě, první narkóza. A když jsem měla roztáhnout nohy a kolem mě lítali mladí kluci - asi nějací asistenti - nevím, nebylo mi nikdy trapněji.
Snažila jsem se aspoň myšlenkami být jinde. Představovala si, jak se jednou budu vdávat, jak jednou budeme určitě šťastná rodina, jezdit na výlety a mít se rádi. Po ničem jiném jsem netoužila - jen mít ÚPLNOU rodinu. Tak málo a přitom tak moc…
Přesně na Štědrý den večer jsem dostala menstruaci. Doktorka říkala, že po revizi bude silnější než obvykle (už obvykle to mívám silné), ale tohle jsem nečekala - žádné prášky, které jsem doma měla, nezabíraly. Dva dny jsme proležela v neskutečných křečích a nemohla přestat brečet. Myslela jsem si, že horší Vánoce už nikdy mít nebudu. Jak jsem se spletla. 
Tímto to ale všechno teprve začalo. Počkali jsme šestinedělí a začali se snažit. Znáte to - má být „pohnojeno“ a půjde to samo, říkali nám doktoři. ALE NEŠLO. Teda šlo - ALE - únor 2015 - hned začátkem měsíce jsem chytla angínu. Říkala jsem si, že snažení opět musíme posunout - ale menstruace nikde.
Udělala jsem si test - a vykoukly na mě //. Testy jsem prováděla každý den a čárky nádherně sílily. Tomu tak bylo asi týden, pak přišla menstruace. Uklidňovala jsem se, že jsem stejně měla tu angínu, že bude lepší počkat. Neříkám ale, že mi to nebylo líto.
Do toho mi velmi vážně onemocněla babička, která si pravnouče moc přála - už několik let se těšila, až na něj bude plést, a budou s dědečkem zase vozit kočárek… S přítelem jsme spolu byli dlouho - proto jsem v tomto ohledu byla nejvhodnější kandidátka.
Květen 2014 to stejné - až na to, že jsem neměla angínu, ale zánět močového měchýře - do dvou dnů opět // - pak i digitální testy ukazovaly - 1-2, 3+… To už jsem to viděla mnohem lépe. Než jsem ale došla na první kontrolu, opět přišla menstruace.
To jsem si už ale věděla, že to NENÍ NORMÁLNÍ a šla se poradit se svou gynekoložkou - ta mně i manželovi doporučila návštěvu u genetika, manželovi doporučila nechat si udělat spermiogram - u mě zjištěna malá odlišnost v DNA, která ale nemůže mít vliv na opakované potraty. Manželovi všechno vyšlo skvěle.
Obvodní lékařka mi poté doporučila ještě vyšetření na hematologii (vše mi vyšlo skvěle) a navštívit alergoložku, která se věnuje i imunologii - ta vyšetřila mě i manžela - opět vše v pořádku - ale ještě viděla jako možnost objednat se do Prahy na vyšetření buněčné imunity. Tam u mě zjistili jen nepatrnou alergii na buňky embrya - pro jistotu mi ale doporučili přeléčit se Prednisonem 5 - brala jsem ho 3 měsíce.
V průběhu těchto vyšetření jsem „potratila“ ještě 2×.
Pět potratů za rok a půl. Byla jsem VYŘÍZENÁ. Pozitivních těhotenských testů jsem měla nespočet. Mohla bych je prodávat. A MIMINKO NIKDE. Pokaždé, když jsem otěhotněla, respektive ještě než jsem otěhotněla, jsem onemocněla - ale imunitu jsem prý měla v pořádku.
Připadala jsem si jako blázen - sice mi to nikdo nedal nijak zvlášť najevo, ale věděla jsem, jak vypadám - JAKO BLÁZEN. Lítám po doktorech (já ale chtěla vše vyřídit brzo - nečekat 5 let, ale co nejdřív znát příčinu a mít možnost ji vyřešit). To ale nešlo. Příčinu to nemělo žádnou… teda podle doktorů.
Protože jsem se živila tancem, přestala jsem postupně pracovat - bála jsem se, že právě tím pohybem to miminko vždy „zabiju“. Začal se mi rozpadat život, i když jsem se moc snažila na to nemyslet…
I když to vypadá, že jsem nemyslela na nic jiného a nedělal nic jiného, než běhala po doktorech - opak je pravdou. Doktorů jsme navštívili všeho všudy pět. Jinak jsem se v roce 2015 vdala (manžel mě požádal o ruku po prvním potratu - abychom přišli na hezčí myšlenky, abych zařizovala svatbu a nemyslela na miminko).
Také jsem začátkem roku 2016 vystudovala vysokou školu. V práci se také nenudím a do toho všeho jsme stavěli domeček. Ale snažila jsem se všechno dělat s mírou. Být v klidu, jak to jen šlo.
Začátkem roku 2016 jsem zašla už i za známou léčitelkou, zkusila cvičit Mojžíšovou - včetně mobilizací - všechno bez výsledku.
Nejhorší na tom všem podle mě bylo to, že jsem neustále „potrácela“ - i když dle lékařů to tak nebylo - jen jsem měla zpožděnou menstruaci - ale já to tak cítila - když jsem měla pozitivní test, věděla jsem, že by z toho miminko bylo - kdybych ho v sobě jen dokázala udržet.
Říkala jsem si, že kdybychom se o miminko snažili a nešlo nám to - nejsou dva roky zase tak dlouhá doba. Ale díky tomu, co se nám dělo, byla to noční můra…
Moje gynekoložka mě přemlouvala k návštěvě centra asistované reprodukce, ale tomu jsem se bránila. Jednak proto, že jsem si říkala, že na to cpát do sebe hormony, mám ještě čas a jednak proto, že 1. 1. 2016 nám babička umřela… (To byly ty nejhorší Vánoce v životě - aspoň tedy do letoška - snad ale už horší nikdy nezažiju)…
Moc jsem si přála otěhotnět, dokud žila - věřila jsem, že by jí to život prodloužilo - že by se na miminko těšila… Ťeďka jsem už neměla kam spěchat.
Po necelých třech měsících jsem si ale řekla, že za konzultaci v CARU nic nedáme - zeptáme se na možnosti, které případně máme.. zajímalo mě, zda třeba neví, kde by u nás mohl být „zakopaný pes“… objednali nás na duben.
V březnu jsem po asi čtyřech měsících dostala opět angínu. Měsíc předtím jsem spolu spali mimo plodné dny (úplně jsem zapomněla napsat, že za tu dobu se ze mě na tuto problematiku stal odborník ), a proto jsem věděla, že nemůžu být těhotná. I přesto to ve mně hlodalo, a než jsem si šla pro antibiotika, udělala jsem si test.
Byl duben a akorát jsem měli s manželem první výročí svatby, když jsem opět zjistila, ŽE JSEM V TOM. Po předchozích zkušenostech jsem to brala s chladnou hlavou, ale i tak jsem nechtěla nic podcenit. Jak jsem si říkala, chtěla jsem udělat maximum, abych si pak nemusela vyčítat, že jsem naše dítě zabila hned v počátku.
Antibiotika jsem si nechala napsat jen slabá - a jen taková, která nemohou ohrozit plod. Teplotu jsem si měřila několikrát denně a dokázala ji udržet pod 38 stupni. I tak jsem ale moc nevěřila, že by to mělo vyjít. Těhotenské testy jsem si nedělala, věděla jsem, že nemá cenu sledovat, jak čárky sílí, že to stejně nemá žádnou vypovídací hodnotu…
Byly jsme také s gynekoložkou domluveny, že ihned, jakmile zjistím, že jsem těhotná, přijdu a ona mi napíše Utrogestan na udržení, a tak jsem i učinila. Moje doktorka měla zrovna dovolenou a zástup mě nechtěl hned vzít, ale nehnula jsem se z čekány, dokud mi ten Utrogestan nenapsal.
Na ultrazvuku toho moc vidět nebylo, jen gestační váček - 5. těhotenský týden. V 7. týdnu těhotenství jsem byla na ultrazvuku u své doktorky a už bilo srdce. ♥ Nejkrásnější chvíle. ♥ KONEČNĚ!
Dneska jsem ve 14. těhotenském týdnu a byla jsem na screeningu. Vše vypadá krásně, i když pořád tomu moc nevěřím a raději to téměř nikomu neříkám (dost jsem se poučila). V koutku duše vím, že to bude dobré, protože termín porodu mám 2. 1. 2017. (Ale já stejně vím, že MIMI se narodí 1.1.) a bude to holka a druhé jméno bude mít po mojí babičce - jen JÍ ZA NĚJ TOTIŽ VDĚČÍM - stejně jako za mnoho dalšího. ♥♥♥
PS.: Pokud to tam, babi, nahoře někde čteš, mám tě moc ráda, a do konce svého života ti budu za vše vděčná. ♥
Přečtěte si také
Chtěla bych, aby moje dcera šla do školy dřív. Děsí mě inkluze a zrušené odklady
- Anonymní
- 20.04.26
- 857
Moje čtyřapůlletá dcera Mia je narozená v polovině září. To znamená, že do školy by měla jít až za dva a půl roku. Přijde mi to ale dost dlouho. Chodí do školky od dvou let, je plně socializovaná,...
Toužím po dítěti, přítel chce ale cestovat a užívat si. Pořád mu jen ustupuji
- Anonymní
- 20.04.26
- 843
Někdy mám pocit, že je náš vztah úplně zbytečný. Pak ale zase cítím tu lásku a nechci se s ním rozejít. Jenže je mi 35 let, nejsem zrovna nejmladší, přítel je o tři roky mladší. A zatímco já bych...
Zuby i nos čistíme násilím. Podle tchyně jsem zlá matka, která své dítě týrá
- Anonymní
- 20.04.26
- 484
Davídek je poměrně hodné dítě až do té doby, dokud po něm něco nechci. Ve 2,5 letech si stále nezvykl na to, že zuby se musí čistit a při rýmě je nutná odsávačka, kterou bytostně nesnáší. Už jsem...
Život s uřvaným malým vzteklounem mi vzal iluze o mateřství i o dalším dítěti
- Anonymní
- 20.04.26
- 3075
Plánovala jsem si, jak si budu rodičovskou užívat. Kamarádka má o rok staršího syna a to je takový pohodář. Když jsem ho chovala a u toho si hladila rostoucí bříško, těšila jsem se, až tohle taky...
Myslela jsem si, že mám syna blbce, ale v jeho třídě neumí číst ještě nikdo
- Anonymní
- 20.04.26
- 1712
Už dva dny nespím a pořád dokola si přehrávám to, co jsem se dozvěděla na třídních schůzkách. Máme syna ve druhé třídě a už od jeho útlého dětství jsem tušila, že škola pro něj nebude procházka...
Syn (4) v dětské skupince má stále nějaké úrazy. Podle učitelek je moc divoký
- Anonymní
- 19.04.26
- 1786
Adámek chodí od září do dětské skupiny. Přes zimu tam moc nepobyl, ale teď dochází celkem pravidelně. Jenže od února jsme řešili už jedno šití pod okem, jedno rozseknuté čelo, sedřené koleno a o...
Manželka touží po dokonalosti. Ve skutečnosti ale dělá ve všem naprostý chaos
- Anonymní
- 19.04.26
- 1729
Adriana byla vždycky strašně fajn ženská do nepohody. Hodně se ale změnila poté, co se nám narodila dvojčata Šimon a Štěpán. Kluci jsou raubíři, náročnější na výchovu, a ona jako by se úplně...
Máma je hlídací babička, ale pohlídá jen jedno vnouče. To druhé je moc náročné
- Anonymní
- 19.04.26
- 2877
„Ty máš ale štěstí, že máš hlídací babičku,“ řekla mi nedávno kamarádka. A dodala, že co ona by za to dala. Pousmála jsem se, ale pravdu si nechala raději pro sebe. Není moc čím se chlubit. Máma je...
Má na víc než na bagr: Chytrý syn odmítá gympl, táhne ho to do hlíny a k rybám
- Anonymní
- 19.04.26
- 1435
Z výběru střední školy se mi už regulérně točí hlava. Máme sice ještě rok čas, syn je v osmičce, ale já na to musím myslet kudy chodím. Možná to znáte – máte doma kluka, který je šikovný, chytrý,...
Hazard se životem! Exmanžel nechal malého syna s neštovicemi samotného doma!
- Anonymní
- 18.04.26
- 4066
Ještě teď se mi klepou ruce vzteky. Už delší dobu bojuju s tím, jak u nás funguje střídavá péče. Máme nastavený režim 14 dnů a 14 dnů, což je samo o sobě náročné, ale snažila jsem se to kvůli dětem...
Krásné 
gratuluji a držím pěstičky ať se miminko udrží. Nebude to náhoda 
držím pěsti 
hlavně bud na sebe opatrna a netahej žádný těžký věci 
A za nic na světě bys to neměnila 
