Kam jsme se poděli...
- O životě
- Anonymní
- 07.11.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Kam jsme se to poděli? Kde je ti konec, můj jediný příteli? Zmilzels mi, nevím kam. Sám, sám, sám. Jsem tady sám.
Na začátku byla láska, veliká, ohromná, celý svět svou krásou zasahující. Psal se rok 2010. Představovala jsem Tě jako svou životní lásku všem mým známým a přehlížela jsem, že se na Tebe lidi dívají jinak než na ostatní. Jsi svůj a tak jsi zůstal do dneška. Obhajovala jsem to.
V tu dobu jsme si „skvěle“ užívali naše chvilky.. Občas jsme si vyrazili na procházku, dali si jointa, byli jsme sví, blbli jsme… A tak nějak vládla jakási pohoda. Dneska vlastně nevím, co mě na tom bavilo. Dneska děsně lituju, že jsem neprocestovala celý svět a neužila si to úplně jinak.
Byli jsme spolu v tu dobu dva roky a kousíček, když jsem si tenkrát říkala, že pro mne asi nejsi ten vhodný partner, přeci jen jsme od sebe 11 let a mně ten sex prostě chybí. Ale bylo před Vánoci, navíc… To byla jen taková myšlenka, kterou jsem si řekla, že překonáme, a že sex vyřešíme. To není přece něco, na čem by se nedalo pracovat. Ale byla to myšlenka, která mi zní v hlavě dodnes. Vyčítám si, proč jsem Tě při první pochybnosti neopustila..
Po téhle první myšlence nastal březen 2013 a já po roce vysazených prášků nečekaně otěhotněla. Bylo to tak nějak napůl nečekaně. Rok a něco jsem nebrala antikoncepci, ale neřešili jsme to. Gynekolog přece říkal, že když budu chtít otěhotnět, tak se kvůli PCO budu muset hormonálně stimulovat… Nejsi ten, kdo by se pro mne neobětoval a nesnesl by mi, co mi na očích vidí. Nejsi ten, co mlátí holky a ani ten, který hledí jen sám na sebe. Přece. A tak jsme ani neuvažovali nad tím, že bychom si miminko nenechali. Tys ani nevěděl, že mě někdy před Vánoci napadla taková ošklivá myšlenka rozchodu.
A tak nastalo období úžasu a napětí z nově očekávaného miminka. Já byla na rizikáči hned od dubna s termínem v prosinci. Všechno proběhlo tak, jak má a narodila se nám Barunka. Malinká holčička. Tvoje máma je z ní dodnes hotová, protože jsi ten jedináček a většinu času jsi s mámou vyrůstal, protože táta jezdil hodně po světě. Co to na Tobě zanechalo vidím až dnes.
Máma Barunku miluje, je to její holčička, ale všichni víme, že to Tvoje máma svou péčí přehání stejně tak, jak to dělala u Tebe. Uznávám, kvůli mojí práci byla u ní často na hlídání… A bůhví, co to Báře vnuklo do hlavy ty její umíněný stavy. Nezpochybňuju však ani naší vinu.
Nijak jsem ten náš sex akutně neřešila, ačkoliv jsem i přes těhotenství byla pořád víc při chuti než Ty. To víš, ona péče o to robátko zabere spoustu sil, a když se na tom tak moc aktivně nepodílíš, tak je to dost vyčerpávající. Taky vyčerpávající je do toho ještě studovat vysokou školu, aktivně se věnovat psovi, kterého jsme si pořídili půl roku před otěhotněním, uklízet, starat se o Tebe…
Začali jsme koukat po bydlení. Je jasný, že jsme chtěli pryč z toho 2+kk a já vím, proč ses tam necítil dobře. Plně to chápu a i oba víme, že dodnes jsme tam zůstat nemohli. Trvalo nám přes rok vybrat to pěkný bydlení, který jsme si vysnili. Byl počátek roku 2015, když jsme si vybrali tenhle náš baráček, co jsme tak moc chtěli a těšili se do něj. Za tu dobu od porodu Báry už jsme toho mezi sebou měli plno napovídáno.
Věděl jsi a já Ti říkala několikrát, že mi vadí ta Tvoje pitomá tráva a že pokud neuděláš něco s tím naším intimním životem, tak že nebudu žít jako jeptiška a někoho si najdu. Myslím, že za tu dobu jsem Ti to takhle naostro řekla 4× nebo pětkrát. Jinak jsme se nehádali. Naopak navenek si spoustu lidí myslelo, jak jsme spokojeni a šťastní.
Půl roku trvalo, než jsme ten barák vybojovali. Respektive - já vybojovala… Chápu, žes chodil do práce a „já byla na mateřské“, ale věř mi, byl to dost vyčerpávající případ (pozn. na baráku byly exekuce a trvalo děsně dlouho, než to realitka z toho vyvázala). Takže jsem vlastně měla spoustu času na to, to všechno protelefonovat. Se zprostředkovatelkou prodeje, zprostředkovatelem hypotéky, obou jednatelů realitky, kteří do toho byli zakomponováni, právničkou… Víš. Bylo to denně s každým asi pět hovorů a já byla už fakt hotová.
Pak nám řekli, že naší právničce to dlouho trvá a ten dům po tom všem úsilí dají zpátky do inzerce. Plakala jsem. Měla jsem před státnicemi na bakaláře s malým miminem a moje úsilí šlo vniveč… Protože jsem bojovník, odložila jsem celou školu a rozhodla se, že do toho dám všechno, jen abychom šli bydlet sem.
Ten den jsme se rozhodli, že se vybodnem na tu právničku, která všechno jen zdržovala. Asi schválně, abychom jí zaplatili co nejvíc. Další den jsme zaplatili zálohu a měli jsme jistotu, že o domeček nepřijdeme. 
Tu radost nezapomenu. Nakonec to všechno stálo za to.
Nejsi nijak špatný člověk, snažíš se a máš nás rád, udělal jsi ve svém životě hodně pro to, abychom se měli fajn. Abychom získali hypotéku a mohli mít náš vytoužený barák. Chci abys věděl, že kdyby Ti chvilku před tím nezemřela teta, nikdy bychom tu nebyli. Vaši nám dali do hypotéky dost peněz, protože ona je měla. Nemusíš se dneska ohánět tím, jak ses snažil a že kdyby jsi to nedělal, tak bychom tu nebyli. Realita je taková, že bychom tu nebyli, kdyby ta teta neumřela. Byli bychom jinde, v bytě, za menší peníze a možná jinak šťastni. Dnes z nás čiší jen radost z toho, jak dobře jsme koupili a na jak super místě, maličký kousek od Prahy, tak jak jsme si to přáli. Ale jak zpívá Nohavica… kam jsme se poděli, můj jediný příteli?
I přes to všechno, asi z nadšení z baráku, když už jsem věděla, že ještě tak dva měsíce a bude dům náš, jsem začala bláznit. Dneska fakt nevím, kde se to ve mě vzalo. Začala jsem chtít pro Barunku brášku nebo ségru, aby od sebe nebyli daleko. Byl to květen 2015, kdy jsem si nechala vyndat tělísko. Začali jsme se „snažit“, jen nevím, jak to s tou naší frekvencí mám jinak nazvat.
V půlce června se stala důležitá událost. Mám to nazvat, že mi došla trpělivost? Nebo že jsem podlehla? Byla jsem nevyřáděná? Prostě jsem Tě po pěti letech poprvé podvedla… A bylo to super. Bylo to něco, co jsem s Tebou nezažila. Prostě divoký, zvířecí sex. A vídali jsme se dál. Nevíš ani o jedné naší schůzce.
Den po tom, co se tohle stalo, jsme jeli na prodloužený víkend za Tvými rodiči. Jeden z těch dnů jsme jeli z nějaké tržnice a horlivě v autě probírali, že jsme se unáhlili s tím vyndáním tělíska, že to není mezi námi OK, že mám rozdělanou tu vysokou školu, že jsem teď začala podnikat a mám té práce dost. Že barák bude vyžadovat spoustu času a financí… Pamatuješ? Navíc, Bára je opravdu temperamentní dítko a já v tu chvilku přiznala, že bych asi ani dvě děti nezvládla, protože jsme z ní oba na mraky, jakou si vyžaduje pozornost. Ale…a to byl hlavní důvod, oba jsme přiznali, že si nerozumíme.
Netušíš, co se ve mě odehrávalo, když jsem zjistila týden na to, že jsem těhotná. Za prvé jsem nechtěla. Protože jsme si řekli, co jsme si řekli. A za druhé, a za to se tak moc stydím, jsem nevěděla, jestli jsi, a nebo nejsi tatínkem toho miminka. Nikdy jsi se tohle nedozvěděl a chraň Bůh, aby ses dozvěděl. Věděl jsi, že jsem špatná z toho, že jsem si plánovala jinou budoucnost, jsem přece pořád mladinká. A já si znovu říkala, že máma mě nevychovala tak, abych chodila na potraty a žila „nezřízeným životem“ na úkor toho miminka. A že nejsi ten, kdo by se pro mne neobětoval a nesnesl by mi, co mi na očích vidí. Nejsi ten, co mlátí holky, a ani ten, který hledí jen sám na sebe. Přece.
Sice jsme už uvažovali nad tím, že bychom si miminko nenechali, ale nakonec jsme to neudělali. Jsem za to moc ráda. A děkuju Ti, že jsi při mě stál, když jsem tu kvůli tomu děťátku plakala. Ty nevíš, že jeden z hlavních důvodů bylo to, co je mezi námi současně s tím, jaká byla situace kolem otcovství.. Postupem času a počítání jsem ale došla k tomu, že tatínek budeš Ty, ačkoli nějakej čertík tam nade mnou celou dobu pořád visel.
Proplakala jsem při slabých chvilkách první čtyři měsíce těhotenství. Pět měsíců jsem si užívala. Užívala jsem si je tak, že jsem znovu nastartovala studium na vysoké, už jsem si rozjela tu svou práci, po schůzkách jsem běhala s rostoucím břichem, snažila se starat o dům, který potřeboval tak nějak rekonsturovat, uklízet.. A mimo jiné… celých devět měsíců jsem se stejně vídala s pánem z půlky června. A to dost intenzivně. Vlastně jsem se s ním vídala až do další půlky června dalšího roku.
Byl to rok, kdy jsem si namlouvala, že je to jen o sexu. Měla jsem pokličku, přes kterou jsem si zakázala jít. A dál a dál bych to mohla rozvíjet. Ale ne, nebudu lhát… bylo to super období, na které nikdy nezapomenu, strašně jsme si to užívali. Tak ráda na to vzpomínám. On byl o dva roky starší než já, kluk bez závazků. Na mě jediná chyba = máš dvě děti. Jasně, že jsem jeden čas byla naivní, že by si mě i s dětmi třeba vzal. Ale stejně to bylo jen ve skrytu duše… Takový to, jak člověk nad tím sní, ale ví, že to jednoho dne skončí. Že vlastně ani nechce, aby s holkou po dvou dětech zažíval novou rodinu, když on tohle nikdy nezažil. Protože ona to má za sebou.
Prostě a jednoduše, byli jsme domluveni, že až někoho potká, tak to skončíme. Potkal a skončili jsme to. Bolelo to děsně moc a i dnes na to vzpomínám s docela rozporuplnými pocity. Vídáme se asi 2× týdně, ale chodíme spolu sportovat a vídáme se pracovně. Nic víc. A beru to jako součást života jak já, tak i on. A Ty ani jednu z našich schůzek netušíš. Nestydím se za to. Chovala jsem se tak, jak mi příroda káže.. Kdybys to věděl, tak mě přerazíš.
Byl to rok, kdy jsem zjistila spoustu věcí. Že máma měla vždycky pravdu, když mě říkala celých pět let, že máš akorát silný řeči, ale nakonec skutek utek. Rok, kdy jsem začala sondovat, proč Tě moc nemají rádi lidi kolem mě. Rok, kdy jsem si sama vyzkoušela, že může chlap, co se stará o ženskou, fungovat i jinak než jak funguješ Ty… Ta Tvoje travka pitomá. Rok, kdy jsem zjistila, že na Báru i Marečka jsem vlastně sama, protože po příchodu z práce domů jsi důležitej hlavně TY a Bára až potom. Jo, časem jsi se tak trochu naučil, že nás můžeš aspoň pozdravit, než si jít umotat a uvařit kafe. Pochopil jsi, že je dobrý si s dítětem taky někdy hrát.
Víš, byl to taky rok, kdy jsme spolu spali za celou dobu dohromady asi 4×. Ještě před tím červnem už jsem o Tebe neměla moc zájem a chytla jsem se jako rybička na první příležitost. Byl to rok, kdy jsme se sami sobě odcizili, začali se dohadovat víc než obvykle. Nakonec jsme spolu vlastně přestali řešit veškerý naše problémy a o základních věcech spolu přestali komunikovat. Byl to rok, kdy jsem na Vánoce podle Tvý reakce na vánoční dárky zjistila, jak moc velkej materialista jsi. A v tu dobu jsem si řekla, že se na Tebe nechci finančně vázat a postavit se i se dvěma dětmi na vlastní nohy.
A tak činím a snažím se o to dodnes. Po menší pauze se mi v práci zase začíná dařit. Vážím si toho, žes uznal, že ty Vánoce byly chyba. Jenže ve mě to nechalo fakt velikou a zásadní rýhu v srdci. Uvědomila jsem si ten den spoustu věcí. A celý svátky až do silvestra jsme se spolu nebavili. Pamatuješ?
Ale taky hájím Tě. Od doby co jsme na baráku, tak ses tu někdy pustil do práce. Ale to je míň, než pořád máš v tý svý hlavičce zakořeněný. Na tomhle baráku musíme MAKAT dnes a denně a ne to nechám týden stát a pak něco udělat a pak zas nechat dva týdny stát. To není lážíčko, který tu máš.
Já mam dost práce s dětmi, opět jsem odložila školu na květen, protože mám i pracovní povinnosti, do toho se o sebe starám, chodím sportovat. Ty máš „jen“ práci a ten barák. Pro mě je barák jedna z mých dalších povinností či koníčků, co mám. Moc ráda bych Ti pomáhala, ale Ty vlastně nakonec nechceš nebo chceš nesmysly typu, škrábat dlaždičky v jedenáct večer, když druhej den ráno budeš tu zeď znovu nahazovat.
Víš, je toho tolik. Mohla bych tu psát do aleluja. A určitě bys taky našel nějaký důvody, proč je to se mnou špatný. Ani jeden nejsme bez chyby. I se mnou to není jednoduchý. Mám spoustu přátel a Ty tak málo, nemáš to s kým probírat. Kolem mě spoustu lidí vidí, že nejsi ideální chlap. Teda aspoň ne pro mě. Spoustu lidí vidí, že jsem aktivní, vzdělávám se, pracuju na sobě, žiju společenským životem a Ty pořád sedíš doma a jen máš kecy na můj život. Nebo děláš na baráku. Vážím si toho. Ale říkali jsme přece, než jsme sem šli, že se budeme věnovat i rodině a sami sobě a nebudeme vše obětovat rekonstrukcím a dělání tady na tom. Když už se domluvíme, že něco podnikneme, na poslední chvíli to zrušíš. Těhle a podobných situací je tak moc, je toho tolik.
Je to asi dva měsíce, kdy jsme se shodli, že je náš vztah na tom tak špatně, že potřebujeme odbornou radu. Nejprve jsi byl proti, pak jsi trochu pookřál a nakonec jsme byli v poradně. Tam mi dal pan doktor vizitku s doporučením na paní, kam si mám dojít už jen já. Pochopil myslím, že jsem mu před Tebou některé věci neřekla, zbytek jsi slyšel stejný, jako když jsme se o tom vždy bavili. Když jsem byla u té paní a volala Ti, o čem jsem si s ní povídala a co mi říkala… celý jsi to zatratil.
Nedokážeš si představit, co se ve mě honí za pocity. Nechci nás oba trápit dalších x týdnů, měsíců, let… beru největší ohled na děti. Jsou tak maličké a bojím se, že náš rozchod by je poznamenal. Ty najednou sex chceš a hraješ si na děsnýho alfa-samce, což mě přijde směšné. Už jsem Ti to i párkrát řekla, že fyzická přitažlivost mezi mnou a Tebou = 0.
Dneska vím, že ten roční vztah mě nepoznamenal z pohledu, že jsem se bláznivě zabouchla, a dostávala to, co jsem doma neměla. Jen urychlil situaci a pomohl mi otevřít oči v dost věcech. Jsem ráda za takovou zkušenost. Přiznávám, že ten náš vztah to dost narušilo, možná kdyby se to nikdy nestalo, tak já bych buď žila dodnes nějakým způsobem nešťastná a nebo v těžkém nevědomí. Ale třeba taky ne. To nikdo neví..
Vůbec netušíš, že mám vymyšlený zadní vrátka. Mám kam jít, jak zajistit děti i sebe. Vím, že to pro mě bude dost těžký a v žádným případě nechci, abychom se o děti dohadovali. Chci, abyste se viděli, kdykoli bys chtěl Ty nebo ony. Ale nechci ani jednoho z nás trápit. Jenže nevím, jaké je správné rozhodnutí. Mám s Tebou zůstat a počkat, než trošku povyrostou, nebo právě naopak, dokud jsou malé, rázněji přitvrdit?
Víš, Martine, cítím, že jakmile v sobě vyřeším, co bude nejlepší pro děti a jak na tom budou „nejmíň tratit“, tak je mezi námi konec. Už dlouho vím, že to v sobě mám vůči Tobě uzavřený. Jsme jak sourozenci, jak nejlepší kámoši, dneska spolu vycházíme v pohodě, co se týče komunikace. Ale já s Tebou nedokážu sdílet intimní život a vůbec Tvůj styl života, jakej máš. A chápu, že i to je součást života.
Jsi fajn chlap, máš svý hodnoty, city a pocity na správným místě. Jen já nějak jim nedokážu přijít na chuť. Máme všechno, co jsme chtěli, a neradujeme se z toho tak, jak jsme si představovali. Nedokážu v sobě nikde v tom prázdnu najít to, proč jsem Tě dřív obdivovala, a nedokážu si představit, že Tě mám po boku dalších xx let. Mrzí mě to. Jsem tak unavená z toho všeho přemýšlení nad tím, že jsem k celý týhle situaci už tak laxní, tak moc unavená. Už ani nebrečím a že jsem se nabrečela. Máme dvě krásný děti, který chuděrky budou trpět proto, že si máma s tátou nesrovnali hodnoty dřív, než měli. Možná je to moje vina…možná jsem se na to měla vybodnout už když mě to tenkrát prvně napadlo.
Martine, jak to bude dál?
Přečtěte si také
Přítel ztratil práci a přestal o sebe pečovat. Začíná mi být fyzicky odporný
- Anonymní
- 08.06.26
- 4601
Dokud Lukáš pracoval, byl to skvělý chlap, se kterým byla legrace a navíc dobře vypadal. Ještě před pár lety mi ho kamarádky skoro záviděly. Měl energii, sportoval, zajímal se o svět kolem sebe a...
Apokalypsa jménem červen: Výrobky z odpadu o půlnoci a EduPage na infarkt
- Anonymní
- 08.06.26
- 625
Milé maminky, taky máte pocit, že červen vynalezl někdo, kdo upřímně, hluboce a z celého srdce nenávidí rodiče školních dětí? Protože já už regulérně melu z posledního a v kalendáři škrtám dny jako...
Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference
- SOVIČKA93
- 08.06.26
- 453
Sedím večer u čaje, za oknem se prohání letní vánek, a v hlavě mi zní věta, kterou jsem dneska slyšela snad šestkrát: „To by chtělo udělat.“ Ta věta ve mně spouští zvláštní alergickou reakci. Ne na...
Manžel mě vytáčí i tím, jak dýchá. Kam se poděl chlap, kterého jsem si brala?
- Anonymní
- 08.06.26
- 1378
Jsme spolu s manželem dvanáct let. Máme dvě relativně zdravé děti, hypotéku na krku, auto na leasing a... stereotyp tak hustý, že by se dal krájet motorovou pilou. Sedím v kuchyni, koukám na něj,...
Máma mě od svatby s cizincem odrazovala. Teprve po letech jí dávám za pravdu
- Anonymní
- 07.06.26
- 4506
Když jsem začala chodit s Lucasem, máma mi říkala, že jsem blázen. Lucas je Angličan, ale jeho kořeny jsou mnohem pestřejší. Přišel mi atraktivní, rád cestoval a byla s ním legrace. A tak jsem...
Život v paneláku je peklo. Kvůli financím jsme museli prodat dům a teď trpíme
- Anonymní
- 07.06.26
- 3188
S manželem jsme krátce před důchodem. Děti nemáme a na dům se zahradou už jsme přestávali stačit. Jak finančně, tak fyzicky. Údržba byla rok od roku náročnější a náklady stále vyšší. Nakonec jsme...
SOS: Moje dítě smrdí jako pubertální tchoř a já jsem pro něj biologická hrozba!
- Anonymní
- 07.06.26
- 2304
„Mami, prosím tě, hlavně na mě nemluv před školou. A sundej si ten svetr, děláš mi takovou ostudu, že se chci propadnout do západního Německa.“ Tohle byla moje ranní facka od vlastního...
Instamatky vs. moje realita: Jsem kvůli vyhoření a jedné facce nejhorší máma?
- Anonymní
- 07.06.26
- 661
Znáte ten pocit, kdy se večer unavená na smrt svalíte do postele, otevřete Instagram nebo Facebook a tam na vás vyskočí ty dokonalé bioekorespektující matky? Ty, co mají doma naklizeno jako v...
Přítelovy děti jsem brala jako vlastní. Po rozchodu mi zakázal se s nimi stýkat
- Anonymní
- 05.06.26
- 7894
Milana jsem poznala před deseti lety, když jeho dětem byly teprve tři a pět let. Byl vdovec a po smrti manželky se snažil zvládnout péči o dvě malé děti, jak nejlépe uměl. Nejprve jsme byli jen...
Zmlátil mého muže s kočárkem a zlomil mu nos. Tvrzení proti tvrzení, smál se
- Anonymní
- 05.06.26
- 3840
Člověk si říká, že žijeme v civilizované společnosti. Že když pošlete manžela na obyčejnou odpolední procházku s kočárkem, vrátí se domů s vyvětraným dítětem a dobrou náladou. Minulý týden jsem se...
Přeju hodně štěstí, pisatelko!!
Chjo, to je teda zoufalá situace.
hodně štěstí…
Já si nemyslím, že bys udělala chybu žes něco „neudělala“ dřív. Mělo to tak být a i kdyby ne, prostě je tak jak je takže nemá smysl se v tom hrabat. Osobně, já to mám teďka tak, že „co bych dala za chlapa co má hodnoty, city a pocity na správným místě“ ale to je jen ten můj případ, u vás se dějí zase jiné věci. Můj vztah se po 7 letech rozpadl, když měla naše dcera 5 měsíců. A vypadalo (skoro) vždycky všechno báječně, o jedno mimčo jsme přišli a moc jsme si přáli být rodina. Když se nám to konečně povedlo, já byla v 5. měsíci tehotenství, tak mě najednou nemiloval, jeho city vyprchaly, on neví kdy ani proč, už je to delší dobu a bla bla bla. Skoro rok jsem se snažila jenom já nějak na vztahu pracovat, on nechtěl jít do žádné poradny, až jsem těch 5 měsíců po porodu práskla dveřmi protože jsem fakt neskutečně trpěla. Pokud je ochotný komunikovat, ještě bych to asi zkusila. Ale to je jen můj názor. Protože mě třeba ted hrozně chybí ta náruč, do které bych se mohla po více stresujícím dnu schovat.. Promiň že se místo vlastního deníčku vypisuju Tobě sem 
Přeju Ti moc štěstí! 
pak to další divné jen následuje
